muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýPříběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)

20.7.2020 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - seriály

Příběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)


„Člověče, to po mě chceš moc,“ odpověděl mi v roce 2012, čtyřicet let po vydání legendární ho alba Kuře v hodinkách, Vladimír Mišík na otázku, v čem tkví síla, nadčasovost a dá se říct i nesmrtelnost právě téhle desky.

To je jako by ses zeptal, čím to, že dítě je talentované, a měl by to vysvětlit jeden rodič a řekl by třeba ,no, protože je po mě‘ nebo něco jiného. Já si myslím, že se občas stane, že se scuknou hvězdy, a aniž bych si dovolil srovnání, třeba Beatles, to je bezvadná chemie, sólové kariéry už pak takové nebyly. Připadá mi, že na Kuřeti v hodinkách zafungovalo, že Ernouš Šedivý byl geniální rytmik, průrazná bubenická
postava, Guma skvělý basista, Honza Kubík jazzman, kterého současně nadchlo Colloseum a příbuzné směry v hudbě, Pavel Fořt neexhibiční kytarista, ale děsně pregnantní muzikant a aranžér, Ivan Khunt skvělý zpěvák, který měl jen smůlu, že já toho zpíval víc, i když zrovna
Stále dál je skvělá věc. Jedna z nejlepších, co na té desce je. Myslím, že to je chemie lidí, co se v určitou dobu dostali k sobě, a prostě to takhle vyšlo.“Každopádně i po dalších osmi letech od chvíle, kdy byla pronesena tahle slova, stojí Kuře v hodinkách pevně na piedestalu jedné z nejzásadnějších rockových desek československé hudební historie a je stále stejně osobitá, přitažlivá a dráždivá pro pamětníky i posluchače nesrovnatelně mladší.

Příběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)


Píše se rok 1972, kdy se Kuře v hodinkách objevuje na československém gramofonovém trhu. Vychází vlastně jako pohrobek, potomek mimořádně výrazné kapely, která v tu dobu už v podstatě neexistuje. Navíc jeho vydání lze považovat i za malý zázrak. Normalizace se rozbíhá na plné obrátky a svobodomyslná rocková scéna patří logicky k těm nejpostihovanějším. Ke zmíněnému zázraku nesporně přispěla i skutečnost, že s výjimkou jednoho je autorem všech textů básník Josef Kainar. Na jednu stranu nesporný mistr básnického slova, jazzman a jeden z obrovských zjevů české poezie 20. století. Na stranu druhou ovšem kovaný komunista a prorežimní činovník, o čemž bude v nadcházejících řádcích ještě řeč. Vraťme se ovšem ještě ke kapele Flamengo, k tomu, co Kuřeti v hodinkách bezprostředně předcházelo.Kapela Flamengo patří už na sklonku 60. let k velmi populárním tuzemským kapelám, nicméně její repertoár je především převzatý. I sestava, než se ustálila v podobě podepsané pod albem Kuře v hodinkách, byla dosti proměnlivá. Důležitým jednotícím prvkem se pro ni stane bubeník Jaroslav Erno Šedivý, původně člen The Primitives Group: „Je pochopitelné, že The Primitives Group neměla z hlediska oficiálních orgánů právě na růžích ustláno. Kapela se potýkala s bezpočtem zákazů, komplikací a problémů, což logicky postupně vedlo k únavě a jistému vnitřnímu rozkladu. Jednou po koncertě za mnou přišli Karel Kahovec a Přemek Černý a nabídli mi, jestli nechci jít hrát do Flamenga. Upřímně řečeno, měl jsem už dost toho věčného zavírání a zákazů, kapela už taky nebyla to, co předtím, a tak jsem šel. Bylo to někdy v září 1968 a v prosinci už jsme jeli na turné do Jugoslávie. Pak nastalo období, kdy kytarista Franta Francl přivedl zpěvačku Joan Duggan a začalo to být - oni dva a zbytek kapely. A to nebylo dobré. Franta s Joan pak odešli, Pavel Fořt dostal pod stromeček místo basy kytaru, nějakého Gibsona, vzali jsme Gumu Kulhánka a dali dohromady základní čtyřku. Já se pak dozvěděl, že Vláďa Mišík je volný, zavolal jsem mu, jestli nechce jít zpívat do Flamenga, a on řekl: ,Jo, určitě se dohodneme.‘ A přivedl s sebou z Ústí nad Labem saxofonistu Honzu Kubíka, a bylo to pohromadě.“
A
ni příchod basisty Vladimíra Gumy Kulhánka do proslulé sestavy Flamenga nebyl bez zajímavosti, odehrál se v Německu, kam Guma v roce 1969 odešel s úmyslem zůstat: „V září 1969 jsem tam odjel hrát do baru a zažádal o azyl. Byl jsem tam ještě s klavíristou Mirkem Helclem.

Příběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)


Toulali jsme se po Německu a v Regensburgu jsme narazili na Flamengo. Byli tam hrozně vykořisťovaní. Hráli ve všední dny šestkrát po tři čtvrtě hodině, v sobotu dokonce osmkrát. Hrozné galeje. Přemek Černý, s kterým jsem se znal už z Donaldu, mi tam zařídil ubytování ve stejném domě, jako bydlelo Flamengo, majiteli řekl, že jsem malíř pokojů, tak jsem maloval, Flamengo se mezitím rozhádalo a někoho napadlo, že by mě mohli přijmout. Pavel Fořt přešel ke kytaře, já se s nimi vrátil domů a v roce 1970 jsme začali zkoušet.“Za
nedlouho sestavu posílí i Vladimír Mišík, který po určitých konfliktech, spíše mediálních než osobních, s Radimem Hladíkem opustil řady Blue Effectu, a do pozdější sestavy podepsané pod legendárním albem chybí pouze saxofonista Jan Kubík. I toho přivede do kapely svým způsobem náhoda. Je to Vladimír Mišík, kdo se potká na Václavském náměstí u „buřtostánku“ s Janem Spáleným a zjeví mu, po kom Flamengo momentálně pátrá. Právě Jan Spálený doporučí Jana Kubíka z Ústí nad Labem, který má sice o něco blíže k jazzu než k rocku, ale stejně jako jeho budoucí spoluhráči obdivuje Dicka Heckstall-Smitha z kapely Colloseum. Kubík se přijede podívat na jeden z mimopražských koncertů, který z důvodu jistého nadužití alkoholu nedopadne úplně ideálně, přesto je ovšem nadšen, a kapela je kompletní. Některé z nápadů a původních verzí písniček pro budoucí Kuře v hodinkách se s anglickými texty začnou objevovat už před natáčením v koncertním repertoáru kapely. Vladimír Mišík vzpomíná: „Byly to normální samostatné písničky. Flamengo před tím hrálo až na pár výjimek převzaté věci. Když jsem do Flamenga přišel, začal jsem nosit nějaké nápady a docela se chytly. Z nápadů pak společným hraním na zkouškách vznikaly písničky. Dostávaly konkrétnější tvar, instrumentaci, formu, sóla. Byla to společná práce kapely.“Zásadním mezníkem pro vznik pozdějšího Kuřete v hodinkách je rozhodnutí požádat o otextování desky básníka Josefa Kainara. Vladimír Mišík popisuje: „Původně jsme na ty písničky měli anglické texty od Pepana Kaliny a různých dalších autorů. Ale producent Hynek Žalčík přišel s tím, že doba se změnila a anglické texty nám Supraphon na desku nepovolí ani omylem. Jenom české. Nejdřív jsme uvažovali o tom, že bychom je napsali sami. Moc to nešlo. A tak říkám: ,Hele, Kainar už udělal Město R pro Michala Prokopa, je to jazzman, výborný kytarista a skvělý básník. Zkusíme ho oslovit.‘ Hynek vyprovokoval schůzku, a tak jsme se spolu rozjeli na Dobříš do zámku plného spisovatelů a v takovém jednom apartmá jsme se potkali s panem Kainarem. Měl připravený magneťák, pustili jsme mu demáče, on si podupával a říkal: ,Jo, dobrý.‘ Povídali jsme si velice příjemně asi hodinku, pan Kainar si dokonce posteskl: ,Chlapci, já bych vám nabídl něco k pití, ale mě to tady zakazujou, já tady nic nemám.‘ Tehdy měl už zdravotní problémy. Podle mě pak celou desku napsal během dvou nocí. Když první část odevzdával, měl kruhy pod očima. Předal nám originál, který je někde u Žalčíků, kde si psal notovou linku zpěvu a pod ní text. Bylo tam jen pár škrtů, bylo znát, že ho to uchvátilo, že to z něho vytrysklo.“

Příběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)


Volba Josefa Kainara byla volba přeci jenom poněkud dvojsečná. Na jednu stranu nesporně velký český básník s obrovským citem pro hudbu, zejména pak jazz a blues. Na stranu druhou, kovaný komunista a politicky vzato osobnost vysloveně režimní. No jistě. A ještě byl předseda přípravného výboru Svazu spisovatelů. Vycítil jsem, že byl sice přesvědčením komunista, ale do téhle role byl spíš natlačený. Když jsem mu třeba vyprávěl o našich různých zákazech, říkal mi: ,No, to my jsme za Němců měli taky. To je hlavně o lidech.‘ “Natá
čení Kuřete v hodinkách pak probíhalo ve studiu v Dejvicích ve dnech 28. října 1971-16. března 1972 s Petrem Kocfeldou za mixážním pultem a Janem Spáleným coby hudebním režisérem. Vladimír Mišík přibližuje: „Natáčení probíhalo naprosto senzačně. Jednak to byl Petr Kocfelda jako zvukař, jednak Honza Spálený, který dělal hudební režii, občas přišel a říkal: ,Kluci, hrajte, vždyť vy hrajete dobře.‘ A pak tam byl ještě pán, co tam měl bufet a v něm piva. Všechno to probíhalo v tvůrčí vzrušivé atmosféře. Hledali jsme třeba nějaký efekt na zpěv, já náhodou něco křiknul do kýblu. a bylo to ono. Tak jsem zpíval do toho kýblu a říkali jsme si: ,To je senzace.‘ Nebo jsem v písničce Pár století zpíval přes Leslie bednu od Hammondek, jinou věc jsem kvůli zvuku zpíval v kopuli, která tam byla - prostě byla tam neobyčejně vstřícná parta, což se určitě odrazilo i na zvuku, který je, myslím, do dneška docela poslouchatelný. A to jsme byli poslední, kdo točil do osmi stop. Po nás se už začalo točit na šestnáct.“Pro Erna Šedivého je natáčení Kuřete v hodinkách spojeno ještě s jedním osobním osudovým paradoxem. V dotyčné době to byla skupinka jeho přátel, kteří sáhli v touze po útěku ze socialistického tábora k nepříliš chvályhodnému řešení, k únosu letadla. Erno měl být původně na palubě s nimi. Vzpomíná: „Bylo to první den, kdy jsme začali s natáčením Kuřete v hodinkách. Kluci za mnou přišli do dejvického studia a ptali se: ,Jedeš, nebo nejedeš?‘ Bylo hodně těžké se z toho vykroutit, ale vysvětlil jsem jim, že jsem přesvědčen, že tato deska, až se natočí, bude jedna z nejlepších, která v téhle zemi vznikla. A to se, myslím, naplnilo."Flamengo je v době, kdy vzniká album Kuře v hodinkách, jednou z nejpopulárnějších československých kapel a její věhlas sahá i přes hranice, jak potvrzuje Vladimír Guma Kulhánek: „Vzpomínám na tu dobu moc rád. Zkraje to v kapele skvěle klapalo, byli jsme nadšení, absolutně přesvědčení, že to, co děláme, je to nejlepší na světě. Tehdy probíhala taková vřelá řevnivost mezi Flamengem a Blue Effectem, něco jako mezi Spartou a Slávií. Často jsme vystupovali v Polsku, byli jsme tam nesmírně oblíbení a stali se i absolutními vítězi festivalu v Sopotech.“Když ovšem v roce 1972 album Kuře v hodinkách vychází, kapela Flamengo už patří minulosti a vydání desky se nedožije ani básník Josef Kainar, který zemřel 16. listopadu 1971. Je asi zbytečné zdůrazňovat, že jak je v kraji a době zvykem, album se objeví na trhu v prvotním nákladu, který je rychle rozebrán, ale k dotisku už nedojde. Na reedici si musejí skalní fanoušci české, respektive československé, rockové muziky počkat až do devadesátých let. V roce 2012 se pak Kuře v hodinkách objeví v nově remasterované podobě, vydání provází i koncertní turné. Část někdejšího Flamenga na něm doplní stávající členové skupiny Etc... a další hosté a zájem je opět nebývalý jak o koncerty, tak o desku samotnou. Důvody lze hledat a nacházet hned z několika pohledů. Jednak je to osobitost a nápaditost alba samotného, syrová, a přitom nekonvenční rocková nebo, chcete-li, jazzrocková muzika si tu náramně rozumí s poetikou Kainarových textů, tedy abychom byli úplně spravedliví, s poetikou Kainarových textů, ale i písně Stále dál, k níž slova napsal Hynek Žalčík. Dalším důvodem jsou nesporně pěvecké a muzikantské výkony na desce. I s odstupem let snesou bez uzardění srovnání v obdobném žánru v celoevropském kontextu. Potom je tu zvuk alba. V době nastupujícího marasmu sedmdesátých let a objektivně neposlouchatelné československé pop music, která se bude i v tomto ohledu spokojovat s méně než málem, se Petru Kocfeldovi podařilo vytvořit sound šťavnaté dynamické rockové kapely, která, jak se ukazuje, boj s časem neprohrává, a to ani u pamětníků. ani u posluchačů výrazně mladších. Kuře v hodinkách je prostě album, které si bez patosu zaslouží post jednoho ze zásadních milníků tuzemského bigbítu.

Příběh jedné desky - Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)


A co k tomu dodává Vladimír Mišík? „Je to zvláštní. Svoje desky velmi intenzivně poslouchám, když se točí a potom, když zjišťuji, jestli jo, nebo ne, nebo jak to dopadlo. Pak je odložím, moc mě nebaví a zabývám se myšlenkou, proč je lidi vlastně poslouchají. Po čase se tu a tam k nějaké vrátím, něco si poslechnu, něco je lepší, něco je horší, ale myslím si, že o Kuřeti v hodinkách můžu neskromně říct, že ta deska je povedená.“

foto Alan Pajer a Hana Rysová

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Pribeh-jedne-desky-Flamengo-Kure-v-hodinkach-1972~20~cervenec~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.