Slade: Faktycky pjeknej vodvaz - X - Beat Generation

Faktycky pjeknej vodvaz - X - Beat Generation
Faktycky pjeknej vodvaz - X - Beat Generation

Počátek sedmdesátých let byl ve znamení hardrocku a artrocku, tedy stylů, které si kromě dlouhých vlasů zakládaly zejména na dvou věcech: instrumentální zručnosti a kompoziční náročnosti. Přijít do téhle doby se skinheadskou stylizací, tříminutovými písničkami a bicími, které daleko více než vybranou hru jazzových mistrů připomínaly pneumatické beranidlo, to mohlo znamenat jen dvě věci: buď naprosté zatemnění mysli, způsobené nejspíš požitím většího než velkého množství LSD na Woodstocku, nebo přímo nezřízenou

důvěru ve vlastní vizi.

V případě Slade to znamenalo zejména to druhé. Jenže jedna věc je mít sebedůvěru a druhá opravdu uspět. Kdo v téhle odvážné hře nemá v rukou skutečné trumfy, vyhoří jak jistý nejmenovaný reaktor poblíž Kyjeva.

Je zbytečné to protahovat: Slade měli všechna čtyři esa. Tím prvním a nejdůležitějším byla obrovská hudební invence (zejména pokud šlo o výrazné melodické nápady - ne náhodou byli ve své době označováni za nástupce Beatles), tím druhým výrazné osobnosti jednotlivých hudebníků, které vtiskly výsledku punc nezaměnitelné originality, tím třetím unikátní hlasový projev Noddyho Holdera, který by mohl sám obstarat kompletní soundtrack k filmu Texaský masakr motorovou pilou, a konečně tím čtvrtým schopnost určovat vlastní pravidla.

Slade vznikli roku 1966 pod názvem The ´N Betweens. Naštěstí dost rychle přišli na to, že pokud je něco může v jejich hudebním rozletu spolehlivě zabrzdit, pak je to právě tento název, a rychle se přejmenovali. Napřed na Ambrose Slade - čímž si příliš nepomohli, ale třetí pokus byl konečně úspěšný: Slade.

Pokud jde o mimohudební působení, jejich počátky byly spojeny s výrazně dělnicko-skinheadskou stylizací, nicméně je pravdou, že tento styl velice rychle opustili a již počátkem sedmdesátých let vizuálně zapadli mezi ostatní hardrockové kapely. Ne tak ovšem hudebně. Jejich přístup byl i nadále zcela odlišný od hlavního proudu doby, a to se týkalo samozřejmě i bicích.

O požadavcích na bubeníka dobře vypovídá i sekvence lehce autobiografického filmu Slade In Flame, kdy při konkursu na daný post přihlížejí ostatní členové kapely asi minutu sólovému výstupu jistého hráče. Když dotyčný skončí, okomentují to slovy: "My nepotřebujeme dalšího Genea Krupu!" Poté vpadne do místnosti s kompletní soupravou v náručí Don Powell - ve filmu povoláním dělník v ocelárně - a je rozhodnuto. Ano, Powell byl ten správný bubenický dělník pro Slade.

Doslova ochrannou známkou Dona Powella byl osobitý rytmus v kombinaci velkého a malého bubnu, kdy osminy běžně hrané na hi-hatku byly hrány na malý buben v mezzoforte a prokládány nepravidelnými akcenty. Velký buben zpravidla nekompromisně dusal na všechny čtyři, a byl tak dobrým základem pro unisono bot typu Dr. Martens. Kromě tohoto velmi signifikantního rytmu, jímž je opatřena převážná část hitů Slade, pro něž bylo špatným umístěním v hitparádě jakékoliv jiné místo než první, byl dalším výrazným prvkem také zvuk bicích, který se značně lišil od všeho, co bylo v dané době k slyšení. Obrovsky hutný a pořádně masitý sound bez nejmenšího náznaku přírodní rezonance, s lehce rozplizlým atakem, dokázal v kombinaci se zmíněným rytmem vytvořit dokonale plný zvukový základ nahrávky. Tento sound předurčil nejen zvukové schéma punkových nahrávek konce sedmdesátých let, ale jeho přímou spojnici lze vysledovat přes kapely stylu grunge až do dnešních dnů.

Pokud jde o vybavení Dona Powella, bylo podobně minimalistické jako jeho hra. Jeho souprava obvykle sestávala ze standardního čtyřkusového setu (většinou značky Gretsch) s jedním kotlem na velkém bubnu, hi-hatky a tří nebo maximálně čtyř činelů. Kolem poloviny sedmdesátých let však používal i pětikusový ocelový set značky Ludwig.

Don Powell nešokoval žádnou zvláštní technikou ani ohromující invencí breaků, rychlostí hry či groovem přesnosti atomového budíku, přesto však byl výrazným hráčem, kterého nelze přehlédnout. Proč? Protože dal kapele přesně to, co potřebovala, protože i do jednoduchých výrazových prostředků dokázal prosadit osobitost projevu, a konečně prostě proto, že hrál ve Slade - kapele, která už desítky let před rappery vnesla do skladeb hovorový jazyk, kapele, která s revolucí tříminutových úderných skladeb přišla už v době, kdy Rotten byl ještě Lydon a vyznával hippies.

Faktycky pjeknej vodvaz - X - Beat Generation
Faktycky pjeknej vodvaz - X - Beat Generation

Slade jsou obvykle zařazováni do kategorie "glam rock", která je v hudebních encyklopediích trpěna snad jen díky komerčním úspěchům, avšak jinak buď s rozpačitým výrazem přehlížena, či rovnou ignorována. Čemuž se nelze příliš divit, vezmeme-li v úvahu, že tento styl reprezentuje v obecném povědomí zejména Marc Bolan, jehož největším trumfem byla pečlivě upravená trvalá a úchvatné kožešinové boa, nebo Gary Glitter, proslulý zejména svojí vizuální variací na téma "Elvis ve staniolu".

Avšak srovnávat Slade s výše jmenovanými, nebo dokonce s hudebně ještě neschopnějšími New York Dolls, by bylo jako stavět vedle formule 1 výkvět automobilové produkce někdejší NDR. Shrnuto: glam rock je možná součástí Slade, ale Slade rozhodně nejsou součástí glam rocku. Slade jsou prostě Slade; kategorie sama pro sebe. Slade totiž určují vlastní pravidla!

A totéž platí pro bicí Dona Powella.

 

Stěžejní desky

SLADE: SLAYED?

1972

Prototyp úderného rocku, který si nepotrpí na žádné artrockové parády, ale přesto disponuje obrovskou dávkou muzikálnosti. Obsahuje přímo nadkritické množství energie! Klasiky jako Mama Weer All Crazee Now nebo Gudbuy T´Jane hovoří za vše. Stručně řečeno: faktycky pjeknej vodvaz - tak by to asi napsali sami Slade.

 

SLADE: WHATEVER HAPPENED TO SLADE?

1977

Deska se značně agresivním a plným soundem, na níž však nechybí typicky nápadité melodie.

 

DISC GENERATION aneb skvosty hardrockové éry

Cactus: One Way Or Another

1971, HARD ROCK / BOOGIE ROCK, STUDIO

Cactus byla jednou z mnoha skvělých kapel, kterou prošel legendární Carmine Appice, a kde zanechal výrazný otisk svojí nezaměnitelné hry. A také jednou z mnoha skvělých kapel, která se rozpadla dřív, než se stačila v širším měřítku prosadit. A že tahle kapela měla opravdu hodně velké šance stát se jednou z hardrockových legend dokumentuje nejlépe právě jejich druhá deska, nabitá nejen výbornými hudebními nápady a tradičně kvalitními bicími, ale také neskutečnou energií! Jestli chcete zvolit tu správnou nahrávku k atmosféře žhavého léta, sáhněte po Cactusu!

 

new generation

Teddy Campbell

Dřív se snad začít nedá - Teddy Campbell si již ve čtyřech letech poprvé zahrál na gospelové scéně v kostele v Chicagu. Pak není divu, že jeho cesta byla doslova předurčena, a že již dlouho před dovršením dvaceti let byl plně vytíženým profesionálním hráčem. Do dnešních dnů má ve svém "portfoliu" již pěknou řádku slavných jmen. Jeho účinkování s Britney Spears a 98 Degrees tvoří pouze pomyslný vrchol ledovce, neboť kromě nich spolupracoval také s Alem Jarreau, Rodem Stewartem, Kirkem Whalumem či Paulem Jacksonem, Jr. Na koncertních turné hrál kromě toho s Backstreet Boys, Christinou Aguilerou, LSG (Gerald Levert, Keith Sweat, Johnny Gill) a Bette Middler. Jako by to nestačilo, účinkoval ještě v televizních vystoupeních Yolandy Adams, Shanii Twain, Stevieho Wondera, Mariah Carey a Natalie Cole. Nehledě na veškeré toto vytížení se však stále vrací ke svým kořenům a věnuje se vlastní gospelové kapele The Soul Seekers, kde působí jako první zpěvák (na bicí ho zde zastupuje Eric Seats, nicméně na některých studiových nahrávkách kapely hraje Campbell sám). Právě gospelové začátky považuje za tu nejlepší školu, jaké se mu mohlo dostat. Jak sám vysvětluje, hraní v kostele ho naučilo vnímat spoustu věcí najednou, rychle na ně reagovat a dokonale tak splynout s hudebním celkem - je totiž potřeba sledovat jednak dirigenta, současně poslouchat hudbu, vnímat atmosféru, správně podpořit kapelu i zpěváka, a navrch ještě reflektovat kazatele. Není tedy možné jen přijít na pódium a zahrát naučené, jak říká Campbell, ale je třeba se dokonale naladit na vlnu a korespondovat s okamžitou náladou. A to je také asi to hlavní, o co v hudbě jde. Campbell se však nijak stylově nevyhraňuje, a považuje se za velmi univerzálního hráče, přičemž tento aspekt chápe jako jednu z hlavních podmínek profesionality.

Ve hře na bicí je naprostým samoukem a také velkým nadšencem do 70. let. Chtěl by hrát vše z této éry a funkové kapely jako Parliament nebo Earth, Wind & Fire jsou jeho velkými idoly. Ve hře na bicí ho velmi ovlivnili Vinnie Colaiuta, Dave Weckl, Will Kennedy a Steve Gadd. Přestože je samouk, nikdy se příliš nezabýval sledováním videoškol a dával raději přednost hře s hudbou puštěnou do sluchátek nebo jen poslouchání hudby - a jak se ukazuje, byla to ta správná cesta!

 

bubny: Yamaha Absolute Birch Nouveau * povrchová úprava: Oriental Gold * VB: 22 x 18" (se subkickem Yamaha SKMR-100) * MB: 14 x 5,5" (podpisový model Paul Leim) * MB2: 12 x 6" * MB3: 10 x 6" * TT1: 10 x 7,5" * TT2: 12 x 8" * FT1: 14 x 14" * FT2: 16 x 16"

 

činely: Zildjian * 14" A Mastersound hi-hat * 16" K Custom Session crash * 17" K Custom Dark crash * 8" A Custom splash * 10" A Extra-Thin splash * 6" A Custom splash (obráceně na 12" K Custom splash) * 20" K Custom ride * 13" A Custom Mastersound hi-hat * 17" K Dark medium-thin crash * 16" Oriental China Trash

 

perkuse: Yamaha Russ Miller Groove Wedge, LP timbale bell

 

hardware: Yamaha, včetně šlapky DFP-9310 + Gibraltar Rack System

 

blány: Remo coated CS + Diplonat na MB, clear Emperor + clear Ambassador na tomech, PowerStroke 3 na VB

 

paličky: Pro-Mark SD9 (hikorové s dřevěnou špičkou)

Psáno pro časopis Muzikus