muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

kytaraLetem kytarovým světem - Long Live The 80’s

21.6.2011 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály
Jo, osmdesátá léta. To bylo najednou hodně věcí jinak. A i když se ve spojení s touto dekádou často používají taková slova a výrazy jako uniformita, přednost techniky hry před feelingem a další, jedno je nutné uznat už jenom z hlediska vývoje kytary - osmdesátá léta převzala to nejlepší z první poloviny sedmdesátých let a dokázala rozhýbat nastalé vakuum druhé poloviny sedmdesátek. A že to tedy byl pořádný hukot...

Ano, synonymem osmdesátých let je z hlediska stylu jednoznačně heavy metal. Rozhodně aspoň v první polovině této dekády. A ani druhá polovina osmdesátých let nebyla o nic méně razantní. Jenom se tam vedle všeho toho patosu a rachotu začaly probouzet jak jiné, nové scény, tak i řada „starých“ dinosaurů...

A to je právě ono. Nesmíme totiž zapomenout, že ač heavymetalová scéna převálcovala hudební svět vskutku impozantně, svým neméně výrazným životem žily i další styly a substyly. Takže i když budeme v následném přehledu akcentovat hlavně ty kytaristy, kteří byli dobově přiřazováni, ať už adekvátně či nikoli, soudobému převládajícímu hudebnímu dění, uvedeme nebo spíše připomeneme i ty, kteří se dokázali „neztratit“.

Ještě poznamenejme, že se nebude vždy jednat o vyložené objevy pouze z uvedené dekády. Jde nám o celkový pohled. Tedy třeba i o ty, kteří už hráli dříve, ale zazářili právě v onom desetiletí.

A abych předešel všemožným dohadům, uveďme ještě, že se zde nebudeme bavit o tvorbě a ohlasu skupin jako takových, ale opravdu jen o kytaristech. Je nám také i jasné, že řada vynikajících interpretů, jako (namátkou) Gary Moore, Tony Iommi, Ritchie Blackmore, Alex Lifeson, Brian May, Tom Scholz, Angus Young, Steve Howe, Steve Morse, David Gilmour, Robert Fripp a desítky dalších, pokračovala ve své tvorbě a činnosti (ať už sólové či s nějakou kapelou), a to mnohdy s velkým, často i celosvětovým, ohlasem. Ale tyto osobnosti uvedly svůj vliv v jiných obdobích (i třeba opakovaně v pozdějších). Takže zde budeme preferovat jak nové tváře, tak i ty kytaristy, kteří přímo a nově ovlivnili kytaru osmdesátých let a zanechali výraznou stopu i později, byť už nějakou dobu působili předtím. Řadíme je v pěti kategoriích v pořadí dle vydání přelomového alba, zkratky znamenají K - kytary, A - aparáty, E - efekty.
A abychom neztratili v souvislostech stopu, uvedli jsme si v přílohách „the eighties“celé.
Takže chcete se co nejvíce přiblížit tónu svých idolů? Tak prosím...

1. Hard & Heavy & instrumentální smršť

Eddie Van Halen
Van Halen posunul kytarovou techniku o pořádný kus dál - to bylo jasné už poslechem debutu, Van Halen (1978). Inspiroval celé generace svých následovníků, což platí i dodnes. A není divu. Takže se už dnes nemusí otáčet zády k publiku jako ve svých počátcích, aby snad někdo neokoukal jeho techniku tappingu...
K: Charvel Strat-style (později s Floyd Rose a PAF Gibson humbucker), custom Kramery (s PAF nebo Seymour Duncany a Floyd Rose).
A: stowattové Marshally Plexi.
E: MXR (Phase 90, Flanger), Echoplex, Lexicon PCM-70, Eventide 949 Harmonizer, Roland SDE-3000 delay.

Randy Rhoads
I když jeden z nejnadějnějších kytaristů, zemřel už 20. března 1982. To, co dokázal s Ozzym Osbournem na albu Diary of a Madman (1980), se stalo klasikou a ovlivnilo nejen celé „osmdesátky“, ale i další období.
K: Gibson Les Paul, custom V-kytara se snímači DiMarzio, custom kytara Grover Jackson se snímači Seymour Duncan.
A: Marshall (s bednami Marshall, osazenými 4 x 12” Altec)
E: Jim Dunlop Cry Baby wah, Korg Delay, MXR (Distortion+, EQ, Chorus, Flanger).

Dave Murray
Pokud by někdo chtěl charakterizovat základní prvky klasické heavymetalové kytary 80. let, tak za čítankový příklad by mu mohl posloužit Dave Murray. Spolu s Harrisem opora Iron Maiden, kapely, která, pokud pomineme vlom British Steel od Judas Priest, jednoznačně určovala tvář značné části osmdesátých let, zejména od alba Number of the Beast (1982).
K: ’57 Fender Stratocaster (HB u krku a kobylky).
A: Marshally (JCM900), Mesa/Boogie, Gallien Kruger 2100, poté pouze power-ampy Marshall 9200.
E: Dunlop Cry Baby, MXR (Distortion+, Phase 90, EQ), ADT Chorus.

George Lynch
Kytarová opora melodických natupírovaných Dokken na sebe upozornila zejména na albu Tooth and Nail (1984). A skladby jako It’s No Love, Lightning Strikes či Mr. Scary měly dlouhou životnost.
K: řada custom kytar: Charvel, ESP, Kramer, akustiky Aria.
A: Marshall, Randall.

James Hetfield
Spolu s Kirkem Hammettem jedna z nejvýraznějších kytarových dvojic současné heavymetalové hudby, dnes již s patinou klasiky. Co víc uvádět u Metalliky a takových alb jako Master of Puppets či ... And Justice for All. Navíc, Hetfield je právem řazen mezi první dvacítku nejlepších doprovodných kytaristů vůbec (a neznamená to, že hraje jenom rhythm guitar). Rozvinul totiž to, na co se v období duet dvou a více sólových kytar zapomnělo - že hrát doprovodný part osobitě není jen tak.
K: Gibson Flying V, ESP Explorer (se snímači EMG).
A: Mesa/Boogie Mark II.

Joe Satriani
Budoucí duše G3 opětně vrátil pozornost veřejnosti k instrumentalitě jako takové, navíc ne samoúčelné, ale s širším stylovým podtextem. Ostatně, Surfin’ with the Alien (1987) má dodnes svou váhu.
K: homemade kytara typu Strat, Ibanez.
A: Marshally.
E: Tom Scholz Rockman, Echoplex, BOSS CE-1 Chorus.

Yngwie Malmsteen
Už na Rising Force (1984) upozornil na svůj feeling, což vykrystalizovalo na eponymním Odyssey (1988). Spojení vlivu jeho idolů, Jimiho Hendrixe, Ritchieho Blackmorea a Paganiniho Capriccií, zafungovalo.
K: 1969 Fender Strat (+ další Straty s vybíraným hmatníkem).
A: 1971 Marshall (padesátiwattová hlava) + bedna s 4 x 12” Celestion G-65.
E: DOD Overdrive pre-amp 250, Korg SDD-1000 Digital Delay.

Slash
Appetite for Destruction
(1987) Guns ‘n’ Roses zapůsobilo na konci 80. let jako naprostá bomba. Což znamenalo i výraznější posun ke strukturám hard rocku a, mimo jiné, i vliv na renesanci zájmu o Gibsony Les Pauly.
K: replika Gibsona Les Paula Standarda, postavená kytarářem Chrisem Derrigem, po úspěchu ke konci 80. let velké množství originálních Gibsonů Les Paulů.
A: Marshally.
E: až později, nejdříve wah pedály.

John Sykes
Nenápadný, ale výrazově vysoce osobitý Sykes proplouval tehdy řadou kapel, jimž dokázal vtisknout část své osobnosti - a že šlo často o hodně výrazná a zavedená jména: Tygers of Pan Tang (na albu Spellbound, 1981), v letech 1982-83 u Thin Lizzy a další tři roky u Whitesnake (včetně alba 1987) - to se už přehlédnout nedá.
K: Gibsony Les Pauly, klasikou je černý 1978 Gibson Les Paul Custom.
A: Marshally, třistawattové hlavy Mesa/Boogie Colliseum.
E: MXR Phase 90, Dunlop Cry Baby wah.

Eric Johnson
Jeden z nejrespektovanějších kytaristů na sebe upozornil už albem Tones (1986). Pozdější Ah, Via Musicom jeho renomé už jen potvrdilo.
K: ’54 Fender Strat.
A: 2 x Fender Twin Reverb (s bednami Marshall), Dumble Steel String Singer, Dumble Overdrive Special, Marshall.
E: Ibanez TS-9, Paul C’s Tube Driver, T.C. Electronic Sustainer, Electro-Harmonix Deluxe Memory Man, Echoplex.

Vernon Reid
Dredový mistr šesti strun stylově širokých Living Colour udivoval samozřejmostí tappingu a rychlosti už na Vivid (1988). Příliš velká univerzálnost na jedné straně a určitá chladnost přednesu na straně druhé zabránily v dalším období jeho širšímu věhlasu.
K: Hamer Chapparal, ESP Strat Style (s tremolem Floyd Rose a snímači EMG - SC/SC/HB).
A: Dean Markley CD-120 1 x 12” kombo, Fender Dual Showman, Mesa/Boogie Quad pre-amp+ Strategy 400 power-amp, ADA MP-1.
E: Jim Dunlop Cry Baby wah, Korg volume pedál, Roland GP-8, DigiTech DSP-128.

Steve Vai
Pokud se někdo narodil s kytarou v kolíbce, tak je to tato smršť, která si říká Steve Vai. A že velmi dobře, třeba až příliš okatě zvládl marketing své osoby? No a co. To jsou jenom závistivé řeči. Pokud pomineme jeho vklad u Zappy, tak členství u Alcatrazz (1984), Davida Leeho Rotha (od 1986), Whitesnake (1989) a velmi silný sólový debut Passion and Warfare (1990) všechny tyto řeči odsouvají - víte kam.
K: ’78 Fender Strat (se snímači DiMarzio X2N u kobylky), custom Charvely, řada Ibanez JEM.
A: Carvin X-100B, stowattové Marshally.
E: Roland SDE-3000 Delay, Boss SD-1.


2. Na jemnost a krásu tónu

Mark Knopfler
Se svými Dire Straits se podílel na vrácení kvality tónu zpět na jeviště, což zvuková solidnost a skladební vyzrálost Brothers in Arms (1985) jen potvrdila. Řada kytaristů si znovu uvědomila, že nemusí hrát jen trsátkem a nepotřebují přitom na pódiu naběhat kilometry sem a tam.
K: Schecter (se snímači Seymour Duncan), Pensa-Suhr (s EMG), ’53 Gibson Super 400, ’58 Gibson Les Paul, ’36 Style „O“ National, Ovation Adamas, Gibson Chet Atkins.
A: Soldano 100 (+ bedna Marshall s reproduktory 4 x 12” EV).
E: Jim Dunlop Cry Baby wah, Ernie Ball Volume pedál.

Edge
U2, poslední kapela velkého stylu. The Joshua Tree (1987) obletělo svět a nejen že představilo Edgeho feeling a tón, ale pro osobitost spojení doprovodné a sólové kytary ho zařadilo ve vývoji tohoto nástroje k takovým osobnostem, jako jsou třeba Keith Richards, Pete Townshend či Andy Summers.
K: Gibson Explorer, Fender Strat a Telecaster.
A: Vox AC-30, Mesa/Boogie MkIIC.
E: Boss SCC-700 Effects Center, Electro-Harmonix Memory Man, Korg SDD-3000 Digital Delay,Yamaha D1500 Digital Delay a R1000 Digital Reverb, MXR Pitch Transposer.

První historické okénko

Osmdesátá léta se začala na rockové scéně prezentovat vskutku impozantně. Punk svou proklamovanou jednoduchostí nemohl kytaristy a muzikanty obecně, včetně rockové posluchačské obce jako takové, uspokojit, až na výjimky neměla budoucnost ani přílišná éteričnost new wave, blues se vyvíjelo vlastní cestou a rocková písnička také. Na základě těchto skutečností se ke slovu pod názvem heavy metal přihlásila hudba, která ve svých počátcích vyšla z hard rocku, ne však již z jeho kořenů. Nebyla tedy zaměřena do bluesových struktur, i když ve svém pozdějším vývoji u skupin s kvalitnější a déletrvající tvorbou a projevem se k nim později občas vracela.

Heavy metal vytvořil znovu dunivou, dravou, instrumentálně mnohdy velmi náročnou hudbu s častou a cílenou pódiovou stylizací. Rozvinula se spolupráce dvou a více kytar, do popředí opět vstoupila technika hry (občas i prvoplánově) a zejména nesmírná autorská invence, která začala zpracovávat opětovně objevené možnosti stavby skladby.

3. Bluesově a jižansky z Texasu

Billy Gibbons
„Byla to noc, na kterou jsme předtím léta čekali,“ pronesl Billy Gibbons. Ano, album Eliminator (1983) nastartovalo celosvětovou slávu naprosto neopakovatelného texaského tria ZZ Top a fakticky probudilo zájem o hudbu těchto „neseverních“ států USA (ať už kdokoli malicherně říká cokoli). A navíc zase o skladbu postavenou na riffu. Jo a taky o vystavění sóla, kde nebyla rychlost vším. Jo a taky...
K: Dean Z, Tom Holmes custom, St. Blues (custom Strat-style), Roland GR-700.
A: Fender a Marshall.
E: Tom Scholz Rockman, Roland Dimension D, řada efektů Ibanez.

Stevie Ray Vaughan
Obdivovatel Jimiho Hendrixe a uživatel extrémně silných strun - to vše se vpálilo na Texas Flood (1983) a zažehlo pochodeň, která i po jejím zhašení (27. srpna 1990) nepřestala dodnes vyzařovat kouzlo.
K: ’59 Fender Strat sunburst.
A: 2 x ’63 Fender Vibroverb 1 x 15”, Fender Vibratone.
E: Ibanez TS-9 Tubescreamer.


4. Výjimky, ale nutné

Neal Schon
Od Santany k pop rocku Journey? Proč ne. Zvláště po úspěchu Escape (1981).
K: 1963 Fender Strat, Gibsony Les Pauly, Aria ProII.
A: Peavey Mace, Fendery, Marshally, Mesa/Boogie...
E: Electro-Harmonix Hot Tubes.

Brian Setzer
Muž, který vrátil rockabilly a lubovky Gretsch znovu na výsluní zájmu, třeba na albu Stray Cats (1981).
K: 1959 Gretsch 6120 Chet Atkins.
A: Fender Bassman ze 60. let.
E: MXR Analog Delay.

Steve Lukather
Nejen kvalitní AOR v podobě Toto a úspěchu alba IV (1982), ale i vynikající kytarová práce v řadě dalších projektů.
K: ’63 Fender Strat, ’59 Gibson Les Paul, Gibson L5, custom Ibanez.
A: Marshall (modifikace od Rivery), Fender (Deluxe, Concert).
E: Lexicon Prime Time Delay, Eventide H910 Harmonizer, Roland SRE-555 Chorus/Echo, řada efektů Ibanez.

Trevor Rabin
Postavil se na místo Stevea Howea a dokázal novým Yes vtisknout svou tvář. Což určitě nebylo špatné, jak potvrdil světový úspěch alba 90125 (1983).
K: ’62 Fender Stratocaster (se snímači Seymour Duncan a mechanikou Schaller).
E: 2 x Ernie Ball Volume, MXR (Pinch Transposer, Dyna Comp, EQ, Analog Delay, Distortion+, Flanger, Envelope Filter), Roland SRE-555 Chorus/Echo.

John Scofield
A ještě špetka jazzrocku. Zvláště v tak kultivované podobě jako např. na Electric Outlet (1984).
K: Gibson (ES-335, ES-175), Ibanez Artist AS-200.
A: Polytoen Mini-Brute IV, Music Man 410-HD, hlavy Sundown.
E: Ibanezy chorusy a reverby, ProCo Rat, BOSS octaver.

5. Nepřehlédnutelní vizionáři

Andy Summers
Jedna z nejvýraznějších osobností vývoje kytary jako takové, po albu Regatta de Blanc (1979) výrazně ovlivnila nástup let osmdesátých. Summersův styl hry se stal nadčasovým.
K: 1963 Fender Telecaster (se snímačem Gibson humbucker u krku), kytarové syntezátory Roland: G-303 nebo G-707 s GR-300 nebo GR-700.
A: řada Marshallů a Mesa/Boogie.
E: Electro-Harmonix Electric Mistress flanger, Musitronics Mu-Tron III Envelope filter, Roland SRE-301 Chorus Echo, Echoplex, MXR (Distortion+, Phase 90, Analog Delay, Dyna Comp).

James Honeyman-Scott
Spolu s Chrissie Hynde a jejími Pretenders (Pretenders, 1980) poukázal na další tvář kytary vzhledem k novým možnostem vyjádření hudební myšlenky. Zemřel roku 1982 na předávkování.
K: Gibson Les Paul Standard, ’62 Gibson ES-335, ’63 Gibson Firebird I (se SC), Fender Stratocaster (s pre-ampem Alembic Stratoblaster), Music Man Stingray, Hamer.
A: Marshall.
E: Boss (CE-1, OD-1 a CS-1).

Daniel Ash
Výrazný člen elektronických novovlných britských Bauhaus, kteří měli určitý vliv na vznik gothic rocku (Mask, 1981). Od roku 1983 působil již v další kapele, Tones on Tail a poté v Love And Rockets, hudebně čerpající ze 60. let.
K: Burns.
A: H & H IC100S.
E: Heet Sound E-bow, DOD (Chorus, Tremolo), Watkins Copicat Tape Echo.

Adrian Belew
Ať už hrál s kýmkoli (a že by se toho našlo opravdu hodně - od Talking Heads po Franka Zappu), v rockovém světě se nejvíce zapsal svým členstvím u King Crimson, v období let 1981-1984.
K: Fender Strat, dva modifikované Fender Mustang.
A: Roland JC-120.
E: Foxx Tone Machine, řada efektů firem Electro-Harmonix a MXR.

Robert Smith
Zakladatel The Cure naprosto osobitě oslovil svět kytary v Head on the Door (1985). Od té doby má řadu přívrženců, jeho vliv sahá až do dnešních dnů.
K: Fender Jazzmaster, Gibson Chet Atkins, Ovation (šesti a dvanctistrunné), ’62 Fender Bass VI.
A: hlavy Peavey.
E: Jim Dunlop Cry Baby wah, krabice BOSS (chorusy, delaye, flangery, phasery a overdrivy).

Pouze připomenutí letem světem:

Není možné zde ještě nevzpomenout řadu dalších velikánů. Patřil sem třeba Michael Hedges (zemřel 2. 12. 1997 při automobilové havárii) a jeho Martinky D-28 a 00-18 včetně bizarní Dyer Harp.

Své místo si zaslouží Allan Holdsworth, veterán z Brufordových U.K. (K: custom Charvel (SC/HB), Ibanez AH-10, SynthAxe, A: mj. Hartley-Thompson, Pearce, Fender, Sundown, E: Steelmaster Volume Pedal, Yamaha E-1010 Analog Delay, 2 x ADA STD-1 Stereo Tapped Delay).

Nebo Warren Cuccurullo, pozdější člen Duran Duran (K: Gibson (SG, ES-335), vlastní model Missing Link (dva krky), custom Performance model, custom Vox, A: Marshall, Carvin X-100B, Mesa/Boogie, E: Vox wah pedál, ADA Flanger, Foxx Tone Machine, Heel Sound E-bow, Lexicon Prime Time, Maestro Super Fuzz, Morley Echo/Volume, Mu-Tron III, MXR Pitch Transposer).

Také i Johnny Marr, spolu s Morrisseym ústřední dvojice slavných The Smith (K: Epiphone Casino, Fender Strat, Gibson (ES-335, Les Paul), Martin D-28, Rickenbacker 330, A: Fender (Bassman, Twin Reverb), Mesa/Boogie Quad preamp, Roland JC-120, E: Jim Dunlop Cry Baby, Eventide Harmonizer, Roland GP-8, TC Electronic 2290, Yamaha GEP50).
Své místo zde má i Prince (K: Fender Telecaster, Hohner Telecaster (kopie), A: Mesa/Boogie, E: řada efektů Boss).

Zajímavě se prezentoval Elliot Easton Shapiro, spolu s Ricem Ocasekem člen pomprockových The Cars (K: Fender Stratocaster a Telecaster, Gibson ES-355, Guild Nightbird a Flyer, Rickenbacker (12 string), custom Kramer, Dean, A: Lab, Pearce, Marshall JCM800, řada komb Fender, řada hlav Mesa/Boogie, E: Boss delay a chorus, ProCo Rat, Scholz Rockman).

Nedal se přehlédnout ani Steve Stevens od Billyho Idola (K: ’53 Gibson Les Paul, Hamer Steve Stevens signature, custom Suhr Strat style, custom Jackson, akustiky Guild, Roland GR-700 Synthesizer, A: hlavy Marshall JMP a JCM800, Vox AC-30, E: Boss: CS-2, OC-2, CE-2, Vox Clyde McCoy + Cry Baby wah, ProCo Rat, Eventide 999 Harmonizer, Lexicon PCM-41, Maestro Echoplex, racky Roland: SDE-3000, SRE-555, Dimension D, Scholz Rockman).

A už vůbec ne takový Lenny Kravitz, který na samém konci let osmdesátých ovlivnil svým retro zvukem kytary spíše počátek další dekády (K: Fendery Stratocastery a Telecastery, Gibson Flying V, Epiphone Casino, Gibson J-200, A: Vox AC-30, Fender Twin Reverb, Marshally (padesátiwattové), Matchless, Fender Dual Showman).

A což teprve John Frusciante z Red Hot Chili Peppers svým důrazem na čistý tón (K: Fendery Stratocastery (1955, 1962), A: Marshally (nejvíce JTM a JCM), E: MXR Phase 90, Boss Chorus Ensemble, Boss DS-1).
Kapitolou samou pro sebe by pak mohl být i John Petrucci z Dream Theater, jedné z nejzajímavějších sestav 90. let. Jenže takto bychom mohli pokračovat dlouho.

Takže krátce a jednoduše - Long Live The Eigthties!

Nejtypičtějších 12 „otvíráků“ a 5 ukončení blues 12: Ukončovák třeti-čtvrté figury

No vida, a už zde máme po dvou otvírácích zase jeden zakončovák, a to již čtvrtý. Pokud se na celé téma podíváme z hlediska sólových figur, tak vzhledem k tónině jde v podstatě o vztah dvou figur. První z nich, která celý sled uvádí, je figura třetí. Samozřejmě, že vycházíme z a moll (nebo, jak už jsme několikrát uváděli k potřebám tohoto článku, z A blues). Druhou z nich je čtvrtá figura, která je už ovšem „počítána“ z durové tóniny, tedy A dur.

Zde je na místě si připomenout obecnou základní harmonii bluesové skladby, postavenou ve vztahu T-S-D (tedy tónika, subdominanta, dominanta) na durových akordech a jejich dalších modifikacích (septimové, nónové, undecimové, tercdecimové souzvuky atd.). Pokud vyčleníme mollová blues, jedná se o durovou harmonii, umožňující svou stavbou mollový feeling. Ten ovšem lze v určitých okamžicích proložit durovým během. Nejtěžší je pak odhadnout okamžik, kdy se toto „zpestření“ může použít. Harmonická představivost zde tedy hraje zásadní význam. A právě možnost skloubit mollový a durový běh na konci skladby je nejlepší alternativou pro ty adepty, kteří si chtějí osvojit právě tento způsob improvizace.

Celá sekvence začíná tónem d2 na struně e1. Ten uvozuje třetí figuru, která je zde zakončena stejným tónem na konci druhé triády. Poté již tónem cchar12 začíná „sešup“ čtvrté figury, ukončený na struně g tónem cchar11.

A pokud si ti hloubavější všimli, že jde v podstatě o oktávu přenesený motiv z ukončováku č. 2, tedy ze vztahu mezi druhou (k a moll) a třetí (k A dur) figurou, tak mají naprostou pravdu. Což otevírá další otázku - proč se omezovat při vytváření nápadu jen a jen na určité místo na hmatníku? No ne?

Co nového u kytarových velikánů: Peter Buck

Muzikus 12/1996 - Letem kytarovým světem - Historie rockové muziky z hlediska kytary, 80. léta -miniprofil (str. 30)
Muzikus 10/2002 - Kytaroví velikáni (str. 49, noty, diskografie)


Kdepak, i když už další desky R.E.M. přestaly dosahovat tak zářných úspěchů v anketách jako v první polovině devadesátých let, rozhodně není důvod se domnívat, že by Buck a spol. nějak ztráceli dech. CD Around the Sun získalo v Anglii zlato a první příčku, na prvním místě skončilo i Accelerate (v USA se usadilo na druhé pozici), rok poté, co byla kapela uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Pravda ovšem je, že onen kouzelný nádech invence, patrný z klasického období, již v těchto jednoznačně zralých nahrávkách současný trh (rozuměj fanouška) tak úplně neoslovuje - za úvahu by stála myšlenka, zda je to tak dobře či ne... A že tvorba této kapely získala už dávno punc klasiky přelomu 80. a 90. let, je nasnadě - hovoří o tom mj. i obrovský úspěch In Time: The Best of R.E.M., která se umístila skoro všude na prvním místě a posbírala v různých zemích platinová ocenění (v USA jedenkrát, v Británii dokonce pětkrát).

Diskografie
1. Peter Buck + R.E.M.
1.1 Základní, profilová alba
Around the Sun (2004, Warner Bros).
Accelerate (2008, Warner Bros).
1.2 Vybrané kompilace
In Time: The Best of R.E.M. 1988-2003 (2003, Warner Bros), And I Feel Fine... The Best of the I.R.S. Years 1982-1987 (2006, EMI).
1.3. Koncertní alba
R.E.M. Live (2007, Warner Bros).
Live at the Olympia (2009, R.E.M.).
2. Hostování, účasti, spolupráce na projektech
Pozn.: Pouze výběr, celkový počet by i jako dodatek přesáhl číslo 110!
Patří sem například: Walkabouts, Warren Zevon, T.H.E.M., The Hawks, Minus 5, Scott Walker, Replacements, Indigo Girls, Annie Lennox a další.

Druhé historické okénko

Nový žánr se velmi rychle rozdělil do několika směrů, které se v tomto období ještě daly jednotlivě definovat. V následujících letech si ale v podstatě každá kapela mohla svůj styl, který hrála, zcela volně pojmenovat podle sebe.
Vedle klasických, v první fázi tohoto žánru mnohdy i stylotvorných, představitelů, jako byli Iron Maiden, Diamond Head, Tygers of Pan Tang, Dio, Michael Schenker Group, Helloween, Judas Priest, Manowar, Megadeth, Metallica, Mötley Crüe, Samson, Saxon a dalších, v poměrně krátké době vznikla řada dalších substylů, zastoupených skupinami Anthrax, Destruction, Pantera, Prong, Slayer, Testament, Venom, Death, Celtic Frost, Danzig, Obituary, Napalm Death, Kreator, Overkill, Ratt, Sepultura, Twisted Sister...
Mnohé ze skupin byly sice dobovým tiskem módně řazeny k heavy metalu, ale v jejich tvorbě, v určité části či v celé, převládaly hardrockové kořeny a postupy. Typickým příkladem jsou fáze vývoje skupin Dio či Michael Schenker Group atp.

Třetí historické okénko

Vedle heavy metalu se na samém počátku tohoto období dokázaly udržet další styly, jež ovšem nápor heavy metalu dlouho nevydržely. Šlo například o anglickou novou vlnu, jež se svým významem přelila do tzv. nové romance, která dala nezakrytě průchod svému zklamání z neúspěšnosti punkové rebelie proti společnosti. Z dalších zde můžeme jmenovat pouze úlohu rapu u Beastie Boys či Public Enemy a nástup australských myslitelů Dead Can Dance včetně Nicka Cavea. Nepoměrně úspěšněji se tehdy začínali prosazovat pouze U2, kteří dokázali doslova jako jediní zpracovat podněty britské new wave a dovést je do dokonalosti (zejména autorské) a také R.E.M. s opětovným poukázáním na písničkovou strukturu.

Čtvrté historické okénko

Ve druhé polovině let osmdesátých
se mnohým z jeho představitelů výrazně snížil autorský potenciál zejména po stránce invenční, což se projevilo ve dvou základních následných úkazech.
Za prvé začal v tomto období stále rychleji sílit rozmach zájmu o feeling hudby konce šedesátých let a celých let sedmdesátých a za druhé se naplno rozvinul vztah k písničce a úloze doprovodné kytary jako takové, za čímž stál prudce se rozvíjející grunge.
První část změny sebou přinesla nejen návrat starých skupin, z nichž mnohé po počátečním nadšení rychle upadly do tvůrčí vyhaslosti a stavěly hlavně na vystoupeních, ale začaly se formovat i další skupiny tohoto zaměření, jako kupříkladu Cinderella (pozdní), Guns ‘n’ Roses, Kingdom Come, House of Lords, Mr. Big, Extreme, Thunder, Black Crowes a další. Řada z nových souborů a umělců se nechává klasickým rockem inspirovat třeba jen z hlediska zvuku a zařazení kytary do soudobého vyjádření (Lenny Kravitz) nebo se soustřeďuje na promyšlenost techniky hry (Jason Becker). Svou úlohu zde sehrávají i vznikající superskupiny jako Traveling Wilburys, často sloužící jen jako nástupní soubory před znovuobjevením se některé již klasické kapely Typickým příkladem je sestava Anderson, Bruford, Wakeman & Howe před následným reunionem Yes.

Páté Historické okénko

Druhá část změny byla vyjádřena nástupem stylu grunge. Ten opětně vynesl směrem k posluchačům a části muzikantské veřejnosti doprovodnou kytaru jako takovou (klasickým představitelem je Nirvana v čele s Kurtem Cobainem). Ovšem ne příliš bohatá a zejména ne příliš kvalitní autorská invence způsobila, že představitelé tohoto žánru po prvních albech nevědí, kudy se ubírat dál. Řadu skupin pak vzniklá situace i převládající trend vzrůstu zájmu o klasický rock přelomu šedesátých a sedmdesátých let vede ke vstřebání podnětů z dalších stylů. Právě tyto soubory se tak podílejí na skutečnosti, že opětně představují kytaru v „novém“ světě, a to na velmi dobré úrovni (Soundgarden, Dream Theater, Alice in Chains, Pearl Jam, Faith No More aj.). Mladým, soudobým fanouškům rockové hudby a kytary se tedy znovu otevírá svět k instrumentálním i interpretačním možnostem tohoto nástroje, a to nejen z hlediska objevení se starých, klasických skupin a studia jejich materiálu, kde hraje svou roli, často negativně, i generační otázka, ale i z pohledu tvorby nejnovějších kapel, tvořených jejich vrstevníky.

Psáno pro: časopis Muzikus 2010/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-Long-Live-The-80s~21~cerven~2011/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.