Kytaroví velikáni - Peter Frampton

Peter Frampton - kytarový velikán 99
Peter Frampton - kytarový velikán 99

"Byl jsem součástí hudební scény ve starých dobrých sedmdesátých létech a dodnes jsem plný nostalgie, když hraju na pódiu ty dávné hity. A kytara se dnes do muziky zase vrací, takže jestliže se na prahu nového tisíciletí stane v hudbě něco velkého, určitě u toho chci být!"I když byl širokou veřejností mainstreamových rádiových vysílání chápán spíše jako pěvecká hvězda a známá tvář předních obálek prestižních hudebních časopisů, jeho kredit jako kytarové osobnosti je zcela nezpochybnitelný. Stačí si jen uvědomit, že si jeho melodickou kytaru na své projekty vyžádali např. David Bowie, George Harrison, Ringo Starr, Herb Alpert, Jerry Lee Lewis, Steve Morse a řada další (viz závěrečný seznam).

 

Peter Frampton se narodil 22. dubna 1950 v Beckenhamu v Anglii. Zájem o hudbu se u něj projevil již v sedmi letech, kdy u babičky v podkroví objevil banjolele (banjo ve tvaru ukulele). Začal sám sebe učit a rodiče, vida jeho zájem, mu během půl roku zakoupili akustickou kytaru. Své první veřejné vystoupení si tak odbyl již ve věku osmi let, kdy hrál na místním varietním představení: "Protože jsem na kytaru doprovázel několik vystupujících, mohl jsem si sólově zahrát dvě skladby. Vybral jsem si věci od Cliffa Richarda a Adama Faitha. Opravdu si to moc nepamatuju, ale po letech jsem se dozvěděl, že to lidi vzali dost dobře, a mě to tak povzbudilo, že jsem se jich z pódia rovnou zeptal, jestli chtějí ode mne slyšet další číslo. A taky jsem to hned zahrál, byla to moje úplně první vlastní skladba. Jenže už si na ni nevzpomenu, ani na to, jak se jmenovala..."

 

Už v tomto dětském věku si prosadil, že chce kytaru poznat do hloubky, a nechal se zapsat na hodiny klasické kytary. Ty dokonce navštěvoval čtyři roky, ale podle svých vzpomínek nijak zvlášť úspěšně, protože odmítal cvičit klasický notový materiál a stále intenzivněji se zajímal o rock and rollovou kytaru. V deseti letech už hrál v kapele The Little Ravens a spolu se spolužákem Davidem Bowiem vystupoval v souboru George & The Dragons. S Bowiem si velmi rychle porozuměl, společně si při poledních přestávkách přehrávali skladby Buddyho Hollyho, Eddieho Cochrana a Elvise Presleyho. O rok později již vystupoval s The Trubeats, z které se vyvinula skupina The Preachers, produkována Billem Wymanem z Rolling Stones. To již Peter vlastnil kytaru Hofner 60 a combo Vox AC30: "Výborná kombinace. Tehdy jsem si poprvé zamiloval ten tlustý, plný zvuk, který jsem dotáhl zcela podle svých představ, když jsem přešel na spojení Gibson Les Paul a aparáty Marshall." Ale ten první důležitější zlom v kariéře přišel až v jeho šestnácti letech, kdy dostal lano od kapely The Herd.

 

The Herd tvořili vedle Petera ještě baskytarista Gary Taylor, později známý jako "Master of the Quiet Storm", vynikající klávesák Andy Bown a bubeník Andrew Steele. Roku 1967 a 1968 vyprodukovali několik hitových singlů, které velmi dobře zabodovaly v celonárodních anketách. Framptonovi bylo vlastně pouhých sedmnáct let, když se jejich singl From The Underworld dostal do britské Top Ten. Během dalšího půl roku měly další výrazný úspěch skladby Paradise Lost a I Don't Want Our Loving To Die. Většinu hudebního materiálu kapele dodával autorský tým, tvořený Kenem Howardem a Alanem Blaikleym. Na původní skladby, které do skupiny přinášeli Frampton spolu s Bownem, nebylo nikdy moc prostoru. Kapela se pod dojmem úspěchů začala stále více orientovat na hitovou tvorbu, což nesedělo Bownovi a hlavně Framptonovi. Jakkoli byla v kapele vysoce ceněna jeho kytara, Peter cítil, že se skupina nebude dál muzikantsky vyvíjet, a tak po vydání prvního LP se rozhodl od The Herd odejít. Skupina se po jeho odchodu během roku sama rozložila a zbylí členové dál pokračovali sami. Taylor se stal studiovým muzikantem, Steele bubnoval např. u Micka Coxe, Gerryho Raffertyho a Neila Sedaky a Andy Bown se stal skutečnou klávesovou osobností, která nejen pokračovala v některých Framptonových projektech, ale světový věhlas získala letitou spoluprací (a později plnoprávným členstvím) se Status Quo. Bown hrál i s Pink Floyd, Grahamem Bonnetem (ex-Rainbow) a řadou dalších osobností.

 

Frampton nezačínal být známý pouze jako kytarista. K jeho proslulosti přispěl i ten fakt, že byl ve svých osmnácti letech britským hudebním tiskem prohlášen za "Tvář roku 1968". Všechny tyto skutečnosti naznačily Peterovi, aby to zkusil trochu jinak. A jeho další krok se ukázal být správným.

 

Roku 1969 se dal dohromady se Stevem Marriottem, bývalým zpěvákem Small Faces, a spolu s baskytaristou Gregem Ridleym (ex-Spooky Tooth) a bubeníkem Jerrym Shirleym vytvořili výraznou rockovou partu Humble Pie: "Důležité pro mě bylo," vzpomíná jedenapadesátiletý Frampton, "že uvnitř kapely byla spousta energie. Byli jsme ve věku, kdy jsme do toho šli hlava nehlava. Tehdy jsem poslouchal Jeffa Becka, Hanka Marvina, Cream a Blues Breakers, ale vedle kytary Erica Claptona mě velmi inspirovali Kenny Burrell, George Benson, Wes Montgomery a Django Reinhardt. A u Humble Pie se všechno dalo skloubit dohromady. I když jsme každý byl stylově trochu jinde, byli jsme do toho tak zapálení, že kapela byla ohromně nadupaná."

 

Skupina po téměř ročním intenzivním zkoušení na Marriottově chalupě začala často a se stále se zvyšujícím ohlasem koncertovat a natáčet desky. Většina skladeb z této éry nese nádech pohodového muzicírování, kdy podle vzpomínek jednotlivých členů velká část věcí vznikala na základě okamžité inspirace při různých jamech. To se týká zejména As Safe As Yesterday Is. Na dalším LP Town And Country se více promítla Peterova kytara, třetí album neslo pečeť větší soustředěnosti na vlastní nástroj: "Prostě kytarista se staral o kytaru, zpěvák jenom zpíval a tak. Nikdo nikomu nelezl do zelí." I když tyto první desky obsahovaly velmi dobře se umísťující skladby, trhem i kritiky oceňované LP bylo až čtvrté, Rock On: "Moje jednoznačně nejoblíbenější album s Humble Pie. Byli jsme vyhraní a působili jsme jako jeden celek."

 

Ve skupině začal převládat vliv Marriotta, který tlačil kapelu k hardrockovějšímu vyznění, což nekorespondovalo s Peterovým výrazně melodickým cítěním. Tvrdší a celkově řinčivější sound je znát na výborném live LP Performance - Rockin' The Fillmore. Byla to ovšem labutí píseň základní sestavy skupiny, protože Peter v době vydání tohoto LP skupinu opustil a vydal se na sólovou dráhu. V Humble Pie ho nahradil tvárnější Dave "Clem" Clempson (ex-Colosseum). Skupina po LP Smokin' šla rychle dolů a čtyři roky po odchodu Framptona se rozpadla. I když se v roce 1980 pokusil Marriott a Shirley spolu s Bobbym Tenchem (voc, ex-Jeff Beck Group) a Anthonym Jonesem (bg) o znovuobnovení kapely, nemělo to dlouhého trvání. Jednotliví členové se dobře uchytili - Clempson např. u Jacka Bruceho, Rogera Daltreyho, Mikea Rutherforda, Shirley u Fastway, Sammyho Hagara atd.

 

Jak se brzy ukázalo, rozhodnutí o vlastní kariéře se ukázalo být jako správné. Hned první LP, Wind Of Change, obsahovalo plno křehkých melodií i dusajících čísel a skvěle skloubené party akustické a elektrické kytary (což se později stalo jeho poznávací značkou). Na LP najdeme i zvučná jména, jako Ringo Starra, Billyho Prestona, Andyho Bowna či Klause Voormana. Druhá deska byla o něco tvrdší, celkově působila i kompaktněji, což způsobilo jistě i to, že Peterova doprovodná skupina se personálně zkonsolidovala (na turné a na některých nahrávkách se jednu dobu používal název Camel či Frampton's Camel). Deska už nese všechny prvky, které světovou veřejnost tak oslnily o tři roky později - silnou melodiku sól, výrazný tón, propracovanost skladeb na jedné straně a jejich geniálně jednoduchá stavba na straně druhé. Po dalším, trochu slabším LP, vyšlo velmi zralé album Frampton, které, jakkoli obsahovalo výborný materiál, bylo zcela zastíněno stěžejní deskou Framptonovy kariéry a jednou z nejvýraznějších desek poloviny 70. let, Frampton Comes Alive!. "To byla noc, jakých není moc," vzpomíná Peter. "Někdy se to prostě vyvede tak, že si během produkce říkáte - no, to kdyby se natáčelo, to by byla deska! No a my jsme to udělali...! Desku jsme gramofonové společnosti původně předali jako jedno album. Když si to ale šéfové poslechli, řekli - Kde je zbytek? A tak to vyšlo jako dvojalbum."

 

Další deska byla pro Framptona velmi těžkým oříškem, protože bylo jasné, že se mu těžko podaří zopakovat úspěšnou formuli předchozího titulu. Přesto se I'm In You prodávala velmi dobře, na desce zaujme Peterovo vrstvení kytar. Po uzdravení z těžké automobilové nehody začal opět vydávat desky, ale všechny byly ve stínu předchozích titulů. Těžištěm jeho činnosti se spíše stalo velmi rozsáhlé hostování na albových projektech známých osobností, účast na jejich turné (David Bowie, Bill Wyman, Lynyrd Skynyrd, Ringo Starr...), sessiony, festivaly a práce u filmu. Koncem roku 1990 se znovu setkal se Stevem Marriottem a po několika zkouškách se dohodli na příští možné spolupráci. Dokonce začali i pár skladeb natáčet, ale těmto snahám učinil definitivní konec požár v Marriottově domě, při kterém Steve zahynul... "My jsme se nechystali obnovit Humble Pie. Chtěli jsme si spolu jen zahrát..."

 

Přibližme si nyní jeho vybavení. Základními nástroji jsou Gibson Les Paul, z nich pak z rozsáhlých řad typů patří k jeho nejoblíbenějším 1960 Les Paul Classic Honeyburst, 1958 Les Paul Junior a samozřejmě Les Paul Peter Frampton signature model, který byl vyroben na základě jeho návrhů a zkušeností s Les Pauly za celou jeho kariéru, zejména pak podle jeho letitého Les Paulu "Black Beauty", na který nahrál mj. i proslulé live LP Frampton Comes Alive!. V podstatě šlo o model z roku 1954, kde se sedřel původní lak až na dřevo a to včetně krku, a místo soapbarů se instalovaly tři humbuckery: "Celé jsem to poslal do Gibsonu, aby mi to znova nalakovali," říká Frampton. Podobným způsobem si upravil Les Paula z roku 1968, ale o toho (a o další část svého vybavení) přišel roku 1980, kdy se letadlo s celým jejich aparátem zřítilo.

 

Gibson Les Paul Peter Frampton signature model zaujme tedy na první pohled osazením třemi snímači (1957 Classic, 1957 Classic plus, 500T), zlatým hardwarem a podpisem na vykládání na dvanáctém pražci. Krk je širší a mělčí. Celý ten proces kolem vzniku nástroje Petera inspiroval do té míry, že se rozhodl založit vlastní společnost, která by stavěla a distribuovala ručně stavěné doplňky pro muzikanty. Vzhledem k tomu, že tato jeho firma vznikla před necelým rokem a půl, tak stačila na trh nabídnout pouze univerzální přepínač kanálů na zesilovači ("...povedlo se nám ho odizolovat tak, že při přepnutí vůbec nic nelupe...") a Talk Box, jeho proslulou poznávací značku začátku 70. let. Tuto upravenou krabičku, nabízenou jako Frampton model, která umožňuje tvarováním úst přes "hadici", vyvedenou z boxu mezi zesilovačem a bednou modulovat výsledný signál kytary, si u Petera objednala celá řada známých osobností, mj. například Richie Sambora od Bon Jovi, Dave Grohl a Franz Stahl od Foo Fighters, Trent Reznor a Robin Fink od Nine Inch Nails a také i rockový veterán Joe Walsh. Z ostatních kytar si oblíbil G & L ASAT a poslední dobou mezi akustikami upřednostňuje kytaru Tacoma C3. Raritou mezi jeho sbírkou je pak Selmer / Maccaferri, tenorová kytara z vlastnictví Django Reinhardta: "To byl kytarista, který mě velmi inspiroval. Dodnes neodjedu na žádné turné, aniž bych měl u sebe nějaké Djangovo CD," říká Frampton

 

Prakticky celá jeho umělecká dráha je ve znamení aparátů Marshall. V současné době jako základ používá tři 100wattové hlavy Marshall, ročník 1970, a jednu 50wattovou hlavu Marshall, dále Mesa / Boogie Mark IV, tři marshallské bedny 1960 BV 4 x 12" a jedno combo Ampeg Echo Twin 2 x 12". Ve studiu používá spíše slabší aparáty, které může "vytavit" naplno: "K tomu plnému, lampovému zvuku Marshallů jsem se dostal vlastně přes natáčení ve studiích, kdy jsem hrál přes malé Fendery a Ampegy. Vždy mě přitahoval hlubší, kulatější, teplejší zvuk - no prostě ten zvuk, jaký mají Marshally. Přímo nesnáším tenký, rozkřípaný tón..."

 

K jeho dalšímu vybavení patří Lanilei Tube Amp, Custom Audio Electronics 3+ preamp s expansion pedálem RS-10, klasický Ibanez TS-9 Distortion, Ampeg Overdrive, Mutron Octave, Foxxtone, MXR Phaser (racková verze), Roland SRV2000 (jako digital reverb), DBX Compressor (i jako limiter, zejména pro čistý zvuk), Korg DL800 Delay, T. C. Electronics 2290 Delay (jako stereo delay), dvě Yamahy 1000 mono digital delay, Roland SE-70 (jako harmonizer a stereo pitch shifter), T. C. Electronics 1210 Chorus, Ernie Ball stereo volume pedál 25K, řadu wah-pedálů, leslie Hammond/Suzuki a samozřejmě Talk Box: "Zdá se to možná nepřehledné, ale tento systém jsem vyvíjel celé roky," podotýká Peter. "Někdy ta úporná snaha po stále lepším a lepším zvuku přivede člověka do slepé uličky. V dobách, kdy kytara šla jen přes wah pedál a možná nějaký drive či fuzz, tak tam hodně záleželo, co s tím tónem uděláte. A vždy, když člověk přidal do svého efektového řetězce další krabičku, tak sice ve výsledku slyšel práci nového efektu, ale tón se jaksi začal vytrácet. Pokud mi paměť slouží, tak nejlepší zvuk jsem měl v prostém spojení Gibson - 50wattový Marshall z počátku 60. let. Prostě kytara a lampy. A protože jsem si časem oblíbil i některé efekty, stál jsem před úkolem, jak zařadit efekty bez ztráty původního zvuku. Jde o to, že prvotní musí být spojení kytara a zesilovač. Ostatní krabice řadit buď do smyčky anebo je mít tak vyladěné, že se při bypassu zcela obnoví původní zvuk." Peter má většinu efektových zařízeních umístěných v racku a ovládá je pedalboardem, který mu na míru postavil Bob Bradshaw.

 

Na své kytary natahuje struny D'Addario.

 

"V 90. létech jsem začal pochybovat o sobě jako kytaristovi, ale potom jsem se dozvěděl, že pro takové virtuózy, jako Steve Vai a Steve Morse, byla moje hra inspirací..."

 

Diskografie I.

 

Peter Frampton + The Herd (včetně reissue vydání):

 

Paradise Lost (1967, Phillips / Fontana)

 

Looking Through You (1967, vydáno pouze v USA)

 

Nostalgia (1972, Bumble Records)

 

Herd Featuring Peter Frampton (1994, vydáno pouze v USA)

 

II. Peter Frampton + Humble Pie:

 

As Safe As Yesterday Is (1969, Immediate Records)

 

Town And Country (1969, Immediate Records)

 

Humble Pie (1969/70, A & M)

 

Rock On (1970, A & M)

 

Performance - Rockin' The Fillmore (1971, A & M)

 

III. Peter Frampton sólově (včetně Frampton Camel, popř. Camel):

 

Wind Of Change (1972/1998, A & M/Rebound)

 

Frampton's Camel (1973, A & M)

 

Somethin's Happening (1974, A & M)

 

Frampton (1975, A & M)

 

Frampton Comes Alive! (1975, live 2LP, A & M / Polygram, remasterovaná verze, doplněná o čtyři nové skladby, byla pod názvem Frampton Comes Alive: The 25th Anniversary Special Edition vydána i letos)

 

I'm In You (1977, A & M)

 

Where I Should Be (1979, A & M)

 

Breaking All Of Rules (1981, A & M, o rok dříve vyšlo u stejné společnosti jako promotion LP a to pouze v Brazílii pod názvem Rise Up)

 

The Art Of Control (1982, A & M)

 

Premonition (1986, Virgin / Atlantic Records)

 

When All The Pieces Fit (1989, Virgin / Warner Brothers / Atlantic Records)

 

Peter Frampton (1994, Relativity / Sony Legacy)

 

Acoustics (1994, pouze v Japonsku, Relativity)

 

Frampton Comes Alive II (1995, live, El Dorado / I.R.S.)

 

Live In Detroit (2000, live, CMC International)

 

IV. Významné kompilace:

Uveďme si ještě některé z významnějších kompilací jeho sólové tvorby (na některých titulech jsou i skladby z období u The Herd a Humble Pie), jako např. Super Disc (1979, A & M), Peter Frampton's Greatest Hits (1987, pouze v Kanadě a USA, A & M), Shine On - A Collection (1992, kompilační 2LP, A & M / Polygram), Show Me The Way (1993, kompilace, A & M), Love Taker (1995, kompilace, Javelin), The Very Best Of Peter Frampton (1998, A & M) a famózní, 16 CD Anthology: The History Of Peter Frampton (2001, A & M, podrobnosti viz text). Z kompilací, zachycujících jeho působení u Humble Pie, zmiňme např. Greatest Hits (1978), Best Of Humble Pie (1982) či Hot N' Nasty - Anthology (1994).

 

V. Spolupráce, hostování a účasti na projektech:

Zpřehledněme si také jeho spolupráce, ale pouze ty nejvýraznější, protože už jenom pouhý výčet alb, na kterých se Peter vedle své sólové činnosti a působení u Herd a Humble Pie podílel, nemá daleko k číslu sto. Z přehledu jsem také vypustil ty desky, kde Frampton přispěl "pouze" hlasem:

 

- s Ashton & Lord - First Of The Big Bands (1974)

 

- s Davidem Bowiem - Never Let Me Down (1987)

 

- s Crosby, Stills & Nash - Live It Up (1990)

 

- s Donovanem - Essence To Essence (1973)

 

- s Johnem Entwistlem - Whistle Rhymes (1972)

 

- s Grand Funk Railroad - Bosnia (1997)

 

- s Alexisem Kornerem - Get Off Of My Cloud (1975)

 

- s Julianem Lennonem - Mr. Jordan (1989)

 

- s Jerry Lee Lewisem - Sometimes A Memory Ain't Enough (1973)

 

- se Steve Morse Band - Stand Up (1985)

 

- s Ringo Starrem a to jak na jeho sólových nahrávkách, tak i na deskách a turné projektu Ringo Star And His All Starr Band

 

- s Lynyrd Skynyrd - jel s nimi turné roku 1998 (existují pirátské nahrávky)

 

- s Billem Wymanem - Struttin' Our Stuff (1998)

 

- na albovém projektu A Tribute To Hank Marvin (1996)

 

A dále se podílel na nahrávkách: Teresy Brewer, Tima Hardina, Chrise Jaggera, Iana McDonalda, Rogera Moona, Alberta Lee, Georgie Fame a na mnoha dalších různých, tematicky zaměřených výběrech.

 

Nezapomeňme ani na jeho výrazný podíl na desítce soundtracků, z nichž nejvýraznější je jistě trojice titulů, kterou tvoří:

 

- Grease (1978)

 

- Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band (1978 / 1998) - Harley Davidson & Marlboro Man (1991)

 

Fanouškům by neměla ujít ani jeho videa, z nich pak zejména: - Frampton Comes Alive II (1995, Eldorado/I.R.S.)

 

- Ringo Starr And His All Starr Band (1998, MPI Video)

 

- Live In Detroit (2000, Image Entertainment)

Peter Frampton - kytarový velikán 99
Peter Frampton - kytarový velikán 99
Psáno pro časopis Muzikus