muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýNekonečná woodstocká odysea III - příběhy a pověsti z rockových dějin

28.6.2010 | Autor: Vojtěch Lindaur | sekce: pro muzikanty - seriály

Nekonečná woodstocká odysea III - příběhy a pověsti z rockových dějin

Nekonečná woodstocká odysea III - příběhy a pověsti z rockových dějin

Woodstock revisited aneb Ven ze zahrady

We’ve Got to Get Ourselves Back to the Garden / Musíme se dostat zpátky do zahrady

„Podstatou té písničky je, že jsme tady na téhle planetě stvořeni z prachu a vybuchujících hvězd. Je to velmi romantické, ale velmi realistické. Myslím, že kdybych tenkrát ve Woodstocku byla, nikdy bych tu písničku nenapsala.“ (Joni Mitchell, písničkářka a autorka skladby Woodstock).

Když se 15. srpna 1969 sjelo do Betelu poblíž městysu Woodstock na šest set šedesát akrů vojtěškových polí farmáře Maxe Yasgura přibližně půl miliónu lidí a nejméně jednou tolik jich uvízlo na zcela neprůjezdné New York State Trhuway a okolo druhé odpoledne první účinkující, černý folkař Richie Bavena, zařval: „Freeeedom!!!“, byl jsem na prázdninách u babičky v Plzni a pokoušel se dostat na první nepřístupný film v životě. Dobrá, čtvrt století (srpen 1994) poté sedím v půjčeném modrém fordu s newjerseyskou poznávací značkou a newyorskou Thruway 89 sever lemují motely, donutsy a billboardy, na rozlehlou krajinu sedá tma a první hvězdy. Jsem z jejich prachu a vracím se do zahrady.

Pokusů uspořádat „druhý" Woodstock bylo za těch pětadvacet let nespočítaně, ostatně i my jsme si naše malé „špalíčky" přiložili. Na původní místo u Bílého jezera se dokonce každoročně sjížděli nostalgičtí post hippie, aby nasáli údajně magickou atmosféru lokality. Vždycky se našel někdo, kdo u příležitosti pátého, desátého, dvacátého výročí festivalu zamýšlel (ať zištně či ryze) nejslavnější happening na světě opakovat. Nikdy se to z nejrůznějších důvodů nepovedlo.

Jen jeden člověk na světě však měl skutečné právo to udělat. Už téměř padesátiletý Michael Lang, spolu Joelem Rosenmanem a Johnem Robertem byli těmi, kdo tehdy v devětašedesátém, třiadvacet dnů před stanoveným srpnovým datem rozhodli: „Uděláme největší rock‘n’rollový koncert všech dob.“

Následující léta tvrdě odmítal všecky tlaky: „Některé věci se prostě nedají nikdy opakovat.“ Never say never, praví americká lidová moudrost.

Druhý pravý Woodstock

19. dubna 1994 všechny světové agentury zveřejnily prohlášení původního organizátorského tria, podpořeného Johnem Scherem, prezidentem Polygram Diversified Ventures: Woodstock 1994, Music & Art Fair se bude konat 13. a 14. srpna na osmisetčtyřicetiakrové farmě ve městě Saugerties, asi deset mil od Woodstocku a zhruba padesát mil od původního „site“ u Betelu. Jsem na cestě, on the road!

„Když se dneska podíváte, co se děje v hudbě, celá ta alternativní scéna, soustředění se na ekologii a záchranu planety, zdá se, že jsme trochu méně materiálně zaměřeni. Zdá se nám, že tenhle svět je mnohem woodstockovější než kdy jindy. Woodstock 1994 nemá být oslavou šedesátých let, byly to krásné časy, ale k čertu s nimi. Nechceme dělat žádnou ,oldies‘ show,“ trpělivě vysvětluje usměvavý Lang dotírajícím mikrofonům v zákulisí. Ano, s dramaturgií mu pomáhaly jeho tři dcery (22, 22 a 18), bože, tak proto je tam taky Salt´n´Pepa. „Snad to bude dobrý víkend pro všechny a snad se něco stane. Možná lidi pocítí magické vibrace původního Woodstocku a ponesou si je zase s sebou jako generace před nimi. Přijedou jako cizí lidé, ale společný zážitek z nich udělá společenství.“
Ach jo.

Love & Peace koncentrák

V pátek ráno ověšen průkazy s všudypřítomným „sokolovským“ emblémem festivalu (k původnímu ptáku na hmatníku kytary s prsty přibyl druhý zpěváček catbird, čili drozd), stojím před branami zahrady. Kolem mne proudí davy tří generací, jež přivážejí žluté školní autobusy, pendlující z třinácti asi třicet mil vzdálených parkovišť, kde museli všichni zanechat auta, aby se neopakovala zácpa z devětašedesátého. Kochám se pohledem na rodiče, kteří si hledí svých potomků, i na dědečky a babičky na vejminku, takto účastníků prvního Woodstocku. Všichni mají batikovaná trika. Ještě netuším, že za okamžik vlezu do dokonale sterilní pasti, nejorganizovanějšího rock‘n’rollového koncentráku.

„Site“ je v mírně zvlněné krajině, země seschlá, vlhkost vzduchu abnormálně vysoká, obě hlavní pódia - severní i jižní - jsou v údolí. Skutečné dominanty festivalu. Ačkoli reproduktory mají sílu tři čtvrtě miliónu wattů, při tišších koncertech šumění kolemstojících přehluší hudbu. Ještě řídký dav se ometá okolo nemnoha stánků se vším možným, ale hlavně jídlem, jemuž se říká junkfood, česky sajrajt. Dal bych si pivo, ale po několika pokusech zjišťuji, že celý festival je na sucho, a i kdybych chtěl cokoli jiného, třeba dietní „mírový cheesburger“ nebo „love & peace pizzu“, generační nápoj pepsi nebo vychlazený čaj, utřel bych též, jelikož nemám žetony, jichž si každý musí nakoupit za padesátku. Nemáš-li červený knoflík, nejez a nepij. Kup si raději příruční papírový foťák a nech se vyfotit za pětku s dvěma pravými hippie, nebo telefonní kartu, placku, nálepku, tričko, psí známku, čelenku - vše s emblémem festivalu, anebo věnec umělých marihuanových listů. Pravé nejsou, a byly-li, podrobné prohlídky v polích vystavěnými detektory je odhalily. Lituju lid usrkávající sladké nápoje, já si dám v zákulisí, směju se pod vousy. Dosud čistých výměnných toalet je zhruba dvacet tisíc - počítá se s jedním hajzlíkem na sto lidí. Nutno ovšem podotknout, že už se hraje. Na severním pódiu se za zdvořilého zájmu publika střídají místní kapely ve dvacetiminutových setech. „Páteční koncert jsme nakonec přidali, aby se představily mladé talenty, z nichž mohou být zítra hvězdy. I to je součást woodstocké tradice,“ vysvětluje Lang. Snad ano, takoví Candlebox už hodně šplhají po záchytných lanech MTV, ale mít za začínající třeba vynikající psychobilly Violent Femmes, počítám-li dobře, s pěti skvělými alby, nebo někdejší hvězdy britského kytarového popu James...?

Lid se věnuje, dá se říct, vedlejším aktivitám. Prohlíží si Ekovesničku, Surrealistická pole, blikající výstavku o Jimi Hendrixovi, zkusí si interaktivní hru na počítačích Apple, zaposlouchá se do interaktivních CD anebo se vozí na různých pouťových atrakcích. Všichni pořád jedí a pijou.

Dal bych si pivo a panáka. Odcházím do neuvěřitelně spletitého a rozlehlého zákulisí, jímž neustále projíždějí kamiony, auta, motorky i zvláštní motokáry, aniž by na první pohled cokoli převážely. Vše je řízeno statnými neurvalci, kteří ječí na davy VIP povely. Něco se mi tu nezdá. Pohledy lidí jsou příliš vyděšené, napjaté. Nacházím novinářům přidělený obrovitý stan, vybavený neskutečnou technikou. Ostatně všichni deníkáři zde již pracují s laptopy a zprávy odesílají okamžitě pomocí modemů do mateřských redakcí (Poznámka: psal se rok 1994!). Popíjejí z divných lahví podezřelý obsah. Dal bych si pivo a panáka a víno. Ptám se jakéhosi kolegy, na pohled zmítaného podobnými tužbami, kde tu mají pivo. „Tady pivo není,“ Pravil smutně ten muž. „Nevadí, tak panáka.“ Jen se na mě útrpně podíval. Hluboký smutek v uslzených očích. Cosi strašného mi začínalo docházet. „A víno?“ zeptal jsem se tiše už s očekávanou tragikou příštích chvil. „Na celým tohle poli není ke koupi kapka chlastu,“ řekl notorický novinář. Bůh poprvé ukázal ven ze zahrady a mně se rozpadl mýtus Woodstocku jako epicentra všech rozevlávačů myslí.

Mýty a iluze a trapné symboly

„Woodstock is now a free concert!“ ozvalo se v sobotu 16. srpna 1969 z pódia. Davy prolomily brány a pořadatelé se rozhodli vyhlásit koncert otevřený všem, kteří neměli osmnáct dolarů na vstupenku na celé tři dny.

„Woodstock is now a free concert! - roznesla se falešná zpráva,“ tvrdí v sobotu 13. srpna 1994 blazeovaný hlas rozhlasového komentátora. „Vedení policejních orgánů i pořadatelé tuto zprávu popírají.“ Snad jen pár vyčůraných vrátných pustilo pár návštěvníků za dlaňovou. Jinak si každý svých sto třicet pět dolarů musí zaplatit. Anebo že by další z okoukaných a naposlouchaných symbolů? Bylo jich dost.

Prapodivná, těžko identifikovatelná generace osmnácti až čtyřiadvacetiletých, kterou sociologové bezradně označují generací X, měla podle optimistických předpokladů nalézt svůj výraz právě zde a právě teď. Institut pro výzkum trendů zařadil Woodstock ’94 na čelnou pozici mezi deset nejvýznamnějších trendů toho roku. „Generace X se stane Nalezenou generací a počne nová éra renesance do 21. století.“ Což už není optimismus, ale plácání. Woodstock v devětašedesátém roce deklaroval poprvé vzdorokulturu, deklaroval pocity generace zhnusené vychvalováním války ve Vietnamu, deklaroval nový životní styl i nové myšlení. Vzpoura dětí vůči rodičům přerostla z pár ulic v San Francisku, New Yorku a Londýně do celého světa velmi rychle. Hned po VŘSR to bylo nejmasovější vítězství iluze nad realitou. Což se na rozdíl od komunismu prokázalo poměrně rychle. Už následující festival v Altamontu přinesl první oběť love & peace idejí, pak zemřel Hendrix, Joplin a Morrison. Charles Manson, vzešlý z hippieských idejí vraždou šesti lidí postrašil celou Ameriku...

Acid, LSD a heroin začaly nahrazovat pocit „společného vědomí“, dělaly z mladých lidí psychopatické kriply, ničily talenty i životy. To byly časy, kdy se dvacáté narozeniny oslavovaly skokem z okna vysokého patra.

Zhruba v létě 1971 byla tahle párty, již započal a zároveň odtroubil Woodstock, u konce. Na druhou stranu je pravda, že Woodstock jednoznačně včlenil do té doby „druhou kulturu“ definitivně do šoubyznysu.

Bylo mnoho trapných hudebních i nehudebních symbolů. Je velmi ojedinělé, když se mladí zhlédnou v éře svých rodičů a oni jim za odměnu a poslušnost připraví piknik jak za časů svého mládí, dovolí jim pozvat několik přátel a udělí jim rady. Vyzvednete-li dívku z davu před pódiem na ramena, dbejte, ať má velká a nahá ňadra, choďte pomalu, uvolněně a občas foukněte do bublifuku - tak jak to znáte z filmu -, koupejte se, bude-li kde, zásadně nazí a poskytněte při tom interview, na všechny se usmívejte. Zaprší-li, křičte no rain!, tančete v blátě. Dobře míněné rady vzaly za své právě při sobotní průtrži (tak, jak to znáte z filmu). Jenže tentokrát chlad nedělního rána nezaháněl Carlos Santana ani nikdo další prostě proto, že nikdo nebyl na seznamu, a individuální pocity zimy, strachu a nejistoty zahnaly uměle navozovaný pocit společného sdílení čehosi velikého někam pryč.

V neděli ráno jsem viděl hromadný exodus desetitisíců zablácených lidí s vyděšenýma očima a s jedinou touhou v nich - být rychle doma. Bůh stál na křižovatce a řídil provoz ze Zahrady. Odškrtl jsem další blbý mýtus.

Počet návštěvníků se v sobotu na tiskové konferenci odhadoval na čtvrt miliónu lidí, ale díky penězchtivým vpouštěčům musel být v neskutečnosti daleko větší. A všichni chtěli slyšet první akord opravdového festivalu.

Dnešní mladí mají prý podobné problémy. Sdílejí společný pocit ekologického ohrožení - to je jejich Vietnam, sdílejí strach před AIDS, jsou svědky dvaceti lokálních konfliktů ve světě (ano, mnoho mladých Američanů po zjištění, že jsem Čech, mě politovalo a ptalo se na - v té době bosenská - rozbořená města, na výsledky patrně slovenské válečné ofenzivy). Mají přece společný zájem zachránit planetu Zemi. Cítí prý, tak jako jejich předchůdci, že je třeba začít měnit svět hned. Obávám se, že zatímco generace jejich rodičů chtěla naivně měnit „místo k žití“ elektrickou kytarou, tihle to chtějí udělat dietní pepsikolou.

Psáno pro: časopis Muzikus 2009/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Nekonecna-woodstocka-odysea-III-pribehy-a-povesti-z-rockovych-dejin~28~cerven~2010/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.