Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Seřízení ladění oktáv 2

Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Seřízení ladění oktáv 2
Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Seřízení ladění oktáv 2

Na úvod dnešního dílu si pro jistotu provedeme krátké opakování - tentokrát i s doplňkovými obrázky, které se minule nevešly, protože tyto informace jsou opravdu zásadní a důležité. Čili ještě jednou: Chceme-li tedy, aby se nám přimáčknutý tón v poloze - chcete-li v oktávě - zvýšil, posunujeme příslušný kobylkový kámen doleva (při pohledu na kytaru shora, jak ji držíme) směrem k hlavě kytary. A naopak, chceme-li, aby se snížil, posunujeme kámen doprava směrem za kobylku k pravé boční rolně řemene.

 

Při ladění oktáv (poloh) je ještě třeba brát v potaz několik ne zrovna nedůležitých aspektů, které nám mohou ovlivnit celkový výsledek našeho snažení. Jedním z nich je síla stisku při zmáčknutí tónu. Přičemž této problematiky se dotkneme určitě ještě víckrát, např. při postupu správného ladění podle ladičky, ladění akordů apod. Jak jste si totiž jistě každý z vás již někdy ráčili všimnout, z hlediska ladění není jedno, jak silně daný tón na kytaře přimáčkneme. Zvláště u elektrické kytary je tato problematika důležitější z důvodu používání měkčích strun, které snadněji promáčkneme než např. na akustických kytarách s třináctkami v žánrech, jako je třeba country a bluegrass. I nylonové struny na klasické kytaře jsou díky své konstrukci vůči těmto vlivům mnohem míň náchylné než právě měkčí kovové. Vyplývá z toho tedy, že bychom měli přimáčknutý tón mačkat plus mínus nějakou naší střední silou, nejlépe takovou, jakou průměrně používáme při hře. Pokud jste zvyklí obecně více mačkat (a věřte, že to není příliš dobrý zvyk, který se vás ještě víckrát budu snažit odnaučit :-)), neměli byste při seřizování oktáv „najednou mačkat málo“, protože při následné hře bude pak většina tónů nadladěná. S tím je potřeba tak nějak dopředu počítat. Dále bychom si měli vyzkoušet běžné hmaty, akordy a postupy, které v naší hře - skladbách, které hrajeme - často používáme, a kontrolovat ladění jednotlivých tónů mezi sebou. Určitě nám totiž všechno nebude sedět na sto procent a výsledek tohoto našeho postupu by měl být jistý kompromis mezi vším. Tady pozor na další, poměrně častou, chybu kromě přílišného mačkání při hře, a to vychylování strun nahoru či dolů příčně po hmatníku (teď samozřejmě nemyslím cílené tahání tónů- bending); týká se to zejména akordových hmatů.

 

Pokud tyhle věci totiž neuhlídáme, hmaty nám nebudou nikdy zcela dobře ladit. Vždycky si při tomto tématu vzpomenu na příhodu s klučinou, co přišel do prodejny hudebních nástrojů reklamovat poměrně drahou elektrickou kytaru, že mu na ladičce neladí tón G ve třetím poli na hluboké struně E. „Podívejte,“ ukázal přimáčklý tón s připojenou kytarou k ladičce, „je dost vysoko.“ „Můžu to zkusit já?“ zeptal jsem se, protože už jsem tušil, odkud vítr vane. Ladil mi najednou přesně. Holt kytara není posilovna, to je poučka, kterou takovým „silovým“ hráčům vždycky říkám. :-) Někteří kytaristé mají tyto „návyky“ zažité právě z oněch hudebních stylů, kde se hraje „na provazy“, případně ze starých španělek s vysokým dohmatem. Ti, když pak, neznalí situace, vezmou do svých „posilovnových lopat“ elektrickou kytaru, zpravidla neladí takřka nic. :-) Tak příště „pokráčko“. :-)

Psáno pro časopis Muzikus