přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraRocková poezie aneb o něčem se prostě zpívat musí - Letem kytarovým světem

18.10. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Pavel Vrba


Rocková poezie
aneb
o něčem se prostě zpívat musí
(1. díl - čeští autoři)


Takže jsme se k tomu přece jenom dostali. Ano, k textu, neboli k další součásti rockového fenoménu (a nejen jeho samozřejmě), který navíc, stejně jako hudební stránka a oblast celkového přístupu, prošel výraznými údobími, proměnami a významovými vrcholy a pády.

Na jedné straně zatracovaná složka u určitých hudebních stylů, na druhé straně čistá poezie, uznávaná i ve světě „nehudebním“, čistě literárním, na jedné straně pouhý doplněk melodie, na straně druhé inspirativní složka vzniku hudby, na jedné straně úzkostlivý výběr výrazů, na straně druhé náhrada textu nejrůznějšími zvuky a vrčením - prostě je to opravdu hodně rozsáhlé téma. Proto jsme si ho rozdělili na dvě hlavní části, kdy dnes se budeme věnovat českým textařům (Kamil Peteraj s Modusem, Ivan Štrpka s Dežem Ursínim či Boris Filan s Elánem nebo Pavolem Hammelem jsou už za hranicemi) a „někdy příště“, jak praví část jedné skladby, si přiblížíme autory světové.

Text dokáže skladbu pozdvihnout, dokreslit její hudební složku (a to v jakémkoli směru, od vznešeně lyrického, plného jemných obratů, po temné výrazy, vulgarismy a nadávkami protkané výkřiky), dokáže ale také celkový dojem zcela rozhodit. Dokáže být plytký, ale také vysoce duchaplný. Umí vyvolat impresionistické obrazy stejně jako politikařit či se vyjadřovat k tomu, že v jednom hrabství se našlo hodně vyvrtaných děr... Prostě dnes už legendární výrok Johna Lennona, že k sobě poskládá pár akordů a k tomu poskládá pár slov, je určitou nadsázkou, která má většinou opačný charakter - tedy většinou, protože řada skladatelů, autorů hudby, si opravdu s nějakým duchaplným poselstvím moc neláme hlavu, a co je napadne, to se tam prostě dá. Láska - páska, eloís, eloís, žádný problém. Rýmuje se to, tak to tam mrsknu, no ne?

Zdeněk Rytíř


Důležité je také si uvědomit, jak vzniká celá skladba. Většinou je postup takový, že se na muziku teprve dodělává text. Jenže existuje i druhý způsob a není tak osamocený, jak by se na první pohled zdálo, že na text vzniká hudba. A teď nemyslíme zhudebňování básníků (Vladimír Mišík a Etc...), ale třeba Slzy tvý mámy (Olympic) vznikla tímto způsobem, také Olda Říha psal muziku na již hotové texty Ládi Vostárka...
A ještě poznámka: Abychom se v tom lépe vyznali a tento článek nebyl jenom pouhým výčtem autorů, musíme téma rozdělit podle určitých kategorií. A ty si budeme charakterizovat vždy přímo při jejich uvedení.

Samostatní textaři

Zásadní a silná kategorie, která má dva nekorunované krále a „básníka z prachu cest se stovkami milníků“.

Tvorba Pavla Vrby by se dala charakterizovat spojením básník-textař. Mistr v nanášení dojmů, rozmarů a pocitů, které zhmotnil ve více než dvou tisícovkách textů. Ideální autor pro artrockový svět. Nejznámějším spojením jeho tvorby je spolupráce s Modrým Efektem, kdy skladby a alba jako Nová syntéza 2 (Nová syntéza 2), Hledám své vlastní já, Rajky (Svět hledačů) či třeba celé album 33 jednoznačně ukazují sílu jeho básnických možností. Otextoval i album Zrnko písku jazzrockové Bohemie, alba Synkop 61 (např. klasické Sluneční hodiny), dlouho textoval hudbu Leška Semelky (Šaty z šátků), Oty Petřiny (Pečeť), spolupracoval s Janem Spáleným a jeho ASPM (Tak jo), Václavem Neckářem a Bacily, Olympicem (Kanagon), Citronem, ale třeba i Mahagonem (Slunečnice pro van Gogha).

František Ringo Čech


Dalším pojmem je Zdeněk Rytíř, vedle textařiny muzikant, básník a zpěvák. Umělec, který uměl napsat příběh. Nejvíce je jeho jméno spojováno s kapelou Olympic (Jasná zpráva, Dynamit, Otázky, celek Prázdniny na Zemi, Ulice, Laboratoř). Spolupracoval takto intenzivně ale i s celou řadou dalších umělců, jako s Václavem Neckářem a Bacily - Planetárium), Lenkou Filipovou, Karlem Gottem, Petrou Janů a dalšími.

Stovky milníků podél cest“, to je klasika Ladislava Vostárka, čtvrtého neoficiálního člena legendárního Katapultu. Co si více uvádět - každý zná Hlupák váhá, Já nesnídám sám, Jen jednou dostat šanci, Jsou špatný dny, Katapult, Lesní manekýn, Půlnoční závodní dráha (jako spoluautor), Stovky hotelů, Svobodárna (moje oblíbená), Vojín XY hlásí příchod, jsou to už dnes evergreeny. Vedle tohoto přínosu pak ve stínu zůstala jeho spolupráce s kapelou Turbo (včetně hitu Hráč).

Z dalších významných můžeme jmenovat např. ještě dva. Jedním z nich je Ivo Plicka, který je podepsán pod ranými klasickými hity Petra Nováka (Já budu chodit po špičkách, Povídej, Náhrobní kámen, Klaunova zpověď, Paní v černém, Poprava blond holky), druhým pak jistě Eduard Krečmar, který psal vedle Petra Nováka (Hvězdičko blýskavá) i pro Sputniky, Václava Neckáře, Karla Gotta (Jen se hádej) a další.

Ostatní jen výčtem - třeba Jan Fischer (Lucie, Yo Yo Band), Jiří Štaidl (Karel Gott, Yvonne Přenosilová), Vladimír Poštulka (Pavel Bobek), Jiří Dědeček (Vladimír Mišík), Pavel Šrut (5P Luboše Pospíšila, Petr Skoumal, Framus V - Kolej Yesterday), Jan Burian (Vladimír Mišík + Etc...) nebo Jaroslav Müller (Bluesberry)...

Milan Špalek


Textaři jsou součástí kapely

Velmi silná kategorie a také i velmi běžná, a to zejména u neprofesionální scény. Dalo by se říci, že jde o ideální spojení (stejně jako u folkařů), kdy v jednom tělese vznikají obě složky skladby.

Naprostou klasikou a výjimečnou osobností je zde František Ringo Čech, mistr slova, císař českého hard rocku. A malby. Natočil přes tisíc dvě stě skladeb, napsal přes pět set textů, nemluvě o rozsáhlé knižní tvorbě a osobitých divadelních hrách a dalších počinech. Jeho spolupráce s Jirkou Schelingerem se stala legendou. Zde stejně jako u Olympicu či Katapultu není třeba dlouho vyjmenovávat. Namátkou Jahody mražený, Lupič Willy, Nám se líbí nemluvě o eponymní desce českého hard rocku, Hrrr Na Ně. Jeho jméno je spjaté i s hudbou bubble gum Viktora Sodomy (Parní stroj, Trpaslíci trávou jdou, Žárlivý kakadu) nemluvě o mezigeneračním hitu Zelená je tráva. Ringo také ale i napsal řadu textů pro Pražský výběr (Pražákům, těm je tu hej), Karla Gotta, Mikiho Volka, Jiřího Helekala, Věru Špinarovou a další. Mimochodem, jeho sólová tvorba má také grády - viz třeba Blues o bolesti.

Velkým jménem českého textu je Milan Špalek, baskytarista platinového Kabátu. Je výhradním textařem této megaúspěšné kapely a jeho texty jsou velice svěže napsány a pojaty. Umí skloubit myšlenku s nadsázkou a skrytými výrazy, což z nich dělá výjimečnou záležitost v současné české hudbě. Hity jako Má ji motorovou, Na sever, Bára, Čert na koze jel, Colorado, Dávám ti jeden den, no prostě všechna jejich alba - to jsou Milanovy texty. Napsal pár textů i pro Olympic.

Zuzana Michnová


Zuzana Michnová je další osobností, která navíc dokázala přejít od folkrockového výrazu legendárních Marsyas k plnokrevnému rockovému výrazivu vlastní tvorby. Zde máme na mysli album Rány, které osobně považuji za součást op 15 nejlepších alb české historie vůbec.
Výrazným jménem je i Jan Spálený, který figuruje i v další naší kategorii. Jeho namodralé bluesové texty patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti vzniká, s tím že působí dobře jak při poslechu, tak i bez hudby, na papíře.

Mezi klasiky vůbec patří více jmen. Určitě to je Pavel Chrastina, který již jako člen starého klasického Olympicu textoval dnes již zlidovělé písně Želva, Snad jsem to zavinil já, Dej mi víc své lásky a další.

Své místo zde má i Ladislav Kantor, dvorní textař vocalrockových C & K Vocal, kteří se do dějin českého rocku nesmazatelně vepsali albem Generace. Známá je také jeho práce pro Luboše Pospíšila, zejména na dodnes podceňovaném albu Tenhle vítr jsem měl rád.

A ostatní? Zase jen výčtem. Třeba Vladimír Mišík (Jednohubky, Taxůvku jsme chytli), Jan Ivan Wünsch (Hudba Praha), Ivan Hlas (Nahlas), Lou Fanánek Hagen (Tři sestry, ale i Karel Gott a Šmoulové a Těžkej Pokondr), Martin Kraus (Bluesberry, Krausberry), Michal Ambrož (Jasná páka - Špinavý záda, Pal vocuď - nebo Hudba Praha), Karel Šůcha (Laura a její tygři), Jan Sahara Hedl (Precedens), Martin Němec (Precedens), Jan Haubert (Visací zámek)...

Textaři sobě
aneb
básníci s kytarou


Hodně specifická kategorie, která sice nezapadá do dnešní rockově orientované exkurze, ale její vliv je nesmírný.

Uveďme zde tedy třeba Jaromíra Nohavicu, našeho v současnosti nejznámějšího a nejúspěšnějšího písničkáře s patinou klasiky a již několika generacemi obdivovatelů. Velkým a nezapomenutelným jménem je jistě Karel Kryl, normalizační klasika, který ovšem poté, co zjistil, že není pohodlný ani polistopadové garnituře, opět odešel do Německa. Patří sem Jaroslav Hutka, zejména svou spoluprací s Radimem Hladíkem. Po revoluci zájem o jeho stálá a neměnná témata pak rychle zeslábl. Dalším je jistě Vladimír Merta s vysoce kvalitní tvorbou, ale menší propagací. Taktéž i Karel Plíhal se svým subtilním feelingem.

Josef Kainar


Zhudebňovaní básníci

Tak tohle je úžasná záležitost, která přivádí čistou poezii do hlav hudebních fanoušků.

Zde naprosto převládá jméno vynikajícího českého básníka Josefa Kainara. Absolutní špičkou je zde album Flamenga Kuře v hodinkách, jedno ze základních alb české rockové historie (a také jeden z vrcholů) srovnatelné se světovou produkcí. Kainar je zde podepsán pod sedmi skladbami z devíti, např. pod Rám příštích obrazů, Já a dým či pod titulní skladbou. Zapsal se do dějin rocku i tím, že otextoval jednu z prvních tematických desek, Město Er od Framus V. Naprostou klasikou je ale spojení jeho poezie s Vladimírem Mišíkem a Etc...

Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk jsou jasnými příklady. Plus texty pro Evu Olmerovou, C & Vocal, Jiřího Suchého...
Václav Hrabě je dalším velkým jménem, spjatým s tvorbou Vladimíra Mišíka a jeho Etc... Variace na renesanční téma, Ty II či Jam Session jsou toho nejlepším příkladem.

Patří sem určitě i František Gellner z básnické generace buřičů, kdy ze spojení s Katapultem vznikly klasické hardrockové songy Chodníkové blues, Přetékající pohár, Všichni mi lhali či Miluju severní nebe.

Rozhodně nesmí zůstat stranou ani Vítězslav Nezval, dnes zase nesmyslně upozaďovaný básník. Zhudebnění jeho poetistických sbírek se ujal Jan Spálený, kdy vznikla velmi neobvyklá díla Edison a Signál času.

No a z dalších? Třeba Egon Bondy a Ivan Werinsch (Plastic People of the Universe), Tony Ducháček (Garáž), Jiří Žáček (Nahoru po schodišti dolů band) a další.

Covery

Přebásnění? Přetextování? To nám určitě jde. A hodně dobře.

Typickým příkladem je zde tvorba Jiřího Štaidla, který pro Karla Gotta upravil skladbu The Beatles From Me to You (Adresát neznámý) nebo Cryin’ in the Chapel (Cesta rájem). Velice známou záležitostí je třeba i Veď mne dál, cesto má, kterou nazpíval Pavel Bobek na text Vladimíra Poštulky (originál byl Take Me Home, Coutry Roads od Johna Denvera). Hodně toho také udělal i Zdeněk Rytíř, například pro Petra Kalandru a Václava Neckáře.

Použití lidového textu

A což teprve, přátelé, použití textu z lidové písně! A nemyslete si, že je to pouze záležitost Čechomoru. Vezměte si třeba vychytanou předělávku Ej, padá, padá rosenka od Modrého efektu (album Svitanie), což je skladba, která podle mne obsahuje nejlepší české rockové sólo vůbec. Navíc všechny ostatní nástroje tam mají hodně podobnou úlohu...

Včera a dnes 4

Největší šoky v historii rocku

Dnes ta aktualizace článku z květnového čísla roku 1997, který se jmenoval Nejvýraznější rockové šoky nebude jednoduchá. Spíše ji pojmeme jinak, protože těžko překonat námi uvedené hudební šoky alias „jiné přístupy“, jako namátkou Franka Zappu, Alice Coopera, Velvet Underground, Kiss či Sex Pistols...

Vezmeme to spíše zase po té civilnější stránce a doplníme si tak tuto představu. Takže dnes si uvedeme ty nejvíce šokující události, které postihly rockový svět - kdy se daly dohromady výsledky několika největších anket. A resumé?

Rocková poezie aneb o něčem se prostě zpívat musí - Letem kytarovým světem


Mezi ty neotřesnější věci a největší zklamání dle fanoušků jistě patří (vybírám zde z první stovky případů) fatální zranění Ricka Allena, bubeníka Def Leppard, veřejná odhalování se Jima Morrisona, nahota Lennona a Yoko Ono na obalu jejich alba, koupě katalogu skladeb The Beatles Michaelem Jacksonem, fotka Red Hot Chli Pepers jenom v ponožkách (ale ne na nohách), smrt Freddieho Mercuryho atd.

V první dvacítce, i když zde jde samozřejmě o pochybná prvenství, pak jsou události jako ukousnutí hlavy holubice velkým ochranářem přírody Ozzym Osbournem, špatný konec ideální milenecké dvojice Sida Viciouse a Nancy Spungenové nebo ženitba Jerryho Leea Lewise s nezletilou dívkou (znáte ten vtip, jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem?), Velkým zklamáním byl i Woodstock 1999 (ani se nedivím), fanoušci nezapomněli ani na tragédii při koncertě The Who roku 1979 v Cincinnati, kdy bylo ušlapáno jedenáct lidí. Ještě nad tím ční smrt Kurta Cobaina, ikony grunge, a první trojice byla obsazena takto: Třetí míst místo zaujala tragédie v Altamontu (pro nepamětníky - tento původně „pokračovatel“ slavného festivalu ve Woodstocku poznamenala smrt jednoho posluchače při vystoupení The Rolling Stones a tři další úmrtí, ne zcela související se samotným festivalem). Druhé neslavné místo patří skandálům okolo Michaela Jacksona, ať už s pravdivým, či lživým kontextem, a místo první si stále drží smrt Johna Lennona.

Tak si tak říkám - nechtělo by to něco pozitivního?

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Rockova-poezie-aneb-o-necem-se-proste-zpivat-musi-Letem-kytarovym-svetem~18~rijen~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.