Kytaroví velikáni - Scott Henderson

Pro fajnšmekry? Jednoznačně. Henderson, výrazná postava oscilující mezi světem blues, jazzu a rocku, totiž není častým hostem obálek prestižních světových kytarových periodik. Ale, i když to možná zní už otřepaně, v tomto případě to určitě není známka kvality. I když je znám spíše pro svou spolupráci s řadou celebrit, jeho sólová tvorba si rozhodně nezaslouží, abychom ji jen tak přešli...

A nejen spolupráce s velkými hvězdami. Vedle sólové tvorby si v kytarovém světě vydobyla výraznou pozici i činnost jeho kapely Tribal Tech. I poté, co se tato výrazná fusion sestava rozešla, se i vedle členství ve fusion superskupině, plně v intencích tohoto označení, Vital Tech Tones dokázal Henderson prosadit a upevnit svou pozici jako jazz/fusion kytarista. V anketě časopisu Guitar World byl za rok 1991 vyhlášen nejlepším jazzovým kytaristou, ve čtenářské anketě dalšího prestižního světového periodika, Guitar Player, obsadil o rok později v této kategorii také první místo a tak bychom mohli pokračovat dál.

Pojďme se tedy blíže podívat na tohoto kytaristu s velmi širokým stylovým záběrem, který je akceptován a uznáván širokou kytarovou veřejností - z mého pohledu zvláště díky tomu, že od poloviny devadesátých let se Henderson opět vrátil ke svým kořenům, tedy k blues. A to i přesto, že řada jeho nedávných alb opět propátrává vody jazzu a fusion.

Mimochodem - Henderson působí i jako pedagog (a to hodně vyhledávaný). Vyučuje na Guitar Institute of Technology, proslulé vzdělávací instituci, která je součástí korporace Musicians Institute v Hollywoodu v Kalifornii...

Scott Henderson se narodil 26. srpna 1954 ve West Palm Beach na Floridě. Jak sám uvádí, vyrůstal v době, kdy jeho probouzející se zájem o kytaru nejvíce ovlivňovalo blues a blues rock. Jako teenager se nijak zvlášť nesnažil založit si vlastní kapelu, ale zato hrál a jamoval, kde se dalo. Své první zkušenosti si odbyl po místních klubech, kde vystupoval s kdekým. Repertoár tvořily skladby od Led Zeppelin po třeba Jamese Browna. Jak při těchto příležitostech dozrával jeho přístup k nástroji, vyčlenily se jeho základní vzory. A mezi ně patřili nejvíce Jimmy Page, Jeff Beck, Jimi Hendrix, Ritchie Blackmore a bluesoví velikáni Albert King, Albert Collins a Buddy Guy. Až teprve později se nechal ovlivnit jazzovou scénou, když poslouchal Johna Coltranea, Milese Davise a další: „Svůj základ pořád spatřuji v blues, v bluesové scéně šedesátých let. Ano, poslouchal jsem hodně muziky, ale Hendrix a z bluesové kytary hlavně Albert King a Albert Collins mě tenkrát vzali nejvíc. Potom jsem se začal zajímat o jazz, ale ne o ten standardní. Víc mě přitahovaly dobové modernizace a fúze. Weather Report nebo John McLaughlin - to bylo to, co mě k téhle muzice přitáhlo. Delší čas jsem pak pracoval s Joem Zawinulem. Právě on a saxofonista Wayne Shorter mě přitáhli ke skladbě jako takové a k vedení sólového hlasu nástroje. Nebo John McLaughlin. To není „jen“ kytarista. On je také významný skladatel a umí naslouchat muzice. To je totiž přesně to, co řada muzikantů už neumí.“

Cesta k vlastnímu výrazu

Po promoci na Florida Atlantic University se Henderson přestěhoval do Los Angeles a naplno rozjel svou kariéru. A to hned na několika frontách. Začal nahrávat s fenomenálním houslistou Jean-Luc Pontym, s baskytaristou Jeffem Berlinem rozjel několik projektů (včetně Players) a v tomto období také začala jeho nesmírně plodná spolupráce s Joem Zawinulem z Weather Report v projektu Zawinul Syndicate. Zvláště tato aktivita ho větší měrou zviditelnila v očích kytarové veřejnosti. Ovšem Henderson na sebe upozornil již jako člen Electric Band legendárního Chicka Corey. Tato na první pohled hodně efektní spolupráce ale neměla dlouhého trvání. Po šesti měsících od něj odešel. Spekulovalo se o různých důvodech (včetně Coreova začlenění do scientologistů), z nichž nejpravděpodobnější byla Hendersonova snaha více se uplatnit. Už v té době totiž více oceňoval výraznější míru osobního přístupu k muzice i v rámci kapely - proto mu, jak mnohokrát uvedl, vyhovovalo spíše sdružení kolem liberálnějšího Zawinula (v té době) než u Corey, většího autokratisty.

Tribal Tech

Roku 1984 tak spolu s baskytaristou Garym Willisem založil vlastní soubor Tribal Tech.

Na prvním albu skupinu dotvořili Steve Houghton (dr) a Pat Coil (key), dále zde byli Brad Dutz (perc) a saxofonista Bob Sheppard. Druhé dopadlo už lépe, sestava byla sehranější a na celkovém výkonu to bylo znát. Jako host ve dvou skladbách hrál na klávesy Will Boulware. Třetí album, Nomad, se stalo spolu se svým následovníkem Tribal Tech určitým předělem ve vnímání skupiny v dobovém hudebním prostředí. Skupina se soustředila více na skladbu a autorská dvojice Henderson-Willis dala větší prostor dalším členům kapely, a to nejen interpretační, ale i autorský. Po dalších personálních změnách se skupina konečně ustálila na sestavě v podstatě vycizelované, v nadneseném slova smyslu. Dvojici Henderson-Willis tak doplnil bubeník Kirk Covington (nahradil tak Stevea Houghtona a Joeye Herediu) a klávesista Scott Kinsey (ten vystřídal Davida Goldblatta). A výsledek byl znát.

Následovala řada velmi osobitých, v každém případě nepřehlédnutelných alb, které skupině vynesly zasloužené postavení jako jednomu z nejvýraznějších fusion sdružení devadesátých let. Alba jako Illicit, Face First a Reality Check k tomuto zhodnocení jejich tvorby rozhodně přispěla. Kapela si byla tak jistá svou věcí, že následnou desku Thick postavila zcela na improvizaci. Byl to dosti odvážný tah, který dle mého mínění nevyšel zcela podle záměru protagonistů. Jedním z motivů tohoto přístupu byla skutečnost, že všichni členové už rozjeli své další projekty a tak trochu podcenili vlastní společnou práci. Přesto se albu dostalo příznivých recenzí. Skupina se poté soustředila více na koncertování a takto vzniklý materiál nahrála na své poslední studiové album, Rocket Science. Šlo o důstojný závěr činnosti. Jednotliví členové se pak rozešli do dalších projektů, ovšem již roku 2009 ohlásil Scott Kinsey, že kapela hodlá natočit spolu další studiové album. Začátek nahrávání byl původně stanoven na květen 2010. Jsem přesvědčen, že výsledek bude stát za to. Už jenom z toho důvodu, co všechno v mezičase zvládl Henderson sám.

Sólová dráha

Již během činnosti Tribal Tech se roku 1994 Henderson rozhodl výrazněji se vrátit ke svým hudebním kořenům. Výsledkem bylo Dog Party, bluesově laděné album, které sklidilo řadu cen, mj. i první místo časopisu Guitar Player v kategorii Nejlepší bluesové album roku 1994. A není divu. Preciznost předchozích jazzových zkušeností a hluboko vrytý bluesový feeling vykonaly své. Základ desky by se dal ovšem také označit za další album Tribal Tech - vždyť na realizaci si Henderson pozval Covingtona i Kinseye. Pouze na baskytaru hrál Richard Ruse. Z dalších mnoha hostů pak můžeme jmenovat snad jen Keitha Wyatta, který si zahrál sólo ve skladbě ironicky nazvané Too Many Guitars. Druhou, ještě vyzrálejší desku Tore down House vyprodukoval prakticky se stejným základním týmem (jen za baskytarou byl tentokrát Dave Carpenter). Dobře se zde také uvedla zpěvačka Thelma Houston. Podíl zpívaných a čistě instrumentálních skladeb byl jednoznačně ve prospěch zpívaných, a to ne ke škodě věci. Zajímavostí je pak cover verze Continuum od Jaca Pastoriuse a nové přehrání Same as You z debutového alba. Album sklidilo samou chválu, získalo největší počet hvězdiček v takových periodikách jako Jazz Times, Guitar Player, Guitar, Guitar Shop a L.A. Jazz Scene. Ovšem následné album, Well to the Bone, to je prostě paráda, pokud se mohu dát takto unést. Sestava Henderson, Covington a Kinsey je zde doplněna Johnem Humpreyem na baskytaru, opět se zde prezentuje i Thelma Houston. Následné turné bylo úspěšné. I koncertní záznam Live! z roku 2005 se setkal s příznivým ohlasem. Hendrsonovo trio tentokrát vedle Covingtona doplňoval již John Humprey. V současné době jeho trio Blues Band tvoří další muzikanti - nejnověji je to baskytarista Travis Carlton a Alan Hertzi (dr).

Vital Tech Tones

Ovšem nejen sólovou činností Henderson v té době živ byl. Na samém konci devadesátých let shromáždil kolem sebe velká jména a vytvořil americké fusion supertrio Vital Tech Tones. Spolu s ním ho tvořili bubeník Steve Smith (z Vital Information) a baskytarista Victor Wooten (od Bela Fleck and the Flecktones). Trio své snažení napřelo v podstatě jen a jen do instrumentálních skladeb. Skupina fungovala navíc nepravidelně, protože každý z členů měl další bohatou činnost. A do třetice, kapela vlastně nikdy nevystupovala živě. O to více je zajímavé, že tato alba našla svou cestu do hudebního světa a nezůstala jen v propadlišti dějin. Celkové stylové zaměření obou desek, Vital Tech Tones a VTT2 směřovalo spíše do oblasti rocku. I proto jsou proslouchatelná pro velmi široké spektrum posluchačů.

Scott Henderson hraje dál. A jak jsem říkal na začátku, rozhodně se o něm nijak zvlášť nemluví. Ale o to větší je pak ale radost fanoušků jeho muziky, když se někde objeví (třeba u nás nedávno) a když něco vydá. Ta radost z kytary je tam opravdu znát.

Kytary

Henderson vystřídal za svou kariéru celou řadu kytar, ale typickými se pro něj staly nástroje firmy Suhr Guitars, firmy, která mu vyprodukovala i signature model. Ten má korpus z olše, javorový krk s palisandrovým hmatníkem a mechanikou Sperzel. Kytara je osazena třemi singly FL Standard, má instalován SSC Noiseless System a kobylku Fender Vintage. Oba dva knoflíky Tone mají působnost takovou, že první ovládá snímač u krku a uprostřed, druhý u kobylky a oba jsou vypnuty v pozici přepínače snímačů 2 a 4. Na své kytary natahuje struny D’Addario, sady o síle .011, a celý potah přelaďuje o půl tónu níž. Z trsátek si oblíbil Fender Heavy.

Jak už jsme se zmínili, Henderson hrál v průběhu své kariéry na různé značky kytar. V polovině osmdesátých let například hrál na Charvel Strat, osazený ’59 double screw humbuckingy Seymour Duncan: „Produkovaly hladší tón než běžné humbuckingy. Ale zase mi tam chyběly basy, takže jsem je vyměnil za standardní ’59.“

Na Dr. Hee Henderson hrál na Ibanez: „Byla to moje první kytara Ibanez. Na albu má ale hodně tenký zvuk. Mohl za to i tranzistorový aparát Special 130, přes který jsem tehdy hrál. To nebyla nejlepší volba.“ Počátkem devadesátých let měl Henderson další Ibanez: „Na rozdíl od té první nebyla z lípy, ale z olše. Zvuk mi daleko víc vyhovoval, stačí srovnat zvuk Dr. Hee a alb Illicit, Face First a Reality Check.“

Na prvním sólovém albu to byl již ’57 reissue Fender Strat se snímači Lindy Fralin. Ty posléze vyměnil za produkty Johna Suhra: „Snímače Suhr měly daleko více basů a celkově širší zvukové spektrum než dvojitě vinuté modely Fralin.“

Aparáty

Značce Suhr je v současnosti Henderson věrný i u aparátů. Používá half stack, hlavu SH100 (jde o verzi handwired k původnímu modelu OD100 Classic) a bednu, vyrobenou Kerrym Wrightem od Fullertonu a osazenou 4 x 12” Celestion Greenback.

Na začátku své kariéry hrál Henderson na padesátiwattový Marshall s Greenbacky, který posléze vyměnil za Peavey: „Vůbec jsem neřešil tón jako takový. Dokonce jsem vlastně ani pořádně nevěděl, přes co vlastně hraju.“

V době nahrávání Spears zapojil svou kytaru do Peavey Special 130 (použil jako pre-amp) a Peavey 100: „Z toho jsem použil konec. Šlo o lampový aparát, ale už si nevzpomenu na přesný název.“

Roku 1990 ve studiu hrál přes pre-amp Boogie Quad a power-amp Boogie 295: „Byl to tehdy zvyk, mít zvlášť předzesilovač a zvlášť konec. Šlo o stereo zařízení a bylo nemyslitelné nevyužívat právě této možnosti.“ Na Tribal Tech už nahrával na Boogie Studio preamp a 395 power-amp, ale poté na dalších třech albech měl za preamp už Lee Jackson (jako koncový stupeň to byla stále značka Boogie, ovšem tentokrát model 290). „Měl jsem tehdy zůstat u této kombinace. Aspoň na tom další albu. Tam jsem totiž nahrával doma, ve svém studiu, kdy signál šel přímo do nahrávacího zařízení. Výsledkem byl nejhorší zvuk, který jsem kdy vyprodukoval.“

Dog Party je nahráno již přes pětatřicetiwattový Matchless, repro Celestion Vintage 30: „Výborný aparát pro lehce nakřáplé tóny. Ovšem na další album, Tore down House, jsem potřeboval tlustší a táhlejší tón. A tak jsem si pořídil starého padesátiwattového Marshalla Plexi, který lépe reagoval na mé letité krabičky - distortiony. Nakonec jsem na to nahrál asi tak polovinu alba. Na zbytek jsem použil pre-amp Custom Audio 3+ a konec Boogie 290.“

Na Rocket Science se Henderson vrátil ke starým Celestionům Greenbackům („...měl jsem u nich zůstat pořád...“), použil zde i letitý ’64 Fender Bandmaster.

Efekty

Jeho současná signálová cesta obsahuje pedály wah (Vox) a volume (Boss FV500L), dále je jeho pedalboard tvořen krabicemi Xotic RC Booster, Fulltone Octafuzz, Z. Vex Fuzz Factory, Arion Chorus, Boss SE-70 a RC-2 Loop Station a Hendersonem ceněným klasickým distortionem Maxon SD-9. V polovině devadesátých let používal i Ibanez Tube Screamer. Všechny kabely jsou značky Xotic Cable XGC-1.

Gary Willis

Baskytarista, známý ze své spolupráce s řadou muzikantů, mezi nimiž vyčnívají jména jako Wayne Shorter, Dennis Chambers, Allan Holdsworth a další. V současnosti spolu se saxofonistou Libertym Fortunym a starým známým kolegou Kirkem Covingtonem tvoří jazzové funkové trio. Willis je také autorem čtyř publikací, učebnic na basovou kytaru.

Scott Kinsey

Klávesista, proslulý jako sideman dlouhé řady známých umělců. Spolupracoval kupříkladu s Robbenem Fordem, Serjem Tankianem (System of a Down), Dannym Careym (Tool), Joem Zawinulem a dalšími. Před čtyřmi roky vydal své sólové album Kinesthetic, spolupracoval úžeji i s Uncle Moe’s Space Ranch, kde hrál na dvou deskách.

Kirk Covington

Bubeník, který získal své jméno vedle prací s Tribal Tech i hostováním u Joea Zawinula, Robbena Forda, Allana Holdswortha a dalšími. Spolu se Scottem Kinseyem je členem kapely Volto!, kde hraje také na klávesy. Roku 2008 zformoval s klávesistou Scottem Tibbsem a baskytaristou Rufusem Philpotem vlastní trio Captain Kirk.