muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

baskytaraMark King - po čertech dobrej basák

28.9.2012 | Autor: Ibrahim Hassan | sekce: pro muzikanty - seriály

Mark King - po čertech dobrej basák


K popularizaci funkové hudby přispěla v osmdesátých letech kapela Level 42, v jejímž čele stál a dosud stojí fenomenální baskytarista Mark King. Jeho schopnost hrát poměrně těžké slapové figury a zároveň zpívat z něj dělá téměř poloboha. Při nedávném koncertu (psáno pro časopis Muzikus 10/2011, pozn.) v Kongresovém centru jsem s ním pro Muzikus dělal rozhovor, a je proto jen logické, že si o něm povíme více i v basovém seriálu.

Začátky

Mark King se narodil 20. října 1958 v městečku Cowes na ostrově Isle of Wight, který leží na jih od Velké Británie, které také patří. Kingův otec byl místním mlékařem a vlastnili malý domek s venkovním záchodem a zinkovou vanou, kterou měli postavenu před krbem. Později se přestěhovali do Camp Hillu a ještě později do Albany, obojí předměstí největšího města Isle of Wight, Newportu.

Do školy chodil Mark King na Kitbridge Middle School a později začal navštěvovat střední školu Cowes High School. V té době už hrál King na bicí. Když mu bylo deset let, dostal od svého otce první sadu za deset liber. V bicích ho navíc podporoval učitel na hudební škole, který v něm rozpoznal talent a řekl mu, že by se hudbou mohl v budoucnu i živit.

V roce 1975, když bylo Kingovi 17 let, byl ze střední školy vyhozen, protože přišel do školy v džínách. King se v tu chvíli rozhodl odejít z domova a dva týdny bydlel u kamaráda, než si našel první práci. Jednu dobu pokračoval ve šlépějích svého otce a rozvážel mléko, než se definitivně rozhodl odejít do Londýna, aby se pokusil pokračovat v hudební kariéře. K přesunu mu posloužila dodávka, kterou měl rozvážet mléko.

Počátky Level 42

Po příchodu do Londýna se dva roky nemohl chytit, dokud nepotkal staré známé z Isle of Wight, bratry Phila a Rowlanda Gouldovi, se kterými hrával v kapelách už na ostrově. Phil Gould a Mark King se společně účastnili projektu M Robina Scotta a zároveň hledali spoluhráče do nově vznikající kapely. Klávesistu přivedl na zkoušku Phil. Mika Lindupa poznal na umělecké škole Guildhall School of Music and Drama a s Kingem si hned padli do oka. Původním kytaristou projektu měl být Dominic Miller (později se proslavil po boku Stinga a zahrál si nakonec i na některých deskách Level 42), ale když se vrátil z turné po Spojených státech, přidal se ke kapele Rowland Gould, přezdívaný Boon.

Nástrojové obsazení v té době bylo velice proměnlivé a jednotliví muzikanti se za svými nástroji střídali. Mark King hrál na bicí nebo na kytaru, Boon Gould na baskytaru nebo saxofon, Mike Lindup střídal klávesy a bicí a Phil Gould hrál na bicí nebo na klávesy. Postupem času ale zjistili, že zatímco Phil je z nich nejlepší bubeník, Boon je nejlepší kytarista a Mike Lindup nejlepší klávesista. Na Marka Kinga tedy zbyla baskytara, které se chopil rád i proto, že měla blízko k bicím. Jako externista spolupracoval s kapelou na mnoha nahrávkách Wally Badarou (klávesy, zpěv, produkce), ale nikdy se nestal plnoprávným členem.

Na začátku hráli pouze instrumentální hudbu. I na jejím základě ale dostali v roce 1980 první nahrávací smlouvu od malé společnosti Elite. Její zástupci pak přiměli kapelu, aby začlenila do svého projevu i zpěv. Protože však nechtěli hledat zpěváka, vokálních partů se chopili Mark King a Mike Lindup.

První úspěchy

První singl Love Meeting Love přivedl Level 42 do hledáčku firmy Polydor, se kterou v roce 1981 podepsali nahrávací smlouvu. Prvním singlem u nové společnosti byla Love Games, ze které se stal hit, který se dostal do britské Top 40. Ještě týž rok jim vyšla první deska Level 42, která kapele získala slávu po celé Evropě a díky svým koncertním schopnostem a energii si zakrátko vysloužili ostruhy i na koncertních podiích. Firma Polydor využila úspěchu kapely a vydala jejich starší materiál pod názvem Strategy/The Early Tapes.

V roce 1982 vychází třetí deska pod názvem The Pursuit of Accidents. Album se dostalo na 17. pozici v britské hitparádě, tedy o tři příčky výše než první deska. Kapela tu zachází dál v jazz funkovém stylu, na druhé straně ale výrazně zmelodičtěly písničky a výsledkem je nesmírně nadupané album plné chytlavých skladeb. Z desky pochází hit Chinese Way, který se dostal na 24. místo singlové hitparády v Británii. Tahle skladba přitáhla kapele další masy fanoušků a obrovskou popularitu v Evropě.

Průlom a vrcholná léta Level 42

Na čtvrté album kapela změnila producenty a přizvala Larryho Dunna a hlavně Verdinea Whitea (baskytarista Earth, Wind and Fire), kteří kapelu posunuli více směrem k popu. Výsledkem je deska Standing in the Light z roku 1983, která se dostala na deváté místo v Británii a z níž vzešel první Top 10 singl The Sun Goes Down (Living It Up).

O rok později vydávají desku True Colours, která sice není tak úspěšná jako předchozí album, nicméně z ní pochází hned dva úspěšné singly Hot Water a The Chunt Has Begun, které pro kapelu znamenaly výrazné úspěchy v Holandsku a Belgii.
S deskou World Machine, vydanou v roce 1985, se Level 42 dostávají těsně pod vrcholek hitparád na třetí pozici v Británii a poprvé se jejich deska umisťuje v žebříčku ve Spojených státech, a to hned na 18. místě. Touto deskou se Level 42 hudebně posunuli ještě více k mainstreamu a pro původní jazz funk takřka nezbylo místo. Z desky pochází hity Something about You a Leaving Me Now. Something about You znamená pro kapelu jediný Top 10 hit v USA a bodovali také v Kanadě (Top 5) a Itálii (Top 20). Tentýž rok vydávají vynikající živé dvojalbum A Physical Presence. Tento rok se také výrazně prosazují třeba na Novém Zélandu.

Během natáčení ale začaly v kapele první třenice mezi Markem Kingem a Philem Gouldem, nejen kvůli hudebnímu směřování, ale i kvůli produkci a v neposlední řadě se připojily osobní neshody. Phil Gould dokonce na týden kapelu opustil a jeho náhradou měl být bubeník od Allana Holdswortha Gary Husband.

Mark King - po čertech dobrej basák


Kapela se pustila do práce na novém albu, které se stalo nejúspěšnějším v jejich kariéře. Vše předznamenával už první singl Love Games, který se dostal na třetí místo v Británii, Irsku a Belgii, na dvanáctou pozici v USA a na první ve Švýcarsku a Německu. Následné album Running in the Family se pak dostalo na druhou pozici v Británii, na 23. místo v USA a na první v Holandsku. Krátce po koncertě Prince’s Trust, kde si s nimi zahrál Eric Clapton, odešli oba bratři Gouldové kvůli psychickému vyčerpání. Tento rok kapela předskakovala na turné Madonně a Tině Turner.

Ústup ze slávy

Novým bubeníkem se stal Gary Husband a kapela začala natáčet nové album. Kytarových partů se ujal Dominic Miller a část z nich nahrál i Mark King. Na konci natáčení přišel do kapely Alan Murphy, který během jednoho dne natočil všechna sóla a několik doprovodných partů. Album Staring at the Sun vyšlo v roce 1988 a dostalo se na druhou příčku v Británii a do Top 10 v několika evropských zemích. Kapela poté absolvovala čtyřměsíční evropské turné, které zakončila šesti vyprodanými koncerty ve Wembley.
V polovině roku 1989 ale umírá na AIDS kytarista Alan Murphy a kapela, zdrcená a šokovaná, si dává rok pauzu.

V prosinci 1990 se Level 42 vrátili na koncertní podia na sérii několika koncertů, během nichž na kytaru zaskočil Allan Holdsworth.
Následující rok vydávají Level 42 kritikou asi nejlépe přijaté album Guaranteed, které znamená zřetelný příklon k jazzu, zvláště díky většímu skladatelskému vlivu Garyho Husbanda a také hostující kytaře Allana Holdswortha (přestože většinu kytar opět nahrál Dominic Miller). Album zaznamenalo výrazný úspěch pouze v Británii, v jiných zemích nastal komerční propad. Nicméně i tak zůstali Level 42 vyhledávanou koncertní kapelou.

V následujících letech kapela prošla několika personálními obměnami a v roce 1994 natočili na dlouhou dobu poslední album Forever Now. Jeho úspěch se opět omezil jen na Británii a po skončení promo turné se kapela na šest let rozpadá.

Mark King sólo

Po rozpadu kapely se Mark King vydal na sólovou dráhu a v roce 1998 vydal své druhé sólové album One Man (první Influences vydal už v roce 1984). Přestože neměl s albem valný komerční úspěch, vydává se Mark King na turné a stále častěji zařazuje do svého repertoáru i hity z období Level 42. Vydává také několik živých nahrávek ze svých turné.

Reunion Level 42

V roce 2001 se nakrátko schází původní sestava Level 42, ale členové zjišťují, že ač se osobní problémy urovnaly, stále spolu nejsou schopni konstruktivně pracovat. Mark King tedy k sobě přibírá Garyho Husbanda, svého bratra Nata Kinga na kytaru, Lyndona Connaha na klávesy a Seana Freemana na saxofon. V červnu roku 2002 se koná první koncert nové sestavy a Level 42 začínají nejdříve sporadicky a pak stále častěji koncertovat, až se na konci roku 2005 začíná mluvit o novém albu.

To nakonec vychází roku 2006 pod názvem Retroglide. Natočeno bylo v Kingově domácím studiu a kromě členů kapely se na něm navíc podíleli i Mike Lindup a Boon Gould.

Level 42 pokračují v koncertování a v rámci turné k 30. výročí kapely se ukázali i u nás. Proslýchá se, že by měli v brzké době vydat nové album s akustickými verzemi svých skladeb.

Spoustě muzikantů se splnil sen a 28. června se dočkali koncertu legendární funkpopové kapely Level 42 v pražském Kongresovém centru v rámci festivalu Prague Proms. V čele s baskytaristou Markem Kingem zahráli většinu svých hitů a dokázali, že lety neztratili nic na své muzikantské zručnosti a energii. Dojem z koncertu kazilo jen nevhodné prostředí (na koncertě se muselo sedět!!!) a ochranka Paláce kultury, která zakazovala tancechtivým užít si koncert naplno. Pro nás je ovšem podstatné, že jsme před koncertem dostali možnost popovídat si s frontmanem a baskytaristou v jedné osobě - Markem Kingem.

Váš dnešní koncert je součástí turné k 30. výročí kapely. Jak jste s turné spokojeni?
Jsme velice spokojeni. Turné začalo už loni a měli jsme úžasnou šňůru koncertů. Po dlouhé době jsme se vrátili do Spojených států a pak jsme jeli do Japonska, kde jsme také nějakou dobu nebyli. Chystáme se tam zase za měsíc a hodně se na to těšíme. Protože od té doby, co jsme tam byli naposled, tak bylo Japonsko postiženo zemětřesením a tsunami a všemi těmi problémy kolem. Chtěli bychom jim trochu rozjasnit životy a pobavit je. A zlatým hřebem turné je hraní tady v Praze. Máte nádherné město.

Mark King - po čertech dobrej basák


Hrajete na tomhle turné jenom staré hity, nebo hrajete i něco z poslední desky RetroGlide? (deska vyšla v roce 2006; pozn. autora)
Hrajeme jenom staré hity. Písničky z RetroGlide jsme hráli na předchozím turné. A protože tohle je turné k 30. výročí kapely, sestavili jsme speciální setlist jenom ze starých hitů. Zjistili jsme, že to je strašná spousta písniček. Začali jsme v roce 1980 a poslední desku nahráli v roce 2006. To je velká spousta skladeb a bylo velice těžké vybrat, které budeme hrát. Když chceš obecenstvo opravdu vyděsit, řekneš jim, že budeš hrát nové písničky. (smích)
Znám to, protože to mám stejně. Když jdu na koncert, tak chci, aby mi zahráli písničky, které znám, které si pamatuji. Nedávno jsem byl na koncertě Todda Rundgrena. Mám rád jeho tvorbu ze sedmdesátých a začátku osmdesátých let, jeho nové věci mě zase tolik neberou. Myslím, že lidé to mají stejně u nás. Ale to je v pořádku. Nemám s tím problém, mám rád všechny písničky, které jsme kdy hráli.

Máte během show prostor k improvizaci, nebo prostě hrajete albové verze písniček?
Ne, nemůžeme si to dovolit. Máme určitou choreografii, kterou musíme dodržovat. Musíme brát ohled na zvukaře a osvětlovače, kteří vlastně dělají show s námi. Když jim tam foukneme najednou něco cizího, jenom je to zbytečně zmate.
Ovšem něco jiného je, co se děje v samotných písničkách. Například Ray Biggin, náš nový bubeník, který s námi nastoupil na tohle turné, je hudebně velice agresivní, což je pro mě velice vzrušující, protože jsme oba součástí rytmické sekce. On přemýšlí jinak, než jsem u bubeníka zvyklý, což zpětně mění i moje myšlení. Takže v určitých místech hrajeme něco jinak, než jsem byl zvyklý. A pak je tu ještě saxofonista, který tu je hlavně kvůli sólování a improvizaci. Navíc tedy ještě zpívá.

Vím, že někteří muzikanti mění aranžmá skladeb, protože jsou unaveni, když hrají deset let jednu a tu samou písničku. Co vy?
Máme to stejné. Čas od času změníme aranžmá, prostě proto, aby nám písnička nezevšedněla. Poslední, co by sis přál, je usnout během show. Potřebuješ mít neustále ten pocit, kdy si říkáš, co vlastně přijde dál. A taky si myslím, že to víc baví obecenstvo.

Všiml jsem si, že poslední dobou moc nekoncertujete. Co děláte mezi koncerty? Pracujete na novém albu nebo na nějakém sólovém projektu?
Ne, na ničem teď nedělám. Miluju rybaření, takže občas rybařím. Protože žiju na ostrově, mám člun a jezdím lovit na moře. Rád hraju golf - pravda, není to zrovna zábava pro rockového muzikanta (smích). Mám Harleye a rád na něm jezdím. A navíc mám obrovskou zahradu a rád se o ni starám. Nedávno jsem na ní postavil přístřešek pro traktory. Dělal jsem na tom sám a trvalo mi to dva týdny. (Nadšeně ukazuje v telefonu fotky a pak ještě ruce, že na nich má mozoly.) Práce na tom mě opravdu těšila. Takže tímhle se bavím.

Takže žádné hraní mezi koncerty.
Vůbec. (smích) Hraju si s traktory.

Vím, že děláte kliniky a workshopy. O co se lidé nejvíce zajímají? Na co se nejvíc ptají?
Je to pro mě spíše zábava. Nedělám je zrovna často. Tento rok jsem dělal jen jednu kliniku v Londýně, kde jsem otevíral přehlídku baskytaristů. Nikdy jsem vlastně nevysvětloval, jak se co má dělat. Prostě hraju. Lidé poslouchají, a když si z toho něco odnesou, tak je to fajn. Prostě se díváš a snažíš se pochytit co nejvíc. Vždycky mě potěší, když za mnou potom přijde nějaký mladý basista a řekne mi, že mu to v něčem pomohlo.

Takže takhle jste se naučil hrát vy?
Přesně tak. Jen jsem se díval a poslouchal. A důležitá věc je, nedělat si z ničeho hlavu. Nebát se toho. Nikdy jsem se nestaral o to, že by měla basa nějak znít, a že bych měl hrát jako někdo jiný. Dělal jsem věci po svém. Ani jsem neřešil, zda hraji na basu nebo na bicí nebo kytaru. Hraju, a to je to, co chci dělat a co mě baví.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě a k baskytaře?
Vlastně ani přesně nevím. Jen mi to nějak dávalo smysl. Když jsem vzal basu poprvé do ruky, necítil jsem žádné mystické mrazení nebo něco podobného. Jen to bylo fajn, měl jsem pocit, že takhle je to v pořádku. A pak už mě nic neomezovalo. Nikdy mě nenapadlo, že něco nemohu na basu zahrát.
Něco jiného je klavír. Když vidím klávesnici, připadám si jako dyslektik. Všechny klávesy se mi zdají stejné, vůbec v nich nevidím smysl. Když vidím, jak hraje třeba Gary Husband nebo Mike Lindup nebo Jan Hammer, vždycky jenom zírám a nechápu. Rád skládám písničky na počítači, ale nikdy bych to nedokázal s klávesami, i když bych to strašně rád uměl.

Co děláte pro to, abyste zůstal v dobré kondici jako basista? Asi hodně cvičíte...
Ne, vůbec. Vím, že to pro mě není dobré. Jak dlouho necvičím, tak se mi ztratí mozoly a mám měkké prsty. Takže dneska, kdy máme koncert po dlouhé době, to bude hodně bolet. Navíc mám nové struny a ještě navíc používám struny velice tenké -.030 .050 .070 a .090 -, které se mi zařezávají do prstů. Bude to bolet, ale zní to skvěle. Co se dá dělat.
Když máme delší šňůru koncertů, tak si prsty zvyknou a pak je to fakt dobrej pocit.

Mark King - po čertech dobrej basák


Jak se rozcvičujete před koncertem?
To je vlastně to samé. Vždycky máme zvukovou zkoušku a během ní se rozcvičím.

Jenom během zvukovky? Nehrajete v šatně třeba nějaké stupnice nebo něco podobného?
Ne. Nikdy jsem to nedělal. Když jsem byl na basové klinice v Londýně, o které jsem už mluvil, byl jsem v šatně s ostatními basisty, kteří ten den hráli. Všichni vynikající hráči, a každý z nich cvičil a procházel si svůj part a slyšel jsi samé stupnice a šílené běhy po hmatníku. A já si připadal jako podvodník, protože jsem tam jen stál a cpal se sendvičem. (smích) Víte, kdybych tomu měl věnovat příliš mnoho času a námahy, nebavilo by mě to.

Jaké vybavení používáte na podiu?
Hraju na baskytary Status King, to je můj hlavní nástroj. Hraju na ně už deset let. Jsou to úžasné nástroje, které mi perfektně sedí. Vždycky jsem měl skvělé nástroje, ať už to byl Alembic nebo Jaydee. Ale byly to jen sériově vyráběné nástroje.
Jednou mi ale zavolal Rob Green z firmy Status. Zeptal se mě, zda bych nechtěl, aby mi vyrobili signature model a co bych si tam případně přál. Já samozřejmě souhlasil, protože pro mě nikdy nikdo signature model nevyrobil. No a začali jsme na tom modelu pracovat a vlastně ho vylepšujeme dodnes. Na tohle turné mám zase vylepšený model, má jinou elektroniku než ten minulý. V současné době pracujeme na novém ekvalizéru, parametrickém. To mi přijde jako skvělý nápad mít tohle v baskytaře. Basa samotná zní naprosto fantasticky, ale vždycky se snažím získat ještě další možnost, jak upravovat zvuk.
Co se týče aparátů, poslední rok hraju na T.C. Electronic. Zase, skvělý aparát, velice čistá reprodukce. Nepotřebuji žádný ekvalizér na zesilovači, protože moje basa zní skvěle. Potřebuji jen čistou a hlasitou reprodukci.
Efekty mám rád, občas používám delay nebo autowah. Co používám vždycky, je DDL chorus, ten se hodně používal v osmdesátých letech. Na jejich počátku jsem hodně hrál na delay, měl jsem Yamahu E1010. Na něm lze dostat nádherný chorus. Dnes používám delay T.C. Electronic 2290. Na starých delayích se mi líbil průběh zkreslení, ten pocit tam byl jiný, dnes je jen velmi málo firem, které to dokážou vyrobit. V současné době moc efektů nepoužívám, mám jednoduchý chorus, echo box, autowah a ladičku.

Jak nejraději nahráváte? Raději posíláte signál přímo do mixu, nebo hrajete přes zesilovač?
Naživo používám oba způsoby. Jsou to dva úplně jiné zvuky a je fajn, když je můžu smíchat dohromady. Ve studiu jdu většinou přes dibox rovnou do linky. Basa zní skvěle sama o sobě, takže nepotřebuji žádný zesilovač.

Všiml jsem si, že hrajete s páskou kolem palce. Proč?
Když jsme v roce 1980 začínali, jeli jsme na turné do Holandska. Byla to naše první návštěva v Evropě. Měli jsme zrovna venku naši první desku, která měla úspěch, dělali jsme nějaká televizní vystoupení a všichni jsme byli nadšení. Měl jsem tehdy dvaadvacet let a úplně mě to dostalo, naživo jsem hrál jako o život a tak se mi stalo, že jsem si na jednom vystoupení roztrhl palec. Měl jsem tehdy bílou baskytaru a najednou se přes ni valily potoky krve. Vypadalo to jako nějaký masakr. Lidé si mysleli, že je to součást show, že mám v ruce kapsle s krví. Bolelo to jako čert a druhý den jsme měli další koncert. Proto jsem začal používat pásku na palec. Už se mi to nikdy nestalo. A dnes se cítím divně, když si tu pásku tam neomotám.

Co byste doporučil začátečníkovi, který by chtěl hrát jako vy?
Aby šel na ryby. (smích) Je to jednoduché. Pokud chcete hrát jako já, necvičte, choďte na pivo a uvidíte, jak vám to půjde.


Vybavení
Baskytary:
Status Mark King Graphite (několik kusů a různých verzí)
Alembic Signature Deluxe
Alembic Quilted Maple 5A
Fender Jazz bass
Jaydee Classic
Jaydee Pearl

Kytary:
Gibson Les Paul
Fender Stratocaster

Aparát:
T.C. Electronic RH750 (hlava)
T.C. Electronic RS410 (2x kabinet 4 x 10” repro)

Efekty:
Boss CEB-1 (bass chorus)
Boss AW-2 (autowah)
Korg DT-10 (ladička)
Akai E2 Headrush (delay)

Diskografie:
Sólo: Influences (1984), One Man (1998), Trash (1999), Live at the Jazz Cafe (1999), Live on the Isle of Wight (2000).
S Level 42: Level 42 (1981), Strategy (1982), The Pursuit of Accidents (1982), Standing in the Light (1983), True Colours (1984), World Machine (1985), Running in the Family (1987), Staring at the Sun (1988), Guaranteed (1991), Forever Now (1994), Retroglide (2006)
s Nikem Kershawem: The Riddle (1984)
s Jamesem Kingem: Texas Lullaby (1984)
s Midgem Ureem: Gift (1985), Answers to Nothing (1988)
s Rickem Astleyem: Free (1991)
s Jakkem M. Jakszykem: Road to Ballina (1999), Bruise Romantic Glee Club (2006)
s Garym Husbandem: Dirty and Beautiful, Vol. 1 (2010).

Psáno pro: časopis Muzikus 2011/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Mark-King-po-certech-dobrej-basak~28~zari~2012/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.