muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraLetem kytarovým světem - REO Speedwagon

07.03. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály
Stejně jako v tomto čísle u kytarových velikánů, i dnes se podíváme na kapelu, která v našich šířkách není tak moc úplně známá, což neznamená, že bychom ji měli opomíjet, a to už jenom z toho důvodu, že jejich rocková písnička a styl motající se kolem označení AOR dokázal na sebe upozornit i v době nastávajících změn na samém počátku 80. let.

Letem kytarovým světem - REO Speedwagon


Tehdy totiž album Hi Infidelity získalo dle klasifikace Recording Industry Association of America ocenění diamantová deska. Pojďme si tedy přiblížit tuto kapelu, kde dnes již jediným původním členem je nezničitelný klávesista Neal Doughty.

... může za to kamión...
Byl zrovna podzim roku 1966, když Neal Doughty, který si na klavíru u rodičů s nadšením přehrával písně Beatles, nastoupil na elektrotechniku na Univerzitě Illinois. tam se setkal se spolužákem Alanem Gratzerem, který už tehdy bubnoval v místní kapele. Doughty se k nim párkrát přifařil, nejdříve jako host a pak se začal považovat za stálého člena, což některým ostatním začalo dost vadit. Výsledkem ale bylo, že Joe Matt (g), Gratzer a baskytarista Mike Blair se rozhodli spolu s Doughtym opustit dosavadní působiště a založit spolu zcela nový soubor. Přes letní prázdniny se naučili pár skladeb, Doughty si koupil své první klávesy (byly to Farfisa a naučil se na ně Light My Fire od Doors) a začali vystupovat po klubech a na univerzitních akcích. Jako název si zvolili REO Speedwagon, na což přišel Doughty, který tento nápis viděl na obrázku kamiónu z roku 1915, který navrhl Ransom Eli Olds. Členové kapely nejdříve nevyslovovali onu zkratku najednou, spíše to oddělovali, což je vidět i na názvech jejich prvních alb.

Zmatek nad zmatek
Počátkem roku 1968 došlo ke změně na postu zpěváka (nastoupil Terry Lutrell), kapelu opustil i kytarista Joe Matt (nahradil ho Bob Crownover) a v létě toho roku to vzdal i Blair (bg) a přenechal své místo Greggovi Philbinovi. Ani tehdy ale nebyl změnám konec. Na kytarovém postu to jelo jak po másle. Crownover vydržel do léta 1969, kdy za něj nastoupil Bill Fiorio. Ten tam vydržel jen pár měsíců a jeho postu se na samém konci roku 1969 ujal Duke Tumatoe. Ani ten tam nevydržel dlouho, po něm přichází Steve Scorfina, až konečně na konci roku 1970 přichází Gary Richrath. Jeho nástupem do kapely přišel velmi plodný skladatel. Přes 170 kilometrů jel na konkurz, aby se ho účastnil. Dodnes se traduje jeho výrok, kdy prohlásil, že se členem kapely stane, ať se to komu bude líbit, či ne. Důležité je uvědomit si, že právě nástupem Richratha a uvedením jeho skladeb popularita kapely výrazně vzrostla. Což nemohlo vést k ničemu jinému než k podepsání kontraktu na debutové album, a to rovnou s labelem Epic. Tato firma jim vydávala alba v podstatě až do poloviny devadesátých let. Dlužno poznamenat, že po rozvázání spolupráce se jejich alba už nikdy nedostala do anket...

Letem kytarovým světem - REO Speedwagon


A leštíme a leštíme

Debut R.E.O. Speedwagon (1971), natočený v sestavě Terry Lutrell (voc), Gary Richrath (g), Neal Doughty (key), Gregg Philbin (bg), Alan Gratzer (dr), přinesl menší hit Sophisticated Lady. Deska se nesla v mírně progresivním duchu a nenesla moc znaky pozdější tvorby této kapely.
Dvojka R.E.O./T.W.O. (1972) nepřinesla v podstatě žádný hit, ale její produkce už byla naleštěnější, což jí v Americe přineslo zlato. To už ale stál za mikrofonem Kevin Cronin. Ne ovšem nadlouho. Již na trojce Ridin’ the Storm Out (1973) se ke stálému kvartetu Richrath, Doughty, Philbin a Gratzer konečně připojuje zpěvák Mike Murphy a deska s jedním coverem od Stephena Stillse proniká v Billboardu do top 200 a je po čase v prodejích platinová. Kapela vidí, že se pustila správnou cestou, a pokračuje v trendu - stačí si poslechnout úvodní, titulní skladbu a hned víte, o čem je řeč. Mimochodem - hlavním skladatelem je Richrath...
Kapela je nezastavitelná. Následným albem Lost in a Dream (1974) skokově postupuje do první stovky Billboardu, výraznou skladbu či skladby ale deska postrádá. Nekoná se ani nějaké ocenění drahými kovy. Skupinu to ale nezastavilo a makají na sobě dál. Je to poznat na následném opusu This Time We Mean It (1975), kdy sice bez hitu, ale přesto stále lepší umístění (a tím i větší koncerty, delší turné a stále prestižnější pořadí na řadě festivalů). Pořád ale nejde o takový úspěch, jaký by si kapela představovala. Nemohla si stěžovat na koncertní činnost, ale v albech se ve srovnání se svými souputníky stále krčila na trpasličích pozicích. Což nakonec přimělo k odchodu zpěváka Lutrella, na jehož místo se vrací Kevin Cronin. Jenže hned další album, nazvané prostě (a zmatečně) R.E.O. (1976), se nepovedlo. Nepomohla tomu ani, mírně řečeno, divná zadní strana obálky, díky níž fanoušci album označují spíše za C.O.W.
Skupina tak usuzuje, že je nejvyšší čas dát na vědomí, jak se jim ale obecně dost daří při live vystoupeních, a spravují si tak chuť vydáním koncertního alba Live: You Get What You Play For (1977), které se stává platinovým. Což je dost dobře nakopne, vymění dosavadního baskytaristu (přichází Bruce Hall) a kapela se do obecného povědomí vrací další deskou s bizarním názvem You Can Tune a Piano, but You Can’t Tuna Fish (1978). Deska přímo skáče v Billboardu do top 30, proniká do anket i v Kanadě, a i díky hitům jako Roll With the Changes, Time for Me to Fly, Lucky for You získává v USA dvojnásobnou platinu. No to není špatné!
Následné LP Nine Lives (1979) jejich nově vydobytou pozici drží (může za to zejména hit Only the Strong Survive), v prodejích jde ale o pokles („jen“ zlato). Kapela si ale připravuje síly na svůj další skok, který se tedy maximálně podařil!

Lesk - blesk!
Ano, roku 1980 vychází Hi Infidelity (1980), typicky AOR album, které vyletí na první místa v USA i v Kanadě a získává vysoká umístění i v dalších žebříčcích po celém světě. Za vše hovoří skutečnost, že v USA album získává diamantové ocenění.
V Kanadě je to pětinásobná platina a kapela zde předesílá záplavu velmi silných, jednoznačně dobových skladeb, jako Keep on Loving You a Take It on the Run, patří sem i trvalky Don’t Let Him Go, In Your Letter či Tough Guys nebo Out of Season. Svou úlohu sehrál i docela zajímavý obal a název, kde si tvůrci pohráli s hi-fi přehráváním a nevěrou.
Good Trouble (1982) s kolekcí vydařených skladeb (Keep the Fire Burnin’, Sweet Time, The Key a další) kapelu etabluje v AOR vodách, a i když zaznamenávají lehce sestup v anketách, pořád se drží v top 10 a dvojnásobná platina dává najevo neustálý zájem veřejnosti. Uvědomme si totiž dobu, kdy hlasitě dává o sobě vědět heavy metal a jeho nástup dokážou vydržet jen autorsky a interpretačně silné skupiny. Kapele také svědčí i to, že již léta je personálně usazená.
Do třetice všeho dobrého platí i zde a Wheels Are Turnin’ (1984) drží stejné pozice jako předcházející deska. Není divu, i zde najdeme plno nadčasových skladeb, jako jsou Can’t Fight This Feeling, One Lonely Night nebo Live Every Moment... Mimochodem - neprodávala se ta deska i u nás?

... a zrcadla se začínají pomalu kalit
Autorsky ale přece jen dochází dech a osmdesátá léta ke svému konci přinášejí zcela jiné směřování zájmu hudbymilovné veřejnosti. Vedle žánrově roztříštěné HM scény se hudební svět připravuje na impozantní renesanci muziky období cca od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let a za druhé se v Seattle rozhoduje parta muzikantů, že všechno je špatně, nic nemá cenu, deprese je žůžo a vzniká grunge, který také začne válcovat, co se dá. Takže není divu, že přes všechnu snahu další album vychází až po třech letech, což je v tomto období už povážlivě dlouhá pauza. Life as We Know It (1987) tedy znamená cestu dolů, a to i když stále ještě boduje v Billboardu v top 30. V Americe album získává zlato a nejvýraznější či spíše nejznámější skladbou je asi In My Dreams.
Je jasné, že tyto skutečnosti se odrazily i na vztazích v kapele, takže odcházejí hned dva členové a z kvintetu se na čas stává sextet. Ke Croninovi, Doughtymu a Hallovi přicházejí Dave Amato (g), Jesse Harms (key) a Brian Hitt (dr). Ovšem vzniklým albem The Earth, a Small Man, His Dog and a Chicken (1990) opouštějí ankety a už se do nich nikdy nevrátí.
Vzniklá sestava (nyní už opět kvintet), tedy Cronin (voc), Amato (g), Doughty (key), Hall (bg) a Hitt (dr) se nakonec ukazuje jako trvalá. Ovšem ani jedno z následných alb - Building the Bridge (1996, Castle), Find Your Own Way Home (2007, Mailboat) a Not So Silent Night... Christmas with REO Speedwagon (2009, Sony) - není úspěšné a rozhodně se nedá srovnávat s jejich feelingem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Jo a pokud by někdo nechtěl naposlouchávat zpětně jejich alba, doporučuji vynikající kompilaci The Hits (1988, Epic) - jde o ucelený obrázek jejich tvorby a celkem dost i vypovídající.


http://www.reospeedwagon.com


Psáno pro: časopis Muzikus 2020/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-REO-Speedwagon~07~brezen~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.