Kytaroví velikáni - Vinnie Moore

Kytaroví velikáni - Vinnie Moore
Kytaroví velikáni - Vinnie Moore

Kytaroví velikáni ... č. 204

„Ritchie Blackmore byl můj velký vzor. Jako teenager jsem byl velmi hrdý na to, že na mě moji přátelé pokřikovali Vinnie „Black“ Moore...“

 

Úvodní slova Vinnie Moore prohlásil, když se podílel na realizaci tribute alba Smoke on the Water, věnovaném odkazu Deep Purple. Moore tam hrál ve skladbě Woman from Tokyo a nutno prohlásit, že jak jeho vklad, tak i vůbec celá deska je velmi zajímavým pohledem na klasický repertoár Deep Purple a mj. i význam Blackmoreovy kytary pro celkové finální vyznění těchto klasiků hard rocku. Totéž platí i o dalším tribute albu „párplů“, Black Night, kde se Moore objevil hned ve dvou skladbách.

Black Night a Speed King.

Vinnie Moore patří k těm kytaristům, kteří se stali typickými produkty druhé poloviny osmdesátých let. Ať už bychom uvedli řadu jmen od Douga Aldricha a Kee Marcella přes Garyho Hoeyho, Michaela Angela či Grega Howea po třeba Richieho Kotzena a Reba Beache, většina představitelů této generace se vyznačovala řadou shodných znaků, mezi nimiž těmi nejzásadnějšími bylo zaměření se na techniku hry (mnohdy i samoúčelné), občasné, až po určité době stále výraznější snahy o zmapování hudebních kořenů a zpětné přiblížení se k nim (ty v řadě případů vedly k zvýraznění muzikanta a při skloubení s vlastním stylem k jeho vydělení z celé té plejády rychlokytaristů) a konečně za třetí problémy s vlastní tvorbou a řešení situace, zda se ubírat pouze cestou instrumentálních alb, nebo zapojit i zpěv (svůj či přijmout zpěváka). Řada z nich svou sólovou činnost začala dříve či později pojímat spíše jako vedlejší produkt své činnosti a stala se členy různých kapel, ať už právě proslulých či proslulých kdysi, nebo se známými jmény nově obklopila. Pouze ti, jejichž přístup byl výjimečný, obsahoval do určité míry i punc variability (stylové, zvukové i muzikantské) a zejména zaujal skladbou jako takovou (nemluvě o mnohdy výrazné úloze reklamy), pouze ti se dostali nad celou tu šedou masu navzájem splývajících „brutálních techniků“. A Vinnie Moore, i když jeho jméno nezáří tak silně jako u ostatních osobností zejména z první poloviny osmdesátých jmen, majících často i výhodu dřívějšího začátku a větších zkušeností (Joe Satriani, Steve Morse, Steve Vai, Yngwie Malmsteen...), se dokázal přesto prosadit. Jeho alba z konce let osmdesátých a přelomu desetiletí nesla sice řadu ukazatelů dobově typických pro podobně kytarově zaměřená díla, ale vždy nabídla o kousek víc než ostatní obdobně zaměřený trh - vícehlasy, stylové odskoky, akustické party a hlavně řadu nápaditých a melodických skladeb. A to, že se v novém tisíciletí stal členem UFO, legendární kapely ze sedmdesátých let, naše slova jenom potvrzuje.

 

„Být kytaristou v kapele, která nemá zpěváka? Klidně! Jeff Beck to přece dokázal!“

 

Vinnie Moore se narodil 14. dubna 1964 v New Castle v Delaware. Svou první kytaru, Kay, získal ve dvanácti letech, a jak často uvádí, stal se z něho kytarový šílenec. Začal poslouchat své tehdejší oblíbence, mezi nimiž hráli prim Jeff Beck (od něho se prý naučil své první sólo z Blue Wind z Wired), Ritchie Blackmore (jedno z prvních sól, které ho jako teenagera nejvíc „dostalo“, bylo z Black Night) a Deep Purple celkově (nejoblíbenějším albem jeho dětství bylo Machine Head, ze kterého se také nejvíce učil), The Beatles, Led Zeppelin a Queen.

Dva roky chodil na soukromé lekce a poté, ve čtrnácti letech, začal hrát ve své první kapele, která se soustředila na samé převzaté věci. V tomto trendu pokračoval i ve svých dalších sdruženích, ovšem čím dál více mu bylo jasné, že by se měl oprostit od cover verzí a zkusit to s vlastní tvorbou. A jakým směrem se dát, jestli zvolit klasickou verzi kapely se zpěvákem, nebo se pustit po cestě instrumentální tvorby, to už mu bylo v podstatě jasné od dob, kdy začal poslouchat Jeffa Becka...

 

Ze stránek Guitar Playeru do reklamy na Pepsi

Poté, co se rozhodl zkusit to sám, pořídil si čtyřstopý magnetofon a začal si nahrávat svoje nápady a postupně je cizelovat podle svých představ. Zásadní zlom v jeho kariéře pak nastal tehdy, když do redakce časopisu Guitar Player zaslal výsledky své práce. Prostřednictvím uvedení ve sloupečku Spotlight se tak s jeho jménem seznámila široká kytarová veřejnost. Jeho demo tehdy slyšel a zhodnotil Mike Varney, šéf Shrapnel Records. A zde by se dalo prohlásit, že zbytek je už vlastně historie...

 

Díky Varneymu se Mooreova hudba nejdřív dostala do celosvětově vysílaného spotu firmy Pepsi, ale poté byl osloven kapelou Vicious Rumors, zda by se nepodílel na vzniku alba Soldiers of the Night. Moore souhlasil, ale během realizace desky mu začalo být jasné, že tudy cesta nevede. Album vznikalo kostrbatě a pomalu, řada skladeb se začala stylově odvíjet jinam, než čekal, takže po dokončení nahrávání odešel. LP není špatné, ale je špatně produkováno a řada zajímavých věcí tam zanikne (a to i včetně výborné úvodní skladby Premonition). Moore cítil že mu kapela neposkytuje dostatečný prostor jak po stránce autorské (i když se podílel či spolupodílel na čtyřech titulech) tak, a to zejména, po stránce instrumentální. A tak se definitivně rozhodl být sólovým umělcem.

 

... a už to jede!

A rozhodl se správně. Hned první LP, Mind’s Eye, natočené a smíchané během pouhých jedenácti dní, se stalo velmi úspěšným. Moore byl vyhlášen anketami časopisů Guitar Player, Guitar World a Guitar za Nejlepší nový talent roku a alba se prodalo přes sto tisíc kusů. Vedle vynikající Mooreovy kytary a jeho citu pro skladbu a melodiku přispělo k úspěchu jistě i hvězdné obsazení jeho týmu - baskytarista Andy West, znám mj. jako člen Dixie Dregs, skupiny Stevea Morse, bubeník Tommy Aldridge (Pat Travers, Whitesnake, Gary Moore, Thin Lizzy, Malmsteen, Motorhead, Ozzy Osbourne, House of Lords) a klávesista Tony MacAlpine (Ring of Fire, Planet X). I když album ve srovnání s následujícími tituly nepatří k tomu nejsilnějšímu, co Moore vyprodukoval, díky takovým skladbám, jako kupříkladu Daydream, Lifeforce či závěrečné The Journey, ho vyneslo do popředí kytarového světa. Otázkou bylo, zda mu toto nasazení vydrží.

 

Odpovědí více než dostačující se stala jeho další deska, Time Odyssey. Ta jeho pověst nejen potvrdila, ale ukázala na jeho stále zvyšující se kvality nejen jako kytaristy, ale i jako skladatele. Do neoklasicismu směřující album Moore natočil s Jordanem Rudesem (key, Dixie Dregs, poté také u Dream Theater), Michaelem Beanem (bg) a Joem Francem (dr). Deska se opírá nejen o typická čísla, jako Morning Star, Message in a Dream či As Time Slips By, ale uvedla i velmi svěží přístupy k převzaté látce, konkrétně u While My Guitar Gently Weeps George Harrisona a April Sky, upravené kompozice Johanna Sebastiana Bacha. LP mělo výborný ohlas, Moore se také dobře uvedl i na kompilaci Guitar’s Practicing Musicians, kde si zahrál ve Free (spolu s ním jsou na desce takové osobnosti jako Steve Morse, Paul Gilbert, Vivian Campbell, Blues Saraceno či Jennifer Batten...).

 

S dalšími hvězdami po boku

Osobně se mi z celé jeho tvorby nejlépe poslouchá následující opus, Meltdown. Moore se zde uvádí jako vyzrálý kytarista s velkým citem pro skladbu a vedení melodie. Když pominu některé trochu mělce natočené party kytar, tak jde o silnou desku, která jen utvrdila postavení jejího protagonisty. LP je natočeno v triu, s Bubeníkem Joem Francem a baskytaristou Gregem Smithem (hrál s Alicem Cooperem, stal se členem reinkarnovaných Rainbow na Stranger in Us All). Deska se setkala se zájmem i díky tomu, že ve stejném roce vyšlo i velice úspěšné album Alice Coopera Hey Stoopid, na kterém se Moore podílel (Dirty Dreams a Hurricane Years). Zařadil se tak po bok Joea Satrianiho, Steveho Vaie a Slashe, kteří byli produkcí přizváni, aby comeback jednoho z nejvýraznějších zpěváků historie hard rocku vyšel. A vyšel.

A vyšlo to i Mooreovi, protože se stal členem Copperovy bandy v rámci následného, velmi úspěšného promotion turné Operation Rock ‘n’ Roll Tour. Po jeho skončení přišel další úspěch, kdy se svou kapelou předskakoval Rush na Roll the Bones Tour. Vydal se i na vlastní rozsáhlé turné, po Japonsku vystupoval i jako člen sestavy baskytaristy T. M. Stevense (Pretenders), kam vedle něj patřili kytarista Al Pitreli (Megadeth), bubeník Will Calhoun (Living Colour) a klávesista Bernie Worrell (Parliament Funkadelic).

 

Všechny tyto aktivity zabraly Mooreovi hodně času, ale nic ho neodradilo od natočení dalšího materiálu. Po účasti na tribute projektu, věnovaném jeho oblíbencům Deep Purple, kde, jak jsme se zmiňovali v úvodu, se představil ve Woman From Tokyo (v dalších skladbách zde nalezneme např. Yngwieho Malmsteena, Ritchieho Kotzena, Paula Gilberta, Reba Beache a další), přišel s dalším albem, které pro problémy s labely vyšlo s dvouletým zpožděním. Jde o Out of Nowhere, stylově bohaté CD, které se pro řadu jeho fanoušků stalo nejlepším počinem jeho tvorby. Album, natočené opět ve triu, s baskytaristou Dorianem Heartsongem (Powerman 5000) a bubeníkem Brianem Tichym (Billy Idol), se opírá o takové perly jako Vinman’s Brew, With the Flow, Winter Sun či Echoes.

 

Návrat nejdříve k neoklasice...

I když ohlas posluchačské veřejnosti nebyl špatný, Moore se rozhodl vrátit se zpět ke své tvorbě z období prvních dvou alb. Návrat k jeho neoklasicistickému stylu ho pak doslova vrhl vzhůru a přinesl mu další vlnu věrných fanoušků. Výsledné album The Maze se tak stalo z celé dosavadní řady jeho desek pravděpodobně nejvyváženějším dílem a rozhodně není chybou uvažovat o něm jako o jednom z nejlepších deseti instrumentálních počinů devadesátých let. Na realizaci si Moore přizval svého dřívějšího kolegu MacAlpinea (key), za baskytarou stanul Dave La Rue (Dixie Dregs, Steve Morse Band, John Petrucci) a bubeník Shane Gaalaas (Michael Schenker Group, Yngwie Malmsteen).

 

Po dalším tribute projektu Black Night, kde hrál ve Speed King a úvodní Black Night, vyšlo live album, které vzniklo ze záznamů koncertů, kdy Mooreův kvartet jezdil jako předkapela Michael Schenker Group v rámci jejich turné Unforgiven Tour. Spolu s Barry Sparksem (bg), Shanem Gaalaasem (dr) a Waynem Findlayem (key) tak Moore předložil před své fanoušky důkaz o životaschopnosti a hlavně rozmanitosti své tvorby i v rámci delších koncertů. Velmi zajímavě pak působí Never Been to Barcelona.

Prozatím poslední sólovým albem se stalo Defying Gravity. Moore zde představil na delší dobu již usazenou a sehranou sestavu svého bandu, který tvoří Dave La Rue (bg), Steve Smith (dr) a vynikající David Rosenthal (key, ex Rainbow, Malmsteen). V přípravě jeho dalšího opusu (má vyjít až tento rok) mu zabránila jedna skutečnost - ta ale opravdu stála za to.

 

... a poté i návrat k opravdové klasice

Roku 2003 se Moore totiž stal členem jedné z nejznámějších kapel klasického hard rocku, legendárních UFO. Sestava byla tvořena ústřední dvojicí Philem Moggem (voc) a Petem Wayem (bg), kterou doplnil klávesák Paul Raymond, působící s kapelou na konci sedmdesátých let a poté během pokusů o návrat v letech devadesátých, a bubeník Jason Bonham, syn legendárního Johna Bonhama z ještě legendárnějších Led Zeppelin. Moore se s tímto ansámblem velmi rychle sžil, a to i po stránce autorské - na výsledku jejich spolupráce, albu You Are Here, se uvedl i jako spoluautor. Vynikající obrázek, jak jim to spolu šlape i na jevišti, můžeme slyšet na live dvojalbu Showtime, kde, ať se na mne zlobí fandové starých sestav nebo ne, je krásně poznat, co pro stárnoucího dinosaura znamená příliv nové krve. A to zcela a striktně při zachování původního feelingu kapely (což se třeba nedá říci o Deep Purple se Stevem Morsem, a to nemyslím špatně). A když se na realizaci dalšího alba, The Monkey Puzzle, vrátil do řad kapely i její prapůvodní bubeník, Andy Parker, dostal se Moore do stejné situace jako třeba už zde jednou vzpomínaný Morse se svým vstupem k původně Blackmoreově kohortě (i když zde vzhledem k někdy až umíněné povaze Mogga a Waye možná trochu komplikovanější).

 

Jak už jsem uvedl, přes všechny tyto aktivity Moore nezapomněl na svou vlastní tvorbu a také ani na své tolik oblíbené hostování na tribute projektech. Tentokrát se perfektně uvedl na Viva Carlos, albu, věnovaném odkazu Carlose Santany, a to v Se A Cabo. Spolu s ním se na této velmi zajímavé desce podílela taková známá jména, jako kupříkladu Mike Stern (Oye Como Va), Pat Martino (Moonflower), Eric Johnson (Aqua Marine), Frank Gambale (Samba de Sausalito), Robben Ford (Blues for Salvador), Albert Lee (Samba Pa Ti), Coco Montoya (Jungle Strut) a další.

 

Kytary

I když Moore vystřídal řadu různých značek, jeho osobnost byla od poloviny devadesátých let spjata zejména s nástroji Music Man, a to modely Silhouette Special, Axis a Albert Lee. První a druhé album nahrál ještě na Ibanezy, na třetím použil Heartfield/Fendery, ale Out of Nowhere bylo již ve znamení musicmanů.

 

K dalším jím oblíbeným kytarám bychom mohli řadit nástroje Danelectro, Gibsony Les Pauly a akustiky Washburn.

Roku 2007 opustil značku Music Man a začal spolupracovat s firmou Dean. Ta mu vyprodukovala signature model Dean VM-2000 s humbuckerem Vinnie Moore ShredHead u kobylky. Na většinu svých nástrojů natahuje struny Ernie Ball, od stejné firmy používá i trsátka.

 

Aparáty

Hlavními součástmi Mooreovy baterie jsou většinou samé klasické záležitosti: Mesa/Boogie Dual Rectifier, Marshall JCM800 a Rivera Knucklehead. I zde ale, stejně jako u kytar, nezapomínejme na vývoj, takže debutové LP nahrál na aparáty Peavey a na druhém používal Laney. A opět stejně jako u kytar, i zde Moore razantně „přešaltoval“ a v poslední době jsou základem jeho sestavy aparáty Engl, half stacky s hlavami Special Edition a Classic.

 

Efekty

Řada jeho efektů nebyla nikdy nijak příliš dlouhá ani složitá. Základem pedalboardu byly většinou krabice Boss, a to OC-2 Octave, DD-3 Digital Delay, BF-2 Flanger a CE-2 Chorus. Ty doplňoval wah pedálem Dunlop Cry Baby a chorusem T.C. Electronic. V současné době „šlape“ na MXR Carbon Copy Delay, T-Rex Replica Delay, Arion SCH-1 Chorus, Ibanez Tube Screamer a z Bossů si ponechal pouze Octave (neuvádíme-li ladičku TU-2). Sestavu doplňuje wah pedály.

 

Diskografie:

 

1 Vinnie Moore sólově

1.1 Základní, profilová alba

 

Mind’s Eye (1987, Shrapnel)

Time Odyssey (1988, Squawk/Polydor)

Meltdown (1991, Relativity/Epic)

Out of Nowhere (1996, Mayhem)

The Maze (1999, Shrapnel)

Defying Gravity (2001, Shrapnel)

 

1.2 Koncertní alba

 

Live! (2000, natočeno během společného turné s MSG, Shrapnel)

 

1.3 Kompilace, boxy, rarity

 

Collection - The Shrapnel Years (2006, Shrapnel)

 

2 Vinnie Moore + UFO

You Are Here (2004, SPV)

Showtime (2005, live, 2CD, i DVD, SPV)

The Monkey Puzzle (2006, SPV)

 

3 Hostování, účasti, spolupráce na projektech

3.1 Výrazné záležitosti

 

- s Vicious Rumors: Soldiers of the Night (1985)

- s Alicem Cooperem: Hey Stoopid (1991), jako jeden z řady dalších umělců, kteří podpořili

Cooperův comeback

- na albových projektech, tribute to Deep Purple: Smoke on the Water (1994), Black Night

(1997)

- na albovém projektu, tribute to Rush: Subdivision: A Tribute to the Music of Rush (2005)

- na albovém projektu, tribute to Carlos Santana: Viva Carlos (2006)

 

3.2 Další záležitosti

 

Zajímavé je poslechnout si Rhythm of Time (2004), kde vedle Moorea jsou Joe Satriani, Steve Morse, Greg Howe a další.

 

4 ... a ještě

Např. Guitar’s Practicing Musicians (1989) a instruktážní videa řady Hot Licks, Hot Licks 1 (1987), Hot Licks 2 (1989) atd.

Psáno pro časopis Muzikus