muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Wayne Kramer

29.07. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Wayne Kramer


Vlastně už jen dva muzikanti jsou naživu z divokých amerických MC5, o kterých se říká, že stáli u zrodu nejen rvavého a neurvale hlasitého detroitského soundu, ale tzv. amerikanizovali hardrockové hnutí samého konce šedesátých let.

O MC5 (neboli Motor City Five) se dokonce zejména díky jejich přístupu a pódiové prezentaci mluví jako o protopunkové skupině. V každém případě je nutné si uvědomit, že tato parta se prezentovala i tehdy na svou dobu hodně bezprostředně, vzpurně proti establishmentu a dost věcí na pódiu neřešila...

Wayne Kramer
Wayne Kramer, kytarista, skladatel, producent, ale také i filmový a televizní tvůrce se narodil 30. dubna 1948 v Detroitu v Michiganu. V podstatě všechny prvotní pokusy (ještě za studií) založit nějakou kapelu směřovaly k tomu základnímu - seznámení se s Fredem Smithem, budoucím kolegou z MC5. Už jako teenageři poslouchali stejnou hudbu, nejvíce je bralo rhythm & blues a osobnosti jako Dick Dale, Chuck Berry, tvorba kapel jako Ventures a muzika, pro kterou se později vžil název garage rock. Oba dva kytaristé tehdy vedli svoje vlastní skupiny, Smith hrál u Vibratones a Kramer s Bounty Hunters. Po absolvování střední školy se nakonec dali dohromady, ještě pod názvem Kramerovy kapely Bounty Hunters, kdy je v sestavě doplnili Billy Vargo (g) a Leo DeDuc (dr) a Smith tehdy hrál na baskytaru.
Sestava získala rychle popularitu, ale nevydržela moc dlouho. Smith se chopil kytary, na baskytaru přišel Patrick Burrows a za bicí usedl Bob Gaspar. Kapela, lépe řečeno dvojice Kramer Smith, si při rostoucím koncertním záběru začíná uvědomovat, že by sestavě prospěl frontman, zpěvák, který by převzal jejich pěvecké party. Volba padla na Roba Derminera (později si zvolil jméno Tyner) a ten také vymyslel kapele nové jméno, MC5. Během roku pak dochází k další personální změně, kdy se usazuje klasická sestava této skupiny - MC5 na svém startu je tedy tvořena Kramerem a Smithem, za mikrofonem je Tyner a novými členy jsou Michael Davis (bg) a Dennis Thompson (dr).

MC5
Kapela se stává známým hudebním tělesem, předskakuje řadě dobových hvězd a její tvorba začíná mít hodně výjimečný nádech nejen pro svou energii, ale třeba i pro ten fakt, že Kramer se stále více zajímal o jazz, spolu se Smithem hodně poslouchali Johna Coltranea a snažili se na své kytary přiblížit se k vysokým kvílivým tónům saxofonů. Spolu tak vytvořili velmi zajímavé kytarové dueto, kdy Kramer šel spíše po osobitém ztvárnění sól a tónů a Smith se zase vyžíval v různých metrech a rytmech.
První album na sebe nedalo dlouho čekat. To již měla kapela za sebou řadu vystoupení, kdy kuloáry šel hlas, který přirovnával jejich koncerty k neřízené, katastrofické síle přírodních kataklyzmat. Předskakovala dokonce Cream a Rolling Stones a její renomé začalo raketově stoupat - spolu se Stooges se tak stali první kapelou, která podepsala smlouvu s novým labelem Elektra Records.
Debut Kick Out the Jams (1969) vylétl na 30. místo v Billboardu, což byl opravdu úspěch, vezmeme-li si dobu, ve které se album objevilo na trhu (právě totiž začínalo období, které svým významem a rozvojem forem rockové hudby nemá v historii nonartificiální muziky dodnes obdoby).

„Chtěli jsme do tehdejší hudby vnést trochu více energie.“
(Wayne Kramer, Rhino, 2018)

Deska šla na dračku a kapela taky. Což velmi brzy přineslo své výsledky, mimo jiné i v tom, že kapela nebyla na toto vypětí zvyklá a mezi členy to začalo být trochu napjaté. Nepřispěla k tomu ani rebelie proti vlastnímu labelu, kdy kapela ignorovala výzvy managementu podílet na některých reklamních akcích. Došlo tedy na změnu společnosti, a tím i na změnu produkce. Rozpačité recenze na politické směřování členů kapely a nový, dost upjatý zvuk druhého alba, Back in the USA (1970, Atlantic), rozhodně přispěl k tomu, že deska se vyšplhala pouze na 137. příčku Billboardu. Kapele se přestaly dařit i koncerty, přijetí byla rozpačitá a na členech začínala být znát únava i nadměrné užívání drog, což jim také přineslo i konflikty se zákonem. Třetí deska, High Time (1971), se pak stěží dostala do Billboardu (191. místo), i když skupina byla s výsledkem nahrávání spokojena. Vývoj muziky se ale ubíral jinam a kapela se začala trhat. Po rychlých odchodech a změnách baskytaristů a bubeníků to nakonec Kramer, když na koncertě, kde se předpokládalo několik tisíc posluchačů a přišlo jich jen několik desítek, zabalil, a to přímo na pódiu. MC5 přestali existovat.

Cesta do zapomnění...
Smith vytvořil několik vlastních sestav, oženil se s Patti Smith; Tyner zemřel ještě před první reinkarnací kapely, Davis a Thompson hráli v řadě dalších skupin. A Kramer? Ten nejdříve hostoval na albech různých umělců, ale roku 1975 byl uvězněn za distribuci drog. Po propuštění se po několika zaměstnáních setkal s Johnnym Thundersem a hráli spolu v kapele Gang War. Důležité ale je, že ještě před prvním pokusem dát znovu dohromady MC5 vydal dvě sólová alba, Who Shot You, Dutch? (1987, Spectre) a Death Tongue (1991, Progressive), která byla docela dobře přijata kritikou. Doba tomu napomáhala, samý počátek devadesátých let přál návratu klasických jmen předchozích desetiletí, a i to přivedlo Kramera na myšlenku obnovit MC5. Ovšem pouze již ve čtyřech. K jednorázovému reunionu došlo roku 1992, ale stálejší činnost začala kapela v klasickém složení Kramer, Smith, Davis a Thompson vykazovat po roce 2003, zejména, když se k nim o dva roky později přidal zpěvák Handsome Dick Manitoba (od punkových Dictators).

Kytaroví velikáni - Wayne Kramer


V tomto období Kramer vydává řadu vlastních alb a organizuje řadu projektů, kdy nejúspěšnější je album Hard Stuff (1995, Epitaph). Realizace je podpořena řadou hostů, zejména ze souborů Bad Religion a Suicidal Tendencies a stylově jde o hodně široký záběr. A dalo by se říci hodně nespecifikovaný záběr. Album má sice pozitivní ohlas, nejen kvůli hostům a Kramerově jménu, ale i z hlediska čirého zájmu fanoušků, co zde nového vzniklo. Ovšem další sólové Kramerovy počiny, jakkoli obecně a stále menšící se komunitou jeho posluchačů ceněné, se nesetkávají se zvláštním zájmem. Z celé řady alb tak lze vzpomenout snad jen Gang War (1996, Sonic) či Adult World (2002, Muscletone).
Když roku 2012 umírá již třetí člen základní klasické sestavy MC5, baskytarista Michael Davis, Kramer kapelu rozpouští.
Až na příležitostná vystoupení a jeho hostování (například s Pink Faires, Johnnym Thundersem, Mickem Farrenem, Bad Religion, Alicem Copperem, Ramones, Cherie Currie, Cheap Trick, Tomem Morellem, Marianne Faithfull, Rise Against...) je nutné zmínit jeho členství u all-star punkové superskupiny H1N1, jejíž základ tvořili Kramer, Henry Rollins (Black Flag) a Paul Collins (The Nerves).

Kytary
Jak při jednom rozhovoru Kramer prohlásil, vlastně všechny kytary, na které hrál ve svých počátcích, mu byly odcizeny. „Mou první kytarou byla Kay s f otvorem. Nebylo pro mne jako devítiletého kluka snadné umáčknout ty struny s vysokým dohmatem. Až když si matka sehnala lepší práci, mohla mi pořídit první elektrickou kytaru, Sears Silvertone se dvěma snímači za 125 dolarů...“
V každém případě ale můžeme uvést několik zásadních modelů, které jeho osobnost provázely. Vzhledem k osobitým úpravám jeho Fenderu Stratocasteru z období u MC5 je to třeba Fender Stratocaster Wayne Kramer Signature s hvězdami a pruhy a s osazením CS/HB/SC. Od této značky pak zcela určitě ještě 1955 Esquire a několik Telecasterů. Ze stáje Gibson pak jmenujme červený Gibson ES335, 1959 Les Paul Junior (žlutý se dvěma výřezy), Firebird V s nereverzní hlavou a SG Custom se třemi snímači. V jeho sbírce pak je i dobově pro svůj průhledný plastový korpus velmi módní Dan Armstrong Lucite či třeba Epiphone Wilshire s vibratem Tremotone nebo Grestch Duo Jet...

Kytaroví velikáni - Wayne Kramer


Aparáty
„Pořádnej aparát, to byl vždycky problém. Když jsme začali s MC5, tak jsme se setkali s chlápkem, který se vyjádřil, že by nás chtěl manažovat. Tak jsme ho přesvědčili, že bychom potřebovali pořádný zesilovače. Právě jela první vlna britské invaze a Beatles hráli na ty svoje výkonný Voxy AC-100. Tak ten chlápek vybral bankovní konto a koupil nám to. To bylo jako bychom se posunuli do vyššího levelu. Byly to stowattové mašiny a tehdy v Americe nebylo nic tak silné. Pokud si vzpomínám, tak maximum udělala komba Fender Dual Showman s 65 watty. Tehdy neexistovalo nic modernějšího.“
Vedle Voxů Super Beatle hrál na 60wattová komba Fender Hot Rod DeVille 212 III: „Tady jsem nemusel používat žádné efekty - hrál jsem na to se Stratocasterem a to bylo tak specifické, že nemělo cenu k tomu nic přidávat.“
Kramer hrál také i na Marshally: „Cream na ně třeba hráli, Jimi Hendrix taky - dělali jsme mu předskokany. Tak jsme si také pořídili hlavy Super Lead. Úžasně znějící zesilovače!“

Efekty
V této oblasti toho u něj moc nenajdeme. Z dob minulých nějaké pedály wah, potom Maestro Fuzz Tone: „Měl jsem jeden z prvních, asi tak ročník 1966 nebo 1965. Koupil jsem si ho, ale ten zvuk mě zklamal. Nejlepší bylo vytavit lampáč na maximum.“ Zmiňme se i o Electro-Harmonixu Big Muff PI. Ze současnějších zařízení uveďme třeba DigiTech RP500.

Web
http://www.waynekramer.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Wayne-Kramer~29~cervenec~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.