přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Tom Verlaine

18.01. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Tom Verlaine


Kytarista, který přenesl Fendery Jaguar a Jazzmaster z arény surf music do rockových vod, osobnost, která se podílela na formování legendy Patti Smith, tvůrce pravděpodobně nejsofistikovanější postpunkové kapely Television, kde spolu s Richardem Lloydem vytvořil jednu z nejosobitějších kytarových dvojic.

Nebylo by moudré podceňovat význam Television, protože tato skupina přispěla k celkovému obrazu druhé poloviny sedmdesátých let, a to nejen v kontextu odkazu doznívající první vlny punkové tsunami, ale i z hlediska definování další fáze vývoje tzv. garážových kapel (základního zdroje těchto souborů) a návaznosti (a zároveň rozvíjení) na minimalismus Velvet Underground, protopunkových Stooges a dalších. A v tom je role Toma Verlaina nezastupitelná.

Tom Verlaine
Thomas Miller se narodil 13. prosince 1949 v v Denville v New Jersey. V jeho šesti letech se rodina přestěhovala do Wilmingtonu ve státě Delaware, kde už v hodně brzkém věku se začal zajímat o klavír. To mu vydrželo až na střední školu, ovšem tam se dostal k nahrávkám saxofonisty Stana Getze, takže z klavíru přešel na ságo. Kytara ho v té době nijak zvlášť neinspiruje, ovšem to se zcela změní, když se roku 1966 dostane k singlu 19th Nervous Breakdown od Rolling Stones. Kytara ho zaujme svými možnostmi vyjádření a začíná se tomuto nástroji věnovat nejen z hlediska techniky hry, ale spíše vzhledem ke způsobu vyjádření myšlenek a možností zvuku. Začíná se také zajímat o skládání a o psaní poezie. V tom je zajedno se svým kamarádem ze školy, budoucím zpěvákem a baskytaristou Richardem Hellem
Právě v této době, na samém počátku sedmdesátých let, se oba dva odtrhují od studií a stěhují se do New Yorku, aby tam začali pomalu pronikat na tamější kulturní - jak hudební, tak zpočátku zejména literární - pódia. Tehdy také dochází ke změně jména, kdy Miller přijímá jméno Paula Verlaina, francouzského básníka, představitele generace prokletých básníků (spolu s Arthurem Rimbaudem, Charlesem Baudelairem a dalšími). Ovšem pozor, je zajímavé, že, jak jednou v rozhovoru přiznal, si nepřisvojil toto jméno kvůli poezii tohoto básníka (dokonce ho nikdy ani nečetl), ale jen kvůli tomu, že to prý hezky znělo. Ke změně jména ho nejvíc prý inspiroval Bob Dylan, kdy se chtěl zcela distancovat od své minulosti a načít tak zcela nový list papíru...

Kytaroví velikáni - Tom Verlaine


Od neónu k televizi
První formací, kterou Verlaine s Richardem Hellem dávají dohromady, je kapela Neon Boys, kde sestavu na trio doplňuje bubeník Billy Ficca. Kapela pod tímto názvem a v tomto složení vydává v období od konce roku 1972 do prosince 1973 dvě nahrávky, ale brzo začíná být jasné, že pouze ve třech to nepůjde (zejména kvůli vyznění kapely na pódiích). Počátkem roku tak přichází další kytarista a zároveň zpěvák, Richard Lloyd, a vzniká tak první sestava nově pojmenovaného souboru Television.
Kapela začíná objíždět kluby a její činnost se velmi rychle rozvíjí. Nabaluje na sebe čím dál větší počet fanoušků, kterým se líbí nonkonformní přístup kapely a vysoce osobitý přístup k repertoáru, Ten pochází nejdříve (a docela i rovnoměrně) od Verlaina i Hella, ale velmi rychle se začíná autorsky projevovat i Lloyd. Jeho nápady a snaha vést vývoj kapely do vyšších levelů vyhovuje Verlainovi i Ficcovi, ale Hell zásadně trvá na svých postupech a skladbách. Napětí v kapele začíná být hodně nepříjemné, což nakonec vede ke změně sestavy, kdy Hell odchází a na jeho místo v květnu 1975 nastupuje baskytarista Fred Smith. A zrovna včas.
Kapela se vydává do studia a vzniká dnes již legendární album Marquee Moon (1977, Elektra). Skupina zde lehce opouští své předchozí punkové řezavé riffy a využívá více své hudebnosti a zařazuje spíše rock s příměsemi (pokud to tak můžeme uvést) avantgardy a indie prvků a využíváním dvou kytarových linek. Kritici i fanoušci tohle album přijali s otevřenou náručí a kapela se stala doslova přes noc uznávanou tváří druhé poloviny sedmdesátých let. I textově šlo i kvalitní dílo, takže kapela se rozjela na plné obrátky. Výhradním autorem hudby i textu (až na Guiding Light) je Verlaine a nejinak je tomu i na jejich očekávaném druhém albu Adventure (1978, Elektra). To je ve srovnání s debutem jemnější a vyváženější, ovšem v Americe se ani nedostává do žebříčků Jinak je tomu ale v Anglii, kde do anket vstupuje na sedmé pozici. V kapele ale dochází k rozkolům, kdy je nejvíce na vině alkohol a skupina končí v srpnu 1978. Dost neuvěřitelné k dosaženým úspěchům, ale tak to občas chodí.

Kytaroví velikáni - Tom Verlaine


Television 3, 4...
Jednotliví členové sledují svou vlastní kariéru, taktéž i Verlaine. Rok po rozpadu kapely mu vychází sólový debut Tom Verlaine (1979, Elektra). Některé věci jsou tam v podstatě nedodělané skladby rozpadlých Television, takže album je vlastně ukázkou, kam by se ubírala tvorba Television, kdyby se nerozpadli. Deska získává předpokládanou pozornost, ale žádný velký zázrak se nekoná. Vyrovnaný ohlas mají i jeho další sólovky, Dreamtime (1981, Warner Bros.), trochu více usazená Words from the Front (1982, Virgin), svěží Cover (1984, Virgin), ovšem další desky přicházejí s nešťastným zpožděním. Když vychází Flash Light (1987, Fontana), hudební scéna začíná směřovat jinam, takže ani The Wonder (1990, Fontana), ani celoinstrumentální Warm and Cool (1992, Rough Trade) nepřináší kýžený úspěch. V tomto období naplno propuká hlad po „starých“ jménech, po klasicích konce šedesátých a obecně celých sedmdesátých let a Verlaine si to začíná rychle uvědomovat. Spolu s Fredem Smithem, který mu basuje na všech jeho sólových albech, kontaktuje bývalé členy, a roku 1992 tak dochází k prvnímu obnovení Television, a to v sestavě Verlaine, Lloyd, Smith a Ficca.
Fanoušci jen září a kapela se vydává do studia, aby využila situace. Výsledkem je deska Television (1992, Capitol), o níž se psalo, pokud to můžeme shrnout, že se vyplatilo čekat těch patnáct let. Výhradním autorem je opět Verlaine a vypadá to, že by se Television mohli opět vydat na cestu. Kapela ale hraje nepravidelně, takže nakonec dochází k tomu, že se jejich cesty opět rozcházejí. Setkávají se až roku 2001 a tentokrát je jejich spojení trvalejší. Objíždějí festivaly, propagují live alba (Live at the Academy 1992 (2003), Live at the Old Waldorf (2003), ovšem jejich činnost už zdravotně nezvládá Lloyd. Ten nakonec roku 2007 odchází a na jeho místo nastupuje kytarista Jimmy Rip, producent a aranžér, který spolupracoval například s Jerrym Leem Lewisem, Mickem Jaggerem, Debbie Harris a dalšími velkými jmény. V této sestavě tedy Television trvají do dnešních dnů, a i když se nepředpokládá nějaký výrazný vpád do anket (koneckonců, příprava dalšího avizovaného alba se táhne už nějak moc dlouho), jejich jméno si vydobylo svou pozici a kapela je vítaným hostem na řadě festivalů a hudebních akcí.
Tom Verlaine zhodnotil svou práci na hodně dobré kompilacích The Best of Television & Tom Verlaine (1998), zahrnující jeho působení u Television, a na The Miller”s Tale: A Tom Verlaine Anthology (1996, kompilace), dávající dohromady jeho sólovou tvorbu. Obě doporučuji, je to nejjednodušší způsob, jak se seznámit s tím nejlepším, co tato osobnost napsala.

„Čím dál tím raději hraji prsty. Někdy se mi stane i to, že uprostřed partu trsátko raději hodím na zem a zbytek dohraji prsty.“
(Tom Verlaine, The Wonder)

Vedle této činnosti byl Verlaine žádaným hostem i pro další umělce. Nejvýznamnější je jeho přínos k tvorbě Patti Smith, kdy se podílel na jejích albech Horses (hodně velká klasika), Easter, Gone Again, Gung Ho (zajímavé sólo v Glitter in Their Eyes) a vynikajícím cover albu Twelve.
Zároveň byla velmi zajímavá jeho účast na superformaci Million Dollar Bashers, tvořená jím, muzikanty od Sonic Youth, Boba Dylana a dalších, roku 2012 si zahrál například s Jamesem Ohou, zakladatelem Smashing Pumpkins, a dalšími

Kytary
Jak už bylo řečeno v úvodu, typickými Verlainovými nástroji byly Fendery, a to modely Jazzmaster a Jaguar. První z nich nebyl nijak upravovaný, ale u Jaguaru byl osazen lipsticky, snímači z kytar Danelectro. Totéž bychom nalezli i u dalšího jeho Fenderu, hnědého Stratocasteru. Do jeho sbírky patří tedy samozřejmě i Danelectro, klasický model 59DC, Verlaine několikrát hrál i na Fender Telecaster a Gibson Les Paula Gooldtop. Nejedná se ale o zásadní případy.
Na kytaru natahuje hodně silné struny, používá třináctky, sady o síle .013-.050. S tím, že jeho styl hry obnáší jeden typický znak: Většinou má zapnutý snímač u kobylky, ale pravou rukou hraje nad krkem (takže ne nad snímači): „Přináší to plný, ale přitom jasný tón.“

Aparáty
Ani zde nenajdeme nijak zvlášť velkou složitost. Verlaine zpočátku hrál na kombo 1965 Fender Blackface Super Reverb, poté přešel ke značce Music Man (v sedmdesátých letech to byla hodně módní značka) a to modelu HD-130 4x 10”, aby nakonec zakotvil u klasiky Vox AC30.

Efekty
Vlastně... Nic. Verlaine byl zastáncem co nejpřímějšího zvuku, první nahrávky dokonce vznikaly tak, že ve studiu jel rovnou do pultu, bez amplifikace, neměl ani rád zkreslený zvuk. Pokud se tedy v průběhu své kariéry otřel o nějaký efekt, šlo pouze o krátkodobou výjimku.

Web
http://www.thewonder.co.uk/

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Tom-Verlaine~18~leden~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.