muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraLaurence Cottle - Bass profil

4.2.2015 | Autor: Ibrahim Hassan | sekce: pro muzikanty - seriály

Laurence Cottle - Bass profil


Tohoto velšského basistu lze nepochybně řadit k velikánům session baskytary. Nejenže má dokonalou prstovou techniku na pražcovou i bezpražcovou baskytaru, ale je ceněný zejména proto, že mu nedělá potíže zahrát jakýkoliv hudební styl, od jazzu přes pop a klasiku až po metal. A nejen to, nemá problém s potlačením svého ega a dokáže se tak přizpůsobit prakticky jakékoliv hudební situaci. Ba právě naopak, rád hraje úlohu sidemana, i když je schopen vést jako frontman svoje kapely.

Laurence Cottle byl součástí kapely Dona Aireyho, který u nás odehrál v březnu dva koncerty. Tentokrát je součástí bass profilu i rozhovor, který zprostředkovala agentura Ozzy & Potkan.


Začátky

Laurence Cottle se narodil v roce 1961 do muzikantské rodiny sídlící ve velšském městě Swansea. Oba jeho rodiče se angažovali v hudbě, matka jako amatérka pocházející z hudební rodiny a otec jako profesionální klavírista, který měl svou jazzovou kapelu.

Malý Laurence tak byl od narození obklopen hudbou a již ve dvou letech z něj otec udělal účinkujícího ve své vaudeville show. Později ho začal učit na trombón a začlenil ho do své kapely, kde hráli už Laurencovi bratři Dave a Richard. Především Richard, který hraje na saxofon a klávesy, se později proslavil po boku takových jmen, jakými jsou Eric Clapton, Rod Stewart, Tina Turner, Mick Jagger, David Bowie a další.

V deseti letech se Laurence poprvé dostal k baskytaře. Otec chtěl změnit stylovou orientaci kapely, aby se lépe uplatnili, a místo jazzu začali hrát popové a rockové klasiky. Díky průpravě v jazzové hře a harmonii nebyl pro Laurence problém se v krátké době naučit hrát na nový nástroj, který se měl stát i zdrojem jeho obživy v pozdějších letech.

Jazz a klasika

První session odehrál Laurence pro klasického kytaristu Johna Williamse (ne, není to ten filmový skladatel) do jeho klasického opusu Cavatina pro film Lovec jelenů z roku 1978. Na začátku osmdesátých let přesídlil Cottle do Los Angeles a začal tady hrát s jazz fusion kapelou The Fents, po boku klávesisty Adama Holzmana a bubeníka Moyese Lucase. S touto kapelou nejdříve natočil tři bonusové skladby na desku First Offence a později regulérní album The Other Side. Jako host se účastnil natáčení dvou desek kapely Itchy Fingers, která se orientovala na latinu a jazz.

V devadesátých letech produkoval a natáčel tři desky jazzového kytaristy Jima Mullena, se kterým dodnes hraje, pokud má čas. V devadesátých letech také rozjel vlastní sólovou kariéru. Založil Laurence Cottle Quintet, se kterým natočil dvě desky - Five Seasons (1992) a Live (1995). Obě s nulovým prodejem, ale obě výborné se skvělou fúzí jazzu a funku. Přestože další sólové desky nevydal, hraje s touto kapelou dodnes, stejně jako s dalším projektem, který v té době založil - Laurence Cottle Big Band, který hraje jak klasické jazzové standardy, tak Laurencovy vlastní skladby.

Laurence byl také v poslední inkarnaci Earthworks Billa Bruforda v letech 2003 až 2007, přestože se neobjevil na žádné nahrávce z té doby. Vedle toho natáčí s bubeníkem a klávesistou Gary Husbandem (Level 42, John McLaughlin) nebo klávesistou Jasonem Rebellem (Sting).

Rocková a popová kariéra

Nejznámější je Laurence Cottle díky natočení desky Black Sabbath Headless Cross (1989), přestože vlastně ani nebyl členem kapely. Díky tomu se ale dostal třeba k práci pro Garyho Moorea (After the War,1989) a následně natáčel i sólovou desku Tonyho Iommiho Iommi (2000) nebo několik sólovek Tonyho Martina. Základem rockové session kariéry byla ale deska Erica Claptona August (1986) a především sólovka Dona Aireyho K2 (1988), kterou nabubnoval Cozy Powell, který pak dostal Laurence do dalších projektů. Jako session hráč natáčel pro Ninu Hagen, Seala nebo také druhdy populární teenageovskou kapelu Hanson.
Filmy a komerční hudba

První účinkování ve světě filmové hudby zažil Laurence po boku mistrů - Michaela Kamena a Erica Claptona, při natáčení hudby k filmu Smrtonosná zbraň v roce 1987, i když natočil již zmiňovanou Cavatinu Johna Williamse, která byla použita ve filmu Lovec jelenů. Jako autor skládal hudbu pro seriál Přátelé, Matlock nebo Ženatý se závazky, pro televizní show Dobré ráno, Ameriko, The Oprah Winfrey Show.

Laurence Cottle - Bass profil


ROZHOVOR

V naší zemi jste znám hlavně díky tomu, že jste hrál s Black Sabbath. Zajímalo by mě, jestli jste byl opravdu členem. Někde jsem četl, že jste jen nahrál za dva dny desku, tři dny se točil videoklip, a to bylo celé.
Myslím, že to bylo ještě míň. (smích) Video jsme točili jen jeden den. Už si nevzpomínám, jak dlouho trvalo natáčení alba, ale většina stop už byla nahraná a já do toho dotočil basu. Určitě jsem nebyl členem Black Sabbath. Byl jsem jen najatý studiový hráč. (smích)

V té době jsem pracoval s Cozy Powellem na jeho albu The Drums Are Back a on shodou okolností produkoval i album Black Sabbath, proto mě pozval, abych jim to natočil. Takže ne, nikdy jsem členem nebyl. I když jsem později natáčel s Tonym Iommim několik jeho sólových alb.

Když natáčíte album jako studiový hráč, kolik máte svobody?
To záleží na tom, co natáčíte. S Black Sabbath to byly především rify, tam prostě musím hrát s kytarou. Jinak ale mám poměrně dost svobody, většinou je i docela jasné, co je potřeba kde zahrát. U Black Sabbath mi Cozy dal i určitou volnost, rozhodně jsem nedostal noty, co mám kde hrát. Občas jsem tam i něco vlastního přidal, ale většinou jsem si jenom poslechl, co už bylo nahráno, a řídil jsem se tím.

Co třeba u Mika Oldfielda, když jste s ním jel turné?
Tak tam jsem neměl svobodu ani náhodou. (smích) Všechno jsem měl napsáno v notách a nesměl jsem přidat jedinou notu. Vlastně jsem jich pár nezahrál jeden večer, když jsem usnul. (smích) Měl tam několik ploch, kde basa nehrála, a během jedné z nich jsem usnul. Víte, jak to je, sedíte před pultem a pro vás se nic neděje, takže jsem na chvíli „vytuhl“. Řekl bych, že si toho Mike nevšiml. (smích)

Jak vzpomínáte na ten koncert, který se z toho turné natáčel?
Myslíte ten v Edinburghu, že? Rozhodně tam byla docela zima, ale jinak nic zvláštního. Po koncertě byla dobrá párty, na které jsem žongloval. (smích)

Jaké podmínky musí člověk splňovat, aby mohl působit jako nájemný muzikant?
Musí mít spoustu zdravého rozumu. Velký rozhled v hudebních stylech. Musíte vědět, co hrát, a hlavně, co nehrát. Pokud budete hrát na heavymetalovém albu, určitě nebudete hrát jazzově. Prostě v tu chvíli v sobě musím potlačit jazzmana a řídit se stylem. A stejně tak by nemělo být znát, když hraji na jazzové nahrávce, že jsem i metalový hráč.

Měl byste být schopen číst noty, zvlášť pokud děláte filmovou nebo orchestrální hudbu. I když existuje i spousta skvělých hráčů, kteří to neumí, a jsou vytížení. Není to úplně to nejdůležitější.

Máte představu, na kolika nahrávkách jste hrál?
Vůbec netuším. Musel bych se podívat, ale myslím, že jich mohlo být kolem stovky.

Na vašich stránkách, v sekci Buy CD, jsou vaše desky, které si lidé mohou stáhnout zadarmo. Proč?
No jo... (smích) To jsem tam dal, protože jsem z těch alb neměl nikdy ani korunu. Prodej byl víceméně nulový. Řekl jsem si, že to aspoň poskytnu zdarma.

Proto jste nenatočil žádné další album?
Přesně. Ztratil jsem zájem něco dalšího dělat. Stále píšu vlastní věci, ale to je pro jiné účely. Natáčím hudbu pro knihovny nebo filmovou hudbu. Mám big band, pro který píšu hudbu, a také malé trio, pro které skládám. Dělám hudbu pro vysoké školy. Ale jsem unaven nahrávacím průmyslem, takže nic nenatáčím. Poslední z těch desek jsem udělal před dvaceti lety.

Jste známý především mezi rockovými fanoušky, ale hrajete i spoustu jazzu a fúzí. Jakou hudbu preferujete?
Především rád hraji na basu. V jakémkoliv stylu. Miluju, když můžu hrát styl, který hrajeme dnes s Donem. Budeme hrát i věci z jeho posledního alba a to mě hodně baví. Tento rok hraju i hodně funku. Třeba s Alem Jarreauem nebo Fredem Wesleym a Peem Weem Ellisem.

Hraju i spoustu současné klasické hudby, teď jsem byl v Lucembursku, kde jsme hráli klavírní koncert Django Batese, současného amerického skladatele. Nebo jsem spolupracoval s Mark-Anthonym Turnagem, což je současný britský skladatel, který míchá jazz a klasiku. Celé září jsme hráli v Covent Garden jeho operu Anne Nicole. Je to o Anne Nicole Smith, která si vzala miliardáře, velmi smutný příběh. Ale hudba je skvělá, byla to velká výzva, hrát tak moderní, rytmickou a harmonickou hudbu.

Dělám stále spoustu studiové práce, hudbu k filmům, i třeba smooth jazz, který zrovna nemusím. Ale rád hraji, a když je to s dobrými muzikanty, tak je to bonus navíc. (smích)

Jak jste se vlastně dostal k hudbě?
Můj táta byl muzikant a mám i dva starší bratry, kteří jsou také muzikanti. Všichni jsme hráli v kapele našeho táty, kde jsem já hrál na trombón a bráchové na klarinet a na trubku. Hráli jsme tradiční jazz a dixieland, což byly v 60. a 70. letech v Británii populární styly. Hráli jsme tehdy na hodně akcích. Pak se táta rozhodl kapelu změnit a začali jsme hrát i taneční a modernější věci. Museli jsme přejít na jiné nástroje a já dostal baskytaru.

Kteří baskytaristé vás ovlivnili?
Zpočátku to byl Jack Bruce. Měli jsme rockovou kapelu, kde jsme hráli Led Zeppelin, Cream, The Who nebo The Beatles. Pak jsem začal poslouchat i jazz a funk, takže jsem objevil Stanleyho Clarka a potom Jaca Pastoria. Ten byl zřejmě mým největším vzorem. Ze začátku jsem vůbec nechápal, jak hraje. Pamatuju si na jednu věc z jeho první desky, která byla ve stylu cha-cha a měl jsem pocit, že hraje mimo. Až potom mi došlo, že hraje tak synkopicky, že to vytváří tenhle dojem.

Všiml jsem si, že hrajete prsty, trsátkem i slapem. Který z těch stylů je vám nejbližší?
Trsátkem jsem hrál jen jednou, u Mika Oldfielda, protože jsem to měl napsáno v notách. (smích) A můj nejoblíbenější styl jsou prsty. Je to pro mě nejpohodlnější a dokážu se tak nejlépe vyjádřit. Slap jsem zkoušel v minulosti, ale moc mi to nešlo. Nejsem Stanley Clarke nebo Marcus Miller, kteří to ovládají bravurně. Proto jsem se slapem také přestal, tihle borci jsou tak dobří, že se jim do toho nechci míchat. (smích)

S trsátkem se mi nehraje dobře, ale miluju ten zvuk. Třeba Carol Kaye je skvělá nebo Bobby Vega. Líbí se mi Francis Rocco Prestia z Tower of Power, který také hraje trsátkem. Má úžasný zvuk a neskutečný groove.

Zahrajete si ještě někdy na trombón?
Velmi zřídka. Když přijedu do Walesu za svým bratrem, zahraji si s jejich kapelou, ale to je jen občas. Ve svém studiu mám ale další žesťové nástroje a v rámci možností jsem schopen na ně zahrát natolik, aby se to dalo použít na nahrávkách.

Zmiňoval jste práci na filmech. Jak jste se k tomu dostal?
Začal jsem nahrávat filmovou hudbu někdy v roce 1986 nebo 1987, kdy jsme s Ericem Claptonem natáčeli Lethal Weapon. Tady jsem potkal Michaela Kamena, se kterým jsem pak ještě několikrát spolupracoval. Spolupracuji i s Garethem Williamsem, což je britský skladatel filmové hudby, který nyní přesídlil do Los Angeles. Ale posílá mi skladby přes internet a já mu posílám zpět natočené party.

Když pracujete s jinými muzikanty, učíte se jejich přístupu k hudbě? Nebo se snažíte zkombinovat jejich a svůj přístup?
Většinou se snažím zachovávat svůj přístup. Ale třeba u Dona Aireyho to nejde, tady se musím podřídit jinému stylu. Ale to mi nevadí, rád se učím hrát jiné styly. Rád se učím jinak cítit hudbu a jiný groove. Netrvám na tom, aby můj styl nebo moje hra byly v popředí. Jsem dokonale spokojený se svojí rolí doprovodného muzikanta.

Jste spojen s baskytarami Wal, hrajete na ně stále, nebo už jste přesedlal na jiné nástroje?
Ještě mám pětistrunný bezpražec Wal, ale pražcovou baskytaru jsem prodal. Dnes budu hrát na Yamahu, ale jinak používám nádherný nástroj, který mi udělala britská firmy GB Guitars. Jsou to ručně stavěné nástroje.

Wal se na nějaký čas vytratili z hudebního průmyslu, ale před pár lety se vrátili. Byl jsem se podívat u nich v továrně a zahrál si na pár nástrojů a asi si pořídím nějaký nový. (smích)

Co aparáty?
Na tomhle turné mám Ampeg SVT, to je můj oblíbený aparát. A pak ještě používám EBS, ty jsou také hodně dobré.

Používáte nějaké efekty?
Ne, vůbec. V minulosti jsem nějaké používal, ale v současnosti nemám tu potřebu. Spoléhám se jen na svoji basu. I když, možná bych zase mohl něco vyzkoušet, docela mě bavil delay nebo kvákadlo.

Vybavení

Baskytary
Yamaha TRB (pětistrunná)
Wal (pětistrunná, bezpražec)
GB Spitfire (pětistrunná)
Fender Jazz
Fender Precision
Washburn (pětistrunná, akustická)
Guild Acoustic
Martin Acoustic

Aparát
Ampeg SVT Classic (zesilovač)
Ampeg SVT 410 (4x 10” kabinet)
EBS TD650 (zesilovač)
EBS NeoLine 112 (1x 12” kabinet)
EBS NeoLine 210 (2x 10” kabinet)
EBS NeoGorm 212 (2x 12” kombo)

Diskografie:
(výběr)

sólo:
Five Seasons (1992), Live (1995)

spolupráce:
The Frents: First Offence (1986 reissue), The Other Side (1987)
Eric Clapton: August (1986)
Itchy Fingers: Quark (1987)
Michael Kamen: Lethal Weapon (1987)
Don Airey: K2 (1988), A Light in the Sky (2008), All Out (2011)
Nina Hagen: Nina Hagen (1989)
Black Sabbath: Headless Cross (1989)
Gary Moore: After the War (1989)
Jason Rebello: Clearer View (1990)
Alan Parson Project: Freudiana (1990)
Tony Martin: Back Where I Belong (1992)
Brian Eno: Eno Box II: Vocals (1993)
Seal: Seal (1994)
Hanson: Snowd In (1997)
Chris Farlowe: The Voice (1998)
Tom Jones: Reload (1999)
Tony Iommi: Iommi (2000)
Tim Garland: Playing to the Moon (2002)
Jim Mullen: Into the 90’s (1990), Soundbites (2003), Rule of Thumb (2003)
Afro Celt Sound System: Seed (2003)
Lisa Stanfield: The Moment (2005)
Chris Thompson: Timeline (2009)
Gary Husband: Dirty and Beautiful, Vol. 1 (2010), Dirty and Beautiful, Vol. 2 (2012)
Pee Wee Ellis: Tenoration (2011)

www:
laurencecottle.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2014/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Laurence-Cottle-Bass-profil~04~unor~2015/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.