Letem kytarovým světem - Atomic Rooster (profil, strom vývoje, alba, miniprofily kytaristů)

Atomic Rooster - letem kytarovým světem
Atomic Rooster - letem kytarovým světem

A jsme tady opět s profilovým článkem, ve kterém si představíme skupinu, která na samém počátku 70. let produkovala hutný, v textech mnohdy i ponurý, ale v každém případě syrový hard rock v takovém nasazení (zejména koncertním), že se její jméno od září 1970 do června 1971 ocitalo v dobovém tisku vedle tehdy již plným jasem zářících hvězd tohoto stylu, jako např. Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin a Uriah Heep. A to i přesto, že její typické obsazení (klávesy, kytara, bicí) nebylo (rozhodně ne aspoň pro tento žánr) tak zcela obvyklé.

 

 

Vedle zpřehlednění historie kapely si jako obvykle zkompletujeme a zhodnotíme jejich desky, čeká nás i miniprofil jejího kytarového protagonisty a nezapomeneme na dosud ojedinělý, podrobný "strom" vývoje.

 

V obecném povědomí se o kapele ví právě jen tak něco z období jejich slávy. Ale jak to všechno začalo a jaký byl vlastně konec? Takže do toho.

 

Skupina Atomic Rooster byla vedle Canna a Hammonda tvořena hlavně velice rozporuplnou, přesto zajímavou osobností, Vincentem Cranem. Lze vlastně zcela bez nadsázky poznamenat, že Crane byl duší Atomic Rooster. Proto je nutné začít nejdříve u něj.

 

Jako Vincent Chessman se narodil 21. 5. 1943 v Readingu v hrabství Berkshire a vyrůstal v Battersea v Jižním Londýně. Od 15 let se začal sám učit na klavír a po ukončení westminsterské střední školy začal navštěvovat Trinity College of Music v Londýně, kterou absolvoval v roce 1964. Hlavním předmětem byla samozřejmě klasická hudba, ale Crane svůj volný čas trávil hraním blues a jazzu v klubech jako Marquee a 100 Club. To mu učarovalo a hned po promoci na Trinity College založil první z několika krátce trvajících skupin. Mezi nimi stojí za zmínku např. J. C. & The Machine, kde Crane hrál s Philem Kinnorou, Rayem Dusselem, Bobem Downesem a Johnem McVeem. Spolu s básníkem Paulem A. Greenem a dalšími založil i sdružení The Word Engine, které mělo ve svém programu spojení jazzu a poezie. První profesionální vystoupení si odbyl v Marquee v čele kapely Vincent Crane Band.

 

Roku 1965 se usídlil ve Fulhamu, kde potkal Arthura Browna. Za tři měsíce od jejich setkání spatřila světlo světa nová skupina, která se již významně zapsala do dějin rockové hudby - The Crazy World Of Arthur Brown. Původně šlo o volné sdružení, jehož hlavní náplň byla čirá improvizace. Postupem času ale vykrystalizovali v nesmírně divokou psychedelickou skupinu, kde vysoký, až pištivý hlas Browna doplňovalo trio Crane, Drachem Theaker (velmi brzy nahrazen Carlem Palmerem - dr) a Sean Nicholas (bg). Od roku 1967 pravidelně vystupovali i v klubu UFO, kde svou kariéru začínala většina tehdejších psychedelicky orientovaných kapel. Po velkých úspěších na festivalech (Reading, Montrose...) a řadě koncertů amerického turné vydali singl Fire a LP Crazy World of Arthur Brown. Obojí se ocitlo na vrcholcích amerických, anglických i evropských žebříčků. Roku 1969 se vrátili do Ameriky na své třetí turné, ale tehdy se dostaly na povrch těžké psychické problémy Vincenta Cranea (maniodepresivní stavy), takže často nebyl schopen se zbytkem kapely komunikovat. Po třech měsících nečinnosti, strávených v New Yorku, se Crane spolu s Carlem Palmerem odhodlali vrátit se do Anglie a založit novou skupinu, kterou nazvali Atomic Rooster. Přibrali ještě baskytaristu Nicka Grahama a po vystoupení v Lyceu v Londýně před Deep Purple se koncem roku 1969 vydali do studia.

 

Atomic Ro-o-oster (únor 1970/1991, B&C/Elektra/Repertoire)

 

Obsazení: Vincent Crane (key), Carl Palmer (dr), Nick Graham (bg, voc)

 

Deska vyšla v únoru 1970 a ještě před jejím vydáním opustil skupinu Nick Graham. Jako náhrada za něj přišel velmi osobitý kytarista s dost širokým záběrem hry, John Cann (později známý i jako John Du Cann, viz závěrečný miniprofil). Album vystoupalo na 49. místo v hudebních žebříčcích, což nebyl nijak zvlášť velký úspěch. John Cann sice nehrál na této desce, ale hrál již na její americké verzi. Během toho roku reagoval Carl Palmer na chabá umístění jejich desky a po velkém přemlouvání se rozhodl odejít a stal se členem super tria Emerson, Lake & Palmer. John Cann i Vincent Crane ale natolik věřili v úspěch kapely a ve svůj skladatelský potenciál (koneckonců, koncerty se setkávaly se stále větším ohlasem), že je tento fakt nezlomil a rychle zlanařili Paula Hammonda, který se nakonec ukázal být plnohodnotným Palmerovým nástupcem. Následující album je utvrdilo ve správnosti jejich počínání.

 

Death Walks Behind You (září 1970/1990/2001, B&C/Repertoire)

 

Obsazení: Vincent Crane (key, voc), John Cann (g, voc), Paul Hammond (dr)

 

Že jde o jejich jednoznačně nejlepší desku, na tom se shodují jak fanoušci, tak i odborná kritika. Deska se dostala na 12. místo a pilotní singl se vyšplhal ještě o jednu příčku výš. LP obsahovalo velmi silné melodie, jako např. Death Walks Behind You či Tomorrow Night. Ještě větší úspěch zaznamenal singl, který vyšel v červenci 1971 a obsahoval skladbu Devil's Answer. SP bylo nakonec číslem 2 v celoanglickém žebříčku a velmi slušně zabodovalo i v celosvětových anketách. V historii kapely tak šlo o nejúspěšnější nahrávku. Sluší se také poznamenat, že autorem skladby byl John Cann. Skupina se na základě těchto úspěchů "stěhuje" ke společnosti Pegasus (šlo v podstatě o pobočku B&C, zaměřenou na tento styl hudby) a rozšiřuje se na čtveřici o zpěváka Peteho Frenche.

 

In Hearing Of Atomic Rooster (červenec 1971/1990/2001, Pegasus/ /Repertoire)

 

Obsazení: Vincent Crane (key, voc), John Cann (g), Paul Hammond (dr), Pete French (voc)

 

Výsledné LP s občasnými názvuky lehčího soulu zdaleka nebylo tak silné jako LP předcházející a jeho nejlepší umístění (18. příčka) lze přisoudit jednak hlavně zvědavosti fanoušků, zda skupina dokáže zopakovat předchozí desku, a druhak stále dobrým a hojně navštěvovaným koncertům. Skupina se dokonce objevila na jednom pódiu s Who! Vystoupení se odehrávala ve vysokém tempu a skupina vyjela na své první americké turné. Úspěchy byly očekávané, kapela hrála i ve Fillmore East, ale Craneovy psychické problémy opět vyšly najevo a skupina se velice rychle vnitřně rozložila. Craneovi vyhovovalo novější hudební zaměření kapely, ale John Cann a Paul Hammond byli se svou inklinací k hard rocku stále více nespokojeni s převládajícím trendem. A tak na konci roku 1971 dochází k faktickému rozpadu skupiny, kdy Cann spolu s Hammondem odchází založit The Bullet (později přejmenovanou na Hard Stuff) a Pete French je zlanařen do velmi silného seskupení Cactus. Crane se i tentokrát dokázal sebrat (vypadá to, že když byla kapela v krizi, rychle se vymanil ze svých psychických problémů) a v krátké době sestavil novou partu, kde vedle kytarového benjamínka Stevea Boltona a již zkušeného bubeníka Rica Parnella (od Engelberta Humperdincka) bylo velkou událostí příchod vynikajícího zpěváka Chrise Farlowa (přišel od Collossea).

 

Made In England (1972/1991, Dawn Records, Sequel)

 

Obsazení: Vincent Crane (key), Chris Farlowe (voc), Steve Bolton (g), Ric Parnell (dr, voc)

 

Album je aranžérsky velmi zajímavé, ve skladbě Stand By Me kapela angažovala i baskytaristu Billa Smithe (jenom pro jednu skladbu!), nalezneme zde i party dechů a smyčců. Skladby se ještě více posunuly směrem k soulu a rhythm and blues a to mělo za následek, že ani LP, ani singly se vůbec nedostaly do žebříčků. Kapela tak prakticky ztratila drtivou většinu svých fanoušků (ti se přelili do tábora Cannových Hard Stuff). Koncerty už také nebyly tak plné energie, jako v dřívějších dobách, přesto se kapela celkem úspěšně prezentovala na společných vystoupeních s Deep Purple a Free (samozřejmě jako předkapela). Steve Bolton, ve všem poslušný a tvárný kytarista, měl nakonec plné zuby stálých a často si navzájem odporujících připomínek šéfa kapely a vida neustálý pokles popularity, odešel víceméně z vlastního popudu (druhá strana ovšem uvádí opak). Nahradil ho Johnny Mandalla.

 

Nice & Greasy (1973/1991, Dawn Records, Sequel)

 

Obsazení: Vincent Crane (key), Chris Farlowe (voc), Johnny Mandalla (g), Rick Parnell (dr)

 

LP se svou ještě větší orientací na rhythm and blues a soul dopadlo stejně nevýrazně jako předchozí deska. Ačkoli zde najdeme dobré instrumentální výkony, blues a funky se prostě od této kapely nečekalo. Mandalla se ukázal jako velmi dobrý kytarista, některé jeho běhy silně připomínají nálady Johna McLaughlina, Farlowe zde také odvádí vysoce kvalitní výkony, ale... Album bylo navíc příliš nesourodé a tak není divu, že Crane, vida již druhý totální propad, nakonec kapelu po turné v Belgii, Francii, Itálii a Španělsku poprvé oficiálně rozpustil.

 

O rok později, 1976, se Crane rozvádí se svou první manželkou a znovu se žení roku 1977. Začíná pracovat na hudbě pro Ritual If The Stifling Air Paula A. Greena. Inspirován svou druhou manželkou Jean se začíná věnovat i divadelní hudbě a řadě dalších projektů. Roku 1978 se opět potkává s Arthurem Brownem a začínají spolu psát a vystupovat. V německém studiu Klause Schultze také natáčejí materiál na nové LP Faster Than The Speed Of Light. Nakonec odpovídá na telefonáty Johna Canna a znovu v sobě probouzí myšlenku na možný úspěch Atomic Rooster. Zvláště, když se posluchačská veřejnost na přelomu 70. a 80. let nástupem NWOBHM (zkratka velmi zavádějícího názvu pro nastupující éru kapel Iron Maiden a spol. - tzv. Nová vlna britského heavy metalu) začíná dožadovat kořenů této hudby. Cann a Crane se tedy shodují na obnovení skupiny, jediný, kdo je stále nepřesvědčen, je bubeník Paul Hammond. Místo něj nastupuje Preston Heyman.

 

Atomic Rooster (září 1980, EMI)

 

Obsazení: Vincent Crane (key), John Du Cann (g, voc), Preston Heyman (dr)

 

I když deska a pilotní singly zaznamenaly velmi dobrá umístění (často i na 1. místech) žebříčků v Sounds, NME a Record Mirroru, do celonárodních přehledů neproniklo vůbec nic. A tak, i když poptávka po koncertech začala hodně stoupat, vedení koncernu EMI skupinu propustilo. Kapela je na koncertech žádána stále víc, jejich koncertní seznam začíná být hodně rozsáhlý a tento fakt zapříčiňuje to, že od kapely odchází Heyman a po dost zavádějícím a oboustranně nepříjemném období, kdy na bicí zaskakoval Ginger Baker, nastupuje starý harcovník Paul Hammond. Atomic Rooster se tak ocitají opět ve své klasické sestavě.

 

Skupina podepisuje krátkodobou smlouvu s Polydorem a vydává dva singly, které se kvůli problémům při lisování nedostanou do Top 40. Přesto oba tituly úspěšně bodují v heavy metalových žebříčcích a kapela se odebírá na rozsáhlé britské turné. Vedení Polydoru ale tyto dílčí úspěchy nestačí a firma odstupuje od kontraktu. Skupina se ale "live" pořád drží a na slavném festivalu v Readingu se ocitá zase již ve čtyřech, kdy její řady rozšiřuje baskytarista, hřmotný zvukem i postavou, "Big" John McCoy (známý spíše svým působením u Gillana). Tyto skutečnosti, nejistota dalšího trvání skupiny a stres z turné jsou ovšem příčinou, že z kapely tentokrát odchází John Cann (to se již píše s přídomkem Du) a nahrazuje ho další člen Gillanovy kapely, Bernie Tormé. Crane se přesto nevzdává a podepisuje smlouvu s malou společností Towerbell. V této sestavě jedou na turné po Německu a Itálii.

 

Headline News (červen 1983/1994/2000, Towerbell Records/Voiceprint/Eagle Records)

 

Obsazení: Vincent Crane, Paul Hammond

 

Hodně nešťastné album. Obsahuje Craneovy vize, které se pokusil ztvárnit na různých syntezátorech, a protože se mu nepodařilo přemluvit Du Canna, tak na albu vedle Tormého hraje John Mizarolli a dokonce i David Gilmour! Už z toho vyplývá obrovská roztříštěnost představ o směřování kapely. Deska se neocitne ani v žebříčcích heavymetalových periodik, ani v jiných, natož pak celostátních. Většina fanoušků (tedy pokud nějací zbyli) brala toto LP spíše jako sólové album Vincenta Cranea. Tyto skutečnosti a nenadálý krach společnosti Towerbell nakonec přesvědčili Cranea o marnosti pokusů a zachování kapely a Atomic Rooster rozpustil v únoru 1984 podruhé.

 

Crane se po projektu s Peterem Greenem, Rayem Dorsetem a Jeffem Whittakerem dal dohromady s Midnight Runners a hrál nejen na jejich LP Don't Stand Me Down, ale i na následujícím turné. Koncem roku 1988 se opět začalo proslýchat, že hodlá spolu s Du Cannem obnovit Atomic Rooster, ale těmto pověstem učinil definitivní přítrž 14. únor 1989, kdy Vincent Crane ve svém bytě v Londýně spáchal sebevraždu.

 

Doplňme si diskografii kapely výběrem jejich významných kompilací, jako např. Atomic Rooster Assortment (1974, Charisma), Home To Roost (1977/1980/1986/1989 - s jiným obalem, 2LP, Mooncrest/Rawpower) a Best Of Atomic Rooster Vol. 1 & 2 (1999, Blueprint) a nezapomeňme ani na jejich významné, nebo spíše raritní live desky, např. Live In Germany '83 (březen 2000, s Berniem Torme, Retrowrek), Live In Concert - BBC Radio 1 (září 1993, Windsong) a Devil's Answer - BBC Sessions (1998, Hux Records).

 

Protože Tormé, Mandalla i Bolton zdaleka neznamenali pro Atomic Rooster takový přínos jako Cann (v podstatě šlo vždy o náhradníky, kteří nedokázali vzdorovat Craneovým představám), věnujeme se jemu.

 

John (Du) Cann

Po několika studentských pokusech a členství u The Five Day Week Straw People (vyšlo jim dokonce LP Magic In The Air, 1968, Saga) bylo v druhé polovině 60. let jeho první známější angažmá v garážové, psychedelické formaci The Attack, která se po vydání 4 singlů u Decca Records vyvinula v trio, které se začalo říkat The Andromeda. Vedle Canna skupinu tvořili Mick Hawksworth (bg, voc) a Ian McClane (dr, voc). Kapela zůstala částečně věrná svým psychedelickým kořenům, ale v její tvorbě se začaly důrazně uplatňovat složitější postupy s členitými plochami a mnohdy překvapivou formou skladeb, spojené s vyzrálostí hry i výrazu, pro které se později vžil název progresivní rock. Andromeda se celkem bez problémů uchytila v Londýně, stala se častým hostem na mnoha tehdy prestižních klubových scénách, jako např. v Middle Earth či Marquee. V její tvorbě se začaly promítat i další vlivy, včetně blues a hardrocku (mnohdy více než v náznaku). Cannova kytara se stávala čím dál více dominantní a to koncem roku 1968 vyústilo v několik rozepří mezi jednotlivými členy, zejména co se týče zaměření souboru (Hawksworth začal více inklinovat k blues a k blues rocku).

 

Na přelomu let 1968 a 1969 se kapela objevila v televizi v programu BBC Top Gear a začátkem roku 1969 vydala svůj první singl Go Your Way. Ten předznamenal jejich debutové LP Andromeda, které vyšlo vzápětí. Je zajímavé si poslechnout některé skladby tohoto alba, které napovídají, že tvůrčí potenciál jednotlivých členů (ale zejména Canna) byl velmi silný. Deska také poukazuje na široký stylový záběr, což je při poslechu možná sympatické, ale nutně to předznamenalo rozpad skupiny - stačí se zaposlouchat do rozdílnosti vyznění bluesové Turns To Dust, "nařvané" When To Stop a převzaté od Yardbirds Still I'm Sad.

 

Koncem roku 1969 se skupina rozpadá, Cann se připojil k Atomic Rooster a Hawksworth se později stal členem formací Alvina Leeho. Po hektickém období s Vincentem Cranem opouští spolu s Hammondem Atomic Rooster a zakládá jednoznačně hard rockovou partu, nazvanou nejdříve Bullet a později přejmenovanou na Hard Stuff. Skupina bez problémů uzavírá smlouvu s Purple Records, vlastní nahrávací společností Deep Purple, kde se jim podařilo vydat několik singlů a dvě celkem zdařilá alba, Bulletproof (1972, Purple Records/Mercury) a Bolex Dementia (1973, Purple Records/Mercury). Hard Stuff byli vlastně power trio, které vedle Canna tvořili ještě John Gustafson(!) (bg, key, voc) a "roosterovský" Paul Hammond (dr). Skupina se u publika dobře chytla, jádro její posluchačské základny tvořila v podstatě drtivá většina fanoušků Atomic Rooster, kterým se nelíbil Craneův odklon od tvrdého rocku, a tak šli za Cannem.

 

Přes všechny relativní úspěchy se skupinu nepodařilo udržet a Cann pokračoval krátce ve skupině The Bumbles (LP Beep Beep, 1973, Purple Records). Dokonce se na několik koncertů připojil k Thin Lizzy, kde nahradil Garyho Moorea, který odcházel ke Collosseu. To ovšem byly záležitosti, které ho ne zcela uspokojovaly a tak se rozhodl začít intenzivně pracovat na vlastním sólovém LP. Nejdříve mu vyšel singl Throw Him In Jail, který byl v New Musical Express vyhlášen coby Singl týdne a pak konečně natočil roku 1977 u Arista Records své první album, The World's Not Big Enough. Na nahrávání této vyzrálé a silné desky se vedle něho podíleli jeho kolega Paul Hammond a dále "Big" John McCoy (bg) a Francis Rossi (g) a Andy Bown (key) ze Status Quo! LP ovšem pro zmatky ve vedení společnosti A&R nemohlo vyjít v plánovaném termínu (v současné době se dá sehnat na etiketě Angel Air, kde vyšlo roku 1999). Po další dva roky psal televizní jingly, což mu vyneslo další singlový hit Don't Be A Dummy, jehož motiv Cann použil pro reklamu džín Lee Cooper.

 

Koncem roku 1979 se na základě stále častějších telefonátů a nabídek od gramofonových firem (mezi jinými EMI a Virgin) začal opět zabývat myšlenkou na znovuobnovení Atomic Rooster. Což nakonec s Cranem realizoval. Když záměr nevyšel podle očekávání, Cann se skoro po dvou letech sebral a Atomic Rooster opustil znovu.

 

V současné době Cann opět skládá a nahrává a je zcela zaneprázdněn katalogizací materiálu, který zahrnuje nahrávky Attack, Andromedy, Five Day Week Straw People, Atomic Rooster a jeho sólového LP.

 

Z kytar se neorientoval nijak zvlášť na určitou značku, přesto se dá říci, že k jeho nejoblíbenějším kytarám patřil Fender Telecaster. Z aparátů preferoval stacky Marshally.

Psáno pro časopis Muzikus