muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíOd jazzu k rocku a zpět

12.8.2005 | Autor: Paul Schenzer | sekce: pro muzikanty - seriály

Steve Smith

Steve Smith

Steve Smith patří mezi velmi uznávané a také značně vytížené bubeníky - jeho diář musí doslova praskat pod náporem všech možných aktivit, mezi než patří například nejrůznější tzv. kliniky, účinkování s bigbandem Buddyho Riche či natáčení instruktážního DVD. Jeho začátky byly spojeny zejména s jazzem, ale na vrchol ho vynesl rock: konkrétně účinkování u skupiny Journey, která na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých patřila mezi nejúspěšnější americké kapely komerčně laděného rocku.


Bicí nástroje okouzlily Stevea Smithe již v dětském věku, kdy sledoval průvody pochodových kapel v Massachusetts. Od devíti let pak navštěvoval hodiny u místního učitele Billa Flanagana, jinak též bigbandového swingového hráče. Smith tak logicky čerpal prvotní inspiraci z velikánů tohoto stylu, tedy Genea Krupy, Buddyho Riche, Louise Bellsona či Kennyho Clarkea. Obrovsky na něj zapůsobilo, když tyto idoly viděl na bostonském Globe Jazz Festivalu živě. Tehdy zřejmě bylo o jeho dalším osudu jednoznačně rozhodnuto. Roku 1972 začal studovat na známé Berklee College Of Music v Bostonu, kde byli jeho lektory Gary Chaffee a Alan Dawson. Byla to navíc přesně doba mohutného ataku jazzrocku - a tak paletu jeho vzorů obohatila i tehdy nastupující generace rebelů jako Lenny White, Billy Cobham či Tony Williams.
Vstřebáním všech těchto vlivů, spolu s vkladem studia na hudební škole, se Steve Smith postupem času vypracoval na skutečně univerzálního hráče schopného doprovázet opravdu velmi rozmanité styly - swingem počínaje a hardrockem konče.
V roce 1974 tak zahajuje svoji profesionální kariéru účinkováním v big bandu, přičemž současně vystupuje i s be-bopovým Buddym DeFrancem a ještě je členem free-jazzové formace The Fringe. Roku 1976 se podílí na nahrávání alba Enigmatic Ocean známého jazzrockového houslisty Jeana Luca Pontyho (hrál například pozdějších sestavách Mahavishnu Orchestra). Velká změna však přichází v následujícím roce, kdy dostává nabídku od skupiny Journey. Tato sestava, fungující již od roku 1973, byla založena dvěma bývalými členy Santanovy kapely, a to klávesistou (a také vynikajícím zpěvákem) Gregem Roliem a excelentním kytaristou Nealem Schonem. Na rozdíl od Santany se však jejich vývoj neubíral směrem experimentálních kombinací jazzu a rocku, ale mířil velmi nekompromisně do středu spektra velmi krátkých vln, jinak řečeno: jejich orientace byla výrazně komerční, ba přímo optimalizovaná pro vysílání rádia FM. Přesto se však jednalo o produkci, která měla určitě trvalejší hodnotu než většina konkurence v tomto oboru. Dobře to dokumentují vynikající desky jako Infinity z roku 1978 nebo Escape z roku 1981, které jsou nejen reprezentativní ukázkou produkce skupiny, ale také rockového hráčského stylu a soundu Stevea Smithe. Skladby, ač třeba doprovázeny přímočarým rockovým rytmem, jsou vždy zpestřeny nějakou rytmickou zvláštností či jiným drobným detailem. Bicí mají na těchto nahrávkách příjemně kulatý sound - určitě je zde patrný vliv prapůvodních jazzových kořenů - přesto se však v nahrávce dobře prosazují. V první polovině osmdesátých let dochází pod vlivem eskalace tuhého kovu k ovlivnění tvorby Journey právě tímto stylem, což se dobře projevuje například na albu Fronties z roku 1983. Kapela zní místy opravdu značně metalově, bicí jsou pak v duchu doby údernější a přímočařejší. I zde se ovšem najdou nejrůznější hráčské zajímavosti, které výsledek rapidně zpestřují a posouvají nad běžnou produkci té doby. Nicméně roku 1985 Smith kapelu opouští, aby se mohl opět více věnovat jazzu. Působí poté zejména jako studiový hráč a v následujících patnácti letech tak účinkuje na nahrávkách mnoha známých hudebníků, za všechny jmenujme například Mariah Carey, Bryana Adamse, Zucchera, Claudia Baglioniho či Raye Price. Mimoto se však věnuje i práci s vlastním fusion bandem Vital Information. Nejen veškerá tato práce, ale i množství klinik a dalších aktivit přispělo výrazně k jeho medializaci v oboru, což v kombinaci s jeho výbornou hrou mělo za následek, že byl čtenáři časopisu Modern Drummer zvolen nejlepším univerzálním hráčem, a to hned pětkrát za sebou. Album jeho kapely Vital Information z roku 1997 nazvaná Where We Come From pak bylo roku 1998 ohodnoceno Asociací pro nezávislou hudbu jako nejlepší současná jazzová nahrávka.
Podívejme se nyní blíže na vybavení Stevea Smithe. Prvními skutečnými bubny, které kdy vlastnil, byla sada Rogers v úpravě champagne sparkle, disponující velkým bubnem o průměru 20 palců, tomem 12 x 8" a floor tomem 16 x 16". Tu dostal k vánocům v roce 1966, avšak pouze v uvedené sestavě, tedy bez činelů. První plechy si pořídil až o rok později - jednalo se o hi-hatku 14" a ride 24", obojí značky Zildjian. Této značce zůstal věrný dodnes - počet činelů však poněkud rozšířil. Nejdůležitější místo hlavního doprovodného ride činelu dnes zaujímá 22" K Zildjian Custom Medium, kromě toho však využívá také 21" K Custom Med Special Dry, pro rockovější styl hry potom 20" A Platinum Ping ride, zatímco v klasičtějším jazzu dává přednost 20" A Custom Flat Top. Jako crash činely nasazuje nějčastěji 18" A Custom, K Custom Darks nebo Constantinople pro oblast jazzu a jazzrocku, zatímco v rocku využívá zejména crashe řady A. Hi-hatku má speciálně sestavenu z činelu 14" A Mastersound dole a 14" K Custom Dark nahoře. Celý set pak doplňují speciality jako China Trash Hats, 12" Special EFX či splash 8" A Custom.
Bubny používá v současné době značky Sonor, řady Designer, a to v následující konfiguraci: tomy 8 x 8", 10 x 8" a 12 x 8" + floor tomy 14 x 14" a 16 x 16". Velký buben pak nasazuje v závislosti na žánru a stylu hudby jeden ze tří následujících: 18 x 14", 20 x 14" nebo

bicí Stevea Smithe

bicí Stevea Smithe

22 x 14". Malé bubny používá různé, též značky Sonor, vlastní však i takové speciality jako například Ludwig Black Beauty z roku 1928. Tomy osazuje blánami Remo Clear Ambassador nahoře i dole, přičemž spodní napíná o něco více. Na velký buben nasazuje také Clear Ambassador, experimentoval však i s Clear Powerstroke 3 na hrací straně. Přední (rezonanční) blánu VB používá zásadně plnou, bez otvorů na mikrofony apod.
Po dlouhou dobu hrál na dvojšlapku DW s nylonovým pásem, nyní však experimentuje se zajímavou kombinací, kdy levá šlapka je opatřena řetězovým pohonem, zatímco na pravé straně zůstává nylonový převod.
Paličky mu vyhovují nejvíce Vic Firth 5A, z nichž vychází i jeho vlastní podpisový model, který je téměř identický, pouze s nepatrným rozdílem v profilu špičky.
Soupravu pak rozšiřují perkuse značky LP.

NEW GENERATION
GLENN KOTCHE
Tento zvukový inovátor, v současné době působící u chicagské sestavy Wilco, se snaží vždy najít přesně to, co daná skladba

Glenn Kotche

Glenn Kotche

potřebuje, a jeho hra je tak přímo "šitá na míru". Při tomto experimentování se neomezuje naprosto ničím: buď doprovází skladbu zcela jednoduše, nebo naopak extrémně složitě, a podobně využívá buď jen základní soupravy, nebo naopak obrovského spektra perkusí. Jeho set tak doplňují nejen nejrůznější zvonce a tamburiny, ale také dvě řady laděných crotales. Výsledkem nasazení všech těchto nástrojů a zejména invence jsou bohatě strukturované rytmické podklady a unikátní akustické plochy.
Činely: Zildjian 14" K Custom Special Dry hi-hat - 18" K Custom Special Dry crash - 21" K Custom Special Dry ride - 18" K Constantinople crash - + crotales (low & high octave) - 20" Gong Sheet
Bubny: Sonor Designer (povrchová úprava: green sparkle s pruhem brilliant champagne) - MB1: 14 x 6" - TT: 12 x 9" - FT1: 14 x 14" - FT2: 16 x 16" - VB: 22 x 17"
Hardware: Sonor 3000, šlapka: Sonor 400
Paličky: Pro-Mark 747B Super Rock

DISC GENERATION
GRAND FUNK: WE'RE AN AMERICAN BAND
1973, HARDROCK, STUDIO
sestava kapely:
Mark Farner - g., v., Mel Schacher - b., Craig Frost - k., Don Brewer - d., v.
Výborná deska melodicky laděného hardrocku s vynikajícím zvukem bicích. Poté, co se zbavili Grand Funk nadvlády absolutistického producenta a managera Terryho Knighta, stoupla kvalita jejich hudební produkce i zvuková úroveň nahrávek o pěkných pár (stovek) procent. We're an American Band je toho skvělým dokladem. Nápadité skladby jsou opatřeny velmi čistými rockovými aranžmá, bicí jsou skvěle nahrané, disponující slušnou dávkou brejků a velmi přehlednou stavbou, to vše je završeno dokonalou prací s detailem. Zajímavé je i využití perkusí, nepřehlédnutelným je v tomto směru mocný nástup timbales v závěru druhé skladby Stop Lookin' Back.

Psáno pro: časopis Muzikus 2005/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Od-jazzu-k-rocku-a-zpet~12~srpen~2005/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.