muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýPříběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)

16.05. | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - seriály

Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


„V té době se říkalo: ,Jsou tady dvě velice dobré progresivní kapely, víc popová Lucie a rockovější Nová růže‘,“ vzpomíná Vilém Čok na samotný začátek deváté dekády minulého století, na dobu, kdy čtveřice Ota Balage, Petr Roškaňuk, František Hönig a už zmíněný Vilém, patřila skutečně pod vlajkou Nové růže k těm nejrespektovanějším a nejvyhledávanějším na tuzemské hudební scéně.

Na dobu, kdy v roce 1990 spatřil světlo světa eponymní debut kapely, deska doslova nabitá energií, výraznými riffy i nosnými melodiemi, deska
instrumentálně nadupaná, moderní a současně naprosto charakteristická. K její osobitosti napomáhala skvěle se doplňující dvojice sólových hlasů Čoka a Balageho i jejich skladatelství, propojující melodičnost s rockovou razancí. Není náhodou, že i po třech desítkách let na vás z reproduktorů doslova vytryskne gejzír nesmírně svěží muziky, a je proto nabíledni, že tohle album má neustále své nezadatelné místo na českém a československém rockovém výsluní. Určitě proto není na škodu se ve společnosti Viléma Čoka vrátit nazpátek a ponořit se podrobně do příběhu téhle desky.
Samotný přelom osmé a deváté dekády minulého století je pro naši hudební scénu doba poněkud složitá a komplikovaná. Dramatické události odstartované listopadem 1989 udělaly z našeho národa načas národ politiků. Zájem se upíral především ke každodenním překotným společenským změnám, a muzika tak ustupovala do ústraní. Přes otevřené hranice najednou není problém vyjet na nákupy čehokoliv, tedy i vysněných a dosud takřka nedosažitelných zahraničních desek, které se koneckonců záhy začnou objevovat i na našem trhu. Na tuzemských pódiích se začínají zjevovat tváře, které zdejší fanoušek mohl dosud vídat jen na obrazovkách prostřednictvím „rozzrněného“ Rockpallastu. Česká muzika se v těchto souvislostech stává tak trochu popelkou. Přesto jsou tu kapely, které odolávají tlaku, koncertují a vydávají nepřeslechnutelné desky. A nejedná se jenom o konečně odkriminalizovaný underground, ale i o formace moderní, hovořící jasným rockovým jazykem roku 1990. A právě takovou je Nová růže a právě takové je její debutové album. Je ovšem potřeba se vrátit o kousek nazpět. Vilém vzpomíná: „Nejdřív jsme se s Otou rozhodli udělat společný pokus a vyzkoušet si nezávislou spolupráci vzájemně na našich singlech a podle toho se rozhodnout, co bude dál. Takhle vznikl můj druhý singl, kde byly písničky Televize a Sen, a Otův, kde byly fláky Život a Cesta rájem, který jsem otextoval.

Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


Chtěli jsme si prostě možnou spolupráci otestovat. Bylo to poté, co jsem oslovil Otu, jestli by se mnou šel do kapely, a musel jsem na něj nějaký čas počkat, protože ještě dohrával s Tangem. Nějak to tam už ale nefungovalo, dodělali poslední desku
Můra, hop, pak si dali pauzu a my začali spolupracovat. Otu už jsem předtím znal, když s námi hostoval na saxofon v kapele Zikkurat, znali jsme se i po osobní stránce. V Tangu pak hrál i na klávesy a já klávesy do nové kapely chtěl. Taky výborně zpíval, takže jsem předpokládal, že budeme pěvecky silný v kramflecích. A pak přišel náběr dalších členů, Petra Roškaňuka a Franty Höniga.“
Nutno konstatovat, že zmíněný náběr probíhal rukou nanejvýš šťastnou. Už od prvopočátku dostává Nová růže v celku oprávněný punc superskupiny. Ať je to osobností Vildy Čoka, který získal ostruhy a popularitu už s citovaným Zikkuratem, ale pak především v barvách Pražského výběru a hostujícího člena Stromboli. Ať už je to Ota Balage, jenž se v řadách Tanga nesmazatelně zapsal do povědomí rockového publika druhé poloviny 80. let. V jejich stínu nezůstává ani kytarista Petr Roškaňuk, který se po odchodu z alternativního MCH Bandu stal spoluzakladatelem Žlutého psa, prošel ceněnou Dobrohoští, podílel se na zářném comebacku Framus Five a podpořil Zuzanu Michnovou v nové sestavě Marsyas. Jistým nováčkem na rockové scéně, zato však brilantním muzikantem se za bicí soupravou stal František Hönig, coby harfenista, absolvent vojenské konzervatoře a spoluhráč Lenky Filipové.
„Vyhlásili jsme kytarový konkurz,“ vzpomíná Vilda. „Bylo to velice zajímavé. Chodili jsme se dívat na různé kapely, jak v nich fungujou kytaristi, a při jednom očumování festivalu v pražské Lucerně za námi přišel Péťa a povídá: ,Tak jsem slyšel, že sháníte kytaristu. Už ho nemusíte shánět, já k vám jdu.‘ Koukali jsme na něj jako sůva z nudlí a on na to ,No kluci, nečumte, já jsem nejlepší. Nemůžete vzít nikoho jinýho, já to zahraju tak, jak chcete.‘ Bylo to neskutečně suverénní, řekli jsme si, že má asi pravdu a vzali jsme ho.“
A tak se mnohostranný zručný kytarista s schenkerovskou hřívou Petr Roškaňuk stává třetím členem rodící se Nové růže. „Ohledně bicích to bylo složitější. V kulturáku v Motole jsme dělali dvoudenní konkurz na bubeníka. Přišlo jich docela dost, ale my se pořád nemohli rozhodnout. Nakonec zbyli dva, ze kterých jsme měli vybrat, ale tak nějak to nebylo vono. Ota si potom vzpomněl, že jeho bývalý spolužák z posádkové hudby Franta Hönig hraje sice popík s Lenkou Filipovou, ale hraje výborně. Oslovili jsme ho, Franta si to chtěl nejdřív zkusit. Sešli jsme se v klubu Dvojka v Praze, kousek nad Rozhlasem. Franta přitáhl bicí, zkusili jsme hrát první flák Ten stroj seš ty, a když jsme slyšeli, jak se do toho Franta pustil, začali jsme všichni spontánně řvát: ,Jó, ty vole, to je ono, to je bomba!‘ A bylo vymalováno.“

Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


V okamžiku, kdy se Franta Hönig stává členem Nové růže kruh se uzavírá a čtveřice je kompletní, je už do velké míry jasno nejen co do podoby příští kapely postavené na dvou sólových hlasech, a potažmo na dvou autorech, ale i o materiálu pro koncerty a následné první album. „Strávili jsme víc než rok (!) zkoušením demosnímků jenom ve třech v různých bytech a zkušebnách bez bicích s automatickým bubeníkem. Běhen toho roku jsme zjistili, které polohy sednou líp Otovi a které mně. Vyzkoušeli jsme si, že rockovější řvavé polohy bych si vzal na starosti já, ty měkčí, popovější zase Ota. Takhle jsme si logicky ověřili, co komu sedí. Dokonce jsme zkoušeli zpívat i protiparty, abychom měli jistotu a pěvecky si takhle všechno mezi sebe rozhodili. Něco jsme měli už naskládáno v šuplíkách, já měl třeba hodně věcí pro Výběr, které se z různých důvodů nefinalizovaly. A tak si říkáš, co s tím materiálem, když máš jít další hudební cestou a nemůžeš skládání uplatnit v kapele, kde hraješ. Pak si tedy musíš založit novou kapelu. Takže pro mě byl základním impulzem zrodu Nové růže Pražský výběr. Ten navíc tou dobou nehrál, v podstatě naskočil až v jedenadevadesátém na turné Adié CA.“
Ještě na samém sklonku osmé dekády se Nová růže jak díky živelné nápadité muzice, tak díky expresivnímu pódiovému vystupování stává rychle vyhledávanou rockovou atrakcí. Ovšem v následné přelomové době nemá ani Růže na růžích ustláno.
„Samozřejmě jsme taky pocítili odliv fanoušků a pocítili ho všichni. Otevřely se hranice, lidi chtěli ven, chtěli na zahraniční kapely, a nejhorší byla ta proměnlivost. Někdy přišlo na koncert sto lidí, někdy osm set. Ale my jsme chápali, že je to dobou, že to tak musí být. Lidi prostě chtěli ochutnat svět.“
Vydavatelská firma Supraphon nejprve sonduje terén prostřednictvím čtyř singlů.
„Protože singly měly úspěch, vznikla smlouva na první desku. A k ní už jsme pak udělali svůj první opravdu velký regulérní koncert v Lucerně.“
Nahrávání albového eponymního debutu Nové růže probíhá v roce 1990 ve studiích Mozarteum a v Hrnčířích.
„Tenkrát to fungovalo tak, že se dopředu stanovil počet frekvencí na nahrání desky. Jenže my jsme to za danou dobu nestihli a oni řekli: ,Dobře, nějaké frekvence vám přidáme, ale už to bude v jiném studiu.‘ Takže jsme dotáčeli v Hrnčířích. Točili jsme do pásu na čtyřiadvacet stop a museli jsme dělat formixy bicích, abychom získali další stopy třeba pro sbory. Neměli jsme žádného producenta zvenku, v podstatě jsme si všechno hlídali sami. Zkušenosti už byly. Všichni jsme už natáčeli a nějakou tu desku za sebou měli. Franta na to šel rafinovaně, nabouchal si svoje a šel na pivo, věřil nám. Ale Petr točil, já jsem točil, Ota točil, měli jsme na věci jasný pohled. Krom toho jsme měli už přes rok demáče, kde jsme si ujasnili podobu a barvy zvuku, a zvukaři, co tam byli, nám pomáhali dotvořit náš vjem. Měli jsme celkem jistotu, že naše představa je jasná. Pokud jsme měli nějaké manažery, týkalo se to pouze koncertů. Byl to hlavně Ivan Hoppe, fajn kluk, který nám pomáhal táhnout koncerty od začátku. Manažoval dlouhou dobu Mira Žbirku a my ho od něj přetahovali k nám. No, nakonec zvládl obě kapely a dělal i další PR, ovšem muziku, a to i ve studiu, jsme si dělali sami. Myslím, že to byla správná cesta. Dělali jsme si svou hudbu, nikdo nám do ní nekecal, a to je docela vzácnost. Natáčeli jsme po nástrojích, první byly na klik bicí, potom další nástroje a nakonec zpěvy. Druhou desku, Nová růže ’91, jsme už točili živě, tedy najednou. Dotáčeli jsme jenom zpěvy a sóla. Tím se do nahrávky promítlo více živelnosti a gruntu.“
Co se týče hudby, podělili se o její autorství Ota Balage a Vilém Čok víceméně napůl. Texty jsou ovšem Vildovou doménou. „Svoje písničky Ota přinesl nazpívané v té takzvané svahilštině. A na tu já je textoval. Je to ideální, protože už z téhle svahilštiny si textař může vytvořit určitou vizi o frázování i atmosféře písničky a může z ní vyjít. Udělat si představu o charakteru textu. Hudbu na text jsme dělali opravdu minimálně.“

Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


Příběh jedné desky - Nová růže - Nová růže (1990)


Ještě jeden letmý pohled nazpět do studia, pohled tak říkajíc basový. Vilda popisuje: „Měl jsem tehdy basu, které se říkalo pádlo. Byla to basa, která neměla na konci krku hlavu s kolíky, ale měla speciální úchyty strun s kuličkami na obou stranách. Ty se pak ladily utahováním šroubů, který byly součástí kobylky. I tělo bylo udělané tak, že vypadalo opravdu jako pádlo. Byla to značka Steinberger. K tomu jsem používal zesilovač Trace Elliot a dva dělané boxy, kde byly reproduktory Celestion. Ta basa byla aktivní, takže jsem mohl přepólovat snímače a různě si hrát se zvukem. Nastavil jsem si ale jeden typ zvuku, co se mi líbil, a přes ten jsem hrál. Žádné krabičky, nic. Chodil jsem na hodiny ke Gumovi Kulhánkovi a Jirkovi Veselému, měl jsem k nim obrovský respekt, oba pro mě byli prostě basácká špička. Byl jsem moc rád za jejich rady. Oba mi říkali: ,Čím víc krabiček, čím víc mršidel, tím je větší šance dostat se ke špatnému zvuku. Nejlepší cesta je cesta basa - kabel - bedna. Dobrý zesilovač, dobré korekce a hrát.‘ Ale to bylo před třiceti lety, dneska se používá spousta efektů, basa někdy úmyslně ani nepřipomíná basu, ale jak říkám, je to otázka vnímání zvuku.“
Jak už bylo řečeno, albový eponymní debut vychází v roce 1990, je vřele přijat jak fanoušky, tak kritikou, kapela naplno koncertuje a o rok později přidává druhé album, Nová růže ’91, které rozhodně nezůstane ve stínu svého předchůdce. Přesto se ale stále častěji začínají objevovat vnitřní rozpory, jak v rovině pracovní a osobní, tak i v rovině další hudební orientace Nové růže. „Já si představoval, že muzika bude tvrdší, Otovi víc vyhovovala kombinace popovějších a tvrdších věcí, ať si každý vybere. Toto všechno zapříčinilo, že po druhé desce Nová růže skončila.“
Vilém Čok bezprostředně poté rozjíždí sólovou formaci Delirium, Ota Balage píše první album BSP, Petr Roškaňuk se věnuje Žlutému psu, jehož hvězdné hodiny právě přicházejí, a z Franty Höniga se stává asi nejžádanější a nejvyhledávanější tuzemský studiový bubeník. V roce 2014 přichystá Nová růže comeback, v reedici společně vycházejí i obě dvě alba, doplněná o bonusy a proběhne i řada koncertů (2014-2015). Záhy ovšem začíná být jasné, že proluka byla příliš dlouhá. Dorůstající publikum nestačilo kapelu poznat a to původní vesměs zestárlo do věku pohodlnosti, v němž se na koncerty moc nechodí, a když, tak rozhodně ne pravidelně. Vilém Čok říká: „Růže má stále svou facebookovou adresu a fanoušci nás i teď průběžně bombardují dotazy, kdy už budeme konečně hrát. A já jim odpovídám: ,Kde jste kurva byli ty dva roky reunionu, co jsme hráli?“
Koncertně tedy Nová růže zůstává (zatím) minulostí. Ovšem stále živá a atraktivní zůstávají její dvě alba z let 1990 a 1991, z nichž prvnímu z nich byly věnované tyto řádky.


Psáno pro: časopis Muzikus 2021/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Pribeh-jedne-desky-Nova-ruze-Nova-ruze-1990~16~kveten~2021/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.