přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraLetem kytarovým světem - Velikáni slovenského rocku

6.11.2017 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Letem kytarovým světem - Velikáni slovenského rocku


Tak tento titulek nemusím překládat do závorek ani uvádět v původním jazyce, jako tomu bylo u minulých dílů Magyar rockzene nagyjai (Velikáni maďarského rocku) a Polscy wielcy rocka (Velikáni polského rocku), protože v původním jazyce vlastně je. A protože jsme tyto scény u našich sousedů zmapovali tak, že mi to od vás přineslo pozitivní reakce, tak se podíváme na další, kdysi souputníky, dnes už sousedy.

Je mi naprosto jasné, že pustit se do tak nelehkého tématu s obecně známými fakty na tak malém prostoru nebude nic tak jednoduchého. Na druhou stranu jsem byl trochu překvapen, jak v současnosti už povědomí o osobnostech a kapelách na Slovensku slábne, a to ne pomalu, ale dost značným tempem. Což je určitě škoda, zejména ve vztahu k historii rocku. Zde bych totiž rád zdůraznil, že i když bylo Slovensko součástí Československa, přesto se obě hudební scény, česká a slovenská, nevyvíjely tak úplně stejně. Vzájemně se ovšem výrazně ovlivňovaly a nezřídka i formou spolupráce, což často přineslo vynikající výsledky, v řadě případů i nadčasové (viz za všechny příklady baskytarista Fedor Frešo u Modrého efektu na albu Svitanie). Ale k těmto záležitostem se ještě dostaneme.

A ještě takovou poznámku. Není možné zde uvést všechna jména, takže jsem zvolil pro podrobnější rozkryv pouze ty kapely, jejichž vliv byl prověřen časem. Ostatní při veškeré úctě budou pouze zmíněny.

Beatmen


Šesťdesiate roky

Když pomineme přelom 60. let a soubory jako Twist Club, Tiene a celou řadu dalších, které měly často velmi krátké trvání, tak prvním větším jménem je zde kapela Beatmen, která se nechala hodně inspirovat Beatles (i složením) a která přivedla na slovenskou scénu osobnost, kytaristu Deža Ursíniho. Beatmen mají v našem článku tak trochu prorockou úlohu. Už v jejich tvorbě totiž najdeme několik prvků, které odlišovaly tuto scénu od scény české. Slováci se totiž nebojí melodie a nebojí se udělat přímočarou skladbu. Možná to sloveso nebojí se je nadnesené, ale když srovnáme nahrávky po stránce produkce (teď nechme stranou Collegium Musicum a Fermátu), tak, velmi jednoduše řečeno, v českých zemích byl v podvědomí muzikantů pořád zanesen názor, že čím složitější, tím pro kritiky a kulturní organizace lepší (což se naplno projevilo v dobových útocích třeba na Katapult). Problémy s undergroundem v Čechách také nepřispěly celkovému obrazu „dlouhovlasé“ muziky, takže celkový obraz této hudby byl v Praze a v Bratislavě vnímán odlišně. Někde mezi tím stojí Morava s labelem Panton, ale to až někdy příště.

Tato dekáda přinesla dvě skvělé události, totiž Československé beatové festivaly, kde se slovenská scéna výrazně projevila. Na prvním ročníku roku 1967 se prosadily kapely Prúdy Pavola Hammela a Soulmen Deža Ursíniho, kteří si odnesli 1. místo. Na druhém ročníku roku 1968 už byla konkurence daleko, daleko tvrdší (vždyť tam byli Blue Effect či Flamengo nebo Olympic), ale přesto se dobře uvedli Prúdy a také i Blues Five se zpěvákem Peterem Lipou.

Na konci této dekády vznikají i další soubory: Modus, který se prosadil v dalších desetiletích, Elán, se svým pop rockem jedna z nejúspěšnějších formací Československa, progresivní Gatsch a další.

Sedemdesiate roky

Na začátku sedmdesátek pod stínem událostí z roku 1968 došlo k tomu, že v prvních letech se tvorba zpěváků soustředila na cover verze. Rock se tak dostává na okraj zájmu a pouze některé kapely, jako Prúdy, se zpočátku dokážou s tímto trendem postupně vyrovnávat. Důležité ale je, že roku 1970 vzniká jedna z nejvýznamnějších slovenských, potažmo československých, skupin, Collegium Musicum.

Marika Gombitová


Pokud v Čechách byli artrockoví M Efekt přirovnáváni k britským Yes, Collegium Musicum se dávalo do analogie k triu Emerson, Lake & Palmer. Aby ne. Sestavu tvořili vynikající instrumentalisté, klávesák Marian Varga, baskytarista Fedor Frešo a bubeník Dušan Hájek. V průběhu času tato sestava byla doplňována kytaristy, ale až na výborný vklad Františka Grigláka nešlo o nic zásadního. Během 70. let tato formace vydala několik alb, z nichž zejména živé dvojalbum z roku 1973 byla naprostá bomba.

Skupina vytvořila nadčasovou tvorbu, jejíž věhlas přesáhl hranice Československa, a její místo v celkovém kontextu hudby je nezpochybnitelné.

I jazzrocková Fermáta s baskytaristou Fedorem Frešem a kytaristou Františkem Griglákem musela hodně bojovat o své místo na slunci, což se jí více než podařilo silným albem Huascarán.

Tyto soubory, včetně Ursíniho Provisoria či Revival jazz bandu Petera Lipy, mohli fanoušci slyšet pouze live nebo si je později koupit na deskách.

Důležitým faktorem je také vznik soutěže Bratislavská lyra. I když její zaměření bylo mainstreamové, přesto se zde prosadila svým hitem Úsmev kapela Modus a přinesla tak na scénu zpěváky Miroa Žbirku či Mariku Gombitovou.

Zvedat hlavu začíná i Elán baskytaristy a zpěváka Jožo Ráže (alba přijdou až později).

Fedor Frešo


Osemdesiate roky

Osmdesátky se staly pro slovenskou scénu hodně úspěšným obdobím. Samozřejmě musíme uvést zejména Elán. Tato kapela, která byla soustředěna kolem dvojice Jožo Ráž a Vašo Patejdl, vydala řadu vysoce úspěšných alb, z nichž LP Detektívka je v celkovém přehledu prodejů alb na československé scéně dosud nejprodávanějším nosičem (prodalo se jí přes 600 000 kusů - dnes dostane interpret zlatou desku za pět tisíc prodaných alb). Osobně se mi od nich v tomto období nejvíce líbila skladba z jejich „trojky“, Tuláci v podchodech.

Modus se také pořádně rozjíždí, navíc se z něj vyčleňuje kytarista Laco Lučenič s Mekym Žbirkou a vytvářejí Limit, kde se cizelují základy Žbirkova projevu, založeného na melodice Beatles a americkém rockovém písničkářství (není málo fanoušků, kteří ho přirovnávají k Tomu Pettymu).

Metalinda


Objevuje se i Peter Nagy se svým souborem Indigo, který postupně, jak zpěvák získává na vlastním věhlase, ztrácí své jméno. Na scénu vstupují i další soubory, které již více reflektují světový dobový vývoj. Máme zde na mysli třeba i Team zpěváka Paľa Habery, kteří své první album nazpívali v esperantu, tehdy módním umělém jazyce. Vzniká i Tublatanka, která se vydává směrem glam rocku či glam metalu, máme zde formace AC+, Money Factor, Demikát, velmi nekompromisně nastupuje i Metalinda a zastupuje slovenský heavy metal.

Ani punk nezůstává stranou a objevují se kapely Zóna A, Bez ladu a skladu a další, Novou vlnu reprezentuje třeba Banket Richarda Müllera.

Dekáda končí velkými společenskými změnami, kdy ze slovenské scény to byla právě Tublatanka a její song Pravda víťazí, který se stal svým naivním textem určitým vyjádřením ducha té doby. Doba se změnila a všichni čekali zlaté časy pro svou hudbu...

František Griglák


Deväťdesiate roky a súčasnosť

Po pádu železné opony probíhal vývoj na slovenské hudební scéně v podstatě stejně jako v Čechách. Nahrávky západních kapel, koncerty západních kapel, fenomén západních kapel, nyní vše naplno dostupné. Na čas dochází k odlivu zájmu o domácí soubory, které se stahují z velkých scén a přežívají buď albově a vydáváním kompilací, nebo koncertují v menších prostorách a soustřeďují se na festivaly apod. Své přináší i nové médium, CD, a samozřejmě brutální rozvoj internetu. Velký zájem (i když krátkodobý) se zaměřuje i na navrátilce z emigrace. Své místo na slunci si uzurpují noví interpreti, kteří přebírají repertoár svých kolegů z předchozích desetiletí. Viditelněji se projevuje v podstatě jen Metalinda, také i Anya ze Žiliny, festivaloví Hex a razantní Gladiator. Nesmíme zapomenout ani na punkáče, jako Davová psychóza či Slobodná Európa, zcela osobitě se projevují nitranští Horkýže Slíže, kteří se od původního zaměření na punk rock dostávají přes tvrdší polohy rocku až do stylu, který můžeme označit jako soft. Na samém přelomu poloviny 90. let vzniká i kapela IMT Smile, orientující se po počátečních stylových proměnách na pop rock. Tato formace je zajímavá i tím, ža roku 1998 se z ní vyděluje Knechtová a Migaš a vzniká dnes známá kapela Peha.

Palo Habera


Stejně jako v Čechách se ve druhé polovině devadesátek zájem posluchačů opět obrací k domácí scéně a v popředí zájmu začíná být opět mateřský jazyk. Jednoznačně na tom profituje (v dobrém slova smyslu) poprocková formace No Name, vyrostlá na odkazu Rážových Elánů. Eláni v tomto období existují dále, sklízejí úspěchy zejména na live vystoupeních a soustřeďují se na tříbení odkazu své tvorby. Jejich opětný vzestup zaznamenáváme až po roce 2000.

Zviditelňuje se i Peter Lipa, nejdříve se svým T+R Bandem, pak i s Peter Lipa Bandem. Jednoznačně příjemná pak byla jeho spolupráce s Lubošem Andrštem, ze které vznikla hned tři alba. Z nich se mi nejvíce líbilo Blues z lipového dřeva.

Ani punk nespí v podobě Iné Kafe, totéž lze prohlásit o metalových Desmod. Druhá polovina devadesátek zplodila také i celou řadu popových hvězdiček, nezřídka se obklopujících pseudorockovou rytmikou. To ale nezapadá do kontextu našeho článku, proto jdeme dál.
Po roce 2000 mění hudební scénu masivní nástup internetu a z toho vyplývající možnosti pro posluchače. Navíc sílí vliv labelů, festivaly se už dávno netváří jako soutěžní přehlídky, ty větší ale umožňují na vedlejších pódiích druhého či třetího řádu vystoupit i méně známým kapelám.

No Name


Producenti získávají převahu a jen ta nejsilnější jména (z hlediska objemu nahrávek a úspěchů) či nejklasičtější (u malých sérií) si stále drží více méně dozor nad svou produkcí. Podle mého destruktivní byl vpád i soutěže Slovensko hledá superstar a další jim podobné. Trh začíná být zahlcen nadměrnou produkcí nových tváří (což by nebylo špatné), které se ale utápějí v průměrnosti interpretační, a zejména v producentském a autorském balastu.

Naštěstí také obecně vzrůstá zájem o jména předcházejících dekád, a to v podstatě ze všech stylových koutů. Navíc se razantně projevují i další trendy. Takže vedle nových úspěchů Elánu, Collegia Musicum, Horkýže Slíže, Miro Žbirky či Petera Lipy se naplno ukazuje síla elektroniky, hip hopu (Rytmus, Moje reč), špatně si nevede ani word music. Heavymetalová scéna či punkáči si stále vedou svou linii, která netrpí nijak velkými zvraty (ani dolů, ale ani nahoru).

Včera a dnes 7
Deep Purple (poté)

No, je to tak. Tehdy v těch dávných dobách jsme v podzimních číslech roku 1997 uvedli profily tří kapel po sobě. Tohle byla ta druhá. Co se s nimi dělo pak?

Uriah Heep


Skupina s novým kytaristou již měla za sebou své úvodní album Purpendicular. Žádný zázrak se nekonal, v Anglii tím „Párplové“ zahájili sestupnou tendenci v umístění svých dalších alb. Naživo jim to hrálo pořád skvěle, ale autorská invence, navíc bez typické Blackmoreovy kytary (a teď vím, že si proti sobě poštvu mnohé), se povážlivě tenčila. Abandon jen potvrdil klesající autorskou úroveň kapely, která se začala více dostávat do vlivu feelingu Iana Gillana a Stevea Morseho. Neříkám, že to bylo jednoznačně špatně. Sami členové si libovali, že v osobě skvělého Morseho se kapela soustředila na muziku, a ne na stálé hádky. Ale ten důležitý hybatel zvuku klasických „Párplů“ zde už prostě nebyl. Tím se ztratil i důležitý protipól Gillanovy osobnosti a kapela se začala ubírat trochu jiným směrem než dosud. Řada fanoušků tomu začala říkat hudba pro hudbu. Místo aby dle vzoru svých starých souputníků, kteří zažili nový úspěch cizelováním svých přístupů a jejich zarámováním do současných zvukových možností zvýraznili svůj sound a styl, se Deep Purple nadšeně vydali do objevování nových interpretačních a skladatelských možností. A výsledek se brzy dostavil. Album Bananas zaznamenalo nejnižší úspěch jejich nahrávek vůbec. Album už vzniklo bez klávesisty Jona Lorda, kterého nahradil (a troufám si říci, že po všech stránkách, i stylové, velmi dobře) Don Airey, zkušený muzikant, který působil třeba s Rainbow, Garym Moorem, Whitesnake, Jethro Tull a dalšími. Úspěchu nenapomohl ani hloupý etno obal. O následném albu, Rapture of the Deep, lze vlastně prohlásit totéž. Šeď (i obal) a více méně hraní si sami pro sebe.

Kapela se tehdy více zkonsolidovala, soustředila se na koncerty a počkala si s dalším albem až do roku 2013, kdy jim vyšlo Now What? A tady chytili Deep Purple druhý (nebo padesátý) dech, protože šlo o návrat do žebříčků - v Anglii se dostali do top 20, ve státech střední Evropy obsadili první pozici a v USA se do Billboardu opět vrátili, i když ne na nějakém super místě. Ale vrátili. Deska přinesla kolekci vyzrálých skladeb a vynesla kapele nominaci v kategoriích, na které kdysi kapela vůbec nepomyslela - třeba v kategorii progressive metal... Přes to všechno, staří dobří Purple zmizeli druhým odchodem Blackmorea. Vyvraťte mi to.

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-Velikani-slovenskeho-rocku~06~listopad~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.