Je tomu již poměrně dávno, kdy jsme se odhodlali představit v rámci našeho seriálu profily hned tří kapel najednou. A protože to přineslo jednoznačně kladné ohlasy, přinášíme vám další trojici skupin, které si rozhodně zaslouží vaši pozornost. A to i přesto, že zrovna v našich zemích nepatří tak zcela mezi ta úplně profláklá jména. O to více bychom na ně rádi poukázali, protože si to tyto soubory rozhodně zaslouží. Tak dobře. A proč právě tyhle tři?
Protože nás k tomu vedlo hned několik hledisek. Za prvé se jedná v podstatě o nedávno vzniklé soubory - čili měřítko aktuálnosti. Za druhé jde o kapely výrazně čerpající z odkazu klasického rocku, a to ponejvíce z první poloviny sedmdesátých let (u jednoho z nich zejména v počátku existence). Jak to potom celé vyzní, je v řadě případů věc jiná, ale to prozatím nechme stranou. Za další se pak nejedná o žádné staromilce, ale o skupiny, které dokážou oslovit současnou hudební scénu, a to hodně výrazně - platinová ocenění desek, účast na prestižních akcích včetně putovního Ozzfestu či výrazné místo na mapě současného, pro mnohé posluchače spíše metalového, světa - no to není nic k přehlédnutí. A navíc jsou velkým příslibem do budoucna. A když už jsme v takových úvahách, je zajímavé si uvědomit, že nepocházejí z Anglie či USA, ale Finska, Nového Zélandu a Austrálie. No a co, řeknete si, vždyť odtud vyšla světově proslulá esa, navíc třeba Finsko a vůbec severské státy jsou jednou z hlavních bašt současných směrů heavy metalu a hard rocku. A ještě k tomu, i když odtud do Evropy přicházejí spíše metalové soubory, řada staronových hardrockových skupin má v současné době základ svých turné právě v těchto státech... Ano, správně. A vidíte, máte další naše hledisko výběru.
Leverage
Vedle řady vynikajících skupin z Finska, kdy bychom namátkou mohli jmenovat takové giganty jako jsou Nightwish, HIM, Lordi, Waltari, Hanoi Rocks, Rasmus, Zero Nine, Children of Bodom, Apocalyptica, Twilightning, Sonata Arctica či Stratovarius, zastupujících spektrum od hard rocku po současné formy heavy metalu, se zajímavě vyjímá tvorba dalších Finů, skupiny Leverage.
Kapela vznikla roku 2005: „Jako výrostci jsme často s Lampinenem četli komiksy a poslouchali hudbu,“ vzpomíná kytarista Tuomas Heikkinen. „Já byl tehdy úplně hotovej z Rainbow. Stargazer jsem si pouštěl snad stokrát za sebou. Lampinen mi tehdy řekl, že by chtěl hrát na baskytaru třeba v Budokanu, a já zase chtěl být jako Ritchie Blackmore. To mi vlastně vydrželo dodnes.“ K oběma mladíkům, Heikkinenovi a baskytaristovi Pekkymu Lampinenovi se brzy přidal další kytarista, Torsti Spoof (chodil na hodiny kytary k tehdy ještě sedmnáctiletému Heikkinenovi). Původní plán zformovat skupinu, která by vyrostla na odkazu skupiny Rainbow, byl pak dotvořen přijetím zpěváka Pekky Ansia Heinoa, bubeníka Valtteriho Revonkorpiho a klávesisty Marka Niskaly.
Tides
2006, Avalon.
Obsazení: Pekky Heino (voc), Tuomas Heikkinen (g), Torsti Spoof (g), Pekky Lampinen (bg), Valtteri Revonkorpi (dr), Marko Niskala (key)
Hned první album vzbudilo notně pozornosti. Základní vzory kapely, mezi kterými figurovala tvorba Rainbow, House of Lords, Masterplan a dalších, zde byly dotvořeny v celkový obraz, který se díky nekompromisnímu heavy soundu suverénně zařadil mezi elitu finské hudební scény. Skupina vyjela na turné a stále sílící ohlasy ji v podstatě přinutily ještě před dalším albem uspokojit zájem fanoušků vydáním alespoň EP, a to Follows down that River (2007)
Blind Fire
2008, Frontiers, Blistering Records.
První ohlasy na další album byly od začátku velmi slibné. Celkovému vyznění neuškodila ani ta skutečnost, že deska vznikala ve velkém časovém presu, v podstatě během několika koncertních šňůr. Je ovšem pravda, že mnohými fanoušky bývá právě toto album považováno za přelomové vzhledem k dalšímu stylovému směřování. Podíl původních vzorů se začal trochu vytrácet, skupina si ozkoušela více vlastního přístupu.
Circus Colossus
2009, Spinefarm Records.
Prozatím poslední album ukázalo kapelu v daleko vyzrálejším světle než předchozí, trochu nejistý opus. Po stránce instrumentální je zde daleko větší sehranost a jistota, ovšem z hlediska nápadů zde tolik silných momentů není. Alespoň ve srovnání s debutem. Přesto zde najdeme celou řadu skladeb, na které se hned tak nezapomene po prvním poslechu (viz ukázky). V době realizace desky ze sestavy odešel ze soukromých důvodů, jak uvedl, zakládající člen, baskytarista Lampinen. Zastoupil ho Sami Norrbacka.
Kapele trochu ublížila ta skutečnost, že se nedokázala rychleji stylově vyprofilovat. Ale nevadí. Leverage si prostě svou tvář stále ještě hledají a nutno dodat, že jejich stále trvající odkaz na feeling Ritchieho Blackmorea, jehož tvorba je v těchto severských zemích populární, jim jistě zajistí další postup.
Miniprofil: Tuomas Heikkinen
Zakladatel Leverage vyrostl na hudbě Beatles, Deep Purple, Rainbow, Kiss, Van Halen, Iron Maiden a dalších velikánů 60. a 70. let minulého století. Ze všech kytaristů si nejvíce cení Ritchieho Blackmorea a Eddieho Van Halena. Z této orientace, kde jednoznačně převládá zájem o klasický hard rock a jeho nejvýraznější formy, pak zcela logicky vychází jím nejoblíbenější deska, kterou je Rising, kdy Rainbow byli ve své nejsilnější sestavě - Blackmore, Ronnie James Dio (voc), Jimmy Bain (bg), Cozy Powell (dr) a Tony Carey (key).
Heikinnen hraje na Fendery, Gibsony a Jacksony, které jsou většinou osazeny snímači různých řad od Seymour Duncan a DiMarzio. Z aparátů preferuje Marshally a Engly. Právě k Englům ho přivedl opět jeho největší vzor, Ritchie Blackmore.
Miniprofil: Torsti Spoof
Ke Spoofovým vzorům patří zejména Yngwie Malmsteen, Paul Gilbert, Kiss, ale také John Williams a Wolfgang Amadeus Mozart. Gilberta si oblíbil jak pro techniku hry, tak, a to zvláště, pro schopnost napsat, jak říká, chytrou skladbu. U Malmsteena ho zaujal zájem o klasickou hudbu, přetavený do současného zvuku (uvádí i album Marching Out), u Kiss, především díky albu Destroyer, mu imponují silné skladby. Klasickou klasicistní hudbu má také rád, zde ovšem dává přednost Mozartovým kompozicím, a to spíše kratším komorním skladbám různého obsazení. Není tedy ani divu, že k jeho nejoblíbenějším filmům patří vedle trilogie Hvězdné války i Amadeus.
Spoof ze všech svých kytar preferuje Ibanezy (RG2020), Jacksony, kde hraje jak na sedmistrunný model, tak i na kytaru z limitované edice 88, vlastní Warmouth Stratocaster a velmi si cení signature kytary Music Man Eddie Van Halen. Do jeho sbírky patří mj. i akustická Yamaha 30 s nylonovými strunami.
U aparátů kombinuje zvuk novějších typů Marshallů (především série JCM2000) se starými hlavami, které staví většinou na bedny VHT.
A proč také nenapsat, že má rád vodku a druhý den ráno spíše čistou vodu.
Jet
Z Austrálie pocházejí velmi nadějní zástupci současné scény hard rocku, Jet. Základem skupiny, pojmenované po skladbě Jet z alba Wings Band on the Run, je bratrské duo Nic (voc) a Chris (dr) Cesterovi, kteří vyrostli na poslechu klasického rocku šedesátých a sedmdesátých let, zejména pak tvorbě skupin Who, AC/DC, Easybeats, Faces, Rolling Stones a Beatles.
Skupina vznikla roku 2001, kde se k oběma bratrům přidali Doug Armstrong (bg) a Cameron Muncey (lg, voc). Během prvního období patřil ke skupině i klávesista Jason Doukas, ten ale posléze odešel. Kapelu opustil i Armstrong a nahradil ho Mark Wilson.
2003, spíše EP, Elektra.
Obsazení: Nic Cester (voc, g), Cameron Muncey (g, voc), Mark Wilson (bg, pi, harm), Chris Cester (dr, voc)
Úvodní opus kapely se vydařil, což jim otevírá cestu k vydavatelství Sunset Sound, pobočce Elektra Records. Skupina se konsoliduje a její jméno se začíná objevovat nejen na stránkách tisku, ale i na plakátech stále prestižnějších festivalů. A to právem.
Get Born
2003, Elektra.
V podstatě jde o debutovou desku, když nepočítáme předchozí EP. A že se právě tento debut povedl, je nabíledni. Alba se prodalo na tři a půl miliónů kusů a kapele přineslo 1. místo v australském žebříčku, 14. příčku v Anglii a 26. pozici v anketách USA, z hlediska vzácného kovu pak osminásobnou platinu v Austrálii a jednu platinovou desku v USA.
Už jenom obal prezentuje hudební kořeny kapely. Zajímavostí pak je, že na albu hostuje mj. i Billy Preston.
Album sklidilo úspěchy všude, kde se dalo, a kapela se vydala na dlouhé turné, které zahrnovalo až dvě stovky koncertů ročně, kdy předskakovala i Rolling Stones.
Po kompilačním Rare Tracks (2004, Elektra) a zajímavých DVD Right! Right! Right! (2004, Elektra) a Family Style (2004, Elektra) se skupina opět odebrala do studia.
Shine On
2006, Elektra, Atlantic.
I toto album zaznamenává úspěch, byť ne tak pronikavý jako jeho předchůdce. V Austrálii obsadí sice 3. příčku, ale v zahraničí prodeje kapely vzrůstají - v UK je to 12. pozice a v Americe až 16. místo. Kapela využívá svého věhlasu a vydává stejnojmenné EP Shine On (2006, Atlantic) s akustickým programem, které přínos desky trochu rozmělňuje. Záměr ještě více posílit pozici kapely nijak zvlášť nepodporuje ani souhrnné vydání obou alb.
Shaka Rock
2009, EMI, Viržin.
Prozatím poslední album tohoto australského hardrockového kvarteta přináší řadu silných skladeb, jako She’s a Genius, Black Hearts a další. I když se jedná o vyzrálou desku, přece jen se čekalo trochu víc invence hlavně po skladatelské stránce. Přesto se deska nijak zvlášť špatně neumístila - v Austrálii sklidila pátou pozici, v anketě Billboard byla sedmadvacátá.
Věhlas skupiny přesto nijak zvlášť neklesá, jenom se už o nich tak často nehovoří. Řada fanoušků se obává, že by to s nimi mohlo dopadnout jako - máme-li se trochu držet stylové oblasti - s Black Crowes. To ovšem uvidíme. Osobně mám tuto desku velmi rád, protože vyzařuje soudržnost kapely a celkový sound, tzv. lepí, jak říká náš nový bubeník.
Co bude s kapelou dál? Vše bude záležet na dalším opusu. A to si jednotliví členové moc dobře uvědomují.
Miniprofil: Nic Cester
Nicholas John „Nic“ Cester se narodil 6. července 1979 v Melbourne. S Cameronem zformoval první sestavu již roku 1996, kdy se setkali na střední škole. Jako svůj největší vzor uvádí Beatles - to ho také přivedlo ke hře na kytaru.
V době, kdy se rozjela kapela Jet, pracoval v jejích počátcích jako technik výtahů. Na jednom z řady stále častějších vystoupení si jich všiml Dave Powell z místní gramofonové společnosti a podepsal s nimi smlouvu. Výsledkem byl singl Take It or Leave It, který se stal téměř okamžitě hitem.
Cester se mimo jiné podílel i na založení superskupiny The Wrights, obsahující členy australských kapel (například Daveyho Lane z You Am I) a dalších sestav, jeho činnost i mimo rámec skupiny stále vzrůstá (na podzim 2007 se s Powderfinger & Missy Higgins účastnil benefičního koncertu atd.).
Z nástrojů preferuje gibsony a to ES-335 a „esgéčka“, u akustických kytar je to SJ-200 Modern Classic a Cole Clark FL-3. Do jeho artilerie patří i Gretsch Duo-Jet
U hlav si zvykl na značku Hiwatt (i u beden) a Orange (hlavy staví na bedny Marshall).¨
Miniprofil: Cameron Muncey
Cameron Thane Muncey se narodil 4. února 1980 v Melbourne. Na rozdíl od Cestera ho ke kytaře přivedla spíše tvorba Cream, konkrétně poslech skladby Sunshine of Your Love.
Spolu s bratry Cesterovými je v Jet spoluautorem řady silných skladeb, jako Are You Gonna Be My Girl, Radio Song či Cold Hard Bitch.
Muncey také preferuje kytary Gibson, a to jak SG a Les Pauly, tak i Flyingy V. Základem jeho pódiové sestavy jsou Marshally a Orange.
Datsuns
Tak tato skupina patří mezi ty, o kterých budeme ještě určitě leccos slyšet. Není divu - sice hodně proklamuje své kořeny z oblasti hard rocku, ale její výraz se v průběhu času posunul někam jinam, mnohdy až do oblasti alternativy, někdy až stylu označovaného jako garage rock.
Tato novozélandská kapela vlastně existovala již od roku 1995. Tehdy ji ještě pod názvem The Trinket založili Dolf de Borst (voc, bg), Phil Buscke (g) a Matt Osment (dr). O dva roky později do formace přistoupil další kytarista, Christian Livingstone, a kapela vyhrála v Hamiltonu regionální soutěž Battle of the Bands. V dalších letech získávali nejen další ceny lokálních soutěží, ale hlavně rostla jejich reputace. Nejedna hudební zpráva z Nového Zélandu a Austrálie hovořila například o tom, že v síle jejich vystoupení a absolutním nasazení lze vysledovat něco z legendárních dob Who.
Roku 2000, již pod jménem The Datsuns, vydali svůj první singl Super Gyration!, který vyšel pouze na vinylu. Šlo v podstatě o záměr, protože kapela vyrostla na odkazu klasického hard rocku, mezi jejími vzory nejvíce figurují takové kapely jako Deep Purple a Led Zeppelin. V každém případě to byl perfektní tah, protože na sebe dokázali upozornit i jinak než svými výkony (co se dá dělat, takhle to chodí) a jejich muzice a feelingu to jen prospělo. Dostali se tak do větších rádií, a to i do Anglie, kde o nich v pořadu Johna Peela na BBC hovořili jako o budoucnosti rocku. Tato skutečnost a stále sílící ohlas fanoušků jim pak dopomohly k podepsání smlouvy s vydavatelstvím V2 Records.
The Datsuns
2002, In Fidelity, V2.
Obsazení: Dolf de Borst (voc, bg), Phil Buscke (g), Matt Osment (dr) a Christian Livingston (g).
Debutové album se jednoznačně povedlo. 1. místo na Novém Zélandu a 17. pozice v Anglii, to už stojí za povšimnutí. Jednoduchý a zároveň nápaditý obal evokoval celkové zaměření kapely, album se umístilo i díky skladbám jako Sittin’ Pretty, Fink for the Man, In Love a Lady. Kapela v té době vyhrála všechny možné ceny, včetně Nejlepší živá skupina v New Musical Express, a ve své domovině posbírala první místa v kategoriích Nejlepší album, Nejlepší kapela a Nejlepší nový objev.
Outta Sight, Outta Mind
2004, V2.
Po vystoupení na Ozzfestu roku 2003 vyšlo o rok později toto album. Hodně nadějí deska ještě před svým vydáním získala tím, že ji produkoval John Paul Jones, legendární baskytarista legendárních Led Zeppelin. Zájem fanoušků i odborné veřejnosti ale nebyl takový, jak se obecně očekávalo. Kapela totiž opět potvrdila obecný trend těchto souborů (a to platí i pro takové období a skupiny jako Black Crowes). Řada muzikantů objevila bohatost vyjádření v hudbě přelomu šedesátých a sedmdesátých let a první poloviny let sedmdesátých, ale málokterý si přitom uvědomí, že nestačí přejímat pouze výsledný tvar, ale že tato muzika musela na něčem vyrůst. A to byla obecně léta šedesátá a jejich logický vývoj a také nasátí a zpracování veškerých kořenů hard rocku, tedy od blues přes jazz po rock and roll a raná šedesátá léta.
Album se ale nevedlo zase tak zle, na novozélandském žebříčku se probojovalo na 7. místo (v UK skončilo na 58. příčce).
Smoke & Mirrors
2006, V2.
Třetí album bývá v životě kapely často rozhodujícím momentem jejího dalšího setrvání. V případě Datsuns nešlo ani o propad, ani o oslnivý úspěch (totéž lze prohlásit i o pilotním EP Stuck Here for Days). O dobrém umístění v anketách již nemohlo být ani řeči, ale kapela stále stavěla na neutuchajícím zájmu o jejich vystoupení. Budiž jejím členům pak připsáno k dobru, že se tímto vlažným úspěchem či neúspěchem nedali nijak zviklat a po vzoru právě svých starých idolů zarytě jeli dál. Ovšem ne všichni. Po realizaci tohoto alba se bubeník Osment rozhodl přece jenom odejít. Na jeho místo usedl Ben Cole.
Head Stunts
2008, Cooking Vinyl.
Obsazení: Dolf de Borst (voc, bg), Phil Buscke (g), Ben Cole (dr) a Christian Livingston (g).
Čtvrté album si kapela produkovala sama. Už jenom pohled na přebal alba může leccos naznačit. Mimochodem, název desky vznikl z přesmyčky jejich názvu (i s členem The). Jak už jsem uvedl, je chvályhodné, že kapela táhne svou káru stále dál, jejich turné na podporu alba se z Nového Zélandu rozšířilo i na anglická a evropská pódia, ale takto agilní skupina by si už určitě zasloužila pořádný návrat do světových anket. Možná, že se jim to podaří, protože od března tohoto roku pracují na zcela novém albu. Takže - kdo ví? Snad jenom ty růže krepový, jak zpíval Oldřich Říha.
Doplňky 77: James Burton
Muzikus 9/2002 - Kytaroví velikáni (str. 50, noty, diskografie)
Nestárnoucí James Burton se v žádném případě nehodlá ohlížet na svůj věk. V podstatě vůbec nesnížil svou „dávku hudby“ a pořád se velmi výrazně podílí na řadě nahrávek a tematických albových projektech. K těm nejposlednějším a nejvydařenějším patří jeho spolupráce s Bradem Paisleym. Album Play tak přináší řadu dalších celebrit, takže vedle Burtona tam nalezneme třeba i B. B. Kinga, Vinceho Gilla, Garyho Hookera, Alberta Leea a další.
Diskografie
Pozn.: I zde, v případě diskografie, se výčet drží nastaveného způsobu uvedení alb a nahrávek, který byl vymezen v předmětném článku. Takže mimo jiné bez titulů s Elvisem Presleym.
1. Hostování, účasti, spolupráce na projektech
Pozn.: Pouze výběr z výrazných záležitostí, celkový počet by i jako dodatek přesáhl číslo 70!
- s Rickym Nelsonem: American Dream: The Complete Imperial and Verve 1957-1962 (2001, kompilace), Rick’s Rarities 1964-1974 (2004)
- s Tonym Pricem: Midnight Pumpkin (2001), Born to the Blue (2003)
- s Harrym Nilssonem: Hollywood Dreamer (2001)
- s Gramem Parsonsem: The Last Whippoorwill (2001), The Complete Reprise Sessions (2006)
- s Merlem Haggardem: In Concert (2001, nahrávka z raných 70. let)
- s Tonym Sheridanem: Looking Back (2002)
- s Hankem Williamsem Jr.: Almeria Club Recordings (2002)
- s Patem Boonem: Glory Train: The Lost Sessions (2005), Ready to Rock (2005)
- s Del Shannon: Home & Away; The Complete Recordings 1960 - 1970 (2005)
- s Judy Collins: Judy Collins sings Leonard Cohen; Democracy (2005)
- s Bradem Paisleym: Time Well Wasted (2005), Play (2008)
- s Emmylou Harris: Songbird: Rare Tracks & Forgotten Gems (2007)
- s Honky Tonk Heroes: Honky Tonk Heroes & James Burton (2007)
Nejtypičtějších 12 „otvíráků“ a 5 ukončení blues 11
Sestupný obkročný souběžný otvírák „dé-éčkový“
Dalším z dvojice otvíráků je sekvence, která je pro lepší a výraznější uvedení do tóniny uvozena dvěma tóny tóniky. Je samozřejmé, že toto uvedení příslušnosti k tónice můžeme v podstatě použít ve všech námi uváděných otvírácích. Otázkou ovšem je, zdali se to ve většině případů hodí. Zde je situace jiná. Už na první pohled je zřejmé jiné rytmické rozložení celého sledu. Jak už jsem nejednou zdůraznil, tato alternativa může být použita u drtivé většiny příkladů otvíráků, které jsme až dosud uvedli. V jedné z ukázek opačný postup vzhledem k zápisu zvolím také. Navíc jsem takto postupoval záměrně, kvůli předcházejícímu příkladu. Můžeme zde totiž vidět jeden z mnoha případů variability zpracování tématu - povšimněme si, že jak v minulém, tak i v dnešním otvíráku (ba dokonce i v tom předešlém) stále držíme ostinátní tón, v tomto případě tón a1. Neboli tak potvrzujeme příslušnost k tónině a vytváříme při klesajících tónech na struně d potřebné harmonické napětí, které končí (ve všech třech případech) kvintou (vzhledem k základní stupnici, zde tedy A dur), tedy tónem e.
Orientace vzhledem k základnímu tónu je zde snadná. Způsob hry pak jednoznačně vyžaduje hru prsty.
Pokud se na celý sled podíváme z hlediska sólových figur, tak jde o postup v rámci 1. sólové figury pro skladby v a moll (neboli při harmonickém cítění klasických bluesových skladeb, postavených na vzorci T, S, D o základní premisu feelingu).
Z hlediska harmonického rozboru vzhledem k základní skladbě blues a souzvuku se strunou A jde při zahrání všech intervalů o sled souzvuků A7 (velkou septimu zde tvoří tón g), A6 (A, f#, a1) A5+ (A, f, a1) a A5 (A, e, a1).
