muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Steve Marriott

23.6.2020 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Steve Marriott


Všestranný a nadto i úspěšný muzikant - ano, to byl Steve Marriott, tvář a tahoun dvou velkých skupin historie rocku, Small Faces a Humble Pie. Zvláště jeho působení u Small Faces se nesmazatelně vepsalo do charakteru hudby druhé poloviny šedesátých let a tvorba obou kapel je dodnes nepřehlédnutelná.

Marriott, kytarista, klávesák, hráč na perkuse, sitár, foukačku... A také i výrazný zpěvák. Vždyť třeba prestižní časopis Mojo ho zařadil mezi stovku největších hlasů rocku (je přece známým historickým faktem, že Jimmy Page při zakládání Led Zeppelin uvažoval o Marriottovi jako o zpěvákovi). Skladatel a interpret, který dokázal obstát (pokud se pokusíme přirovnat styl jeho tvorby nejblíže k dalším kapelám) mezi takovými giganty té doby jako byli Who a Rolling Stones...

Steve Marriott
Narodil se 30. ledna 1947 v Londýně. Už ve dvanácti letech, roku 1959, založil svou první skupinu (různě měnila názvy), kde hráli jak převzaté písně (tehdy obdivoval nejvíce Buddyho Hollyho), tak i zkoušel psát vlastní věci. Kapela vystupovala po místních scénách a Marriottova drzost a hyperaktivita ho brzy zviditelněla v blízkém okolí. Dostal se dokonce i na konkurz muzikálu Oliver! a roli i dostal. To jeho rodiče nadchlo a začali ho směrovat směrem k herectví. Začal dokonce roku 1961 studovat na Italia Conti Academy of Theatre Arts , ale dlouho tam nevydržel a vrátil se zpátky k hudbě. Tím si rozkmotřil rodiče, takže odešel z domova a snažil se se svými demo snímky prorazit u nahrávacích společností. Se svou kapelou, ponejvíce pojmenovanou The Moments začali prostě hrát, roku 1964 už zvládli na osmdesát vystoupení.
28. července 1964 se Marriott na jedné akci poprvé setkal se svými budoucími kolegy, Ronniem Lanem a bubeníkem Kennym Jonesem, kteří tam byli se svými kapelami. Slovo dalo slovo, Marriott „pohostinsky“ vystoupil s jejich kapelou Outcasts, při koncertu úplně zničil klavír, promotér je propustil, ale... Všem to sedlo. Prostě sedlo.
Trojka Lane, Marriott a Jones doplnili své řady klávesákem Jimmym Winstonem (později ho nahradil Ian McLagan), podepsali smlouvu s Donem Ardenem (vyhlášený, agresívní a neurvalý manažer, mimochodem otec Sharon Osbournové), vydali úspěšný singl Whatcha Gonna Do About It - a začalo to mít onen vysněný spád.
A název? Ten navrhla Annabel, Marriottova přítelkyně, která tak reagovala na to, že všichni opravdu nebyli goliáši...

Kytaroví velikáni - Steve Marriott


Small Faces
Hned debutové, ještě mono, album, Small Faces (1966, Decca) přineslo nadnárodní hit Sha La La La Li (u nás ho převzal Václav Neckář). Původní verze je krásně syrová a divoká, kapela vystupuje, skoro jako raní Who... Skladba tehdy vyletěla na třet místo v Británii. Tehdejší hnutí mods tak získalo novou výraznou tvář.
Ve snaze co nejvíce vytřískat z nabyté slávy vychází tak trochu zmatečně (ale to je typický Arden) hned jako druhé album From the Beginning (1967, Decca), což je taková kompilace ze singlů a raritních nahrávek. Přesto se deska vyšplhala v Anglii na 17. místo. Album nabídlo mj. velký hit Runaway (ten se u nás v šedesátkách také hodně přebíral).
V tomto období kapele končí smlouva s Decca a Small Faces přecházejí pod křídla Immediate Records. A to se rozhodně vyplatilo. Trojka, důležité album v životě skupiny obecně, Small Faces (1967), tentokrát už i ve stereo verzi byla velmi úspěšná. V Británii obsadila dvanáctou pozici, a právě v té době se objevuje názor, že kapela stojí ve svém výrazivu mezi The Rolling Stones na jedné straně a The Who na straně druhé...
Skupina jede na hodně silné vlně, jejich následné LP There Are But Four Small Faces (1968) boduje i v USA a album přináší sérii silných skladeb, jako např. Itchycoo Park (i když mně se nejvíce líbila Tin Soldiers).
Zcela ve znamení diktátu doby i Small Faces se pouští do konceptuálního projektu, který jim i dobře vychází - jejich Ogdens’ Nut Gone Flake (1968) obsazuje v Anglii první místo a opět, jako na všech předešlých albech, zde exceluje skladatelská dvojka Marriott-Lane. Zde zejména v hitech jako Afterglow či Lazy Sunday. V kapele ale nebylo vše v pořádku. Za prvé Marriott už tehdy přemýšlel o jiné kapele a za druhé, jak sám uvedl, začalo kapele nevyhovovat, jak na ně tlačil label a management, aby jeli ve stejných intencích, jako úspěšné hity: „A my jsme nechtěli pořád jen opakovat tutéž formuli.“
Small Faces se tehdy hlavně odchodem Marriotta rozpadají a label stihne ještě vydat druhou kompilaci, dvojalbum The Autumn Stone (1969).
Až po šesti letech se kapela dává dohromady v původním složení, ale po dvou slabých albech u Atlantic, Records, Playmates (1977) a In the Shade (1978), se kapela opět, tentokrát definitivně rozpadá.

Kytaroví velikáni - Steve Marriott


Humble Pie
V podstatě téměř okamžitě (není divu, jméno kapely i Marriottovo jméno mělo zvuk) se utváří další kapela, která se obecně řadí do ligy jedné z prvních superkapel (toto prvenství patří triu Cream) - není divu, sestavu tvořili Marriott, Petr Frampton (později hodně úspěšná sólová dráha), bubeník Jerry Shirley a baskytarista Greg Ridely (ze Spooky Tooth). Kapela nedosáhla v tomto označení ani trochu na statut Cream, ale tehdy takový trend v označování byl velmi módní.
Nová kapela, Humble Pie, měla aspoň ze začátku drsnější feeling než Small Faces a dokázala i přenést na svůj debut As Safe as Yesterday Is (1969), který vyšel u labelu Immediate (ano, patřil manažeru Rolling Stones, Andrewovi Loog Oldhamovi). Album vystoupalo na šestnácté místo v Anglii, pro sběratele jen uvedu, že tehdejší velký hit Natural Born Boogie vyšel na tomto albu až v pozdějších reedicicích. Dvojka Town and Country (1969) byla subtilnějším dílem s více akustickými skladbami, ale ohlas i přes úspěšné turné po USA se nijak zvlášť nezvedal. Na třetím LP už u nového labelu A & M, Humble Pie (1970) dokázala zaujmout zejména hezká předělávka I’m Ready od Willieho Dixona a další album Rock On (1971) proniká už i do amerických anket (z toho alba se mi vždy líbil cover Rollin’ Stone od Muddyho Waterse).

„Jestliže něco neuděláte, a pak neuspějete, pak máte jistotu, že jste v bezpečí...“
(Peter Frampton o Marriottovi, 2013, Music Radar)

Zásadní úspěch pak skupina zaznamenává albem Smokin’ (1972), které je v USA zlaté, obsazuje šesté místo v Billboardu, v Anglii je v top 20 a přináší klasické hity C’mon Everybody či 30 Days in the Hole.
Peter Frampton ale v té době odchází na úspěšnou sólovou dráhu a je nahrazen Clemem Clempsonem (ano, z Colossea). Nové dvojalbum Eat It (1973 drží zuby nehty trend kapely, ale deska není nijak konzistentní (zajímavé jsou zde covery, jako Black Coffee (Tina & Ike Turner) či Honky Tonk Woman (Rolling Stones). Následné album Thunderbox (1974) je už propadák. Můžeme si všimnout, že i autorský vklad Marriotta se stále více zmenšuje (což vypadá jako přímá úměra). Album Street Rats (1975) je pak už jen labutí písní souboru (už jenom pro ten fakt, že z jedenácti skladeb je pět coverů (z toho tři od Beatles - We Can Work It Out, Rain a Drive My Car). Kapela se po rozpadu zkouší dát opět dohromady, ale oba albové pokusy moc nevycházejí a kapela končí opět.
Marriott se pokouší o sólovou tvorbu a po debutu Marriott (1976) u labelu A & M se orientuje na vydávání live záznamů - ty jsou ale jen stínem jeho někdejšího působení u Small Faces a Humble Pie. Z celého toho seznamu alb pak mohu doporučit jako nejlepší kompilaci jeho tvorby 3CD Tin Soldier - The Steve Marriott Anthology (2006, Castle).
Není snad nutné dodávat, že Marriott si také s chutí a rád zahostoval - a že ten seznam je opravdu zajímavý. Tak třeba se podílel u Rolling Stones na skladbě In Another Land (když Keith Richards zrovna nemohl...), spolupracoval s Chrisem Farlowem, najdeme ho i na albu Mr. Fantasy od nedoceněných Traffic, zazpíval si s Easybeats (na singlu Good Times), mohli bychom zde jmenovat Mott the Hoople, jel turné s Alexisem Kornerem (roku 1975), zajímavostí pak jistě je, že právě jeho pejsek, Seamus, je natočen na Meddle, albu Pink Floyd...
A pak... 20. dubna1991 Marriott zemřel při požáru svého domu. Jedna z vyšetřovacích verzí uváděla, že to způsobil cigaretou, která mu vypadla z ruky...

Kytary
Marriott - to znamenalo sbírka kytar. A také i ano. Mohli jsme ho vidět třeba s Fender Telecasterem z roku 1966 (v úpravě sunburst, třeba na Itchycoo Park), Gibsony Les Paul Standard či ES-335 (bez pickguardu), Gretsche White Falcon (ovšem s dvojitým výřezem, a to v raných dobách Small Faces) či Tennessean 1964 nebo masivní G6134 White Penguin a G6128T-DCM Duo Jet (ke konci Small Faces), v jeho sbírce byl Fender Stratocaster, Gibson SG, Gibson ES-175 (použil na konceptu Ogdens’ Nut Gone Flake) i Gibson Melody Maker s jedním snímačem...
U akustik si oblíbil dvě kytary, Gibson J-160E a Epiphone Hummingbird.

http://www.thesmallfaces.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Steve-Marriott~23~cerven~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.