muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýPříběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)

25.04. | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - seriály

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


„Dá se říct, že na tu desku člověk žárlí,“ říká Karel Šůcha, kapelník, basista a ústřední tahoun kapely Laura a její tygři na vrub debutového a dodnes strhujícího alba Žár trvá. „Je to jako když máš víc dět,í a pořád ti někdo chválí jenom jedno.“

Naštěstí ve skutečnosti ani další zápisy do diskografie Laury neupadají v zapomnění. Ale faktem zůstává, že plnokrevný debut, jímž tahle parta v bílých košilích, černých brýlích, kravatách a kalhotách, divoce roztančená za zády inkarnovaného ztělesnění éterické Laury, vtrhla na tuzemskou hudební scénu, je nezapomenutelný. Žár trvá obdivuhodným způsoben přenesl explozivní energii kapely do drážek gramofonové desky,
potvrdil už existující věhlas a popularitu kapely doma a předznamenal start na naše poměry dosud nebývalé kariéry na západ od Rozvadova. Žár trvá, který v roce 2016 společně s novinkou Továrna na sny dostal konečně i svou remasterovanou podobu na CD, je ovšem i s odstupem let nejen hmatatelným svědectvím doby, ale i neustále vzrušující kolekcí stále aktuální muziky. Je tedy nadmíru lákavé se s Karlem Šůchou k desce zevrubně vrátit.

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


Píše se rok 1985 a na československé hudební scéně se začínají dít věci. A to i navzdory plošným represím, které dva roky předtím spustil nechvalně proslulý demagogický článek Nová vlna se starým obsahem. Do popředí zájmu publika se začínají prodírat kapely s novým přístupem a novým hudebním myšlením. Kapely alternativnějšího zaměření, které se však na rozdíl od dosavadního undergroundového či punkového podhoubí povětšinou opírají o mnohem vyšší muzikantskou a hráčskou kvalitu. Píše se rok 1985 a věci se začínají dít i v hornickém Mostě. Konkrétně v tamním Neprakta klubu. Karel Šůcha popisuje: „V Mostě tehdy nebylo ani kino. Když člověk nechtěl jen sedět v hospodě, chlastat a nadávat, měl v podstatě jen dvě možnosti. Kopat si na plácku fotbal, nebo zkoušet hrát. V tomhle ohledu byl velice důležitý Neprakťák. Dramaturga tam dělal Viktor Oktábec, kluk nesmírně otevřený jakékoliv kultuře. Neměl vůbec ambice někomu říkat, co má dělat nebo jak to má dělat, prostě jsme dostali svůj čas, ve kterém nám umožnil zkoušet. Stejně tak tam bylo divadlo, holky, které se pokoušely o balet, chodili tam folkaři a všichni vlastně táhli spolu. Pořád jsme zkoušeli. Ale když jsme začali hrát, o žádné profi kariéře se samozřejmě neuvažovalo. Že bude deska, se vůbec neuvažovalo, že budeme hrát někde před lidmi, v to se jenom doufalo. Prostě jsme si chodili zahrát do zkušebny a to bylo naše vyžití. Když si někdo hraje na hřišti, taky nečeká, že ho koupí Sparta.“
Nicméně i přesto má Karel Šůcha už od počátku jasno ve směřování i vedení kapely, jasný a osobitý názor představují i písničky, které pro Lauru píše a textuje. Sem spadají i zárodky jeho pozdější pověsti nekompromisního kapelníka.
„Když jsem předtím odcházel na vysokou, šel jsem tam s klukem, co mě učil hrát na kytaru. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se vydal do Ostravy na báňskou. Kdyby byl šel na peďák do Ústí, šel bych třeba tam. On po půlroce odešel, já zůstal. Měli jsme ale spolu kapelu, která vypadala tak, že v ní bylo pět kapelníků a já basista. Všichni se neustále dohadovali, místo aby hráli. A já chtěl hlavně hrát. Vzájemně se vyhazovali, a tak jsem postupoval hierarchií, až se stal kapelník ze mě. Uvědomil jsem si, že je nezbytné, aby někdo prosazoval jasný názor. Když se ti to nelíbí, založ si vlastní kapelu, ve zkušebně je místa dost a dnů v týdnu je taky dost.“
V roce 1985 se tedy v mosteckém Neprakta klubu zformovala kapela Laura a její tygři, ovšem díky její originalitě, preciznosti a koncertní přesvědčivosti se její věhlas rychle šíří daleko od rodného města. Neprakta klub ale sehraje i důležitou úlohu pro zrod debutového alba Žár trvá.
„Do Neprakťáku přijelo natáčet Mikrofórum a s ním Ivan Rössler. To je pro mě člověk, co velký zásluhy, protože dokázal spoustu věcí prosadit. Byly to třeba Rockové maratony, které dělal. Byl u zrodu Rockfestu no a nás viděl v Neprakťáku. Slovo dalo slovo, my jsme jim přímo na místě natočili znělku Mikrofora a Ivan Rössler to byl, kdo prosadil desku u Pantonu. S ním také Stanislav Titzl, otec Marcely Titzlové, který tam tehdy působil jako dramaturg.“ V případě Laury chystané desce předchází jenom kazeta, kterou připravil a vydal Ivo Pospíšil.
„Byla na ní ještě Garáž, Krásné nové stroje a možná i Dybbuk. Natáčeli jsme u Jirky Hradce v jeho koupelně celkem čtyři věci: Zapomeň na to, Nebudeme, Slovník cizích slov a Bezcenná slova. To byly naše úplně první nahrávky.“

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


Tak jako u všech připravovaných alb v dané době, musejí i texty písní pro desku Žár trvá projít předběžným schválením. A tady nastane zádrhel. „To bylo strašně srandovní a vznikl z toho zmatek. Proto máme na desce písničku Zapomeň na to, kterou jsme nikdy předtím neměli. To se stalo tak. Schválením neprošly dvě věci - Nebudeme a Nemůžu bejt spokojenej. Cenzor je zařadil do seznamu písní, které se nesmějí nahrát. Když jsme pak natáčeli a všechno časově klapalo, přišel jsem za hudebním producentem Frantou Franclem a povídám mu: ,Hele, máme ještě jednu písničku. Jmenuje se Zapomeň na to, co kdybychom ji taky nahráli, když máme čas?‘ Franta mrkl na seznam, tam žádná taková nebyla, a povídá: ,Proč ne.‘ Tak jsme ji natočili a byla to vlastně písnička Nemůžu bejt spokojenej, jenom s jiným názvem. U Nebudeme se to takhle udělat nedalo, tam se pořád dokola zpívá ,nebudeme, nebudeme‘ - a to by neprošlo. Když pak byla přehrávka hotové desky, myslím, že si toho cenzor všiml, toho našeho podvůdku, ale už to nechal být. Věc byla nahraná, nainvestovaly se do toho prostředky, tak to přešel.“Vlastní nahrávání probíhá v červenci 1987 ve studiu Martina Kratochvíla Budíkov v Mnichovicích u Prahy, v jednom z prvních soukromých studií u nás. Hudební režie se ujme František Francl, někdejší Kratochvílův spoluhráč z řad Jazz Q, jemuž úraz znemožnil další pokračování v kariéře kytaristy. A za mixážním pultem sedí zvukař Pražského výběru Luboš Nováček. „Měli jsme všechno tak důkladně nazkoušené, že nebylo třeba nic měnit. Ono by se ani nic měnit nedalo. Stalo se třeba, že jsme nahrávali v jedné věci basu a bicí, všechno z hlavy, zpaměti, bez pomocných stop, Franta Francl nás zastavil: ,Kluci, stop, tady to nehrajete ani na první dobu, ani na osminu, není to ani předražená, je to nějak mezi, nějak blbě. Znova.‘ Tak jsme to zkusili znova a bylo to zase tak. A ještě jednou a zase takhle. A Francl povídá: ,Já bych vás nechal, ale co ti ostatní, až to budou dotáčet? Jak ti to mají trefit?‘ Tak jsme to srovnali na správnou dobu, pak přišli ostatní a měli obrovskou potíž, protože to strkali stejně jako my, tak jak jsme byli zvyklí, tak, jak jsme to nazkoušeli.“I s odstupem let musí posluchač uznat a ocenit, do jaké míry se Lauře a jejím tygrům podařilo na desku přenést energii a tlak tak typický pro živá vystoupení. Není to totiž skutečnost nejčastější, zejména pak u albových debutů.„Tenkrát jsem neměl pocit, že se mi to povedlo, teď zpětně už ho mám. Ale upřímně řečeno, je to pro mě záhada, jak se to stalo. Jediné vysvětlení mám, že je to výsledek toho věčného zkoušení. Zkoušeli jsme tehdy pořád. Soboty, neděle, ale ne dvě hodinky, od rána do večera, jen s pauzou na oběde. Tím vzniká čas na detaily. Čas na to, aby všichni věděli, co se v muzice děje. Já často říkám teď svým novým spoluhráčům, co všichni mají konzervatoř a jsou zdatní muzikanti: ,Ty hraješ, jako bys nevěděl, kde je puk.‘ Takhle se snímá hokej. Kamera běhá za pukem, tím pádem, tam, kde je puk, se něco děje. V hudbě to není tak jednoduché. Není puk vždycky tam, kam svítí kamera. A muzikant musí vědět, kde puk momentálně je, komu slouží, pro koho hraje. Kdo je v určité době leader, za kým jde. Chvíli je to ten, chvíli ten, chvíli všichni, sdělení nemusí pořád jít z jedněch úst, z jednoho nástroje.“

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


Jak
bylo řečeno, album Žár trvá vzniká ve studiu Budíkov v Mnichovicích, tedy obci ležící asi tak na půli cesty mezi Prahou a Benešovem. To s sebou nese i jisté komplikace, které paradoxně provázejí vznik příštího nadčasového alba.„Byla to nesmírně náročná logistická záležitost. Představ si: Jsme z Mostu, všichni chodí do práce, skoro nikdo nemá auto a telefony nejsou ani doma, natož v kapse. Z hlediska Mostu je Budíkov naprostý zadek světa s příšernou spoustou přestupů. Vybavuje se mi, jak celý den sedím nad jízdními řády, hledám spojení a vymýšlím systém. Dotočí tenhleten, ty vyzvedneš u Labutě Janu, přivedeš ji sem, ten, kdo odjíždí, se potká s tím, který přijíždí, a vysvětlí mu, jak se sem dostane. Aby si všichni vzali dovolenou, to nešlo, protože tu potřebovali na hraní. Byla to vážně náročná logistická záležitost.“
Své
party natáčí Karel Šůcha na japonskou baskytaru Sigma, kopii Jazzbassu. „Nedávno jsem ji ještě u někoho viděl, že na ni hraje, a vzpomněl jsem si, jak to byl výborný nástroj. Točil jsem přímo do linky, byl to vážně dobrý nástroj, pasivní, žádná aktivní elektrika. Mimochodem, nedávno jsem se poradil s Jardou Janeckým a nechal si ze všech svých kytar vyrvat aktivní elektriku, protože jsem zjistil, že pasivní prostě hraje líp. Snímač, volume, kabel, a je to. Klepkin natáčel bicí na Amáty, které jsme zatlumili spoustou kapesníků. Vůbec jsme v té době netušili, že by si člověk mohl půjčit do studia jiný nástroj, když už dělá desku, což je záležitost na celý život.“

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


Ke c
ti nahrávce nutno přiznat, že i pro současné ucho zní přesvědčivě, přirozeně a dobře. Navíc není zanesena módními technologickými výstřelky konce 80. let, které poznamenaly řadu jiných, třeba i po hudební stránce dobrých desek, které však najednou zní naivně. Autorem původního obalu je výtvarník Pavel Šťastný. Když se však první kousky čerstvě vylisovaného alba dostanou do ruky Karla Šůchy, čeká ho překvapení. „Obal původně vypadal úplně jinak. Na titulní straně je kočka, která byla i ze strany druhé, ale tam měla lidské oči. Představ si, je tu ta deska a na druhé straně už je to něco jiného. Jako by se po jejím poslechu něco změnilo. Mělo to symboliku a ten nápad se mi moc líbil. Ale na firmě se rozhodli jinak. Dali tam fotku kapely a slevenote. Tím pádem byl obal z mého pohledu zničený. Řekl jsem jim, že takhle to nechci. Oni mi odpověděli: ,Ty do toho nemáš co kecat.‘ Celou noc jsem ležel a přemýšlel, jestli proti tomu můžu něco udělat, jestli se proti tomu můžu postavit, zastavit to. Co se stane, co to udělá. Nad ránem jsem to vzdal, ale vadilo mi to moc. Dneska už jsem s tím smířený. I když tehdy jsem to cítil jako obrovskou prohru.“Koncertní pověst Laury a jejích tygrů, která vydání albového debutu Žár trvá předchází, je tak silná, že deska je očekávaná s velikým zájmem a přijata s velkým nadšením. Celý náklad, který činí na dnešní poměry neuvěřitelných sto tisíc kusů, je rychle rozebrán. „Já si myslím, že by se prodalo i sto padesát tisíc, ale natvrdo nám řekli, že další desky se už dělat nebudou, že si vinyl musejí schovat taky pro ostatní.“

Příběh jedné desky - Laura a její tygři - Žár trvá (1988)


V rež
ii kapely je pak album překlopeno na CD v omezeném nákladu, aby bylo na prahu 90. let k prodeji na západoevropských koncertech, kam se kapele podařilo prorazit a slavila tam dosud nevídaný úspěch. Doma si ale Žár trvá, jedno z přelomových české a československé rockové muziky, muselo počkat na reedici až do zmíněného roku 2016.
Vraťme se ale ještě do roku 1988, do roku prvního vydání. „Pozvali mě na Panton, což bylo vydavatelství, které spadalo pod Český hudební fond, a vytáhli dopis psaný tužkou na takovém zažloutlém papíře. Nějaký člověk tam psal, že když Český hudební fond vydává takovéhle paskvily, musejí se autoři a skladatelé obracet v hrobě. Přečetli mi to a koukali na mě, co já jako na to. Zeptal jsem se: ,Já nevím a kolik takových dopisů máte?‘ A oni: ,Jenom tenhle‘. A já: ,A kolik se prodalo desek? Tak co vám k tomu mám víc říkat?‘ “

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Pribeh-jedne-desky-Laura-a-jeji-tygri-Zar-trva-1988~25~duben~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.