Už v minulosti jsme několikrát trochu hřešili proti samotnému názvu našeho seriálu. To, že nahráváme v „polních podmínkách“, tedy ne v profesionálním studiu, nemusí přece znamenat, že jsme na to sami! A tak jsem se začal pokoušet odpovídat na otázku, co dělat, když nahráváme více nástrojů současně? Některé rady, které jsem vám v minulosti dal, směřovaly k minimalizaci přeslechů (přeslech či proslech je, když např. kytaru do jisté míry zachytí také overheady nad bicími apod.). Protože téma přeslechů je při nahrávání naživo jedním z nejzásadnějších, setrvejme u něj a rozeberme ho o něco podrobněji. V tomto díle bych se chtěl především zaměřit na následující otázku: Vadí vůbec přeslechy A pokud ano, proč? Jak už jste asi ode mě zvyklí, jednoznačnou odpověď nedostanete.
Přeslechy totiž někdy vadí, jindy neublíží a velmi často jsou dokonce velmi žádoucí. Představme si modelovou situaci, kdy v nepříliš velké místnosti nahráváme dvě elektrické kytary, basu a bicí. Kytarové aparáty jsou snímány zblízka, basa jde linkou a bicí jsou sejmuty poměrně standardně s důrazem na overheady (mikrofony více či méně vysoko nad bicími, které mají na rozdíl od kontaktních mikrofonů na starosti sejmutí celé soupravy). V této situaci je jasné, že se přeslechům nevyhneme, tedy kytary i basa budou do určité míry slyšet i ve zmíněných overheadech a kontaktní mikrofony u kytarových aparátů částečně zachytí i zvuk bicích. Jaké dveře si takto zavíráme? Především bude mnohem obtížnější provádět jakékoli opravy ex post. Pokud se budete pokoušet odstranit jeden chybný tón kytary v jinak skvělé nahrávce, šanci máte jen malou. I když chybu opravíte v samotné kytarové stopě, v overheadech zůstane - a často bude slyšet tolik, že v kombinaci s opravenou kytarovou stopou bude znít snad ještě hůř než předtím. Jak tedy asi tušíte, nahrávání naživo a s přeslechy klade větší nároky na muzikantské kvality jednotlivých hráčů. Stříhat či opravovat v mixu bude možné jen opravdu málo. Dalším problémem je nemožnost provádět drastické zásahy ekvalizérem (ty bych však tak jako tak doporučoval jen v nejvyšší nouzi). Pokud totiž frekvenčně „vylepšíme“ např. zvuk činelů v overheadech, stejnou ekvalizaci tím pochopitelně aplikujeme i na ostatní nástroje, které jsou v určité míře také v mikrofonech slyšet.
Často tak pomůžeme zvuku jednoho nástroje a ublížíme dalším. Je tedy nutné být s ekvalizérem opravdu opatrný - to však platí vždy. V praxi z toho vyplývá především to, že si zvuk musíme co nejlépe nastavit u samotného zdroje, vybrat správný mikrofon a správně ho umístit - tak, aby zásahy ekvalizérem pokud možno nebyly nutné. Pokud vám však zmíněná omezení nevadí, přeslechy mohou být vysloveně prospěšné. Je těžké popsat to slovy, ale zvuk se tak nějak více pojí dohromady, je skutečně znát, že se jedná o hudebníky hrající v jedné místnosti.
Nahrávka také působí méně „placatě“, jako by byla více trojrozměrná. Někdy tak dosáhnete pocitu autenticity, který není při nahrávání zvlášť možný.
