muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

kytaraLetem kytarovým světem - Flétna v rockové hudbě

13.11.2019 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály
Když už jsme si řekli minule o houslích v rockové hudbě, tak není nejmenší důvod se nepodívat na další, řekněme ne přímo prvotně rockový nástroj, který ovšem právě rock jako takový hodně poznamenal. A tím nástrojem je jednoznačně flétna.

No, ono to není zase tak jednoduché, jak se zdá. I když si na první dobrou člověk okamžitě vybaví Jethro Tull, nejde jen o tuto kapelu - i když, a o tom není sporu, jde v tomto ranku o zcela zásadní skupinu.

Letem kytarovým světem - Flétna v rockové hudbě


Za všechno vlastně může onen zásadní rozvoj hudby v období přelomu šedesátých a sedmdesátých let (i když s určitými časovými výstřelky nad i pod, což jenom potvrzuje základní myšlenku). Rock jako neuvěřitelně se rozvíjející hudební fenomén do sebe doslova nasával další vlivy a po prvních krůčcích bigbeatových scén v šedesátých letech se dokázal pořádně rozkročit právě na onom přelomu let šedesátých a sedmdesátých. A pak ho už nešlo zastavit - i když poté měl občas období, že objevování dalších nástrojů a jejich implementaci do rockového výraziva trochu odsouval v zájmu módní stylové, žánrové uniformity stranou, přesto se k těmto pokusům vracel. A to, pokud pomineme zapojení orchestru či jiného symfonického tělesa nebo nějakého klasického, třeba smyčcového „komba“, se týkalo právě takových nástrojů, jako jsou housle (viz Muzikus 11/2018), saxofon, foukací harmonika, violoncello či právě flétna. To bylo za prvé.
Za druhé je nutno si, ještě než začneme, říci, že se budeme zabývat rockem, tedy při veškeré úctě pomineme všechny ty indie, etno, folk a další žánry...
A za třetí, zvuk flétny, zejména té příčné (a bude nám tak trochu jedno, zda jde primárně o příčku nebo zobcovku, popřípadě nějakou tu „panovku“) je opravdu hodně specifický - osobně se mi hodně líbí. Jenže neumějíce na tento nástroj hrát, a přesto jej chtíce live zařadit do zvuku kapely, musíme v našem programu Stará škola Unplugged nebo se souborem Vojnar family band spoléhat na věrnost ztvárnění tohoto zvuku u kytarového syntezátoru. Vyzkoušel jsem jich víc, ale jak ve studiu, tak i na stagei jsem pořád nejvíce spokojen s „fukem“ GR-09. NoS ale to jen tak na okraj...

Nejdříve jen takový „vedlejšák“...
Faktem je, že flétna se stala pro mnoho muzikantů vlastně jen takovým doplňujícím nástrojem. Zde máme na mysli třeba Vangelise ještě v Aphrodite’s Child, Tracyho Pewa z Birthday Party vizionáře Nicka Cavea, Andyho Kulberga, baskytaristu z Blues Projectu, Dicka Halligana z první sestavy Kooperových Blood, Sweat & Tears, Jamese Thronburryho, kytaristu z Canned Heat, Billa Harkleroada z ulítlých Captain Beefheart atd. Tady bychom našli poměrně hodně jmen. Z hlediska kapel, abychom nemuseli pořád jen uvádět jména, si takto ozvláštnili svůj sound třeba němečtí Tangerine Dream, irští Pogues, koneckonců i v sousedním Maďarsku „flutovali“ o sto šest - na flétnu si zahrál klávesista László Benkő z Omegy nebo baskytarista původně hardrockových Scorpió Károly Frenreisz...

... potom jako další nástroj...
Pak jsou zde muzikanti, kteří vedle svého nástroje hrají na flétnu, a to v kontextu tvorby své kapely, hodně výrazně. Takže se nejedná jen o nějaké „štěky“, ale o širší zapojení flétny do zvuku souboru a onen muzikant je brán vedle svého nástroje i jako výrazný flétnista (i když třeba převažuje jiný nástroj). Jedná se mi o takové muzikanty, jako je třeba Nick Graham, baskytarista první sestavy hardrockových Atomic Rooster, který je znám i pro své flétnové party, klávesista Mike Ratledge ze Soft Machine apod.
Na hranici už s tou další kategorii stojí třeba Ian McDonald, saxofonista a také i flétnista, vibrafonista, klávesista či kytarista, který byl u založení artrockových King Crimson. Totéž platí třeba i o Niku Turnerovi, zakladateli spacerockových Hawkwind (ano, ano, z těch potom vzešel Lemmy a Motörhead).

Letem kytarovým světem - Flétna v rockové hudbě


... teď ale opravdu ti kovaní...
Tak samozřejmě když pomineme oblíbenost flétny u Petera Gabriela a výborné vstupy Thijse van Leera od dnes nedoceněných Focus, tak ještě než uvedeme Iana Andersona a jeho Jethro Tull, je nutné jmenovat třeba Chrise Wooda, který hrál nejen z Airforce, což byl projekt Gingera Bakera, bubeníka z Cream, ale zejména v Traffic - za všechna jejich alba snad stačí jmenovat platinové The Low Spark of High Heeled Boy s.
Stranou našeho zájmu by neměl zůstat ani Walter Parazaider, člen silných Chicago, jejichž všechna alba do roku 1978 byla minimálně jednou platinová (a na tento kov si kapela sáhla i v dalších desetiletích). Hodně dobrá záležitost.
Klasikou je zde třeba i Mel Collins, člen King Crimson (vynikající třeba na albech In the Wake of Poseidon nebo Islands), který hrál i s dalšími velkými jmény progresivního rocku, jako kupříkladu s Camel, Alan Parsons Projectem nebo s kapelami Climax Blues Band , Kokomo a dalšími.
No a teď přichází na řadu Ian Anderson a Jethro Tull. Vládci kategorie, kterou si vytvořili sami a do které se nikdo neodvážil vkročit. Kapela, která ve své době (na počátku sedmdesátých let) měla stejně slavné jméno jako tehdejší velcí hráči rockových pódií (v takových časopisech jako Melody Maker, New Musical Express apod. se mluvilo o Rolling Stones, Led Zeppelin a Jethro Tull jedním dechem...), skupina, která vytvořila zcela svébytný sound a feeling. Za tím vším stojí vskutku geniální Ian Anderson, zpěvák, flétnista, kytarista, skladatel a jedinečný textař, který, pokud dáme stranou jeho ostatní přednosti, posunul flétnu na místo, o které se jí předtím v rockovém světě ani nezdálo. Jaké skladby označit za ty nej? To fakt nejde. Jako jejich fanda jsem jednoznačně podjatý (takže mám všechna jejich alba) a navíc, ať už se jedná o nosný part skladby (třeba v Serenade to a Cuckoo z This Was) přes úpravy klasiky (jasný případ Bourée z dvojky, Stand Up) po všechna ta sóla, úvodní vstupy, vyhrávky ve zpěvu a v instrumentálních pasážích na všech dalších deskách, vybrat prostě ty nej nejde. Flétna se neztrácí na modernějším zvuku A či War Child, flétna dominuje ve folkrockové trilogii Songs from the Wood (u mě v top 5 jejich desek), Heavy Horses a Stormwatch (Dun Ringill je geniální), flétna nese motivy v rockové opeře Thick as a Brick, flétna charakterizuje kapelu jako takovou na rockovém Aqualung... no prostě nezastupitelná role Jethro Tull je opravdu nejen v tom, že flétna začala být víc vidět.

Letem kytarovým světem - Flétna v rockové hudbě


... a co skladby? Ty nehovoří samy za sebe?
Co se na to podívat i třeba z jiného úhlu pohledu? Lepší než uvést výčet osobností, z nichž v tomto dnešním případě, a to si přiznejme, až na výjimečné a obecně známé osobnosti nejde o známá jména, při jejichž uvedení by se čtenáři okamžitě rozjasnilo a ten si řekl: No jo, to je tenhle... Možná bude lepší si uvést spíše skladby, kde najdeme flétnu, ať už jen jako studiovou vychytávku, producentský záměr, či jako nedílnou součást zvuku kapely. To ovšem ale nesmíme jmenovat Jethro Tull či Traffic nebo Focus... tak dobře, hlavně tedy ne Jethro Tull.
Když začneme klasiky, tak musíme uvést Fool on the Hill od Beatles, kde flétna preluduje po dobu celou skladby, či určitě Ruby Tuesday nestárnoucích Rolling Stones, kde se hezky prolíná zvukem kapely v pozadí. Ani krásná a uvolněná doba hippies se nevyhýbala flétnovým výdechům. Zcela typicky, i když nenaladěně vůči zbytku kapely (a můžeme se dohadovat, kdo se na ladění vykašlal dřív), je to slyšet v další klasice z toho období, nadčasovém hitu California Dreamin’ od Mamma’s and Papa’s.
A co takhle třeba art rock? Není problém, poslechněme si lyrickou část Firth of Fifth od Genesis z mnou od nich nejoblíbenějšího alba Selling England by the Pound. Koneckonců, Peter Gabriel často hrál na flétnu, a to nejen v řadách Genesis, ale i na svých sólových počinech.
No a jazz rock? Tam také není třeba dlouho pátrat - co takhle Chicago a jejich Colour My World (kdysi jsme to v osmdesátkách také hráli)? Flétně neodolali ani třeba Moody Blues v takových skladbách, jako je úžasná Nights in White Satin nebo Legend of a Mind.
A existuje dokonce i jižanská flétna... Ano. Viz Marshall Tucker Band a jejich svižná Heard It in a Love Song. No tohle, řekne si zavilý příznivce zařazení flétny jen a jen do klasické hudby... Kde to skončí, kde se to zastaví? Flétnu do svého výrazu v The Mighty Quinn přidali roku 1968 i Manfred Mann (převzali věc od Boba Dylana), flétna se nemohla vyhnout stylově široce rozkročenému Van Morrisonovi (např. v Moondance), rockovou flétnu nezastavil ani širý oceán, takže australští Men at Work a Down Under jsou toho příkladem (skladba má i krásně bláznivý klip), flétna se nebála ani brutální progrese, kterou ve své době uměli Van Der Graaf Generator (Out of My Book), flétnu vzala na milost i rocková děvčata z Heart, jak je třeba slyšet v opravdu krásné a škoda že dnes již pozapomenuté skladbě Love Alive. flétnu nezastrašil ani syrový hard rock takových Grand Funk Railroad v I’m Your Captain z jejich dvojnásobně platinového alba Closer to Home (tam byli ještě ve třech, což byla podle mne jejich nejlepší éra). Ha ha, a co třeba ikoničtí Black Sabbath a skladba Solitude z alba Master of Reality, kde Tony Iommi, inspirován Jethro Tull, hraje na flétnu?

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-Fletna-v-rockove-hudbe~13~kveten~2020/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.