Kompozice a aranžování (1)
Tyto semináře vedl klávesista a aranžér Vítek Beneš (Bluebirds a United Flavour). Semináře probíhaly pod názvem skladba a aranžování - vedení hlasů, voicingové sazby, fungování rytmické sekce, čeho se vyvarovat, metodika notového zápisu, hudební formy, instrumentace, styling skladby směrem k určitému žánru, atd.
Při komponování a aranžování bychom měli dbát několika zásad, i když porušováním pravidel se věci skoro vždycky někam posouvají a v zásadě jsem takového porušování příznivcem. V ideálním případě je dobré vidět skladbu jako celek, ve kterém by se jednotlivé nástroje měly navzájem doplňovat a podporovat, a ne se přebíjet a předhánět. Je dobré si včas uvědomit, pokud vytváříte například píseň pro danou skupinu hráčů, jsou-li tito schopni technicky svůj part zvládnout anebo do jaké míry jste schopni je sepsáním složitého partu někam posunout, či je to z časového hlediska neefektivní. Méně znamená leckdy více. Týká se to tempa například v případě zpěváků, kdy nejsou schopni dostatečně artikulovat rychlé slabiky, nebo naopak naprosto nepřirozeně, uměle s vypětím všech sil musí "nečesky" natahovat samohlásky. To samé v rozsahu hlasů. Spodní polohy jsou fajn, ale v nich se zpěvák těžko odváže. Stejně tak v případě začínajícího kytaristy je lepší pro váš i jeho pocit vymyslet něco, co bude znít věrně a bez křeče. Pokud víte, že vaši skladbu budou hrát samí virtuózové, můžete si samozřejmě dovolit víc, ale i tady platí výše uvedené o tom více a méně.
Skladatelé a aranžéři by měli být zběhlí v instrumentaci. To znamená znalost jednotlivých nástrojů. Ne snad, že byste museli hrát na všechno, ale měli byste v každém případě vědět jaký má nástroj (pokud ho hodláte ve skladbě použít) rozsah, jak je konstruován, jak se na něm vytváří daný tón a čeho je schopen průměrný hráč dosáhnout (v dobrém slova smyslu). Popřípadě jaký je jeho notový zápis, protože noty jsou prostě hudební jazyk a s nimi se domluvíte rychleji. Neznamená to ale, že se bez nich nakonec nedomluvíte. Například u dechových nástrojů se udává jeden rozsah nástroje jako základní (spodní hranice je v naprosté většině dána konstrukcí nástroje) a směrem nahoru pak rozsah, který vám už možná každý hráč nezahraje, nebo třeba zahraje, ale nebude ladit, atp. Po kytaristech byste asi neměli chtít hrát v A dur na prázdných strunách. Glis na trombón při skoku do jiné alikvotní řady taky není u hráčů zrovna v oblibě, atd. Zkrátka znalost jednotlivých nástrojů, a to jak budou fungovat společně je jedna ze základních věcí, které by měl aranžér či skladatel znát. Existuje už skoro legendární kniha pana Modra o hudebních nástrojích (Modr, Antonín: Hudební nástroje, Praha, Státní vydavatelství, 1961), která je čas od času aktualizována s přihlédnutím na vývoj v tomto oboru.
Je dobré zkusit si v životě zahrát na leccos, alespoň abyste byli v obraze. Udělat jednodušší aranže, např. pro první stupeň ZUŠ než pro konzervatoristy, je dobré už kvůli samotným hráčům. Nudit se anebo se trápit nebývá u muziky zrovna přínosem.
V příštím díle si řekneme něco více. Případné dotazy můžete směrovat na studiomaster@wo.cz, nebo přímo na Rockové kurzy (kurzy.muzikus.cz). Dotazy na Víta Beneše zasílejte na e.tiscali.cz/vitbenes.
