Seri(ál)ová MIDI komunikace X - Co je to syntezátor?

Seri(ál)ová MIDI komunikace X - Co je to syntezátor?
Seri(ál)ová MIDI komunikace X - Co je to syntezátor?

Přesná definice tohoto pojmu by mohla být poněkud zrádná, a tak ji raději obejdu laickým vysvětlením. Obecně se v muzitronice syntezátorem nazývá takové zařízení (ať již hardwarové nebo softwarové), které umí nějakým způsobem generovat zvuk. Správně by se takovému zařízení mělo říkat obecně „tónový generátor” (viz minulý díl tohoto seriálu). Syntezátor (někdy též překládáno jako syntetizátor nebo syntetizér – z anglického pojmu synthesizer) – řečeno přesněji, respektive v užším slova smyslu – je ve skutečnosti takové zařízení, které syntetizuje zvukový (v obecném pojetí pak třeba i jiný) signál a tvoří tak signál jiný, nový, odlišný od původního. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o to samé, ale přísným pohledem bychom zjistili, že pak by do této skupiny nástrojů nepatřil sampler, o němž již byla trošku řeč v minulém díle, ale podrobně se k němu ještě vrátíme později.

 

Může se zdát, že pochopení fungování jednotlivých syntezátorů je velice složité a pro každý syntezátor nové a naprosto odlišné. Ale není to tak, opak je pravdou. Všechny syntezátory pracují na podobných principech. Tyto principy se v podstatě ve všech syntezátorech opakují (a musejí opakovat z fyzikální podstaty výroby – tedy syntézy – zvuku), liší se v podstatě jen drobnostmi. Nejjednodušší syntezátor musí obsahovat vždy alespoň nějaký zdroj zvuku, syntetizující prvek a zesilovač. Podíváme se na tyto jednotlivé základní komponenty a pak si přidáme další komponenty, které jsou v modernějších syntezátorech. Tak se dostaneme až k principům moderních, relativně složitějších syntezátorů.

 

Zdroj zvuku je u každého syntezátoru naprostou nezbytností. A jak je patrné, musí být alespoň dva, aby bylo co syntetizovat a čím signál modulovat.

Zdrojem zvuku může být naprosto cokoliv. První primitivní syntezátory používaly základní zvukové vlny, jako je například tzv. sinusoida, obdélník, pila, trojúhelník... Analogové syntezátory tento zvuk skutečně fyzicky generovaly oscilátorem. Oscilátor je zařízení, které periodicky kmitá s rychlostí vyšší než 20 a méně než 20 000 kmitů za vteřinu, tedy pohybuje se ve slyšitelném pásmu. V muzitronice se používají i nízkofrekvenční oscilátory (LFO – low frequency oscillator), které se používají pro modulaci zvuku (o tom více později). Podle toho, jakým způsobem oscilátor kmitá, takový tvar vlny vytváří. Pokud se přepíná mezi dvěma stavy (představme si například stav nahoře a dole), bude vytvářet tvar vlny obdélník. Pokud se přesunuje plynule z jednoho stavu k druhému, tam se plynule otočí a bude se přesouvat zpět, vytváří sinusoidu. Pokud se plynule bude přesouvat například seshora dolů a odsud rychle skočí zpět nahoru, vytváří pilu. Každý tento signál má jinou barvu zvuku. Aby to nebylo tak jednoduché, v moderních syntezátorech může být oním oscilátorem (zdrojem zvuku) naprosto libovolný zvuk. Tento zdroj zvuku může být buď uložen v paměti a může se jednat o speciální typy vlny (třeba zaznamenaný zvuk klavíru, rána palicí do dřevěné desky, hořící smyčcový kvartet, atd.) nebo se může jednat o již dříve jiným způsobem vysyntetizovaný zvuk nebo zvuk, který vznikl nakreslením křivky rukou, šum nebo dokonce o vstup z mikrofonu či jiného zvukového zařízení.

 

Syntéza samotná je hlavou každého syntezátoru. Právě syntéza je samotným principem, jak se dva (nebo více) nezávislé oscilátory spojí a vytvoří jeden nový zvuk. Možností je pochopitelně celá řada. Jen pro představu, existuje skupina syntéz, která se nazývá aditivní. Tato skupina nějakým způsobem (přesně daným konkrétním typem syntézy) v podstatě smíchá oba signály v jeden. Příkladem je třeba velice oblíbená FM (frekvenčně modulovaná) syntéza. Ta pracuje tak, že frekvence jednoho oscilátoru moduluje (mění a ovlivňuje) druhý oscilátor. Jiným typem je amplitudová modulace (AM), kde naopak amplituda jednoho oscilátoru ovlivňuje druhý. Jinou skupinou jsou subtraktivní syntézy. Ty naopak od sebe nějakým způsobem dva signály odečtou. Tím vznikají postranní pásma, a tedy nový zvuk. A pak existuje řada dalších a mnohem složitějších typů syntéz, které ale ve své podstatě pracují podobně – jeden zdroj zvuku je podle určitých nadefinovaných pravidel ovlivňován jiným zdrojem zvuku.

Zesilovač je nutnost, protože takto vytvořený zvuk bychom neslyšeli, protože je velice slabý. Je tedy nutné signál nejprve zesílit a teprve potom poslat na výstup zařízení nebo do efektové jednotky a nebo na další (někdy snad i tajná) místa, o kterých si povíme příště.n

 

NEZAPOMEŇTE

Veškeré syntezátory jsou si ve své podstatě velice podobné, Pokud pochopíme princip jejich fungování, nebude už problém rychle se naučit alespoň základní práci s novým syntezátorem.

Psáno pro časopis Muzikus