přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Robert Smith

03.01. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Robert Smith


To je ten kytarista, co používá rtěnku, má rozcuchaný vlasy a vypadá jak z hororu? Neboli jedna z poznávacích značek frontmana legendárních The Cure, kapely, která se stala jednoznačnou vládkyní své vlastní svébytné kategorie, určující všechny možné polohy novovlnné podoby gothic rocku, hlavně zpočátku se vždy silnou akcentací alternativy.

The Cure se stali jednou z nejvlivnějších kapel celé té široké rodiny New Wave, ať už potom stylově zabrousili kamkoli. Ústřední postavou byl a je Robert Smith, kytarista, multiinstrumentalista, výrazný skladatel a producent, v současné době jediný původní člen souboru, jehož image je jedním z těch nejosobitějších. Počínaje albem The Head on the Door (možná už The Top) dovedl svou kapelu na přední místa světové rockové hudby, které zaujímá, byť už ne s takovými prodeji desek, dodnes. Pravda totiž je, že i když jejich konjunktura končí albem Wish, žádná z následujících desek není slabá a všechny velmi dobře bodují v anketách řady zemí.
The Cure nová alba sice už nevydávají, ale jejich odkaz, živený stálou a úspěšnou koncertní činností, jede dál.

Robert Smith
Robert James Smith se narodil 21. dubna 1959 v Blacpooolu v Lancashire do vyloženě hudební rodiny. Jeho otec byl zpěvák a matka hrála na klavír. Když mu byly tři roky, rodina se přestěhovala do Horley v Surrey a roku 1966 nakonec zakotvili v Crawley (West Sussex).
Spolu se svou mladší sestrou začal chodit na klavír, ale sourozenecká rivalita ho nakonec přiměla vzít do ruky kytaru. Zpočátku, v devíti letech, bral lekce klasické kytary, ale nakonec ho to přestalo bavit a začal se učit sám poslechem desek.
To mu bylo už třináct let a kytaru si musel pořád půjčovat od svého staršího bratra. Na Vánoce roku 1972 se ale dostal ke své první kytaře a vše začalo být intenzivnější: „Mezi mé dodnes vůbec nejoblíbenější skladby z těch raných let patří Are You Experienced? od Jimiho Hendrixe, Tom Traubert’s Blues, Toma Waitse, Give My Compliments to the Chef od Sensational Alex Harvey Bandu a třeba Life on Mars Davida Bowieho. Hendrix vůbec byl mým hlavním idolem. I když, pravda, jsem úplně nesnášel od něj takové ty věci jako Crash Landing, Midnight Lightning a podobně. Ale pamatuji si dodnes, že když jsem poslouchal poprvé jeho album Cry of Love, tak to byl zážitek. Tehdy mi bylo jedenáct, já měl na uších sluchátka a byl jsem úplně zavalený tím přívalem energie.“

Easy Cure
Ještě na škole dává dohromady svou první kapelu, nazvanou Crawley Goat Band. Máme zde na mysli aspoň trochu stálejší a pravidelnější formaci, protože už předtím vytvořil skupinu The Obelisk, kde se již setkal s Laurencem „Lol“ Tolhurstem, Michaelem Dempseym, budoucími kolegy z The Cure.
Jádro Obelisku, Smith, Tolhurst, Dempsey a Mark Ceccagne (g), pokračuje ve své činnosti dál s tím, že si vlastně ani nijak neříkají: „... Ani jsme nepoužívali název, byli jsme prostě jen ,skupina‘. Na škole totiž žádná jiná taková skupina nebyla.“
Kapela čím dál častěji vystupovala, proběhly tam časté personální změny, změnil se několikrát i název, kdy z toho posledního, The Malice, se roku 1977 vyklubali The Easy Cure. 5. května začínají pravidelně vystupovat v místním klubu The Rocket, nahrávají své první demo (u Smithe doma) a vyhrávají tím soutěž talentů, což je opravňovalo k podpisu smlouvy s labelem Ariola Hansa. I když k realizaci natáčení nakonec došlo, v podstatě žádná věc nikdy vydána nebyla (společnost odmítla jejich skladby a nutila je do cover verzí, což nebylo kapelou akceptováno). Nahrávky se po letech ocitly až na bonusových vydáních jejich prvního alba.

„Jako teenager jsem viděl Thin Lizzy naživo snad desetkrát. Byli úžasní. To byl lepší zážitek než chlast.“
(Robert Smith, 2004, Rolling Stone)

The Cure
Roku 1978 odehraje sestava jako Easy Cure své poslední vystoupení a 22. dubna toho roku vzniká název The Cure. V novém složení kapela vytváří další demo snímky, které rozesílá po labelech. Což jí nakonec vyjde, protože si jich všímá Chris Parry z Polydoru, který je angažuje pro nově vzniklou dceřinou společnost Fiction Records. Ještě před albovým debutem vydávají svůj singl Killing an Arab, což vyvolává značné reakce - a tím také i značnou publicitu (kapela se zde ale jen inspirovala románem Alberta Camuse).
Debut, Three Imaginary Boys (1979, Fiction) se neumisťuje nijak špatně (44. pozice) a další tři alba (vše u Fiction), Seventeen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982) vykazují stále vzrůstající zájem o jejich tvorbu. Pornography dosahuje v Anglii už do Top 10. Určitým předělem se pak stává deska The Top (1984), kterou se uzavírá předchozí období a kapela se v obsazení Smith, Tolhurst, Porl Thompson (g), Simon Gallup (bg) a Boris Williams (dr) pouští do prvního vysoce úspěšného alba The Head on the Door (1987). Stylově je deska více otevřená, přístupnější širšímu obecenstvu, nijak ale nezatracuje své předchozí stylové hledání. Album posbíralo zlato, a to dokonce i v USA, a kapela pokračuje ve své úspěšném tažení dál. Následná deska Disintegration (1989) už v Americe získává platinu, tentýž úspěch zaznamenává i následný opus Wish (1992) , který dokonce v Anglii obsadí první místo a v Billboardu v USA místo druhé! I když další alba už nedosahují těchto ocenění, dlužno uznat, že nikdy neopouštějí horní místa anket, a to v podstatě jak v USA, tak i po celé Evropě.
Robert Smith je také znám pro svou bohatou činnost mimo The Cure. Spolupracoval s Reevesem Gbrelsem, Billym Corganem, kapelami Souxsie and the Banshees, Stranglers, Blink-182, Korn, Crystal Castles, 65dayofstatic, vytvořil řadu formací (The Glove), často jednorázových, aby mohl realizovat nahrávky stylově odlišné od tvorby The Cure atd.

Kytaroví velikáni - Robert Smith


Kytary
Poznávací značkou jeho pódiové prezentace jsou modely kytar Schecter, samozřejmě pak i signature model, který mu tato firma vyrobila. Schecter UltraCure má tělo z mahagonu, javorový krk a palisandrový hmatník. Mimochodem, na to, jak ta kytara vypadá, měkce řečeno nestandardně, velmi dobře sedne do ruky. Její krk je totiž velmi příjemný, má profil úzkého tvaru písmena C. Snímače jsou Seymour Duncan, 59SH1N u kruku a 59SH1B u kobylky. Smith má u této firmy i další signature zářez, kterým je dvanáctistrunný model UltraCure XII. Firma Schecter obecně nedělá žádné štráchy s výrobou signature modelů, kterých má jak na výrobním pásu. Dle významu kytaristů lze pak jmenovat třeba Dana Donegana (Disturbed), DJ Ashbu (Guns N' Roses), Jeffa Loomise (Nevermore, Arch Enemy), Jerry Hortona (Papa Roach) a samozřejmě asi nejvýraznější tváře firmy Synystra Gatese a Zackyho Vengeance.
Klasikou pak je v jeho sestavě Fender Jazzmaster a druhou klasikou, jak říká, Gretsch Chet Atkins: „Jedním z klíčů k mému zvuku je semiakustický Gretsch Classic Country Gentleman Chet Atkins. Můžu říct, že je to první kytara od dob Fendera Jazzmastera, mé první kytary, která zní přesně tak, jak chci. Na tom Jazzmasterovi jsem měl snímač z Woolworthu Top 20, z mé první elektrické kytary. Na tento snímač jsem vlastně natočil celé naše první album Three Imaginary Boys. Zní perfektně. I když je pravda, že jsem si ji pořídil spíše podle toho, jak vypadala...“
Najdeme u něj i celou řadu dalších kytar, mezi něž patří kupříkladu Epiphone EA-250, Gretsch Silver Falcon, netradiční national Newport Val-Pro-88 a kdysi krátce módní Ovation Breadwinner a Vox Teardrop, dále dvanáctistrunnou Fender XII, Fender Telecaster, Gibson Custom Shop SG (se třemi snímači a tremolem) a další.
Z akustických kytar si oblíbil zejména signature model Schecter RS-1000, vlastní Guild F-412, dvanáctistrunného Ovationa a Ibanez AE300.

Aparáty
Ani zde se Smith nedržel nijak zvlášť u zdi. V průběhu času bychom u něj našli vyhlášené kombo Roland Jazz Chorus 120, patří sem klasiky Vox AC-30 a Selmer Zodiac Twin 30, ale také i Line 6 Flextone Plus 2x 12“.

Efekty
„Lákají mne krabice Boss už jenom kvůli barvám, cha, cha. Ale faktem je, že dost postrádám ty staré krabičky, jako Fuzz Face a tak. Každá měla i jiný tvar a vy jste hned věděli, na co rychle šlápnout...“
Smith má tedy před sebou efekty Boss BF-3 Flanger (nastavuje tam hodnoty na 60 %, Depth 75 %, Rate 50 % a Res 25 %), potom obecně řadu DD Digital Delay (všechny knoflíky má víceméně v poloze 12 hodin), RV-5 Digital Reverb (při nastavení Balance 25 %, Tone 30 %, R.Time 40 %, Mode 10), z řady Overdrivů si nejvíce oblíbil OD-1, nedá dopustit na další klasiku, distortion DS-1 a má i chorusy řady CE a ekvalizér GE-7. A kvákadlo? Jistě. Další klasika - Jim Dunlop.


Web
www.thecure.com


Psáno pro: časopis Muzikus 2018/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Robert-Smith~03~leden~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.