muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Ron Asheton

23.11.2019 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Ron Asheton


Kdysi na 29. pozici prestižního žebříčku stovky nejvlivnějších kytaristů časopisu Rolling Stones, v současnosti stále na ne nevýznamném místě této ankety (60. příčka) - to už si zaslouží, a ne jenom z tohoto hlediska, pozornost.

Aby ne. Asheton se stal spolutvůrcem jednoho z nejikoničtějších projevů protopunkového hnutí, totiž vkladu Iggyho Popa a jeho kapely Stooges do celosvětové banky punkové rebelie, punkrockové sebezničující jízdy. On to totiž byl, kdo spolu s Iggym Popem, bubeníkem (a svým bratrem) Scottem Ashetonem a baskytaristou Davem Alexandrem založili The Stooges, bandu, která se prohnala hudebním povědomím v raných sedmdesátkách a ukázala, byť po svém již druhém rozpadu, zlobivé generaci poloviny sedmdesátých let, že lze své pocity na pódiích prezentovat i jinak než na stadiónech a po dlouhých cvičeních stupnic. I když je to konstatováno zveličeně a možná s generalizujícím podtextem, přesto ale pravdivě. Právě The Stooges jsou bráni jako protopunková záležitost - povšimněme si ale mimo té již vžité nálepky oné psychedelie ze začátku jejich tvorby a inklinace k řinčivému detroitskému soundu té doby... A i tohle je dílo Rona Ashetona...

Ron Asheton
Ronald Franklin Asheton se narodil 17. července 1948 ve Washingtonu D. C. Když vzal do ruky poprvé basovou kytaru, bylo mu deset let, ale už pět let předtím se učil hrát na tahací harmoniku. Ve třinácti letech se rodina přestěhovala do Ann Arbor v Michiganu, kde se svým bratrem chodil na místní střední školu. Spolu tam působili v řadě školních a lokálních souborů, jako třeba Prime Movers či Chosen Few. Už zde se potkal s Jamesem Williamsonem, který ho při první reinkarnaci Stooges nahradil u kytary (Asheton tehdy vzal do ruky baskytaru).
Teď se ale teprve psal rok 1967 a oba bratři Ashetonovi spolu s dalším muzikantem, Davem Alexanderem, se setkali s Jamesem Newellem „Iggy“ Osterbergem, který měl své představy o budoucí skupině. Ty se rozhodl realizovat po setkání s bluesovým bubeníkem Samem Layem v Chicagu, kdy si řekl, že chce dát dohromady novou formu muziky, která by nestavěla na předchozích vzorech. Při těchto úvahách si vzpomněl na Rona Ashetona, kterého znal z Chosen Few: „Nikdy,“ prohlásil prý tehdy Iggy Pop, „nikdy jsem nepotkal takového muzikanta, který by vypadal špinavěji, drsněji a hnusněji než Ron - a on si na to fakt nehrál.“ Mimochodem, své později proslulé umělecké jméno Iggy Pop získal tak, že první část Iggy, byla po jeho předchozím působišti u kapely Iguanas a druhá část, Pop, po jedné místní postavičce z klubů v Detroitu. Naplno si ale tak začal říkat až na základě shlédnutí řvavého vystoupení MC5...
Kapela ale potřebovala získat nějaký styl, něco, co by na ně upozornilo. Jako hlavní vzory toho, že se pak nebáli hrát tak, jak to cítili jen oni, byla prý dvě vystoupení. Za prvé to byl koncert Doors (a to není divu, že je to nakoplo, protože Jim Morrison už v tomto období začal hodně vyvádět) a za druhé vystoupení místní dívčí kapely, kterou nejdříve tak trochu podceňovali, ale která jim pak ukázala, jak to na pódiu rozjet... The Stooges byli na světě.

Loutky?
První vystoupení se odehrálo roku 1967 o helloweenu ve squatu na State Street, kde kapela působila. Další koncerty následovaly, tehdy původně ještě pod názvem The Psychedelic Stooges. Vystupovali i s dalšími kapelami, včetně známých MC5. A to nebyli hodní beránci...
Albový debut, The Stooges (1969, Elektra) přinesl přece jenom novátorštější pojetí hudby, než si představujeme u slova punk v polovině sedmdesátých let. O to ale tehdy tady ještě nešlo. Kapela si i zaexperimentovala, na desce najdeme i zvuky nehudební apod. Deska pronikla do Billboardu, což na prvotinu vůbec nebylo špatné. 106 pozice, a navíc i stříbrné ocenění v Anglii, to vypadalo na hodně dobrý start. Obal byl také vydařený, styl à la Doors, a celkově se kapele podařilo vytvořit sound, který, mírně řečeno, obvyklý tedy opravdu nebyl.

„Ron se vlastně nikdy o drogy ani neotřel. Hrozně ho vytočilo, že právě i tohle stálo za rozpadem Stooges. Pak jen seděl a sledoval, jak se to všechno zhoršuje...“
(Katty Asheton)

Zato dvojka, Fun House (1970, Elektra), už tak dobrá nebyla. Kapela ale získávala stále větší renomé svými divokými vystoupeními a excesy Iggyho Popa na jevišti, kdy rozmazávání arašídového másla po hrudi bylo tím nejnevinnějším aktem. Ale ani ostatní členové nezaháleli. Alexander byl v srpnu 1970 z kapely vyhozen poté, když se opil tak, že nebyl schopen hrát. Nahradil ho dlouhý sled dalších muzikantů, což kapele rozhodně neprospělo. Navíc jejich řady rozšířil i další kytarista, což také nepřispělo k soudržnosti kapely. Navíc se do skupiny ve vrchovaté míře dostal heroin (kromě Rona Ashetona v tom jel každý). Což nakonec nemohlo vést v jejich případě jinam než k rozpadu, oznámenému k 9. červenci 1971.

Znovu?
Po dvou letech chození kolem horké kaše se Iggy dal opět dohromady s bratry Ashetonovými, ovšem tentokrát tak, že Ron hrál na baskytaru a sólovou kytaru obstaral James Williamson. Ten neměl ke kytaře tak minimalistický přístup jako jeho předchůdce, ale přesto vytvořili dílo, které řada kapel „již-pravověrného-punk-rocku“ od poloviny sedmdesátek považovala za jedno ze základních alb. Takže už pod názvem Iggy and The Stooges vyšla deska Raw Power (1973, Columbia), která v Anglii získala zlato.

Kytaroví velikáni - Ron Asheton


Nadměrné změny v obsazení, stále nevyzpytatelnější chování na jevišti i mimo něj a rapidně se snižující nabídky na hraní vedly ke druhému rozpadu, ovšem tentokrát již hodně dlouhému. V nastalé přestávce sice vyšla řada live alb, jako mezi jinými třeba Metallic K.O. (1976), Live at the Whisky a Go-Go (1988), Live in Detroit (2003), Telluric Chaos (2005) či Escaped Maniacs (2007, ABC), ale pravý reunion nastal až roku 2003 ve složení Pop, oba Ashetonovci, Mike Watt na baskytaru a Steve Mackay na saxofon. Výsledkem bylo šířeji pojaté album The Weirdness (2007, Virgin), které se dostalo do anket ve více zemích. Jenže - kapela ještě stihla vydat živáky You Don’t Want My Name... You Want My Action (2009, Easy Action) a Have Some Fun: Live at Unganos (2010, Rhino), když bylo oficiálně oznámeno, že Ron Asheton byl 6. ledna 2009 nalezen ve svém domě, kde evidentně ležel již několik dní, mrtvý ... Příčina smrti? Infarkt.
Ani jedna z dalších spoluprací s kapelami a na projektech, jako byly soubory New Order, Destroy All Monsters, New Race, Dark Carnival, Empty Set či Powertrain se nevyrovná jeho přínosu do celkového obrazu Stooges a Iggyho hudebního image.

Kytary
Známějším modelem je jeho signature model Reverend  Ron Asheton Signature Guitar firmy Reverend Guitars. Je postaven na základě nástrojů řady Volcano (tedy à la Flying V), kytara je osazena třemi CP90 (analogické modely firmy k proslulým singlům P-90). Tělo je z koriny, tříkusý krk je také z koriny a nese palisandrový hmatník. Mimochodem, tato firma není žádný benjamínek na kytarovém trhu, ze známých jmen tu má své signature modely třeba Billy Corgan (Smashing Pumpkins), Reeves Gabrels (Cure, Bowie...), Rick Vito (Fleetwood Mac), Pete Anderson (Grammy oceňovaný kytarista a producent) ... Od této firmy hrál Asheton i na kytary řady Jetstream (zejména modely 390). Mezi jeho další oblíbené nástroje patřily Gibsony, a to Melody Maker, Les Paul Custom („... má krásný zvuk a dlouhý sustain, to jo, ale zase když s ní stojíte hodiny na pódiu, tak hodně, hodně ztěžkne...“), bílý Flying V a červený SG Junior. Nezapomeňme ani na Fender Stratocaster a Telecaster: „... ten jsem si koupil jako svou první pořádnou elektrickou kytaru, protože na to hrál Jeff Beck u Yardbirds. Ale moc mi neseděl ten průzračný, čistý, konkrétní zvuk, a tak jsem se to snažil co nejvíce nakreslit - protože zkreslení zakryje to, co nezahrajete...“. Aby byl seznam úplný, tak uveďme ještě futuristicky vyhlížející Guild X79, na který Asheton hrál při vystoupeních s Destroy All Monsters.

Aparáty
U aparátů dával přednost několika značkám. Za prvé to samozřejmě byly Marshally, v průběhu jeho kariéry šlo nejvíce o modely Major („... ve velkých arénách to ani jinak nešlo - a ten zvuk byl opravdu velký.“), Super Lead a také i klasické osmistovky 2203 a devítikila. Oblíbil si i Vox Super Beatle, hlavně kvůli tomu, že dle jeho slov: „... Beatles a Rolling Stones to měli taky.“.
Když měl období, kdy hrál na baskytaru, hodně používal Sunn2000.

Efekty
Před sebou na zemi měl většinou kvákadlo Vox V847,  klasický distortion Ibanez Tube Screamer, v průběhu let bychom tam také našli i Reverend  Drive Train, Mosrite  Fuzzrite, Vox Tone Bender  či třeba Jimi Hendrix Fuzz Face FFM3.

Web
https://www.iggyandthestoogesmusic.com/

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Ron-Asheton~23~kveten~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.