V tomto díle se zlehka napojíme na předchozí profil, protože si představíme bubeníka, kterého obdivuje Matt Halpern z Periphery, o němž jste se mohli dočíst minule. Jistým způsobem také navážeme na úplně první díl, jehož hlavní postavou byl Tomas Haake ze švédských Meshuggah. Kupodivu se dnes bude jednat o primárně jazzového bubeníka. Arthur Hnatek je společně s Jojo Mayerem asi tím nejzajímavějším, co se urodilo ve Švýcarsku, a jak jste si možná odvodili z jeho jména, má dokonce české předky.
S Jojo Mayerem jej pojí nejen národnost, ale také velmi moderní pojetí jazzu, které propojuje klasický přístup s hip hopem, elektronikou a progresivním rockem. Hnatek není jen bubeník a multiinstrumentalista, ale působí také jako DJ a producent elektronických tracků. Díky schopnosti hrát na mnoho nástrojů (klavír, kytara a další) umí i z bubenické stoličky vnímat hudbu jako celek a komponovat velmi neotřelé doprovody, k jejichž provedení mu pomáhá i mírně nestandardní souprava, obzvláště co se činelů týká. Arthur se sám přiznává, že za sebou nemá desítky tisíc odcvičených hodin jako někteří jeho kolegové, ale právě široký záběr jeho instrumentálních schopností a skladatelských a producentských zkušeností mu umožňuje jít dál než jeho technicky vyspělejší souputníci.
Asi nejdůležitější Hnatkovou kolaborací je angažmá v kapele francouzského trumpetisty Erica Truffaze. Ten sám je postavou na hranici mnoha žánrů a na albu Doni Doni, které s ním Hnatek natočil, můžete slyšet vlivy world music, hip hopu, trip hopu, postrocku a samozřejmě jazzu. Celá deska je zajímavá tím, že pod hladinou, která je na první pohled poměrně klidná, se skrývá velmi prokomponovaná a složitá muzika, kterou můžete poslouchat stejně tak jako podkres při vaření večeře, tak i jako intelektuální umělecké dílo (tedy po večeři).
Naprosto přelomová je ovšem Hnatkova spolupráce s arménským klavíristou Tigranem Hamasyanem. Deska The Grid je právě tím, co přitáhlo pozornost metalisty Matta Halperna a jedná se o neuvěřitelné dílo. Halpern Hamasyanovu hudbu charakterizuje jako „kdyby Meshuggah hráli jazz“ a není daleko od pravdy. Zběsilé liché a zlámané rytmy, synkopy, agresivní hra na klavír a části - které připomínají metalové breakdowny, to všechno v neuvěřitelné rychlosti a přesnosti. Jedná se skutečně o naprosto nezvyklou a originální hudbu, a i když jsem jako obvykle vypsal nejzajímavější skladby, zde silně doporučuji desku poslechnout celou - a mnohokrát.
K poslechu: Tigran Hamasyan - The Grid (album Mockroot), Eric Truffaz - Fat City (album Doni Doni).
