Letem kytarovým světem - Jak si zlepšit techniky hry (5. díl)

Letem kytarovým světem - Jak si zlepšit techniky hry (5. díl)
Letem kytarovým světem - Jak si zlepšit techniky hry (5. díl)

V rámci našeho seriálu jsme se v této vícedílné sérii, uvádějící nejobecnější rady, návody a nejpovšechnější vodítka ke zlepšení či objasnění základních technik hry, dostali až k pátému dílu, kde nás čeká ještě jedna z podstatných způsobů hry na kytaru. Navíc si k tomu dodáme i několik postřehů světových kytarových celebrit, potom ještě takové malé shrnutí - no, a je to......!

Již u minulých dílů jsem uvedl základní specifika, na kterých je stavěna koncepce témat této série článků. Uváděl jsem je vždy v úplném znění a pokaždé, ale přesto se mezi velmi početnou řadou kladných ohlasů našel někdo, kdo si je prostě nepřečetl (ať už z jakéhokoli důvodu), což vedlo k některým zbytečným nedorozuměním. Takže jsem se tentokrát rozhodl, že ti z vás, kdo tuto řadu sledujete, už víte, o co jde a jak je vše myšleno. A pro ty, kteří třeba už z principu rádi vytrhují z kontextu (a vždy se spravedlivým rozhořčením a co nejhlasitěji se ozývají), je opětné uvádění východisek jen ztráta času a místa. Takže...... ať to dupe!

 

Kde najdete tyto techniky souhrnně, v širších souvislostech a s podrobnějším rozborem?

Rocková kytara 1 (již čtvrté, výrazně aktualizované vydání)

Rocková kytara 2 (již druhý dotisk)

Rocková kytara 3 (včetně doprovodu)

 

Jaké techniky byly uvedeny v minulých dílech LKS?

Muzikus 1/2008: a) Hammer-on + Pull-off, b) Tlumení tónu, c) Hra prsty, d) Technika volume hry

Muzikus 5/2008: a) Bend-on + release bend, b) Hrábnutí, c) Vibrato, d) Trylek

Muzikus 9/2008: a) Slide (bez bottlenecku, s bottleneckem), b) Flažolety

Muzikus 12/2008: a) Oktávová hra, b) Poctivé trsátko, c) Whammy, d) Tapping

 

Dnes nás tedy z těch základních technik čekají arpeggia.

 

1. Arpeggia

Ponecháme dnes stranou arpeggia u klasické kytary, tzn. způsob, kdy se akordy či harmonické intervaly hrají rozloženě, takže akord (či harmonický interval) zazní jako sled rychle po sobě jdoucích tónů, a to tak, že vzniká dojem celistvosti. Jen poznamenejme, že zde jde většinou o arpeggia směrem nahoru, u akordů, jejichž tóny jsou na pěti a šesti strunách, se basové struny hrají palcem (často dopadem).

 

Arpeggia taková, o jakých dnes chceme hovořit, představují většinou něco jiného. I zde můžeme uplatňovat prvky z klasické kytary (a to i při hře trsátkem), ale jinak jde v podstatě o hrábnutí směrem nahoru či dolů, o rychlé spojení tónů akordu, stupnice, částí figury, finty, běhu atd., při kterém je nejen prověřena rychlost a souhra obou rukou, ale pro vyznění celé sekvence je nutné také dodržet čitelnost jednotlivých tónů. Často seje tento styl hry skloubíen s dalšími, námi již uvedenými styly hry, nejvíce pak s tappingem, hammer-on a pull-off a tlumením tónu.

 

Když pomineme směr hry, tzn., nahoru či dolů, tak arpeggia si pro lepší orientaci na hmatníku můžeme z hlediska praktického užití při nácviku rozdělit nejdříve podle tóniny (předpokládejme základní, tzn. dur či moll, protože zde nemůžeme uvádět veškeré modifikace) a posléze takto:

 

I) Ppodle základního tónu na basových či sólových strunách, kolik tónů vlastně hrajeme, v jaké jsme figuře a počet hraných strun,

 

II) podle akordových typů,

 

III) spojení obou předcházejících způsobů včetně vícetónových a vícerozsahových sekvencí.

 

A ještě poznámka - veškeré příklady jsou pro jednotnost uvedeny od tónu „a.“.

A ještě jedno upozornění - pod příklady uvádím otázky či úkoly. Není to samoúčelné, zu výsledků otázek pak můžeme poznat a odvodit řadu zákonitostí, zejména vzhledem k pěti sólovým figurám a jejich orientacie na hmatníku.

 

1.1 Ukázky příkladů - moll

Určitou pomůckou v elementární orientaci mezi základními tvary arpeggií dur a moll může být poznatek, že u mollových běhů až na výjimky hrajeme hammer-on (a pull-off), vždy na struně, na které je základní, výchozí tón.

 

1.1.1 Dělení dle základních tónů

Základní tón na E struně

Následující ukázku si nejdříve rozložme na dvě části, od tónu „a“ na E struně po jeho oktávu na D struně a od tohoto tónu a, na D struně opět zpět na tón a na E struně. Až poté ji zkusme zahrát dohromady. Ale vždy tak, abychom dbali na zřetelnost tónů - takže nejdříve pomalu. Nemusíme ani dbát přísně na „obloučky“ neboli označení příklepu a odtahu. Zkusme to i poctivým trsátkem. Řadě muzikantů to víc vyhovuje a vyznění je také jiné.

 

1.1.2 Dělení dle akordových typů

Tentokrát pro nás bude východiskem stejná poloha základního, výchozího tónu. Začneme tedy opět od tónu „a“ na E struně a budeme se držet V. polohy (kromě e struny, z již vysvětlených důvodů). Od tónů v této poloze se na každé struně bude odvíjet arpeggio. Takže jde vlastně o vzorec celé sekvence, nikoli o tóninu. Jde o způsob, který nám může usnadnit pohodlnější pohyb po hmatníku bez neustálého lítání sem a tam za základním tónem. Pro lepší srozumitelnost se opět budeme bavit o čtyřech tónech a jednotlivá kritéria budou:

 

a) Ood jaké struny a jakého tónu začínáme,

b) v jakém akordu se pohybujeme,

c) o jakou figuru (její část) jde v rámci uvedené tóniny. A na to se vždy zeptáme.

 

1.3 Ukázky příkladů - dur

Budeme zde postupovat stejným způsobem, jako u mollových běhů. To také znamená, že si je ukážeme a rozdělíme podle stejného klíče.

 

1.3.1 Dělení dle základních tónů

Stejně, jako u mollových sekvencí, i zde můžeme přijít nadojít k elementárnímu poznatkuek, usnadňujícímu nám v samém počátku orientaci mezi mollovými a durovými běhy. Až na několik výjimek se první dva tóny hrají na dvou strunách a druhý a třetí až na další struně od struny se základním tónem.

Pro ještě lepší pochopení stavby figur, stupnic a akordů je zajímavé jejich srovnávání s odpovídajícími typy u mollových arpeggií (například z hlediska vztahů jednotlivých figur vzhledem k mollovým a durovým tóninám......)

 

Základní tón na E struně

Připomínáme, že tedy jde o durovou tóninu, o A dur.

 

1.3.2 Dělení dle akordových typů

Vzorec sekvence i v těchto případech bude začínat na tónu „a“ na E struně, tedy na pátém políčku. A jako u mollových příkladů, i zde se této polohy budeme držet a soustředíme se na samotnou stavbu. Pro hlubší pochopení vzájemných vztahů figur je vhodné srovnávat tyto durové typy s adekvátními typy u mollových sekvencí.

 

Jinak kritéria budou zase stejná:

a) Ood jaké struny a jakého tónu začínáme,

b) v jakém akordu se pohybujeme,

c) o jakou figuru (její část) jde v rámci uvedené tóniny. A na to se vždy zeptáme.

 

1.4 Další možnosti zpracování

Zkusme odvodit, které typy stavby se nám podařilo spojit třeba v následující ukázce. Na první pohled vidíme, že z hlediska akordů jde vlastně o A dur v V. poloze, kdy pouze první velká tercie, na A struně, je uvedena mimo zaběhlou akordovou stavbu.

 

1.5 Shrnutí

Shrňme si na závěr několik základních poznatků, vztahujících se k uvedeným příkladům.

 

a) Máme před sebou celý hmatník - takže předvedené typy a způsoby stačí jen poposouvat po hmatníku.

b) Uvědomme si i akord, který chceme rozložit. Není už jenom to pořádná nápověda, kudy vést jednotlivé tóny sekvence?

c) Mějme v neposlední řadě na paměti, že nemusíme začínat pořád a dokola jen od základního tónu, ale od jakéhokoli tónu.

d) V rámci stavby arpeggia můžeme postupovat přes jakékoli tóny tóniny (můžeme vypustit, můžeme zařadit).

e) Můžeme celý běh i ukončit v podstatě kdekoli (pokud je to záměr).

f) Můžeme začít hrát v jednom způsobu nahoru a zpátky se můžeme pustit zase jinou cestou.

 

2. Závěrečná zhodnocení jednotlivých technik z minulých dílů

Ze všech námi uvedených technik je pro výraz a ojedinělost každého kytaristy nejosobitějších pět základních. Na samém vrcholu stojí tTvorba tónu a jeho následné zpracování. Tato problematika prolíná prakticky všemi uvedenými technikami hry.

 

Poté následuje ona zmíněná silná pětka, Top Five. Hned na první místo řadím ohýbání tónu, neboli bend-on a release bend. Následují příklepy a odtahy neboli hammer-on a pull-off, do silné pětky pak bez pořadí ještě rozhodně náleží slide (zejména s bottleneckem), vibrato (což je v podstatě součást zpracování tónu) a konečně technika hry volume.

 

Neznamená to, že ostatní techniky hry bychom házeli přes palubu. Naopak. Leckteré z nich se mohou stát určujícím faktorem pro feeling určitého kytaristy. Stačí si vzít už jenom hru prsty (třeba u Marka Knopflera, Jeffa Becka, Eddieho Van Halena, Yngwieho Malmsteena, Ritchieho Blackmorea......), použití flažoletů (třeba A. H. u Radima Hladíka, E. H. u Zakka Wyldea......), otázku techniku v dnešnímho tématu (od Van Halena přes Steveho Vaie a Vinnieho Moorea po Yngwieho Malmsteena), whammy (obecně použití páky od prvotních náznaků Ikeho Turnera přes jemné kolísání Hanka Marvina po smršť Jimiho Hendrixe, Ritchieho Blackmorea, Garyho Moorea......), tapping (Eddie Van Halen za všechny), všechny způsoby tlumení tónu, a to nejen hraných strun (což je základ hry nejen při sólech, ale i z hlediska doprovodu), hrábnutí (David Gilmour a další), trylek (tak třeba Gary Moore, Scott Gorham, Ritchie Blackmore), oktávovou hru (char4a’ la Jimi Hendrix), poctivé trsátko (z mnohých kupříkladu Steve Morse) atd.

Celou tuto sérii bychom pak měli doplnit tématem Přelaďování. O tom jsme ale již na těchto stránkách hovořili - pro zájemce uvádím nejen Muzikus 7/1999 (možno doplnit i článkem v 10/2000 a 6/2002 - Přelaďování u různých kytaristů), ale i druhý a třetí díl cyklu Rocková kytara.

Psáno pro časopis Muzikus