muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Uli Jon Roth

12.10.2010 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Uli Jon Roth

Kytaroví velikáni - Uli Jon Roth


„Přistupuji stejně jak třeba k hudbě Jimiho Hendrixe, tak i k Mozartovi či Beethovenovi. Pokud má nějaká muzika svou integritu a je svá, nedělám mezi ní rozdíly.“
Guitar Player, 2001

Most mezi klasikou a rockovou scénou, ať už se to nazývá symphonic metalem, neoclassical metalem či jinými roztomilostmi? Vlastně ano! Člověk, který se nejen podepsal na základech budoucího triumfu Scorpions, ale vedle své kapely Electric Sun se kromě spolupráce s Jornem Landem, Jackem Brucem, Donem Aireym, Simonem Philipsem, Johnem Wettonem a dalšími uvedl na hudební scéně i jako velmi pozoruhodný skladatel řady symfonií a koncertů? Také ano! Kytarista, který hraje na jeden z nejpodivuhodnějších modelů kytar, a to nejen z hlediska image? Opět trefa. Ovšem také umělec, jehož jméno by si zasloužilo větší pozornost (ať už je chyba kdekoli, možná občas i na jeho straně)? Ano, to také. To vše se hodí na německého kytaristu, původního člena Scorpions a zakladatele Sky Orchestra a Sky Academy, Uli Jon Rotha.

Říká se, že pro lepší poznání této osobnosti je třeba začít poslouchat její tvorbu od konce, tedy od nejsoučasnějších projektů. Přiznám se, že ačkoli tento přístup rozhodně nepovažuji za ten nejšťastnější (a navíc Rothův vliv na Scorpions znám), z hlediska udělání si obrázku o tomto opravdu svébytném kytaristovi to není tak úplně zavrženíhodný postup. Jeho pozoruhodné exkurze do oblasti klasické hudby a využívání zavedených zvyklostí při stavbě symfonických a koncertních celků a jejich skloubení s kytarou a rockovou či metalovou rytmikou přinášejí řadu velmi zajímavých, někdy i dosti nadčasových skladeb. Pravdou ovšem také je, že přílišné setrvávání v této oblasti přineslo někdy až značné rozmělnění některých nápadů a pro určitou nekompaktnost tvorby se začalo mluvit o přílišné akademizaci. Domnívám se, že v pravý čas se proto objevil na řadě akcí, kde svým fanouškům připomněl, že „za to umí ještě pořádně vzít“, a navíc se i soustředil po rozsáhlých celcích i na sevřenější kompozice, což opětnému zvýraznění jeho jména jenom prospělo.

Jistě, existuje řada kytaristů, kteří se nejenom vyžívají ve spojení rocku a klasiky, ale umějí se v této oblasti i velmi dobře orientovat. Ale, zde, stejně jako v řadě dalších oblastí, je nutné dodržet nejen určitou mez přístupu, která se může překročit jen v případech zacílení na určitou cílovou skupinu posluchačů či předvedení nějakého nápadu, ale, a to zejména, sílu nápadu. A to nejen z hlediska neotřelosti (i když otázka, kde ty nápady pořád jenom brát, je u některých tvůrců docela na místě), ale i z hlediska cítění hudby (aneb kupříkladu častá prvoplánová použití orchestru jen jako výplně či image, kdy by tuto funkci suverénně zvládly klávesy) a výrazného proniknutí do jejího nitra (ať už z hlediska pochopení feelingu či míry hudebního vzdělání a praxe v určitém stylu), což se třeba velmi silně (a následně i úspěšně) odrazilo ve tvorbě takových osobností, jako jsou např. Ritchie Blackmore, Yngwie Malmsteen, Steve Howe, Eddie Van Halen atd. A to je důležité pochopit při poslechu mnoha těchto více či méně úspěšných pokusů.

Od trubky k Beatles
Ulrich Roth se narodil 18. prosince 1954. Již jako malé dítě se začal zajímat o hudbu, ovšem prvním nástrojem mu nebyla kytara, ale trubka. Ke kytaře ho nasměroval až jeho kamarád Bernd Kloss, který s ním začal hrát ve triu The Something. To bylo Rothovi kolem dvanácti třinácti let, kdy s touto kapelou, kde si své začátky odbyl mj. i Fritz Randow, později člen Eloy, začal hrát po školních večírcích skladby od The Beatles a dalších, zejména rhythmandbluesových umělců.

Modré nekonečno
Po rozpadu Something začal Roth hrát v další kapele, v Blue Infinity. Nejdříve se snažil o basový part, respektive hrál na normální kytaru se čtyřmi strunami, ale jen do té doby, kdy jí Bernd Kloss zlomil krk. A když dostal v květnu 1968 od svého otce jak dar k biřmování elektriku Framus, bylo rozhodnuto. V podstatě se Framuska stala jeho hlavním nástrojem až do roku 1971, kdy si koupil svého prvního Fendera Stratocastera.
Blue Infinity měli první koncert v prosinci toho roku, těsně před Rothovými čtrnáctými narozeninami. Základ jejího repertoáru tvořily skladby od Cream, Shadows, Johna Mayalla a Bluesbreakers a dalších veličin šedesátých let. Což znamená, že večer musely zaznít třeba Sunshine of Your Love, Apache či Hideaway: „Vlastně jsem vůbec nechápal, o co jde,“ vzpomíná Roth. „Jen jsem naprosto jasně cítil, že je to ono, že je to přesně to, co chci. Cítil jsem se na pódiu jako ryba ve vodě, jako kdybych byl doma. Pamatuji si, že jsem byl tak nadšený, že jsem se už tehdy začal pokoušet o improvizace.“

Dawn Road
Rothovi brzy přestalo vyhovovat pouze a jen kopírovat skladby jiných umělců a skupin, a tak v únoru 1972 dal dohromady vlastní partu Dawn Road. Členy byli Roth, Achim Kirsching (key, voc), Jürgen Rosenthal (dr) a Francis Buchholz (bg). Pokud vám tato jména připadají již povědomá, nemýlíte se - ano, hned tři z nich tvořila základní sestavu reinkarnačního stádia vývoje Scorpions. Ovšem to jsme ještě daleko.
Repertoár byl založen na vlastních věcech, psaných většinou Rothem a Kirchingem. Jejich hlavní inspirací byl směr dnes označovaný jako klasicismus. Kapela se nebála dělat i úpravy klasického materiálu (např. od Rachmaninova). Pravdou ale je, že i když každé její vystoupení vzbudilo hodně pozornosti, skupina nijak zvlášť nekoncertovala - soustřeďovala se spíše na zkoušky a na pilování nápadů.


Scorpions aneb cesta ke slávě
Scorpions byla kapela, která v době působení Dawn Road také tvrdě pracovala na svém úspěchu. Ovšem poté, co roku 1972 vydala své debutové album, které vycházelo později i pod různými názvy, se dostala do problémů. Na promo turné k desce hrála jako support britským UFO, kteří jim z jejich řad odlákali Michaela Schenkera. Ostatní členové, včetně Rudolfa Schenkera a Klause Meineho, byli tak rozčarovaní, že se skupina v podstatě rozpadla. Je pravda, že Michael Schenker se tehdy ptal Rotha, zda by za něj u Scorpions nenastoupil. Ovšem ten se nechtěl vzdát svých docela dobře působících Dawn Road a nabídku tehdy odmítl. Uvolil se pouze zastoupit na již předem nasmlouvaném koncertě, v podstatě na jednom festivalu. Jenže...
Před vystoupením prý proběhla pouze jedna zkouška a Scorpions, ještě ve starém složení a s Rothem místo Michaela Schenkera, vystoupili spolu s Karthago a Epitaph na festivalu ve Vechtě. Jejich vystoupení bylo tak úspěšné, že kapela musela dvakrát přidávat. Rotha to dost nalomilo a navrhl Rudolfovi Schenkerovi, že by se měli pokusit začít skládat něco dohromady. Tomu se po následném rozpadu Scorpions nechtělo křísit starou sestavu, ale uvolil se přijít na zkoušky Dawn Road do zmíněné auly. Ty se mu moc líbily a po delším přemlouvání tam dotáhl i Meineho. Ten byl nakonec stejného názoru, a tak se oba spolu s Rothem dohodli, že by se měli spojit dohromady, respektive přifařit se k Dawn Road. Ostatní členové také souhlasili, a i když zde byl poměr čtyři členové z Dawn Road ku dvěma z původních Scorpions, nakonec se nová sestavy rozhodla použít název Scorpions. A to zejména z toho důvodu, že Schenker a spol. už měli venku debut, jméno začalo vcházet ve známost a vzhledem k relativně menšímu zázemí hardrockových fanoušků by asi nebylo šťastné nechat tuto devizu plavat. A zbytek, jak praví jedna otřepaná fráze, je historie...

Skupina se před fandy poprvé objevila 18. srpna 1973 a hned dvě skladby se z vystoupení dostaly do celonárodního televizního vysílání. Právě na základě tohoto úspěchu se kapele podařilo podepsat smlouvu s labelem RCA, což mělo za následek vstup nové sestavy do studia.

Roth se Scorpions natočil čtyři studiové desky a jedno koncertní album. Hned na prvním se podepsal pod Drifting Sun, která se prosadila zejména na americkém trhu. Na druhém albu, kde za bicími seděl již Rudy Lenners a kapela byla již bez kláves, se jeho autorský podíl rapidně zvýšil - jeho jméno je pod Dark Lady, Evening Wind, Sun in My Hand a Nights Lights, jako spoluautor je podepsán pod Life’s Like a River a Longing for Fire. I na dalším LP, Virgin Killer, je jeho vklad podstatný - Virgin Killer, Hell Cat, Polar Nights a Yellow Raven jsou jeho skladby. Scorpions tehdy působili jako výrazná hardrocková skupina, která stavěla na klasických postupech tohoto typu hudby s velkým odkazem na Rothovu kytaru. I přes tyto skutečnosti se ale pořád nedařilo prorazit na celonárodních žebříčcích. Skupina začala lehce stagnovat, zejména z hlediska vnitřního vývoje a stylového zaměření, což začalo vést k určitým třenicím, zvláště mezi Rothem a Rudolfem Schenkerem. Schenker chtěl vést kapelu spíše do stylu charakteristického pro další, komerčně velmi úspěšné období této skupiny, Roth chtěl naopak zůstat u stylového hard rocku.
Na další studiovce, Taken by Force, kde se za bicí posadil již Hermann Rarebell, tyto rozpory ještě tak úplně znát nebyly. Rothovi zde patří I’ve Got to be Free, The Sails of Charon (přinášíme v notách prvních takty sóla) a Your Light. V této sestavě kapela realizovala i živé dvojalbum Tokyo Tapes, které se o žebříčky již otřelo. Ale co se dalo dělat, na problém už bylo zaděláno. Roth sám vzpomíná na roky strávené se Scorpions velmi dobře. Ovšem, jak uváděl v dobových interview, cítil, že by další setrvávání nebylo pro obě strany přínosným, a tak odešel: „Byl nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy.“


Intermezzo: Electric Sun
Nová kapela byla nejdříve trio, kde spolu s Rothem hráli Ule Ritgen (bg) a Clive Edwards (dr). Debutové album Earthquake zapůsobilo na jeho fanoušky velmi silným dojmem - Roth zde naplno popustil uzdu svému feelingu a díky řadě skladeb ne nadarmo věnoval v podtitulu tuto desku duchu Jimiho Hendrixe. A také Monice Danneman, své přítelkyni, autorce řady obalů jeho alb a... a také bývalé Hendrixově družce.
Deska ale také ukázala, že v Rothově feelingu stále více sílil neoklasicistní vliv - koneckonců i v řadě sól ještě u Scorpions se dal často vysledovat tento styl. U Electric Sun se mu tak otevřelo nové a zcela volné pole působnosti, které, pravda, využil co nejvíce. Tento vývoj se dal vysledovat nejen v rychle se měnícím stylu a zvuku kapely, ale i mj. i v pódiové prezentaci, kdy vedle základního tria s nimi vystupovalo dalších šest muzikantů. Jak druhé CD Fire Wind s třídílnou, v dalších dílech rozvinutou skladbou Enola Gay (Hiroshima Today?) již s novým bubeníkem Sidhatotu Guatamou, tak i třetí, Beyond the Astral Skies, si získalo zanícené přívržence po obou stranách Atlantiku i v Japonsku. Právě třetím albem vyvrcholilo dosavadní stylové směřování Rotha, kdy se na realizaci podílel nejen nový, tentokrát již třetí, bubeník, legendární Clive Bunker, ale i řada dalších muzikantů a zpěváků. Že bychom zde mohli vysledovat zárodek jeho „hvězdných orchestrů“, je nasnadě.

Astrální symfonie a hvězdné koncerty
Ještě než se Roth ponořil do svých skladatelských vizí, zrealizoval v letech 1990-1992 projekt Jimi Hendrix Concerts, kde s velkou pompou, a nutno uznat, i s odpovídajícím ohlasem složil hold svému největšímu ranému vzoru. Spolu s ním se v tomto období na této akci podíleli baskytaristé Jack Bruce, John Wetton a další, za bicími seděla další legenda, Simon Philips.
Ovšem ani to ho neodvrátilo od původního záměru plně se ponořit do neoklasicistického stylu. Své snahy zastřešil projektem Symphonic Legends, ze kterého vzešla díla Soldier of Grace, Europa ex Favilla, Hiroshima de Profundis, Requiem for an Angel a The Transfiguration of Peace, završená výborným Sky of Avalon - Pologue to the Symphonic Legends. Roth zde hraje vedle kytary i na baskytaru, klávesy, orchestr pod jeho vedením doslova nanáší zajímavé barvy k jednotlivým motivům - ať už autorským, což je většinou, či úpravám klasiků (zde od Pucciniho). Do tohoto ranku náleží i prozatím poslední dílo tohoto vizionáře, Under a Dark Sky. Osobně mám po Avalonu tuto promyšlenou kompozici od něj nejraději, protože zde více vsadil, na rozdíl od některých předchozích opusů, na ucelenost formy. Stačí si pustit třeba Stay in The Light či Light & Shadows. Ani skoro devatenáctiminutová Tanz in Die Dämmerung nenudí, naopak. Je ovšem třeba se oprostit od vnímání jeho osobnosti jako kytaristy a zaměřit se na dílo jako celek. To třeba jednoznačně platí u Aqila Suite: 12 Arpeggio Concert Etudes for Solo Piano. Neznamená to ovšem, že by své snahy napřel jenom tímto směrem. Dokazuje to nejen řadou dalších projektů a alb, jako Transcendental Sky Guitar, Vol. 1 & Vol. 2 s úpravami děl Mozarta, Chopina, Vivaldiho, Mussorgského, Paganniniho, Beethovena, Tarrégy, J. S. Bacha a také i Hendrixe, ale i účastí na takových akcích, jako je jeho vystoupení na festivalu v Donningtonu, kde hrál s Michaelem Schenkerem a Jackem Brucem, včetně působení u Satrianiho G3.

Určitým posluchačským bonbónkem je pak jeho série koncertů dalšího projektu, Sky Orchestra (těleso, tvořené dvěma houslisty, violistou, cellistou, kontrabasistou, klávesistou Donem Aireym a perkusionistou Chrisem Lowem). Výsledkem je Metamorphosis of Vivaldi’s Four Seasons, výrazná fúze rockových a klasických námětů, zarámovaných nejdříve do Vivaldiho Čtvera ročních období a poté do jedenácti Rothových skladeb. A co na to říct? Pokud se necháte unášet Rothovými myšlenkami, pak se to poslouchá samo. Pokud zde hledáte výlevy à la Malmsteen, tak jste vedle.
Závěrem lze říci jediné - není to hudba pro MTV. Což znamená, že to nikdy nebude znít z reproduktorů v supermarketech.

Kytary
Nástroje, to je další položka, a to hodně výrazná, která charakterizuje Rothovu osobnost. Samozřejmě, že v dobách Scorpions a Electric Sun hrál na řadu kytar, od původních modelů přes nejrůznější upravené custom kytary (nejčastěji Fender). Ovšem když se objevily jeho první autorské prototypy, všechny dřívější nástroje jím byly odsunuty stranou jako nedůležité... Již na začátku osmdesátých let přišel s originálními nápady jak vylepšit některé aspekty kytar. Z těchto podnětů pak vznikly unikátní modely, které mj. nemají dolní „roh“ korpusu a jejich hmatník je výrazně upravovaný a prodloužený - u prvních tří prototypů měl první nástroj třicet šest pražců, druhý dvaačtyřicet a třetí byl bezpražcový (Roth ho použil na Beyond the Astral Skies s Electric Sun). Další úpravy přišly roku 2001, kdy nad třicátým pražcem už pražce nebyly nebo nad dvacátým sedmým byly rozestupy mezi jednotlivými pražci již celotónové s vestavěnými minipražci pro půltóny.

Všechny modely mají hmatník mezi pražci vybíraný (ano, jako to má třeba Yngwie Malmsteen). Snímače jsou čtyřcívkové humbuckingy, jeden z modelů má snímač ukryt pod čtyřiadvacátým pražcem. Modely Mighty Wind a Destiny jsou sedmistrunné, ostatní jsou standardní. Ještě než Roth podepsal smlouvu o spolupráci s firmou Dean, roku 2004 vyrobila padesát těchto Sky kytar americká společnost 18th Street Guitars. Koneckonců, existuje několik nápodob Rothových modelů, ale žádný z nich nedosáhl kvalit originálů vzešlých přímo z rukou Rothova spolupracovníka, kytaráře Andrease Demetrioua. Od letošního ledna po předvedení na NAMM Show pak tyto signované kytary budou produkovány pod hlavičkou firmy Dean a její divize Custom Shop.

Diskografie

1. Uli Jon Roth + Scorpions
Pozn.: Pouze základní, profilová alba s jedním koncertním, live dvojalbem. Souhrnné edice, kolekce a kompilace zde nebudeme uvádět. Uvedení skladeb z různých období vývoje skupiny by bylo zavádějící, lepší je orientovat se dle textu, kde uvádíme Rothovo autorství u jednotlivých titulů.

Fly to the Rainbow (1974, RCA)
In Trance (1975, RCA)
Virgin Killer (1976, RCA)
Taken by Force (1977, RCA)
Tokyo Tapes (1978, 2LP, live, RCA)
+ live DVD: Live at Wacken Open Air (2006)

2. Uli Jon Roth + Electric Sun

Earthquake (1978, RCA, Victor)
Fire Wind (1980, RCA, Victor)
Beyond the Astral Skies (1984, EMI, Capitol)
+ live DVD: The Electric Sun Years - Historic Performances Vol. 1 & 2 (1979-1983) (2002)

3. Uli Jon Roth sólově
Pozn. č. 1: Sólová alba včetně autorských projektů, symfonií a konceptů à la Sky of Avalon, Sky Orchestra atd.
Pozn. č. 2: Včetně koncertních alb a včetně projektů sice uvedených, napsaných a realizovaných, ale nevydaných.
Pozn. č. 3: Uli Jon Roth patří do té kategorie umělců, kde nelze jednoznačně v určité fázi jejich umělecké dráhy postupovat při vytváření diskografie systémem praktikovaným námi u jiných kytaristů. Řada níže uvedených děl vznikla z jeho podnětu, a to i v případech, že se na jejich konečné realizaci podílel i třeba někdo jiný. Máme zde na mysli vztah skladatel a jiný umělec, včetně nevydaných děl, jako Sky Concerto (1987/1988), Europa ex Favilla (1992), Hiroshima de Profundis (1994) a Requiem for an Angel (1996, 1997, 1998).

Soldier of Grace (1986, projekt Symphonic Legends)
The Spirit of Jimi Hendrix in Concert (1991, pro německou TV, s Jackem Brucem, Simonem Phillipsem, Johnem Wettonem atd.)
Symphonic Rock for Europe (1993)
Sky of Avalon - Pologue to the Symphonic Legends (1995, 1996, Zero Corporation, Edel)
The Transfiguration of Peace (1996, projekt Symphonic Legends)
G3 (1998,s Joem Satrianim a Michaelem Schenkerem)
Aqila Suite: 12 Arpeggio Concert Etudes for Solo Piano (1998, Event)
Transcendental Sky Guitar, Vol. 1 & Vol. 2 (2000, 2CD, SPV)
Legends of Rock at Castle Donington (2002, 2CD, DVD, live, s UFO, Michaelem Schenkerem a Jackem Brucem, SPV)
Metamorphosis of Vivaldi’s Four Seasons (2003, 2004, Sky Orchestra)
Under a Dark Sky (2008, projekt Symphonic Legends, SPV)

Historické okénko: Alba Scorpions

I když ani jedno studiové album, které Roth nahrál se Scorpions, se v důležitých žebříčcích vůbec nevyskytlo, přesto tyto první desky zásadně přispěly k formování kapely, která, po změně orientace k řinčivější hardrockové, změně image a soustředění se na skladbu jako takovou spolu s dobovými změnami na hudební scéně, nabrala dech prakticky ihned po jeho odchodu. Lovedrive a často nedoceňované Animal Magnetism s Make It Real, The Zoo či Only a Man získaly zlato a pak to šlo jako na drátkách - platiny se začaly jen hrnout: Blackout, Love at First Sting, Savage Amusement a Crazy World. I když kapela pocítila otřesy hudebního klimatu přelomu osmdesátých a devadesátých let a opustila přední místa celonárodních anket, nikdy se z nich již nevytratila, a to zcela zaslouženě, viz např. Pure Instinct či Humanity: Hour I.

Kytaristé G3

Se Satrianim nejčastěji vystupoval Steve Vai. V podstatě se tak oba dva stali hlavními protagonisty tohoto projektu. Nejčastěji je pak doplňoval John Petrucci z Dream Theater, poté duo vystupovalo s Erikem Johnsonem a Paulem Gilbertem (Mr. Big), dvakrát se s nimi na pódiu objevil Robert Fripp z legendárních artrockových King Crimson.
V různých variacích sestav si pak se Satrianim zahráli bluesman Kenny Wayne Shepherd, svébytný Adrian Legg, dvojka ze Scorpions, Michael Schenker a Uli Jon Roth a samozřejmě Yngwie Malmsteen, spolu s Johnsonem a Petruccim nejosobitější doplnění dua Satriani - Vai.
Projekt G3 uvedl i řadu hostů, také často výrazných až legendárních jmen. Patří sem například Billy Gibbons, Brian May, Steve Morse, Neal Schon, Steve Lukather, Andy Timmons, Gary Hoey, George Lynch, Tony McAlpine a další.

Tak už to bývá... Dawn Road nacvičovali v aule místní školy, vždy o víkendu. Tyto prostory se staly i místem prvních zkoušek Scorpions. Dawn Road a vlastně i poté Scorpions tuto možnost měli díky tomu, že otec klávesisty Kirschinga byl správcem školy. Zajímavostí pak je skutečnost, že roku 1974 Kirsching rezignoval na místo ve znovu nově vznikajících Scorpions a přijal místo učitele na této škole. V současné době je zde ředitelem...

Psáno pro: časopis Muzikus 2010/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Uli-Jon-Roth~12~rijen~2010/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.