Nekonečná woodstocká odysea II - příběhy a pověsti z rockových dějin

Lang se ale přece jen obával. Jak se taková masa lidí zachová v různých situacích? Napadla ho dobrá myšlenka. Spojil se se známou hippie komunou z Nového Mexika Hog Farm a pozval je na festival, aby jaksi modelově předváděli mírumilovné soužití, byli v tom příkladem pro ostatní a byli nápomocni praktickou radou i skutkem. Šéf komuny Hugh Romney, někdejší beatnik, který si změnil jméno na Wavy Gravy, se pak stal jednou z nejvýraznějších mimouměleckých postav celého festivalu – takový americký Magor.

Jinou partou, která měla ve Woodstocku „vyučovat“ způsobu žití, byli Merry Pranksters Kena Keseyho, v té době už zdomácnělí na farmě kdesi v Oregonu. Asi čtyřicet z nich se poskládalo do najatých školních autobusů a v okamžiku, kdy Neil Armstrong udělal první gigantický krok po měsíčním povrchu, vyrazili do Woodstocku.

Dva týdny před festivalem bylo v předprodejích prodáno sto osmdesát tisíc lístků. Na Maxově pozemku to rozhodně nevypadalo na nějaký koncert. Spíš jako staveniště. Místní železářství sice mělo mnohanásobný obrat, ale zmatek se zdál být hrozivý. Lang v kožené vestě na nahém těle objížděl pozemek, organizoval, radil, přesvědčoval, cigaretu z pusy nevyndal. 7. srpna došlo k zatěžkávací zkoušce. Na pódiu vystoupila místní skupina Quill a divadelní soubor Earthlight. Pozvána byla i bethelská honorace, aby viděla, jak vše funguje. Pravda, divadelníci úředníky trochu překvapili. Místo Shakespeara předvedli hudební komedii Sex – na všechny přijde a na závěr provedli hromadný striptýz, ale nějak se to přešlo.

Mezitím přijížděly do bethelského údolí další týmy organizátorů a pomocníků. Wavy Gravy a dalších osmdesát pět hipíků z Hog Farm přiletěli na Kennedyho letiště do New Yorku. „Jsme hippiesácká policie,“ prohlásil Gravy 11. srpna 1969.

V úterý kolem druhé hodiny ranní se místní opozice pokusila ještě o poslední akci. Mínila vytvořit živé barikády na silnici 17B. Když se první protestující dostavili na místo, spatřili v dálce podivného světelného hada valícího se v pěti proudech. Raději odešli. První návštěvníci nejslavnějšího festivalu na světě začali přijíždět.

Bylo teprve jedenáct dopoledne, do začátku festivalu chybělo víc než dvacet čtyři hodin a vedlejší silnice 17B byla úplně ucpaná až na hlavní sedmnáctku. Kolona jen nepatrně popojíždějících vozů se táhla asi deset mil.

Ale ve čtvrtek odpoledne byl Woodstock ještě idylickou komunou asi o pětadvaceti tisících lidí. Farmáři z Hog vystavěli polní kuchyně, kolem si hrály děti, Wavy Gravy vybíral alespoň trochu odpovědné jedince a dělal z nich bezpečnostní hlídky.

Den jedna

Nad bethelským údolím se v pátek 15. srpna ráno už táhl ten známý odér, směs hašiše, nejrůznějších jídel, spáleného dřeva, indických tyčinek a lidských těl i jejich exkrementů.

Michael Lang se probudil a s hrůzou si uvědomil, že při vší organizaci zapomněli na jedno: na turnikety u vstupních bran. Tak se stalo, že u bran woodstockého festivalu si koupil lístek v ceně osmnácti dolarů na všecky tři dny jenom ten, kdo chtěl mít památku. Jinak to nebylo potřeba. Za „free“ koncert, tedy zadarmo, začali Woodstock prohlašovat radikální hippies, zvaní Yippies (Youth International Party), politicky levicově vyostřená část americké mládeže vedená Abbiem Hoffmanem a Jerrym Rubinem.

Na Yasgurovu farmu dorazily tři autobusy plné policistů. Po vzájemném vyjednávání se obrátily a vrátily se do New Yorku. Mezitím už nebyly ucpané jenom vedlejší silnice, stojící kolony aut znemožňovaly jakýkoli pohyb nebo usměrnění provozu. Lidé nechávali stát vozy uprostřed silnice a vydávali se na několik mil dlouhou cestu do údolí. Už bylo jedno, kdo měl či neměl lístek. V pátek odpoledne mohlo být v bethelském údolí okolo dvě stě tisíc lidí. Pranksteři a Wavy Gravy začali vyjednávat s pořadateli o stržení ochranného pletiva. Nedalo se nic jiného dělat – dráty byly najednou dole, zašlapány v bahně. Lang dodnes tvrdí, že to nebyl on, kdo rozhodl o „otevřeném“ koncertu.

Pořadatelé a dramaturgie festivalu předpokládali, že první den bude laděný spíš folkově.

Hvězdou večera byla Joan Baez, vystoupit měli Tim Hardin, Arlo Guthrie, Sweetwater, The Incredible String Band, Ravi Shankar, Melanie, Bert Sommer a jediná rocková kapela dne Sly & The Family Stone. Program měl začít ve čtyři odpoledne, ale helikoptéry přivážející umělce z Holliday Inn měly zpoždění. Lang měl dvě možnosti – úplně sjetý Tim Hardin se sotva držel na nohou, naopak připravený byl Richie Havens, který však původně hrát vůbec neměl.

A tak 15. srpna 1969 v pět hodin a sedm minut odpoledne odstartoval Richie s vypůjčenou kytarou nejslavnější festival všech dob.

Den jedna (druhá část)

Richie Havens hrál skoro tři hodiny, jelikož žádný další účinkující prostě nebyl dispozici. Jeden z pořadatelů, Emcee Chip Monk, „Veverka“, odchytil v zákulisí Country Joe McDonalda, vrazil mu do ruky akustickou kytaru a vyhnal ho na pódium. Donaldův krátký set proslavila především píseň I Feel-like-I’m Fixin’ to Die Rag, protestsong o válce ve Vietnamu s ještě slavnějším sborovým zpěvem ohromného davu. Podobně narychlo se na pódium dostal i John Sebestian, šéf Lovin’ Spoonful, kterého na festival dokonce ani nikdo nepozval. Byl prý velmi „zpsychedelizován“, než aby odmítl, a jeho láskyplný proslov: „Jen se navzájem hezky milujte, a až půjdete domů, hoďte odpadky do popelnice,“ který byl spíš parodií než čím jiným, publikum přijalo velmi vřele.

Další zpívala Melanie, které ovšem nikdo nedal propustku na pódium, a tak se ještě pár vteřin před vystoupením musela prokazovat řidičákem.

Sly & The Family Stone nažhavili dav vpravdě prorockými funkovými rytmy kombinovanými s psychedelicky tvrdou kytarou a jejich I Wanna Take You Higher se stalo téměř mottem celého festivalu.

Okolo půlnoci nastoupil Ravi Shankar, ovace si svým andělským hlasem vysloužil Bert Sommer. A když pak Joan Baez kolem třetí hodiny ráno končila své velmi politicky laděné vystoupení písničkou We Shall Overcome, bylo zřejmé, že první koncertní den vyšel. To stvrdil blesk a pak hrom. Pak se protrhlo nebe a déšť během několika minut proměnil festival v jeden velký přelidněný močál a bahenní lázeň.

Den dva

Když denní světlo ozářilo v sobotu ráno údolí, bylo v něm jako po potopě světa. Bahno bylo dvacet centimetrů hluboké – vyčnívaly z něj tisíce spacích pytlů, odpadků a zničených stanů. Po svazích přejížděly traktory a hrnuly před sebou masu zbytků. Sedmnáctiletý kluk z Jersey Raymond Mizak spal celý schovaný ve spacím pytli, když přes něj přejel pomalu jeden z traktorů. Než přiletěla helikoptéra, byl mrtev.

Pořadatelé se rozhodli, že musí především zabavit dav hudbou. Ačkoli sobotní koncert měl začít až v sedm hodin večer a pokračovat přes půlnoc, rozhodli se začít už v poledne a každý z vystupujících měl k dispozici dvojnásobný čas. Na programu byl syrový, především sanfranciský rock‘n’roll Jefferson Airplane, Creedence Clearwater Revival, Janis Joplin, Grateful Dead, Canned Heat, Mountain a Santana. A také britští The Who. Na louce před pódiem vegetovalo přes čtvrt milionu lidí. Koncert nedopadl ani špatně, ani dobře. Někteří z účinkujících přecenili své schopnosti a vystoupení se jim prostě nepovedlo (Janis Joplin, Grateful Dead), byli nervózní z takového davu a většinou příliš sjetí. Ani podmínky na pódiu nebyly příliš regulérní. Jerry Garcia vzpomínal na Woodstock s hořkostí: „Stáli jsme po kotníky ve vodě a pořád jsme sledovali, odkud začne jiskřit elektřina. Na prstech jsme od mokrých strun pořád cítili elektrizující chvění.“ Naopak The Who předvedli skvělé segmenty ze své čerstvě vydané rockové opery Tommy. Během jejich setu došlo ke kolizi mezi Abbiem Hoffmanem, který chtěl mermomocí cosi říct do mikrofonu, a mezi kytaristou Petem Townshendem, který Hoffmana neznal nebo nepoznal a v domnění, že je to další z ometáků na pódiu, ho praštil kytarou do hlavy. Hoffman se sebral a prý z Woodstocku odejel. Fantastický koncert odehrál Santana. Dravé latinsko-americké rytmy hlavně rozehřívaly zkřehlé publikum a to tak i v bahně vtančilo do časných nedělních hodin. První sluneční paprsky slyšely Grace Slickovou z Jefferson Airplane, jak v Bílém králíkovi zpívá: „Po jedné pilulce jsi větší/Po jiné se zmenšíš. Rozpínej svou mysl, Feed Your Head.“

Což to ještě šlo?!

Den tři

Recept na snídani pro čtyři sta tisíc lidí podle Wavy Gravyhho: „Musíme krmit jeden druhého.“ Lidé z Hog Farm vyvářeli zvláštní druh zeleninového guláše z rozvařeného ovsa s oříšky a vmíchanou zeleninou. Gravy velel tisícům dobrovolníků, všem rozdal červené pásky přes rukávy a ti se zas stali středobodem hladem i žízní mučeného davu. V neděli odhadovaly policejní složky počet návštěvníků na 450 000. Jiní podle leteckých snímků usuzují na pouhých 150 000 a Bert Feldman, historik městečka Bethel, říká, že i s lidmi před branami bylo ve Woodstocku 700 000 lidí.

Kolem poledního na Bethel zasvítilo slunko, nastaly ranní koupele v nedalekém jezeru, i atmosféra se po bahnité sobotě částečně prozářila – a nedělní program mohl začít. The Band, Joe Cocker, Crosby, Stills & Nash, Ten Years After, Johnny Winter a Jimi Hendrix. Pozvaní byli zprvu i premetaloví proroci Iron Butterfly, ale z různých důvodů se nedostali na letiště včas. Helikoptéry začaly přivážet první účinkující. Konečně se objevil i Jimi Hendrix, a ačkoli hrál až poslední, bylo na něm znát, že si festivalovou atmosféru vychutnává. Bezprostřední i politicky naladěný byl David Crosby – C,S & N. Hráli skvěle a jejich píseň Wooden Ships jakoby kolorovala atmosféru festivalu: „Když se na mne usměješ/Rozumím ti/Protože všichni mluvíme stejnou řečí.“ Publikum uchvátil taky Joe Cocker hlavně svou dramatickou verzí beatlesovské písničky With a Little Help from My Friends. Výbušný a bleskurychlý kytarista Alvin Lee z Ten Years After předvedl klasické koncertní číslo I’m Coming Home. Co se v těch chvílích dělo v publiku, ví přesně málokdo. Jediné, čeho tehdy bylo doopravdy dost, byly drogy. „Meskalin jen za dolar,“ ozývalo se ze všech stran. Většina lidí prožívala dobré nebo špatné tripy, všichni kouřili hašiš a nebýt Wavyho dobrovolníků, asi by na ta dobrodružství dojelo mnohem víc lidí.

A pak bylo pondělí

Devět hodin ráno, čas pro Jimiho Hendrixe a pro Star Spangled Banner, takto americkou hymnu. Bylo po boji. Bylo po největším večírku v historii hudby.

Artie Kornfeld přišel do banky ještě celý od bláta. Byla to katastrofa. Rozpočet byl značně překročen. K 18. srpnu 1969 přišel tenhle svátek americké alternativní kultury na 2,4 milionů amerických dolarů. Z prodeje lístků se vytěžilo pouhých 1,1 milionů dolarů. (Šest týdnů po festivalu Rosenman a Roberts odkupují od Langa a Kornfelda své podíly za třicet tisíc.)

Woodstocký festival vkráčel do dějin. Čistý i špinavý, špinavý i čistý.

První den festivalu, 15. srpen šedesátého devátého roku změnil tvář populární hudby na všechna příští desetiletí.