muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraLetem kytarovým světem - Alice Cooper (profil, strom vývoje, alba, miniprofily kytaristů)

21.5.2002 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

kytaristé Alice Coopera - letem kytarovým světem

kytaristé Alice Coopera - letem kytarovým světem

Jak jste si již na těchto stránkách zvykli, nastal opět čas na profilový článek. Tentokrát nás čeká velmi zajímavá, hodně extravagantní, syrová hardrocková formace, která si říkala stejně, jako zněl pseudonym jejího frontmana - Alice Cooper.

Přiblížíme si jako obvykle historii, ale jak dále poznáte, po rozpadu první a vlastně nejúspěšnější formace se vlastně nejedná o skupinu jako takovou (až na dvě stálejší výjimky), ale o Alice Coopera jako sólového umělce. Což si uvedeme pouze letmo s ohledem na kytaristy, kteří se na jednotlivých deskách podíleli. I kompletace a zhodnocení desek se bude týkat zejména základních období kapely, také strom vývoje bude takto orientován. A samozřejmě vás čekají i závěrečné miniprofily, kde si kytaristy pro jejich velký počet musíme trochu rozdělit a to takto:

1) a) osobnosti základní formace, které přímo formovaly styl této po mnoha stránkách výjimečné hardrockové skupiny (těm se v rámci miniprofilů budeme věnovat nejvíce).

b) nejvýznamnější kytaristé dalších stálejších formací kolem Alice Coopera (základní údaje).

2) kytaristé, kteří byli víceméně studiovými muzikanty, a nešlo zde o skupinu jako takovou (až na jednoho zástupce budou informace o nich součástí textu).

3) světově proslulá jména, z nichž do miniprofilu jako jejich zástupce zařadíme dva.

Kořeny Cooperovy kapely vedou na začátek 60. let, kdy na střední škole Vincent Furnier (Cooperovo vlastní jméno) založil spolu s baskytaristou Dennisem Dunawayem a kytaristou Glenem Buxtonem (viz níže) skupinu The Earwigs. Po změně jména na The Spiders, přijetím dalšího kytarista Michaela Bruceho (viz níže) a bubeníka Neala Smithe se přestěhovali do Kalifornie a tam pod dalším jménem, The Nazz, začínají vystupovat. Během krátké doby, pod tlakem nějakým způsobem na sebe upoutat pozornost, mění svůj název na Alice Cooper - duše kapely, Vincent Furnier bere toto jméno za své (podle jím šířené legendy jde o jméno, které jim bylo propůjčené duchem čarodějnice ze 17. století při spiritistické seanci). Roku 1968 se potkali se Shepem Gordonem, svým budoucím manažerem, a ten jim zajistil natáčecí frekvence u Straight, společnosti Franka Zappy, kde vznikla první dvě studiová a jedno live LP.


Pretties For You (1969/1990/1991, Bizarre/Straight/Captiol/Rhino)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Glen Buxton (g), Michael Bruce (g, key), Dennis Dunaway (bg), Neal Smith (dr)

Předzvěst budoucích syrových skladeb, LP postaveno spíše na dobové psychedelii. V podstatě bez ohlasu, sháňka po něm začala až po celosvětových úspěších desek z první poloviny 70. let.


Live At The Whisky (1969/1992, Bizarre/Rhino)

Obsazení: viz výše

Ani živé koncerty se nesetkávaly s nijak zvláštním ohlasem, skupina přestávala být zajímavá. Vystoupení byla ještě bez toho později tolik pověstného teatrálního show. Alice tušil, že v Kalifornii mu pšenka moc nepokvete, a se svými představami hodlal začít trochu jinak. Uzavřená smlouva se ale musí ctít, a tak došlo na natáčení dalšího studiového alba.


Easy Action (1970/1990/1991, Bizarre (1969)/Straight/Capitol/Rhino)

Obsazení: viz výše

Zde se už pomalu tříbí zvuk jak skupiny, tak i Cooperova hlasu, skupina dostává svou tvář. Nedílnou součástí je pak výrazné zapojení kláves (zahrál si na ně producent David Briggs), hlavně čistého klavírního zvuku, který se během dalších desek stal pro Cooperův hard rock velmi typickým. Skupina tímto albem dostála svým prvotním závazkům a přesídlila k Warner Brothers a pod producentskou taktovkou Boba Ezrina natočila svůj první velký albový hit.


Love It To Death (1971/1990, Warner Brothers)

Obsazení: viz výše

Klasické dílo amerického řinčivého hard rocku, které vyšplhalo na 35. pozici a bylo oceněno zlatem. Singl z tohoto LP, I'm Eighteen, se dokonce umístil na 21. pozici. Na základě tohoto úspěchu skupina od základů propracovala svou image a její koncerty, již plné různých hororových propriet a násilných scénářů, začaly být velmi žádané. Fanoušci Alice Coopera považují toto album za jejich první klasickou desku.


Killer (1971/1988, Warner Brothers)

Obsazení: viz výše

Povzbuzeni nečekaným úspěchem předchozího LP ještě ten samý rok stihli nahrát a vydat další album, které je doslova vyneslo mezi přední americké hardrockové kapely. Producent Bob Ezrin se ještě výrazněji podílel na celkovém zvuku včetně klavíru, kláves a aranžmá dechů a smyčců. Na albu najdeme i první náznaky možností pustit se do složitějších písňových struktur.


School's Out (1972/1988, Warner Brothers)

Obsazení: viz výše

Další úspěch, deska obsahuje promyšlenější skladby, textově lze hovořit o pokusu o koncepčně sevřenou desku. Z americké první hardrockové ligy se kapela začíná propracovávat k celosvětovému úspěchu, hodně tomu napomáhají i jejich stále žádanější a stále obskurnější koncerty. Tak rychlý a velký úspěch (a zároveň obrovský psychický nápor) ale některé členy doslova zaskočil a uvnitř kapely začínají osobní problémy zejména kvůli alkoholu. Týká se to hlavně Glena Buxtona, takže některé party jsou dokonce nahrány hostujícími kytaristy, zejména pak Dickem Wagnerem (viz níže). Navenek je ale ještě všechno v pořádku, kapela pořád vystupuje jako celek.


Billion Dollar Babies (1973/1987/1990 /2001, Warner Brothers/Rhino)

Obsazení: viz výše + Bob Dolin (key)

Album, které kapelu dostalo mezi světovou hard rockovou elitu. Co skladba, to klasika, jde rozhodně o jejich největší albový úspěch (titulní skladba se stala v USA hitem číslo 1). O to horší ale byla vnitrokapelová atmosféra. Podle knihy vzpomínek Michaela Bruceho byl Glen nalomen alkoholem do té míry, že se na něj nedalo spoléhat nejen při koncertech, ale ani při natáčení. Říká se, že sice na jevišti hrál, ale jeho zvuk do P. A. nešel. Totéž se dělo ve studiu, kde mnohé jeho party přehráli najatí muzikanti, z nich pak opět Dicka Wagner, Steve Hunter (viz také níže) a Mick Mashbir (spolupracoval později na Bruceho sólových projektech). Glen se navíc přestal snášet s Cooperem, třetí stranou bylo trio Bruce, Dunaway a Smith, kterému začala vadit i Cooperovo výrazně uzurpátorská role (hlavně vědomí, že se stále více stávali jeho doprovodnou kapelou), takže to do budoucna nevypadalo pro kapelu zrovna růžově. Přesto, podníceni celosvětovým úspěchem, dokopali se ještě jednou společně do studia.


Muscle Of Love (1973/1991/1998, Warner Brothers/Metal Blade/WEA International)

Obsazení: viz výše

Výsledkem je LP, oceněné zlatem (dostalo se do Top Ten), ale také jde kvůli předcházejícím titulům o nejpodceňovanější desku prvního období trvání skupiny. Stínem na albu je také vedle převládající úlohy kytaristů Dicka Wagnera a Micka Mashbira, kteří v podstatě hráli Buxtonovy party, takřka okamžitý rozpad skupiny po vydání desky. Bruce, Dunaway a Smith sice pokračovali společně dál (viz níže), ale velmi neúspěšně. Naopak, Cooper jako osobnost si dál zachoval svou image i věhlas a téměř okamžitě se obklopil dalšími výbornými muzikanty.


Welcome To My Nightmare (1975/1980, Atlantic/Mobile Fidelity)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Steve Hunter (g), Dick Wagner (g), John Prakash (bg), Pentti "Whitey" Glan (dr), Joseph Chirowski (key)

Jde o dobré, silné album, které už nese pečeť budoucí sólové dráhy Alice Coopera - najdeme zde větší výrazovou šíři a jemnější aranžmá. Obsazení je sice nájemné, ale jde přece jenom o stálejší, usazenou formaci, takže tento počátek Cooperovy sólové dráhy pořád ještě můžeme chápat jako druhé obsazení jeho bandu. Dodejme ještě, že se na desce podílela i řada hostů (což se pro Cooperova následující alba stalo téměř pravidlem), např. Tony Levin (bg) a Gerry Yons (g).


Alice Cooper Goes To Hell (1976/1988, Warner Brothers)

Jde o desku, kde už, přes stálá jména na pozici kytaristů, nemůžeme uvádět Coopera jako kapelu, takže jde v podstatě o sólovou osobnost, doprovázenou řadou muzikantů, kterými byli Steve Hunter + Dick Wagner (g), Bob Babbitt + Tony Levin (bg), Jim Gordon + Allan Schwartzberg (dr) a také John Tropea (g), tehdy známý pro svou spolupráci s Paulem Simonem. Studiovou sestavu doplňoval Allan McMillan na piano. Deska signalizuje značný posun k naleštěnějším aranžmá a baladickým vyzněním skladeb.


Lace & Whiskey (1977/1977/1990/1998, Warner Brothers/Metal Blade/WEA International)

První z problematičtějších desek, slabší úroveň nezachraňuje ani balada You And Me (až v Top 20). Obsazení je sice stále stejné, přesto jednotlivé role nejsou přesně vyhraněny: Hunter + Wagner (g), John Prakash + Babbitt + Levin (bg), Gordon + Schwartzberg (dr), McMillan (piano), neokoukaným členem je klávesák Joseph Chirowski.


Alice Cooper Show (1977/1987, live, Warner Brothers)

Poslední deska tzv. druhé sestavy, která, ač nesla již všechny znaky doprovodného tělesa Alice Coopera, přesto byla aspoň trochu stálejší: Hunter + Wagner (g), Prakash (bg), Pentti "Whitey" Glan (dr) a Fred Mandel (key). LP samo trpí ne zcela vyrovnanými výkony kapely včetně Coopera samotného (pamětníci hovoří o tom, že alkohol byl z pódia cítit snad až v posledních řadách sálu...).


From The Inside (1978/1990/1998, Warner Bros/Metal Blade/WEA Int.)

Tímto albem začíná již jednoznačně sólová dráha Alice Coopera, kdy v podstatě co deska, to jiní muzikanti. Vedle Dicka Wagnera, který jediný vydržel z předcházející sestavy, je zde Davey Johnstone (g, viz níže), dále Dee Murray (bg), Jim Keltner (dr) a Jay Graydon (key). Zaznamenáváme zde i první hostování slavné osobnosti, které se stalo pro Cooperova alba devadesátých let typické. Zde to byl Rick Nielsen, kytarista Cheap Trick, proslulý svými pětikrkými kytarami. LP je spíše nevýrazné.


Flush The Fashion (1980/1999, Warner Bros/WEA International)

Jednoznačně slabší deska, kde převládají syntezátory. Coopera zde doprovázejí Davey Johnstone (g), Fred Mandel (g, key), John Cooker Lopresti (bg) a Dennis Conway (dr)


Special Forces (1981/1999, Warner Bros/WEA International)

Syrové LP, zvukem evokující alba z raných sedmdesátých let, ale rozhodně ne jejich invenci. Obsazení, jakkoli dobré, je opět pozměněno, což sehranosti rozhodně neprospívá: kytaristé Mike Pinera, známý od Black Oak Arkansas a Iron Butterfly, a Danny Johnson, veterán z formací Ricka Derringera, dále Erik Scott (bg), Craig Krampf (dr) a vynikající Duane Hitchings (key).


Zipper Catches Skin (1982/1993/2000, Warner Bros/Alex Imports/WEA International)

Lehce experimentální deska, obsahující některé silné momenty. V celkovém kontextu Cooperova díla však stále nevýrazná, obsazení je počtem hostů opět roztříštěné: vedle Coopera jsou zde Pinera (g) a Hitchings (key), dále Billy Steele (bg) a Craig Crampf (dr) a jako hosté si zde zahráli John Nitzinger (g, sólová kariéra), opět Dick Wagner (g), Erik Scott (producent, i trochu bg) a Jan Uvena (dr).


Dada (1982/1983/1998, Warner Bros/ WEA International)

Pokus o alternativní vyznění desky, což mělo za následek další ochlazení zájmu o Cooperovu tvorbu. Tým tvoří některá staronová jména (Dick Wagner - g a John Prakash - bg), dále Richard Kolinka (g) a John Anderson (dr).


Constrictor (1986/1987, MCA)

Konec 80. let signalizoval snahu o návrat klasické muziky. Jenže i když album není tak špatné, mezi fanoušky se moc nechytlo. Svou úlohu v tom jistě sehrála i neusazená sestava: Kane Roberts (g, key, trochu sebestředný multiinstrumentalista), Kip Winger (bg), David Rosenberg (dr), Paul Delph (key), některé party přehrával Donnie Kisselbach (bg).


Raise Your Fist And Yell (1987, MCA)

Silnější deska, která předznamenávala dobu Cooperova návratu. Některé skladby by se daly zařadit na desky poloviny 70. let. V kapele zůstal Roberts s Wingerem, sestavu doplňovali Ken A. Mary (dr) a Paul Horowitz (key).


Trash (1989/1991, Epic/Elektra)

Tentokrát se vsadilo na jistotu a nástrojů se chopily jednoznačné osobnosti, jako např. kytaristé Joe Perry, Richie Sambora, Steve Lukather + v sestavě se rychle střídající Kane Roberts a vyloženě studioví kytaristé Guy Mann-Dude, Jack Johnson, Mark Frazier a John McCurry (ex Billy Joel), dále Tom Hamilton a Hugh McDonald (bg), Paul Chiten, Allan St. John a Gregg Mangiafico (key), Bobby Chouinard a Joey Kramer (dr) a spousta dalších... A výsledek? Úspěch, útok na první místa žebříčků, návrat do světel ramp pomyslné rockové 1. ligy.


Hey Stoopid (1991, Epic)

Ve stejném duchu včetně úspěšného tažení anketami pokračovalo i další LP, i když zde už po mnoha letech můžeme zaznamenat zase jednou stálejší sestavu: Stef Burns (g, známý od Y&T a pro své hostování u Sheily E.), Hugh McDonald (bg), Mickey Curry (dr), John Webster (key), Robert Bailey (key). Hosté ale byli stále hvězdní, producenti nehodlali nic riskovat - kytaroví kouzelníci Slash, Joe Satriani, Steve Vai, Vinnie Moore a Mick Mars, dále Nikki Six (bg), Jai Winding (key), doprovodný zpěv do Hey Stoopid nazpíval dokonce Ozzy Osbourne...


Last Temptation (1994, Alex/Epic)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Stef Burns (g), Dan Wexler (g), Greg Smith (bg), David Uosikkinen (dr), Derek Sherinian (key)

Vynikající album, které nejen dovršilo rozjezd předchozích dvou titulů, ale obsahuje materiál, za který by se nemusela stydět ani alba z první poloviny 70. let! Producent John Purdell, který si zahrál i na klávesy, odvedl dobrou práci, najdeme zde jak akustické tóny, tak i pořádný nářez. V sestavě se krátce objevil Dan Wexler, člen kapely Icon.


Fistfull Of Alice (1997/2000, live, Capitol/WEA International)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Reb Beach (g), Ryan Roxie (g), Todd Jensen (bg), Jimmy DeGrasso (bg), Paul Taylor (g, key)

I na tomto live LP nescházejí prověřené osobnosti: Sammy Hagar, Slash, včetně (a opět) velkého množství dalších muzikantů: Dan Wexler a další kytarista Steve Farris (g, ex Gary Wright), dále Matt Laug (dr) a Merrit Morrison (bg).


Science Fiction (2000, Columbia River)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Ryan Roxie (g), Phil X. (g), Bob Marlette (bg, g, key), Eric Singer (dr)

I když v sestavě najdeme Erica Singera, album nemá tah. Jediné pozitivum je, že sestava se opět uklidňuje. Kytarista Phil X. je znám z Frozen Ghost.


Brutal Planet (2000, Spitfire)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Ryan Roxie (g), Phil X. (g), Bob Marlette (bg, g, key), Eric Singer (dr)

Opět s producentem Bobem Ezrinem a konečně již na chvilku usazenou kapelou. Hutné rockové album s názvuky stylů, poplatných této době.


Alice Cooper Live (2001, Delta)

Live záznam, který je z většiny tvořen skladbami z LP Science Fiction.


Dragontown (2001, Spitfire)

Obsazení: Alice Cooper (voc), Ryan Roxie (g), Tim Pierce (g), Greg "Frosty" Smith (bg), Kenny Aronoff (dr), Bob Marlette (key, bg, g)

Do sestavy přišel Tim Pierce (ex Joe Cocker, The Corrs, Meat Loaf) a potvrdil tak, že skupina Cooper se po dvou průlomových deskách Trash a Hey Stoopid chytla a pokračuje s velkým nasazením v tažení hardrockovým světem. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží...


A nyní miniprofily.



Glen Buxton

Zakládající člen Cooperovy skupiny, autor mnoha riffů, typických pro tuto kapelu (např. School's Out či I'm Eighteen). Narodil se 11. listopadu 1947 v Akronu v Oklahomě, vyrůstal v Arizoně a na střední škole se setkal s Vincentem Furnierem a Dennisem Dunawayem, se kterými přes formace The Earwigs, The Spiders a Nazz došel až k legendárnímu kvintetu Alice Cooper Band (viz výše). Po jeho rozpadu se Glen stáhl do ústraní a objevil se až roku 1978 na jednom benefičním vystoupení. Potom dal o sobě vědět v polovině 80. let, kdy si zahrál na Flat Out, sólovém albu Bucka Dharmy, kytaristy z Blue Oyster Cult. Poté dostal chuť zase něco zkusit a zformoval skupinu Virgin, která ale měla krátké trvání a nezanechala po sobě žádná alba ani singly. Teprve až roku 1997 se objevil znovu po boku Alice Coopera na trochu zmatečné akci Ant-Bee (LP Lunar Music) a 10. října téhož roku opět stanul na jevišti vedle svých bývalých kolegů, Michaela Bruceho a Neala Smithe. Všechno tedy vedlo slibně k tomu, že by se mohla obnovit první základní sestava (jak tomu koneckonců v 90. letech probíhalo u spousty dalších legendárních seskupeních). Všem těmto spekulacím byl učiněn konec o týden později, kdy 18. října Buxton ve věku 49 let zemřel v nemocnici v Iowě na zápal plic, respektive na komplikace při jeho léčbě. Na náhrobním kameni je emblém School's Out, notový záznam riffu a iniciály a jména jeho kolegů z první sestavy. Nejoblíbenější kytarou byl Gibson SG (zejména bílý SG/Les Paul Custom se třemi humbuckery z počátku 60. let), z aparátů preferoval stacky Marshallů a zejména comba Fenderů (hlavně ve studiu). "Glen byl instinktivní muzikant, něco jako Keith Richards," vzpomíná Cooper.


Michael Bruce

Spíše doprovodný kytarista, člen první formace. Narodil se 16. března 1948. Po vstupu ke Cooperovi se osvědčil zejména jako spolehlivý muzikant, multiinstrumentalista (dobře zvládá i klávesy) a výborný skladatel a aranžer: "Měl v sobě cit pro to, jak poskládat všechny ty naše šílený nápady dohromady," uvádí Cooper. Po rozpadu Cooper Bandu se s kolegy Neilem Smithem a Dennisem Dunawayem rozhodli pokračovat v kapele Billion Dollar Babies a těžit tak z předchozí kariéry. Přibrali ještě Boba Dolina na klávesy a Mikea Marconiho na sólovou kytaru, ale výsledné LP Battle Axe v podstatě propadlo. Mj. i díky tomu, že Bruce nedokázal unést a zvládnout roli zpěváka, textaře a frontmana kapely. Relativně větší úspěch má se svými sólovými aktivitami, ale přesto se rozhodně nejedná o nějaký výrazný úspěch. LP It's Revival Time přišla v podstatě příliš brzy i na devadesátá léta, lepší ohlas zaznamenala jeho deska In My Own Way, která obsahuje některé nadupanější věci, jako úvodní King Of America. Osobně se mi nejvíce líbila předělávka od Slade, So Far, So Good. Mezi kytaristy je ceněn pro svůj cit k souhře a přemýšlivou doprovodnou hru. Oblíbenými kytarami byly Gibsony Les Pauly (zejména bílé Customy), z aparátů dával přednost stackům Marshall.





Steve Hunter

Výrazný kytarista, dnes již legendární pro svůj široký záběr členství v kapelách a vysoce ceněnou studiovou činnost včetně hostování a sólových počinů. Narozen roku 1948 v Decatour. Z jeho sólových LP mělo největší ohlas první, Swept Away (1977, Atco), které názorně předvádí šíři jeho talentu a výrazu (od nosné Eldorado Street přes blues rockovou Rubberman k velmi zajímavé instrumentální předělávce Sail On Sailor od Beach Boys). I další alba, The Deacon a Night People, se setkala s odpovídajícím ohlasem. Když pomineme jeho působení u Coopera, tak ze známých osobností a skupin, se kterými s velkým ohlasem spolupracoval ať už interně nebo jako studiový muzikant, jmenujme např. Jasona Beckera, Jacka Bruceho, Aerosmith, Yvonne Elliman, Petera Gabriela, Juliana Lennona, Bette Midlerovou, Lou Reeda, Davida Lee Rotha a Leslieho Westa.


Dick Wagner

Původně člen The Frost, potom spolu s Hunterem člen nejen Cooperovy smečky, ale i formací Lou Reeda a Petera Gabriela. Multiinstrumentalista (zvládá i klávesy). Odborníky i fanoušky je vedle těchto působení nejvíce ceněno jeho hostování u Marka Farnera (od Grand Funk) a aranžerské a producentské schopnosti.


Reb Beach

Věhlasný kytarista. Narozen v Pittsburghu, na klavír a kytaru se naučil hrát sám už v raném věku (později chodil po dva semestry do bostonské Berkelle Institute). Jeho největšími vzory byli Aerosmith, z kytaristů pak Sammy Hagar, Ronnie Montrose a Steve Morse (ještě u Dixie Dregs). Po přestěhování do New Yorku začal působit jako studiový muzikant, kde si udělal věhlas spoluprací s Ericem Claptonem, Rogerem Daltreym a dalšími. Později člen Winger (natočili tři platinová alba), on sám často vítěz mnoha odborných anket. Stál u zrodu svých signature kytar u Ibanez. Po angažmá u Coopera rozjel svůj projekt Reb Beach Project a stal se členem Dokken (za George Lynche).


Ryan Roxie

Stálý člen současné Cooperovy sestavy, jeho hvězda jde rychle nahoru. Renomé si vytvořil již svou spoluprací s Gilbym Clarkem (např. LP Hangover, kde hraje i slide kytaru), angažmá u Coopera mu přineslo další možnosti uplatnění, mezi něž patří i hraní u Slashových Snakepit (Ain't Life Grand).




Za celou tu řadu jmen aspoň jednoho výraznějšího, kterým jistě je

Davey Johnstone
.

Jeden z nejvšestrannějších a studiově nejvyhledávanějších kytaristů současnosti. Vedle svého nástroje zvládá i sitar, mandolinu, banjo, nevyhýbá se ani kytarovým syntezátorům. Ještě před svým angažmá u Coopera proslul jako člen skupiny Eltona Johna. Začal jako folkový muzikant, výrazněji se uvedl na LP Bernieho Taupina. Tam na sebe upozornil Eltona Johna, se kterým nahrál do dneška asi dvacet desek. Jeho kytara přináší do Johnova hudby prvek napětí (viz např. Saturday Night's Alright For Fighting). Pověst o jeho nadání se rozlétla velmi rychle, takže si jeho spolupráci vyžádaly takové hvězdy, jako např. Joan Armatrading, Yvonne Elliman, Meat Loaf, Olivia Newton-John, Stevie Nicks, Bib Seger, Vonda Shephard, Rod Stewart, Who a celá řada dalších. Jeho sólová alba nejsou příliš známa (relativně největší pozornost vzbudilo Smiling Face z roku 1973).




Za všechny aspoň ti, o kterých jsme se ještě v Muzikusu zvlášť nezmiňovali (v budoucnu se na ně jistě dostane):


Vinnie Moore

Jedna z výrazných osobností, které vyprodukovala 2. polovina 80. let. Spolu s live albem vyprodukoval sedm svých sólových titulů, které jsou velmi ceněny pro virtuózní, technicky velmi náročné rychloběhy. Hned první, Mind's Eye, ho vynesla na vrcholy různých, často prestižních anket. S Alicem Cooperem jel turné, účastnil se i na velmi zajímavých tribute albech, věnovaných tvorbě Deep Purple. Se svými kytarovými klinikami objel doslova celý svět.


Steve Lukather

V současnosti jeden z nejznámějších session kytaristů, který je znám svou stylovou univerzálností, technickou dokonalostí hry a velkou šíří osobního feelingu. Narozen 21. října 1957 v Los Angeles. Vedle svého členství ve skupině Toto a angažmá u Alice Coopera spolupracoval a nahrával s takovými kapelami a osobnostmi, jako je na jedné straně např. Asia, Gregg Bissonette, Peter Criss, Peter Frampton, Al Jarreau, Greg Lake, John Wetton, na druhé straně Chet Atkins, Larry Carlton (velmi výrazná spolupráce), jeho záběr je od osobností, jako jsou Eric Clapton, Joe Cocker, Neil Diamond, Don Henley, John Mayall po Georgea Bensona, Chicago, Earth, Wind & Fire, Arethu Franklin, Herbieho Hancocka, nevyjímaje ani Michaela Boltona, Cher, Michaela Jacksona, Stevie Nicks a řady dalších. Natočil dvě sólová alba a určitě se mu budeme věnovat v některém z příštích Kytarových velikánů.


Uveďme si ještě pro pořádek další, významnější desky Alice Coopera a jeho seskupení včetně doporučených výběrů: Scooldays (1973 - ilustrativní výběr z prvních dvou desek, Pretties For You a Easy Action, Straight), Alice Cooper's Greatest Hits (1974, Warner Brothers), Collection (1982, Warner Brothers, stejný titul roku 1995 u Castle), Freak Out (1985 v edici Prime Cuts u Showcase, 1991 stejný titul edice Rock Classics u Rock Classics), Prince Of Darkness (1989, MCA), To Hell And Back: Alice Cooper Greatest Hits (1989, kompilace, Hammond, Hammond), Beast Of Alice Cooper (1993, Alex), He's Back (1997, obsahuje šestnáct skladeb, Ariola), A Nice Nightmare (1997/1998, 10 skladeb, Excelsior/Sony), Super Hits (1999, Sony), The Best Of Alice Cooper (2001, Rhino), Definitive (2001, WEA International), Take 2 (2001, WEA International), Live At Toronto (2001/2002), Nobody Like... Alice Cooper Live (2001/2002, Cedar)...

A nezapomeňme ani na videa, která Alice Coopera a jeho divokou smečku nejlépe ilustrují: Welcome To My Nightmare (1975, Rhino), The Nightmare (1983, Warner Home), Nightmare Returns (1987, live, MCA), Video Trash (1990, Sony Music), Trashes The World (1990, live, CBS), Brutally Live (2000, i na DVD), Prime Cuts (2001, Polygram)...


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Letem-kytarovym-svetem-Alice-Cooper-profil-strom-vyvoje-alba-miniprofily-kytaristu~21~kveten~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.