Letem kytarovým světem - Sweet

Letem kytarovým světem - Sweet
Letem kytarovým světem - Sweet

V rámci našeho seriálu se opět dostáváme k profilu kapely. A tentokrát jde o unikátní záležitost, protože skupina, která nás čeká, měla v podstatě dvě tváře. Ta první, známější, glamrocková, jim přinesla jednoznačné, i celosvětové úspěchy. Ta druhá, hardrocková, je zase víc bavila. Stačí si poslechnout původní syrové vyznění Fox on the Run z Desolation Boulevard a poté tutéž skladbu s efektnějším aranžmá.

Je otázkou, zda třeba právě u této skladby je nutné se zamýšlet nad opodstatněním té známější, nablýskanější verze. Pokud se pamatuji, tvořila právě takto upravená Fox on the Run naprosto nezbytnou součást všech výběrů, co se pouštěly na večírcích, tato skladba prostě musela zaznít z přenosných kazeťáků řady A (už si nevzpomínám na číslo za písmenem – A3; poznámka redakce), které, nonšalantně zavěšeny na popruhu přes pravé rameno, tvořily nepostradatelný prvek kráčející máničky po ulici (i v noci, v době nočního klidu).

 

Nebýt totiž producentského zásahu, těžko by vešli Sweet do obecného povědomí rockových fanoušků tak lehce. Jistě, můžete namítnout, že nešlo jen právě o tuto skladbu. A budete mít naprostou pravdu. Sweet přece nebyli kapelou jednoho hitu. Ale to například Deep Purple, Uriah Heep či Led Zeppelin nebyli také. A přesto se při vyslovení těchto jmen vybaví zejména, opakuji to slovo zejména, trvalky typu Smoke on the Water, Lady in Black a Stairway to Heaven. A tak je tomu i u Sweet. I přes řadu hitů, jako Co-Co, Little Willy, Block Buster, Hellraiser, Ballroom Blitz, Teenage Rampage, The Six Teens a další je to právě Fox on the Run, jež je se jménem této kapely neodmyslitelně spjata.

 

Sweet, ač řazeni do škatulky glam rocku, byli ve své podstatě hardrocková skupina, tvořená vynikajícími instrumentalisty. Ovšem právě onen obrovský ohlas na glamovou image výrazně zastínil jejich hardrockovou, což v tomto smyslu znamená i instrumentalistickou tvář, takže i díky tomu se jednotliví členové nestali významnými a určujícími osobnostmi svého nástroje. A že na to rozhodně měli, je nesporné. Stačí si totiž poslechnout jejich live záznamy, tedy bez oné nablýskané zvukové stěny. Vynikající vokály, vysoce technický projev bubeníka Micka Tuckera (občas v jeho přednesu zaslechnete výraz Iana Paiceho), energická kytara Andyho Scotta se širokými improvizačními schopnostmi, osobitý zpěv Briana Connollyho, výrazně jednotící prvek baskytary Steveho Priesta, to hovoří za vše.

 

Vzniklý rozpor mezi glamovou škatulkou a hardrockovými kořeny se tak výrazně podepsal na vývoji této skupiny, kdy šlo v podstatě o dvě strany jedné mince. Jedna bez druhé, zejména v první polovině sedmdesátých let, už nemohla být.

 

Trochu jsem se rozpovídal již v úvodu, takže bych nerad zapomněl na to, že jak jste si již na těchto stránkách zvykli, i dnes si v miniprofilu přiblížíme kytarového protagonistu skupiny, zkompletujeme, utřídíme a charakterizujeme si diskografii a samozřejmě nezapomeneme ani na strom vývoje.

Navíc, v klíčových obdobích vývoje skupiny uvedeme i výrazné singly – právě tyto měly na Sweet, chápané dobově jako představitele glamu, výrazný vliv.

 

Místo Gillana? Connolly!

Kořeny Sweet můžeme vysledovat až do roku 1965, kdy působila skupina Wainwright’s Gentlemen s bubeníkem Mickem Tuckerem. Mimochodem, jejich zpěvákem byl Ian Gillan... Kapela hrála po menších klubech dobovou směs rhythm and blues a psychedelie. Když Gillan odešel v květnu 1965 k Episode Six, jeho náhradou se stal Brian Connolly, kde spolu s Tuckerem působil až do počátku roku 1968.

 

V lednu toho roku Connolly a Tucker odešli od Wainwright’s Gentlemen s cílem založit si vlastní skupinu. Tu pojmenovali The Sweeetshop. Za baskytaristu přijali Steveho Priesta, který předtím působil v souborech The Army a The Countdowns, za kytaru se postavil Frank Torpey, Tuckerův známý z předchozích studentských skupin.

 

Kapela začala vystupovat po místních klubech, a dokonce se jí podařilo podepsat smlouvu s labelem Fontana Records. Ovšem v té době vyšel singl jedné z dalších anglických skupin, která se jmenovala také Sweetshop. Tehdy se Connolly a spol. dohodli na zkrácení názvu a pojmenovali svou sestavu jednoduše Sweet.

 

Patnáct liber? To je málo...

V červenci 1968 jim vyšel debutový singl Slow Motion, ale pozornost nevzbudil žádnou. Label Fontana Records s nimi navíc rozvázal kontrakt, takže tyto neúspěchy sestavu rozklížily. Frank Torpey se rozhodl k odchodu a skupina hledala náhradu. Řada oslovených odmítla už jenom pro fakt, že týdenní výdělek skupiny dosahoval maximálně patnáct liber...

 

Roku 1969 se skupina přece jenom dala znovu dohromady, když k nim nastoupil kytarista Mick Stewart. Řada stále úspěšnějších klubových vystoupení je přivedla až k podepsání smlouvy se společností Parlophone, pro niž vydali tři singly, Lollipop Man, All You’ll Ever Got from Me a Get on the Line. Žádný z nich, byť natočený v tehdy módním bubble-gum stylu, neprorazil. Takže další neúspěch a další odchod kytaristy.

 

Konečně stálé obsazení

Tentokrát ale přišel Andy Scott, muzikant, jež měl ze všech členů největší zkušenosti (viz miniprofil). Skupina se spojila se skladatelským a producentským týmem Nicky Chinn a Mike Chapman, podepsala smlouvu s RCA Records a... vyrazila.

 

Sweet se zpočátku snažili kombinovat nejrůznější hudební vlivy, takže ve svém výrazu měli jak bubble-gum à la The Monkees, tak i syrovost The Who i vokální harmonie typu The Hollies. Právě toto propojení nakonec vykrystalizovalo v typický zvuk této kapely.

Letem kytarovým světem - Sweet
Letem kytarovým světem - Sweet

Gimme Dat Ding

1970, MFP

Obsazení: Brian Connolly (voc), Mick Stewart (g), Steve Priest (bg), Mick Tucker (dr).

První album skupiny nebylo tak úplně jen a jen jejich. Šlo o sampler, kde Sweet byli na jedné straně a na straně druhé The Pipkins. Strana patřící Sweet, obsahovala mj. i tři neúspěšné parlophonské singly. Ještě je nutno uvést, že i když byl tehdy Scott již členem kapely, na desce uveden není. Šlo o starší nahrávky, které kapela vyprodukovala ještě se Stewartem. Ohlas na toto album byl méně než slabý. To se ale mělo brzy změnit...

 

Funny How Sweet Co-Co Can Be

1971, RCA

Obsazení: Brian Connolly (voc), Andy Scott (g), Steve Priest (bg), Mick Tucker (dr).

Ani toto album neprorazilo do anket, přestože stáj Chinn – Chapman kapelu zásobovala bubble-gumem hlava nehlava. Sami členové ale z toho nebyli nadšeni, chtěli si více hrát po svém, a tak se vztahy začaly pomalu ale jistě vyostřovat. Jenže pak se začaly vydávat singly, jež postavení skupiny zcela změnily. V roce 1971 u RCA vychází Funny Funny/You’re Not Wrong for Loving Me, jež se umisťuje na třináctém místě. Následující singl All You’ll Ever Get from Me/Juicer sice propadá, ale už Co-Co/Done Me Wrong All Right se dostává až na samý vrchol, na druhé místo celostátních anket. Po Alexander Graham Bell/Spotlight, obsazujícím pouze třicátou třetí pozici kapela zahajuje rok 1972 s Poppa Joe/Jeanie, který vystoupá na jedenáctou příčku. A dalším singlem, Little Willy/Man from Mecca, skupina zahajuje řadu vysoce úspěšných nahrávek, které ji proslaví po celém světě. Little Willy se vyšplhá na čtvrté místo stejně jako Wig Wam Bam/New York Connection, Block Buster/Need a Lot of Lovin’ dosahuje dokonce na místo první. Úspěch, druhé místo, sklízejí i další singly, Hellraiser/Burning (1973, RCA), Ballroom Blitz/Rock and Roll Disgrace (1973, RCA). Všechny tyto desky měly jednotného jmenovatele – na A straně, tedy na té, která přinesla požadovaný úspěch, měli svůj lví podíl Chinn a Chapman. B strany singlů byly již záležitostí kapely – a skladby na nich obsažené z hlediska ohlasu na hity na A stranách v podstatě zapadaly.

Obrovský úspěch kapely, jež se stala představitelem glam rocku a stanula tak po boku dobovým tiskem do stejného ranku zařazených Slade, T. Rex, Garyho Glittera, Wizzard a dalších, byl podpořen řadou kompilací, z nichž nejvýraznější jsou Sweet’s Biggest Hits (1972, RCA), Pappa Joe (1972, RCA, vyšlo pouze v Itálii) a The Sweet (1973, RCA, později vydáno u Kory).

 

Sweet Fanny Adams

1974, RCA

Obsazení: viz výše.

Skupina pokračovala ve svém vítězném tažení, a protože se jí stále více příčila spolupráce s dvojící Chinn – Chapman, rozhodla se natočit album podle sebe. Výsledná deska daleko více poukazuje na kapelu jako hardrockový soubor s vynikajícími výkony jednotlivých členů, nezabalených do glamového pozlátka. Ještě jednu skutečnost je ale třeba zmínit – během natáčení se Connollymu stal úraz. Zapletl se do pouliční rvačky (vzhledem k jeho výbušné povaze to nebylo nic divného), kde si vážně poškodil krk a tím i hlasivky. Přes intenzivní léčbu nedošlo k rychlému zlepšení, takže na řadě skladeb (například v Into the Night či Restless) ho museli zastoupit Steve Priest či Andy Scott. Jak ukázal následný vývoj, tato zkušenost se jim později velmi hodila.

Další singly z roku 1974, vydané u labelu RCA, Teenage Rampage/Own Up, Take a Look at Yourself a The Six Teens/Burn on the Flame opět zabodovaly (2. a 9. místo), takže skupina přistoupila k natáčení další desky.

 

Desolation Boulevard

1974, RCA

Obsazení: viz výše

Kapela zde vyprodukovala silnou desku, jež byla natočena v pouhých šesti dnech! Sweet tento způsob nahrávání přijali za svůj, protože chtěli dostat na desku co nejvíce svého přístupu, bez zbytečných producentských kudrlinek. A nutno poznamenat, že se jim to podařilo. Obdrželi dokonce i pochvalu od Petea Townshenda, byli jím i pozváni, aby se zhostili role předskokana na koncertě The Who na fotbalovém stadiónu v Charltonu. Celá akce pak měla jen jeden stín – Connollyho zranění hrdla bylo stále ještě nezhojené, takže ony pověstné výšky musel často přebírat Steve Priest. Je pravda, že po onom úrazu se Connollyho hlas změnil. Sweet ovšem jeli s nezmenšenou silou dál a jejich singl Fox on the Run/Miss Demeanour (1975, RCA) opět zabodoval na těch nejvyšších místech celostátních anket po USA i Evropě. Další singl ale, Turn It Down/Someone Else Will (1974, RCA), již tak úspěšný nebyl a svým umístěním na čtyřicátém prvním místě signalizoval nastávající změny v postavení kapely.

 

Strung Up

1975, RCA

Obsazení: viz výše.

Dvojalbum, napůl live a studiové, přineslo obvyklou sadu skladeb, kde úspěšnější bylo to „živé“ LP. Titul vyšel v období jejich australského turné a byl velmi úspěšný, zejména tedy v Austrálii. Celosvětově však větší ohlas sklidily kompilace The Sweet Singles Album (1975, RCA) a Rock Concert (1975, live, RCA). Singly Action/Sweet F. A. (1975, RCA) a The Lies in Your Eyes/Cockroach (1976, RCA) již úspěšné nebyly, patnácté a třicáté páté místo jen potvrzovalo, že Sweet přestávají svou nejnovější tvorbou oslovovat dobové publikum. Navíc v této době začalo docházet k výrazným změnám na světové rockové scéně, kdy nástupem punku mohly z „rockových dinosaurů“ předchozích období přežít jen ti interpretačně a zejména autorsky nejsilnější. A to zrovna Sweet v tomto období začali velmi silně postrádat.

 

Give Us a Wink

1976, RCA

Obsazení: viz výše.

Dvacáté sedmé místo v USA a sedmnácté v Austrálii – to zase nebylo na album tak špatné umístění. Zvláště, když si uvědomíme námi výše uvedené probíhající změny v rockové hudbě. Deska byla produkována členy Sweet, celkově ale přinesla určité zjemnění zvuku. I když se deska dobře zapsala hlavně v Austrálii a na některých místech v Evropě (Itálie, Německo), přece jen šlo o slabší počin, zejména při srovnání se skladbami další kompilace The Sweet (1976, Kory), jež v tomto období vyšla.

 

Off the Record

1977, RCA

Obsazení: viz výše.

Skupina se snažila předejít úpadku své popularity intenzivnějším koncertováním. Roku 1976, při koncertu na památku Paula Kossoffa, kytaristy Free, dokonce stanula na jednom pódiu s Ritchiem Blackmorem, kde si zahráli All Right Now... Ovšem málo platné, ohlas na nahrávky stále více klesal. Na celou situaci reagoval i management RCA, takže skupině dal ještě jednu šanci. Výsledkem bylo toto LP, jež obsahovalo hodně razantní muziky. Svůj díl na tom měl i technik Louis Austin, jenž později spolupracoval s Def Leppard na jejich debutu. Album ale nezaznamenalo očekávaný úspěch, takže se RCA rozhodla kontrakt se skupinou ukončit a vydala ještě dvě kompilace, The Sweet (1978, remaster alba Funny How Sweet Co-Co Can Be + nové skladby, RCA) a Golden Greats (1977, RCA).

 

Level Headed

1978, Polydor

Obsazení: viz výše.

Pod hlavičkou nového labelu Sweet bodují úspěchem singlu Love Is Like Oxygen/Cover Girl, ale jedná se o ojedinělý úspěch. Další singly v podstatě propadají, a i když album patří mezi ta lepší z produkce skupiny, navíc zde zajímavě kombinující hard rock s postupy klasické hudby, přesto se jedná spíše o zklamání.

Na koncertech se Sweet rozrůstají o hostující muzikanty, klávesáka Garyho Moberleyho a doprovodného kytaristu Nica Ramsdena. Zvuk je tak vytříbenější a skupina se snaží předejít úpadku zájmu publika ještě intenzivnějším koncertováním. Ovšem během rozsáhlého turné po USA, kdy museli skousnout fakt, že budou vystupovat jen jako support Boba Seegera, došlo ke kolapsu Briana Connollyho. Jeho alkoholické excesy nabyly na neúnosné síle a skupina, byť byla připravena na natáčení nové desky, zvažovala možnost, zda do toho vůbec půjde.

 

Cut Above the Rest

1979, Polydor

Obsazení: viz výše.

Při natáčení tohoto alba to bylo s Connollym již hodně špatné. Sice nazpíval několik stop, ale řada z nich musela být nakonec přezpívána Scottem nebo Priestem. Rozmrzelost na obou stranách narůstala a onen pověstný pohár přetekl, když se na jedno vystoupení v malém klubu, kde na ně čekalo kolem třiceti(!) fanoušků, připotácel Connolly úplně namol. Skupina se tehdy rozhodla pokračovat dál bez něj.

 

Water’s Edge

(v USA po názvem Sweet VI)

1980, Polydor

Obsazení: Andy Scott (g, voc), Steve Priest (bg, voc), Mick Tucker (dr).

Zbylá trojice zatím nehledala zpěváka, Connollyho party si mezi sebou rozdělili Scott s Priestem. Jejich dalším členem, ovšem spíše v roli stálého hosta, se stal klávesák Gary Moberley, který s nimi spolupracoval jak na koncertech, tak i ve studiu. Výsledné album bylo velmi slabé, prakticky nevzbudilo žádnou pozornost.

 

Identity Crisis

1982, Polydor

Obsazení: viz výše.

Taktéž i následující LP propadlo, takže nakonec se skupina dohodla, že svou činnost přeruší. Posledním vystoupením se tedy stal koncert na glasgowské univerzitě 20. března 1981. Jedna z nejvýraznějších glamrockových part s velmi solidními, nicméně před zraky většiny posluchačské veřejnosti zakrytými hardrockovými kořeny a nezpochybnitelnými instrumentálními a interpretačními dovednostmi zanikla.

 

V následujících letech vyšla řada kompilací, jako například The Sweet Mix (1984, Anagram), Sweet Sixteens (1984, Anagram), Hard Centres – The Rock Years (1987, Zebra), The Sweet Collection (1989, 2LP, Castle), Blockbusters (1989, RCA), Anthology (1992, Japan), Ballroom Blitz (1996, Polygram) a další, které dokázaly udržet jméno kapely v obecném povědomí rockového světa. Mezi nimi, když už z hlediska komplexnosti jsme uvedli i ty z devadesátých let, pak vyčnívaly dva zajímavé počiny, album First Recordings 1968–1971 (1991, Repertoire), mapující rané nahrávky kapely a velmi transparentní live deska Ballroom Blitz – Live 1973 (1993, Dojo), upozorňující na Sweet jako na vynikající hardrockovou kapelu.

 

Roku 1985 se Scott spolu s Mickem Tuckerem pokusil oprášit starou slávu Sweet. Nezvolil si k tomu nijak slabé spolupracovníky. Na místě zpěváka se objevil Paul Mario Day (první zpěvák Iron Maiden), za klávesami stanul Phil Lanzon (později nastoupil k Uriah Heep). V novém složení, doplněném o baskytaristu Malcolma McNultyho, vyrazili na australské turné, ale zázrak, jak se říká, se nekonal. Sestava byla velmi nestálá a skupina se nakonec rozpadla.

 

O tři roky později se dokonce sešlo nejslavnější složení starých Sweet, Connolly, Scott, Priest a Tucker, aby zkusilo nově natočit některé starší hity, jako Action či Ballroom Blitz. Connollyho hlas ale byl tak narušený,. že z plánovaného projektu nakonec sešlo. Své fanoušky dokázali potěšit ještě společným objevením se roku 1990, kdy ve studiu Tower Records natočili pár rozhovorů, použitých v televizním vysílání k uvedení hitu Ballroom Blitz, ale celkově šlo spíše o slabý, krátce trvající pokus. Taktéž vyznívaly i snahy o Sweet v jiném než klasickém složení. Roku 1993 se sice objevuje projekt Andy Scott’s Sweet, pod nímž tato kapela v podstatě funguje dodnes, ale i když někteří členové se spolu se Scottem drží již dost dlouho (například baskytarista Bisland, od roku 1993 dodnes), i když na koncertech zaznívají staré trvalky, i když se skupina snaží zahrnout i své občasné nové věci, co se dá dělat, nostalgie zde pracuje příliš silně. A to je pro jakkoli chvályhodnou snahu Scotta obnovit slávu původních Sweet nepříznivé.

 

Naděje, že přece jenom se podaří obnovit kapelu v původním složení, nadobro vyhasla 9. února 1997, kdy na třetí infarkt a selhání ledvin zemřel přáteli i rodinou opuštěný Connolly, kdysi idol žen a dívek. A v podstatě za pět let, 14. února 2002, umírá na leukémii další zakládající člen kapely, Mick Tucker.

Sweet, kapela, která kdysi byla tzv. hodně vidět, zanechala rockovým dějinám silný odkaz. I když vešla ve známost jako jeden z představitelů glam rocku, stavěla svůj výraz na hardrockových kořenech, což jí pomohlo po odeznění módních vln se ještě nějakou dobu udržet v povědomí fanoušků. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se posluchačská veřejnost začala opět pídit po muzice z šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, se skupina několikrát pokusila zrenovovat. Nic z toho ale nevyšlo, zejména z toho důvodu, že autorská invence již zdaleka nebyla taková jako na počátku let sedmdesátých. Takže současným fanouškům nezbývá, než se jít podívat na Andy Scott’s Sweet, sestavu, která se stále snaží, aby jméno Sweet nezapadlo prachem. A za to patří Andymu Scottovi dík.

 

Doplňme si ještě diskografii některými tituly, které bychom mohli zařadit pod kapitolu rarity: Live at Marquee (1989, SPV, se zpěvákem Paulem Mario Dayem), Live/Rock‘n’Roll Disgrace (1992, Receiver), Live for Today (1993, Receiver), The Private Collection (1995, Receiver), Platinum Race (1995, Receiver) atd.

 

Andy Scott

Andrew David Scott se narodil 30. června 1949 ve Wrexhamu ve Walesu. Jako teenager, v patnácti šestnácti letech, se stal členem skupiny SilverStone. Šlo o soulový soubor, kde v sestavě nechyběly ani dechy, navíc byli zajímaví i tím, že měli zpívajícího bubeníka. Kapela byla dost úspěšná, roku 1967 dokonce vystupovala jako support Jimiho Hendrixe na jeho koncertě v Manchestru.

 

Všechny skupiny, kterými si Scott prošel (Scaffold, Mayfield’s Mule, SilverStone, Elastic Band), byly ale personálně i stylově dosti nestálé, což jeho povaze vadilo. Rozhodl se, že do toho šlápne pořádně, a vydal se do Londýna, kde hned první den se stihl dostavit na dvě zkoušky. První formací byli Alan Bounds Set a druhou skupinou byli The Sweet. Scottovi bylo tenkrát devatenáct let, když vstoupil do pořádně nažhavené kapely a nahradil tak odcházejícího Micka Stewarta.

 

Svůj debut se skupinou si odehrál 16. září 1970. Po rozpadu Sweet vedle snah o jejich znovunastartování se nijak zvlášť sólově neprojevoval. Občas „vypomohl“ s kytarou (nic určujícího), spolu s Brucem Bislandem založil i krátce trvající skupinu Paddy Goes to Hollywood. Mezi nejznámější sólové počiny patří skladby, jako Krugerrands, Invisible, Gotta See Jane, Let Her Dance či Lady Starlight z roku 1974.

 

Andy Scott byl také nominován na prestižní cenu Ivora Novella za skladbu Love Is Like Oxygen. Jeho pokusy o opětný návrat Sweet jsou fanoušky rocku 70. let uznávány, současnou širokou posluchačskou veřejností v drtivé většině však nepovšimnuty. A to je škoda...

Nejtypičtějšími nástroji byly Gibson ES–335, Gibson Les Paul a Fender Stratocaster.

Psáno pro časopis Muzikus