muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraLetem kytarovým světem - Blues rock, blues

22.5.2003 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Blues rock, blues

Blues rock, blues

Dnešním dílem začínáme slíbené pokračování článku Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let z Muzikusu č. 1/2003, který jsme tehdy pojali jako takový nultý, úvodní díl k dalším článkům. Podali jsme si celkový přehled rockové muziky s tím, že zvláště výrazné styly a žánry si v rámci našeho seriálu přiblížíme samostatně, zcharakterizujeme si je, rozpracujeme si jejich vnitřní směry a trendy a jednotlivé nuance, uvedeme i nejvýraznější notové ukázky, zpřehledníme si představitele s důrazem na typické osobnosti a skupiny, poukážeme na jejich celkovou úlohu v rámci historie hudby, přiblížíme si počátek stylu, růst, úpadek či následné vlny renesance - prostě rozpitváme a utřídíme si v několika následujících dílech (i když ne hned za sebou) ty nejvlivnější směry, styly a žánry. Byl bych také rád, kdybyste si tyto články dávali do souvislosti jak mezi sebou, tak i vzhledem k nultému dílu a jeho dvěma přílohám, zobrazujícím časovou posloupnost stylů a prvních nahrávek jednotlivých interpretů.

Dnes nás ovšem čeká dost náročná úloha. Naším tématem bude tentokrát nejen blues samo, kdy si kvůli místu pouze telegraficky a vyloženě okrajově doplníme poznatky z dvoudílného článku Hluboké kořeny akustického blues (Muzikus 8/2002 a 9/2002), ale hlavně blues rock, díky němuž dotáhneme bluesový feeling až do současnosti. Protože jde o téma obsahově velmi široké (a rozsah článku se nedá nafukovat), budeme muset občas sáhnout až k encyklopedické strohosti či k odkazům na mé články v rámci Kytarových velikánů a Letem kytarovým světem nebo na mé publikace 33 & 333 světových kytaristů a její volné pokračování, 15 & 3 světových kytaristů (vše vydalo či vydává nakladatelství Muzikus).
Jak už jsme nejednou uvedli, blues uchvacuje svou schopností vysoce individuálního feelingu a stylově velmi širokého vyjádření, které jak po textové, výrazové a zejména instrumentální stránce (počínaje pak padesátými léty) dává velký prostor pro realizaci osobnosti každého interpreta. Už se asi nedovíme jméno úplně prvního interpreta blues, ale prvním doloženým bluesmanem se širší působností byl W. C. Handy a jeho souputníci, Gertrude "Ma" Rainey a houslista Hart Wand. Úplně první doloženou nahrávkou pak byla roku 1920 Crazy Blues od Mamie Smith. Zpěvačky byly také prvními(!) interprety, kteří za doprovodu malých jazzových komb objížděly hospody a různé slavnosti a přehlídky s bluesovými čísly (např. Bessie Smith, Sippie Wallace, Victoria Spivey, Luccile Bogan a Billie Holiday). Blues se začalo rozšiřovat a nabíralo na sebe jak hudební trendy, tak i místní zvyklosti a silné vlivy prostředí - (Delta Blues, Memphis Blues, Texas Blues, Jihovýchodní blues aneb Piedmont Blues viz Hluboké kořeny akustického blues), Vaudeville Blues (Butterbeans & Susie...), Gospel Blues (Blind Willie Johnson...), folk blues, country blues (Boogie Billy Webb, Barbecue Bob...), soul blues (Bobby "Blue" Bland, Larry Davis...), Juke Joint Blues, Urban Blues (Otis Blackwell...), Chicago Blues (Luther Alison, Magic Sam, Kokomo Arnold, Otis Spann...), St. Louis Blues, New York Blues (Buddy Johnson...), New Orleans Blues (Guitar Slim...), Louisiana Blues (Ligtnin' Slim, Guitar Junior...), Dirty Blues (B. M. Jackson...), blues z Východního pobřeží (Piedmont + Jump Blues), blues ze Západního pobřeží (Lowell Fulson, Floyd Dixon...), piano blues (Eddie Boyd, Count Basie...), harmonika blues (Jimmy Reed, Little Walter...), swamp blues (Slim Harpo, Champion Jack Dupree...) - celou tuto nesmírně zajímavou problematiku si podrobně zpracujeme v některém z příštích dílů. Tito průkopníci inspirovali zakladatele akustické a hlavně elektrické bluesové kytary, ale o tom si povíme už v rámci tohoto článku.


Blues rock, blues

Blues rock, blues

Po tomto nezbytném úvodu tedy můžeme přejít k blues rocku samému.
Nejdříve si ale musíme ujasnit definici tohoto pojmu. Je to trochu problém, protože pokud bychom vzali v potaz všechny muzikanty, kteří mají blues jako základ svého feelingu (nebo jeho část), tak bychom se dostali nejen k obrovskému množství jednotlivých interpretů, ale i k mnoha směrům a žánrům včetně těch, ve kterých se v jejich dalším vývoji blues (a blues rock) výrazně promítlo (ať už jenom v začátcích, či stálo v kontextu základů jejich skladeb, nebo se týkalo jen občasných stylových výletů do této oblasti) - máme zde na mysli např. hard rock a to v tomto kontextu zejména ten raný, syrový, vintage hard rock a la Free. Ovšem to si necháme na jindy (na hard rock se můžete těšit někdy příště).
Ve své podstatě bychom tedy měli pod pojmem blues rock rozumět (úzce definováno) amplifikovanou formu blues s přímočařejší rytmikou a v rámci širší definice sem zařadit ty skupiny či interprety, kteří za prvé vyrostli na blues a za druhé se blues stalo základem jejich repertoáru (platí to sice i o jednotlivých odnožích blues, ale u bluesrockových interpretů přece jenom převažuje orientace na klasické formy blues včetně stavby (dvanáct taktů atd.). Zde bych vás rád odkázal na široce a podrobně zpracovanou problematiku forem a doprovodu blues v mé učebnici Rocková kytara II, kterou v těchto dnech vydává Muzikus. Pokračujme dál. Patří sem dále ti, kteří, za třetí, svůj bluesový feeling spojili s možností svých amplifikovaných nástrojů (nejvýrazněji tomu bylo u elektrické kytary), za čtvrté se zde velmi silně uplatňuje rocková rytmika a její naléhavost. Pátým bodem je fakt, že samotná složení kapel jsou zcela ve znamení rockových skupin (na rozdíl od dříve převládajícího trendu vícepočetných komb a orchestrů), často jde pouze o tříčlenné sestavy. Což za šesté zároveň znamená (a předpokládá) i vynikající instrumentální úroveň nejen sólisty, ale i ostatních členů (to už je ovšem průvodní prvek rockové hudby tak, jak jsem to uvedl v předcházejícím nultém díle).
Samotný termín blues rock vznikl tedy v šedesátých letech a znamenal přímé pokračování vlny bluesového revivalu, která se v tomto období začala silně prosazovat. Blues rock se ale velmi brzy vyčlenil jako samostatná linie a spolu s blues výrazně ovlivnil nástup dalších hudebních stylů. Sám o sobě ale neměl nijak zvlášť dlouhého trvání a na rozdíl od blues, které obhájilo svou existenci jako klasický prvek rockové hudby i přes sedmdesátá a zejména osmdesátá léta a v devadesátých letech zaznamenalo celkem silnou vlnu opětného zájmu, blues rock ve své nejčistší formě měl svou největší konjunkturu v období druhé poloviny šedesátých let. V dalších dekádách jen díky několika výrazným instrumentálním osobnostem zaznamenával sice projevy zájmu, ovšem ty, byť jakkoli silné, byly přece jenom občasné a postrádaly ve své komplexnosti všeobecnou sílu let šedesátých. V devadesátých letech zažil stejně jako blues velkou renesanci zájmu a tento trend se přes počáteční výkyvy udržel až do dnešních dnů. Navíc došlo už jenom z hlediska historického vývoje instrumentace k určitému skloubení blues a blues rocku, takže posledních deset let přispělo k tomu, že se stejně jako na konci šedesátých let jednoznačně obnovila úloha osobnosti a jejího feelingu na celkovém vyznění celé kapely (aneb zjednodušeně řečeno - B. B. King jako bluesová legenda na jedné straně, osobnosti blues rocku 60. a 70. let tak někde uprostřed a Kenny Wayne Shepherd, Jonny Lang či pozdní George Thorogood na straně druhé...).
Jak už jsem tedy uvedl, z historického hlediska můžeme o blues rocku mluvit až od poloviny šedesátých let. Mezi vlivy, které ovlivnily tento styl, můžeme zařadit vedle bluesové hudby (zejména nahrávky čtyřicátých, padesátých let a začátku let šedesátých) a soudobého vývoje rocku i rhythm and blues (Ray Charles, The Coasters, Jimmy Witherspoon, Ike & Tina Turner...), nemalý vliv měly i výrazné osobnosti stylu (např. Leadbelly, Sonny Terry & Brownie McGhee, Joe Big Turner, Sonny Boy Williamson, Lightin' Hopkins, Big Bill Broonzy, Muddy Waters, T-Bone Walker, Otis Spann, Robert Johnson, Willie Dixon, Otis Rush, Albert Collins, Bo Diddley, John Lee Hooker, Howlin' Wolf, Albert King, Buddy Guy a jednoznačně B. B. King), kde vedle klasického ovlivnění nastupující generace umělců docházelo následně i k občasné standardizaci postupů a až puristickému dodržování stylovosti hry bez vlastní invence. Blues rock akceptoval i některé z okrajových částí bluesové hudby, jako např. folk blues, jazz blues či country blues.
Když záměrně pomineme ten fakt, že blues rock se svou podstatou infiltroval do dalších stylů (zejména hard rock a southern neboli jižanský rock, okrajově i jazz rock a později pub rock a další), tak během krátké doby dokázal vytvořit nové osobnosti a standardy, které se staly základem pro celé generace následovníků.
První výraznou vlnu blues rocku můžeme situovat do období let 1964 až začátek let sedmdesátých. Vedle vlivů, které jsme již uvedli, se do vývoje její první části, kterou ohraničujeme obdobím od roku 1964 do přelomu let 1966/67 a jež můžeme nazvat Bouřlivý nástup, promítají i vlivy prvních velkých jmen, která na začátku šedesátých let nejvýrazněji připravila půdu pro tento styl. Za všechny můžeme jmenovat anglického kytaristu a klavíristu Alexise Kornera, velkého obdivovatele chicagského blues a zakladatele významné skupiny Blues Incorporated, kterou prošli např. Jack Bruce, Charlie Watts, Mick Jagger a další. K tomuto jménu můžeme přiřadit např. Jaybirds s Alvinem Lee, rané Pretty Things, pomalu se prosazující jména Alberta Collinse, Erica Claptona a v chicagských klubech působícího Johnnyho Wintera a také k rhythm and blues tíhnoucí rané Rolling Stones, Paramounts s Robinem Trowerem, Spencer Davis Group Steveho Winwooda a Them. Prolnutím všech těchto vlivů vykrystalizovalo několik základních osobností a seskupení. Americkou linii skupin s často se měnícím obsazením a širokou působností zastupoval zpěvák a hráč na foukací harmoniku Paul Butterfield, který s mnohými černými bluesmany jamoval již od roku 1957. Roku 1965 vznikla kolem něj jedna z nejvlivnějších skupin bílého blues, Paul Butterfield Blues Band, kde na sebe také upozornil Mike Bloomfield, kytarista, který se v druhé části první vlny blues rocku stal sám legendou a jedním z určujících prvků tohoto stylu. Nejvýznamnějšími nahrávkami se v tomto období staly desky Paul Butterfield Blues Band (1965, Elektra/WEA), What's Shakin' (1966, objevili se zde mj. Eric Clapton, Al Kooper..., Elektra/WEA) a East West (1966, Elektra/Asylum).
Další osobností se stává kytarista, klávesák a pozdější producent Al Kooper, který významně přispěl k celkové definici blues rocku založením skupiny Blues Project (poté odešel k Blood, Sweat & Tears a byl vyhledáván jako session muzikant - spolupracoval s Mikem Bloomfieldem, Jimi Hendrixem, Bobem Dylanem...), Nejvíce ceněnými alby jsou bezesporu Al Kooper With Mike Bloomfield and Stephen Stills: Super Session (1968, live, CBS) a The Live Adventures of Al Kooper and Mike Bloomfield (1969, live, CBS).
Americkou linii uzavírají losangelesští Canned Heat jako představitelé kompaktní bluesrockové skupiny, ne tedy jen seskupení kolem určité osobnosti. Jejich vliv nastartoval řadu jim podobných skupin, ale sami nijak zvlášť dlouho nevydrželi. Typickými alby s obrovským vlivem zpěváka Boba Hitea a kytaristy Henryho Vestinea byla Canned Heat (1967, Liberty), Boogie with... (1968, Liberty/Toshiba/See for Miles) a Livin' the Blues (1968, Liberty/Toshiba).
Anglickou a v tomto případě významnější linii zastupuje v oblasti často se měnícího obsazení a široké působnosti jednoznačně největší osobnost této éry, John Mayall. Jeho sestavami (první založil již roku 1955), z kterých nejslavnější byla skupina Bluesbreakers, prošla více než stovka muzikantů, z nichž mnozí se následně stali sami legendami a určovali tvář hudby - jako např. kytaristé Eric Clapton, Peter Green, Mick Taylor, Harvey Mandel, Rick Vito, Walter Trout, baskytaristé John McVie, Jack Bruce, Andy Fraser, bubeníci Aynsley Dunbar, Mick Fleetwood, Keef Hartley, Jon Hiseman, saxofonisté Dick Heckstall-Smith, Clifford Solomon a další. Nejznámější deskou tohoto období je bezesporu John Mayall With Eric Clapton: Blues Breakers (1966, Decca/London/ Polygram), která svým významem dosahuje až do dnešních dnů. Asi před šesti lety jsem v rámci tohoto seriálu psal takovou studii o vlivech a vzorech těch nejslavnějších kytaristů období od 70. let do poloviny 90. let - drtivá většina z nich (celkově kolem 85 procent) se zmínila právě o tomto albu (a to byli mezi nimi i velmi "drsní" metalisté). Stačí si při poslechu desky uvědomit už jenom výsledný zvuk celé sestavy a způsob hry Erica Claptona a dát si to do kontextu doby - vždyť šlo o rok 1966! Už jenom z těchto důvodů je album nadčasové. Dalšími klasickými deskami s velkým vlivem na blues rock byly A Hard Road (1967, Decca/Deram/London/Polygram), Crusade (1967, Decca/Deram/Polygram), Bare Wires (1968, Decca/Polygram) a Blues from Laurel Canyon (1968, Decca/Polygram).

Blues rock, blues

Blues rock, blues


Už v této první části první vlny se etablovala řada osobností. Eric Clapton zúročil své zkušenosti a plně rozvinul svůj talent v blues rockem silně ovlivněné hardrockové supergroup Cream (necháme až na příště). Favoritem tohoto období je pak irský fenomén Rory Gallagher, který spolu se svou skupinou Taste může posloužit jako čítankový příklad klasického blues rocku. A to tak dobře zvládnutého, že i v letech, která nebyla tomuto stylu nijak zvlášť nakloněna, dokázal s přehledem plnit osmitisícové haly. Jeho styl hry a dokonale zvládnutý bottleneck přispěl (nadneseně řečeno) k tomu, že valná část britské mládeže dospěla po poslechu jeho desek k přesvědčení, že pravlastí Delta Blues je vlastně údolí Temže a první bottleneck se našel někde na předměstí Londýna... (více 15 & 3 světových kytaristů).
Nesmíme zapomenout ani na bleskově rychlého Alvina Lee, dalšího klasického představitele bluesrockové linie, a jeho kapelu Ten Years After, jejíž vliv zaznamenáváme již v tomto období (nemluvě o skvělém vystoupení se skladbou I'm Going Home na legendárním Woodstocku) - více opět v 15 & 3 světových kytaristů.
Souběžně s těmito hlavními liniemi se začínají prosazovat i další osobnosti. Je to zejména Mick Abrahams (z Hustlers, Crusaders, Toggery Five, McGregory's Engine a později raných Jethro Tull), Peter Green (jeho čas měl teprve přijít u Fleetwood Mac) a za skupiny jmenujme Chicken Shack kytaristy Stana Webba, Cuby & Blizzards, Moody Blues, Savoy Brown a z rhythm and blues vycházející kolébka britských kytarových veličin, Yardbirds (E. Clapton, J. Beck, J. Page).
Druhá část této první vlny blues rocku, kterou můžeme nazvat Konjunktura a zanést ji do období přelomu let 1966/1967 až začátek sedmdesátých let, přinesla celou řadu dalších osobností a rozvětvení žánru. Vedle pokračujících celebrit z předcházejícího období nastupují jména, která (snad až na jednu výjimku) mají z tohoto období daleko větší vliv na historii rockové muziky, než skupiny tohoto žánru. Začíná zde převládat vliv amerických interpretů, z nichž můžeme vyzdvihnout Mikea Bloomfielda, Jimiho Hendrixe a Janis Joplin. Bloomfield spolu s Ericem Claptonem dali v tomto období asi nejvíce najevo, že sólová kytara se stává nástrojem doby. Což poté nepřehlédnutelně potvrdil Jimi Hendrix. Za Bloomfieldův největší vklad se považují desky Al Kooper With Mike Bloomfield and Stephen Stills: Super Session (1968, live, CBS) a The Live Adventures of Al Kooper and Mike Bloomfield (1969, live, CBS). Hendrix (více v 33 & 333 světových kytaristů) svou kytarou dokázal tak vykřičet blues a zároveň ho spojit takovým nářezem, že mu právem patří jedno z předních míst v historii kytary. Jeho vliv sahá až do dnešních dnů a stále je zdrojem nových a nových pohledů na kytarovou hru. S ohledem na blues rock ale nemůžeme již mluvit o klasickém přístupu, jeho technika a umělecký rozlet ho často dostaly do jiných dimenzí. Vliv blues byl ale přesto nezastupitelný. Janis Joplin dosáhla největšího úspěchu s Big Brother & The Holding Company, a i když zde bylo blues na prvním místě, zpěvačka si ráda udělala různé výlety, nejčastěji do soulu. Ovšem až do dnešních dnů je její odkaz stále živý a to zejména díky její interpretaci bluesových standardů.
Z dalších osobností (tentokrát už z Anglie) můžeme vyzdvihnout Jeffa Becka, fenomenálního kytaristu, který svou mnohdy udivující technikou definoval nově pojem kytarový hrdina. Vedle Yardbirds nejvíce proslul svou Jeff Beck Group - alba Truth (1968, EMI/CBS/ Epic/Sony), Beck - Ola (1969, EMI/CBS/Epic) a Rough And Ready (1971, Epic/CBS/Sony) a následnou hardrockovou formací Beck, Bogert & Appice (Beck, Bogert & Appice (1973, Epic/Sony)). Ani další jeho aktivity (až snad na léta osmdesátá) neušly zasloužené pozornosti. Právě Jeff Beck patří k těm několika osobnostem, které stály za bluesovým boomem devadesátých let (více v 33 & 333 světových kytaristů).
Z osobností se ke konci této druhé části prosazuje i texaský albín Johnny Winter, vynikající a rychlý kytarista a slideman, kterému první singl vyšel již v roce 1959. Většina alb, vydaných v tomto období, je velmi úspěšná, pravděpodobně největší vliv má deska Second Winter (1969, 2LP s třemi nahranými stranami, CBS). Představuje klasický příklad blues rocku s veškerými námi přičleněnými znaky (více v 33 & 333 světových kytaristů).
Z kapel pak můžeme jmenovat dvě, z nichž ta první, Fleetwood Mac, zaznamenala velký úspěch. Spolu s jejím kytarovým protagonistou Peterem Greenem vytvořila nejlepší bluesrockový sound této druhé části - viz např. LP Fleetwood Mac (1968, vlastně ještě jako Peter Green's Fleetwood Mac, Blue Horizon/CBS/ Embassy/ Beat Goes On). Její sound a repertoár měl dokonce blíž k blues rocku než Hendrixovy pyrotechnické výbuchy. Její další vývoj se ale ubíral jiným směrem. Něco jiného je dodnes tak trochu neznámá formace, holandští Livin' Blues kytaristy Teda Oberga. V jejich tvorbě se blues a blues rock skloňovalo po celou dobu jejich existence a to i v dalších dekádách, kdy se stylově posunuli k hard rocku.
Z dalších jmen této druhé části první vlny, pro kterou je mj. typická i velká stylová roztříštěnost (připravovala se žánrově velmi bohatá léta sedmdesátá), můžeme jmenovat Lea Kottkeho, Nilse Lofgrena, Taje Mahala a další a za skupiny např. Breakout, Climax Blues Band a spíše rhythm and bluesové NRBQ (New Rhythm'n'Blues Quintet).
Na druhou vlnu zájmu o blues rock (nazvěme ji Návrat) bychom si museli počkat až do let devadesátých. Před ní se rozprostírala stylově košatá léta sedmdesátá a uniformní osmdesátá. I když mnohé z celebrit šedesátých let natáčely a vystupovaly dál, celkově se zájem posunul trochu jinam. V sedmdesátých letech se o bluesrockový vzruch postaral zejména Robin Trower, technicky velmi zdatný kytarista s velkým citem pro tón. Jeho deska Bridge of Sighs (1974, Chrysalis) je typickou ukázkou jeho feelingu (více Kytaroví velikáni, Muzikus č. 1/2000). O ještě větší senzaci se postarala Bonnie Raitt, kalifornská slide bomba bluesové kytary. Pro své výkony na albech Takin' My Time (1973, Warner Bros.), Home Plate (1975, Warner Bros.) a Sweet Forgiveness (1977, Warner) se stala jednou z nejžádanějších bluesových kytaristek. Bonnie Raitt totiž často a s přehledem vévodila kompletním bluesovým a bluesrockovým anketám bez rozlišení na umělce a umělkyně (více v 15 & 3 světových kytaristů).
Dalším významným jménem byl Robert Cray, velký obdivovatel Alberta Collinse, čímž je v podstatě řečeno vše (více v Kytarových velikánech, Muzikusy č. 2/1999, 3/1999). Jeho alba, zejména pak False Accusations (1985, Mercury/Hightone/Polygram) a cenou Grammy oceněná Strong Persuader (1986, Mercury/Hightone/Polygram) ho přímo vymrštila na piedestal bluesových kytaristů. Nesmíme zapomenout ani na dalšího slidemana, Chrise Rea, a měli bychom se zmínit o dalším velikánu, Irovi Garym Mooreovi. Ovšem ten v tomto období sice dává o sobě vědět, ale nezastupitelnou úlohu v blues rocku získá až na konci let osmdesátých a zejména pak v devadesátých letech. Z dalších jmen můžeme jmenovat Němce Stefana Diestelmanna, rhythm and bluesové Fabulous Thunderbirds a další.
Osmdesátá léta přinesla v podstatě jen dva nové objevy, zato ovšem výrazného kalibru. První z nich byl Stevie Ray Vaughan, obdivovatel Jimiho Hendrixe a velký propagátor přirozeného tónu, vytvořeného rukama (jak to dost originálně dělal a obecně více o něm viz 33 & 333 světových kytaristů). Jeho alba Texas Flood (1983, Epic/CBS) a Couldn't Stand the Weather (1984, Epic/CBS) přinesla do této dekády hodně vzruchu a podílela se na přípravě bluesového boomu následujícího desetiletí. Dalším jménem byl Kanaďan Jeff Healey, který spolupracoval s Vaughanem i Albertem Collinsem, díky své slepotě (od jednoho roku) hrál na kytaru svérázným způsobem a jeho alba dokázala přenést bluesrockovou muziku před zlomový rok 1990 - LP See the Light (1988, Arista) a zejména Hell to Pay (1990, Arista). Poté se posunuje k hard rocku, ale stále s výraznými prvky blues. Za tuto dekádu bychom s některými omezeními mohli jmenovat sólového Glenna Hughese, dále Hootie & The Blowfish, Quireboys a hardrockové Firm. Zajímavostí jsou pak Gun Club, kteří blues spojili s psychedelií (stejně, jako Moonflowers v další dekádě).
Když už jsme u přelomu let osmdesátých a devadesátých, nesmíme zapomenout na Garyho Moorea, který na sebe jako bluesového a bluesrockového kytaristu upozornil naprosto přelomovým albem Still Got the Blues (1990, Virgin), jehož vliv na tuto scénu devadesátých let se dá přirovnat k legendární desce John Mayall With Eric Clapton: Blues Breakers. Moore, který se v této muzice našel, na sebe upozornil během této dekády ještě jednou a to vynikající spoluprací na projektu BBM. Šlo v podstatě o renovaci Cream, jenže bez Claptona. Jack Bruce a Ginger Baker tehdy oslovili Garyho Moorea a výsledkem bylo naprosto perfektní album, doslova čítanka bluesrockových a syrově hardrockových postupů Around the Next Dream (1994, Virgin).
Devadesátá léta přinesla v rámci opětného zájmu o hudbu let šedesátých a sedmdesátých zvýšenou aktivitu i v bluesu a blues rocku. Celebrity žánru, hrající již několik desetiletí, hrály prostě dál, ale s větší pozorností posluchačů, která sebou často přinášela i zvýšenou poptávku po raných nahrávkách žánru a umělců. Skupiny a různá seskupení se dávala znovu dohromady a většinou se jim dařilo vydržet delší dobu spolu, a zúročit tak své zkušenosti. Ovšem kdyby byl tento bluesový boom postaven pouze na těchto "starších ročnících", netrval by dlouho. Naštěstí se objevilo několik mladých jmen, která navázala na tento trend, a nejen že dokázala vystoupat na vrcholky popularity, ale významně přispěla k tomu, že bluesová a bluesrocková muzika má šanci aktivně přežít další desetiletí ("... ne tedy jen v zatuchlých archívech a v diskotékách ,podivínů'..." The Blues Hall of Fame News, 2001). Za všechna tato jména můžeme jmenovat Kennyho Wayne Shepherda a Debbie Davies (oba více v 15 & 3 světových kytaristů), kytaristku s přirozeným bluesovým feelingem a hlubokým vztahem ke kytaře jako takové. Jejich alba, jako např. Shepherdovy Ledbetter Heights (1995, WEA/Warner Brothers/Revolution Records/Giant Records) a The Trouble Is... (1997, WEA/Warner Brothers/Giant Records) a Daviesiny Loose Tonight (1994, Blind Pig Records) a Tales From the Austin Motel (1999, Shanachie Records) vyjadřují nejen kvalitu feelingu protagonistů a úctu ke klasickému repertoáru, ale vypovídají i o životaschopnosti, aktuálnosti a obrovské hloubce této muziky. A proč? "Protože v opravdovém blues je obsažen člověk." (Gary Moore)


Historický přehled prvních určujících bluesových nahrávek
1920
1. bluesová nahrávka - Crazy Blues od Mamie Smith, jde o vaudeville blues (na estrádách, slavnostech)
1920-1922První bluesové nahrávky vaudeville blues - Edith Wilson, Lucille Hegamin & Her Blue Flame, Syncopators...
1923Debutují Ma Rainey a Bessie Smith, Clara Smith, Rosa Henderson
1. instrumentální kytarová nahrávka blues - Sylvester Waever (později ho jako country klasiku uvede Bob Wills)
1. nahrávka v terénu - Lucille Bogan
1924První nahrávky jug blues kapel - Old Southern Jug Band...
První tři country bluesoví zpěváci na deskách - Ed Andrews, Daddy Stovepipe a Papa Charlie Jackson
1925-1926První "klasický" bluesman na desce - Blind Lemon Jefferson, dále také Bo Waevill Jackson, Blind Blake, Freddie Spruell
První "klasický" delta bluesman na desce
1927Debutují Blind Willie McTell a Barbecue Bob, dále Frank Stokes, Memphis Jug Band a další
1928Debutují Tommy Johnson, Robert Wilkins, Jug Stompers, Leroy Carr atd.
Poprvé se objevuje termín boogie-woogie (od Pine Top Smith)
19291. nahrávka "Otce delty blues", Charlieho Pattona
Debutují Memphis Minnie a Kansas Joe
1930Debutují Bukka White a Son House
1932Paramount Records začíná archivovat všechny dostupné bluesové sessiony a nahrávky
1933Debutuje Leadbelly (pro Kongresovou knihovnu) - za produkce Johna Lomaxe
1935Debutuje Blind Boy Fuller, Blind Gary Davis, Casey Bill, Washboard Sam
Na trh se dostává přelomová Leadbellyho nahrávka Baby Please Don't Go
1936Debutuje Robert Johnson, na desky se dostávají i texasští bluesoví klavíristé - Andy Boy, Pinetop Burkes a další
1937Debutuje Sonny Boy Williamson - včetně diskutabilní skladby Good Morning School Girl
1938Na oficiální bluesové nahrávce se poprvé objevuje elektrická kytara - George Barnes (bílý jazzman)
1941První nahrávky Muddyho Waterse pro Kongresovou knihovnu


Psáno pro: časopis Muzikus 2003/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-Blues-rock-blues~22~kveten~2003/

Komentáře

celkový počet: 2

Lukaš Piala  Blues
Vítězslav Štefl  Re: Blues

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.