přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Mick Ronson

29.6.2009 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Mick Ronson - Kytaroví velikáni

Mick Ronson - Kytaroví velikáni


Kdysi jsme na stránkách seriálu Letem kytarovým světem uvedli třídílný seriál, který se souhrnně jmenoval Kytaristé za zády hvězd. Uvedli jsme tam ty kytaristy (a v přílohách i baskytaristy, bubeníky a klávesáky), kteří, ač jakkoli vynikající po stránce techniky hry, osobitosti přístupu a celkového feelingu, vždycky stáli jen ve stínu frontmanů, hýčkaných zájmem fanoušků i médií. I když mezi hlavními hvězdami a členy jejich doprovodného tělesa nezela v osobních a muzikantských vztazích tak výrazná propast, jako tomu bylo z hlediska ohlasu na tvorbu té určité superstar, přesto drtivá většina těchto muzikantů byla (a je) uznávána z hlediska posluchačské obce jen nepoměrně užší skupinou muzikantů a obecně odborníků, točících se kolem hudebního průmyslu. Což je většinou jednoznačně škoda. A právě do této kategorie patřil neprávem přehlížený Mick Ronson.

Od roku 1966, kdy začal aktivně hrát, až do své předčasné smrti se stihl Ronson uvést v řadě skupin, kde často i po boku velkých osobností nezapadl, ba dokonce, na rozdíl od svých „kolegů“, patřících také do kategorie muzikantů za zády hvězd, dokázal s nimi vytvořit interpretační a autorský tandem. Často tak v jeho případě došlo k tomu, že jeho jméno bylo s osobou frontmana v určitém období přímo spojováno. Jako příklad může posloužit jeho spolupráce s Davidem Bowiem či Ianem Hunterem. Navíc proslul i jako jeden z výrazných propagátorů les paulů. Proč se o tom zmiňujeme? Nejde přitom ani tak o určitou značku, jako spíše o to, že u těchto „nájemných“ muzikantů nebývá příliš zvykem fixovat se na jednu značku do té míry, že je jejich jméno s ní spojováno. Stranou nesmí zůstat ani ta skutečnost, že přes širokou stylovou výrazovost byl jeho tón rozpoznatelný - a to je při té spoustě nahrávek, jak můžete vidět v přehledu diskografie, opravdu spíše výjimečné.
Michael Ronson se narodil 26. května 1946 v Hullu v Yorkshire. Jako dítě se učil na několik hudebních nástrojů, mezi jinými to byly zejména klavír, housle, flétna a harmonium. V jeho další praxi se tyto získané základy hodily, a to zvláště při produkci, studiové činnosti a během jeho spolupráce s Bowiem a Hunterem. Původně chtěl být dokonce cellistou, ale všechny tyto představy vzaly za své, když se dostal k nahrávkám Yardbirds a Duane Eddyho. Zejména Yardbirds ho oslovili, takže se do studia jejich repertoáru pustil se svou pověstnou urputností dozvědět se co nejvíc o té které muzice: „Nedal nám furt pokoj, nutil nás, abychom co nejvíce vstřebávali všechnu tu muziku kolem. Od začátku mi bylo jasný, že dlouho u nás nezůstane,“ vzpomínal na něj Ron Ryan, spoluhráč s The Mariners.

Lokální kutálky, nejdříve v Hullu...
Po členstvích většinou v krátce trvajících studentských kapelách, jako The Insects či John Tomlison & The Buccaneers se v listopadu 1963 Ronson dostal do své první významnější skupiny, The Mariners. Bylo mu tehdy sedmnáct let a jeho prvním vystoupením s kapelou byl support před Keith Herd Band. Kodrcali se kvůli tomu až do Elloughtonu, což je třicet pět mil (kolik je to kilometrů, nechám spíše na vás, s matematikou se moc nekamarádím) a zinkasovali za to deset šilinků (dtto).
S Mariners Ronson začal vystupovat po místních klubech a jeho jméno brzy přerostlo význam skupiny. Proto další kapela, The Crestas, jež byla v místním měřítku daleko více zavedenější, neváhala a po avízu Johnnyho Griffina, baskytaristy The Mariners, mu hodila lano. Ronson se tak dostal do kapely, jež měla svůj stálý okruh koncertních scén s pravidelnými termíny vystoupení.

... potom v Londýně...
Zhruba rok a půl jezdil Ronson s The Crestas a získával si reputaci na místních scénách. Když však viděl, že skupina nehodlá jít dál a stačí jí objíždění stálých scén, rozhodl se odejít. Roku 1965 se tedy vydal do Londýna, ale zezačátku se mu tam nepodařilo uchytit se jako muzikant. Aby se uživil, pracoval, kde se dalo, delší dobu byl zaměstnán i jako mechanik. Poté se mu přece jenom poštěstilo dostat se do skupiny, kterou byla The Voice, kde nahradil odcházejícího kytaristu. Po nějaké době do kapely přibyl další člen The Crestas, bubeník Dave Bradfield, který také zaplnil uprázdněné místo po předchozím bubeníkovi. Problém ovšem byl, že, jak už naznačily časté změny v obsazení, skupina byla personálně velmi nestálá. A protože Ronson i Bradfield, jež se znali z předcházejícího angažmá, si stále více notovali i po stránce hudebního zaměření kapely a tím se oddělovali od ostatních, muselo dojít k dalším problémům. Ty se vyhrotily v okamžiku, kdy se Ronson a Bradfield, jež si udělali krátký výlet do Hullu, vrátili do svého bytu v Londýně a našli tam všechny své věci z kapely na hromadě. K tomu byl i dopis, kde jim zbytek The Voice oznamoval, že odjíždějí na Bahamy.
Bradfield nastalou situaci nevydržel a vrátil se do Hullu. Ronson ovšem nehodlal vyklidit pole tak rychle a zkusil se v Londýně udržet. Nastoupil ke skupině The Wanted, která se zaměřovala na soulovou muziku. Ovšem po několika týdnech poznal, že to stejně nikam nevede, a vrátil se také zpět do Hullu.

... a zase zpátky v Hullu.
Po návratu do rodného města nebyla jeho pozice stejná jako v dobách, kdy z něj odcházel. Vracel se sem člověk, který si už získal určitou pověst a zkušenosti. Díky tomu se roku 1966 stal členem The Rats, v té době nejznámější a muzikantsky nejnašláplejší regionální kapely. Kvartet, tvořený Ronsonem, zpěvákem Bennym Marshallem, baskytaristou Jeffem Applebym a bubeníkem Jimem Simpsonem (nahrazeným poté Clivem Taylorem a posléze Johnem Cambridgem), začal jezdit po místních scénách a občas vyjel i za hranice regionu. Nešlo vždy o úspěchy, pokusy oslovit kluby v Londýně a Paříži zklamaly zcela, ale Ronsonovi to nevadilo. Za prvé skupina měla už určitý kredit a za druhé stejně nevěděl, kam by se mohl vrtnout.
Roku 1967 The Rats natočili The Rise and Fall of Bernie Gripplestone v dobově módním psychedelickém pojetí, ale vody, jak se říká, se nijak zvlášť nezčeřily. Změna k lepšímu se neudála, ani když si kapela roku 1968 změnila název na Treacle. A když se o rok později vrátili ke svému původnímu názvu, situace byla spíše patová, než aby přinášela jakékoli představy o dalším slibném vývoji. Jediným kladem tohoto období bylo, že Ronson si vyzkoušel své první výraznější hostování, kdy se výrazně podílel na realizaci desky Michaela Chapmana Fully Qualified Survivor.
The Rats tak pomalu spěli k zániku. Po změně bubeníka, kdy za Cambridgeho přišel Mick „Woody“ Woodmansey, sice v listopadu 1969 natočili další skladby, Telephone Blues a Early in Spring, ale posluchačská veřejnost zůstala chladná.

Bowie
Na počátku roku 1970 se do Hullu přijel podívat bubeník John Cambridge, aby Ronsona vyhledal. Našel ho, jak ve své nové funkci městského zahradníka vytyčuje ragbyové hřiště. A důvod, proč Cambridge přijel? Tento bubeník, který z The Rats odešel, se stal členem The Hype, skupiny Davida Bowieho. A protože si Ronsona dobře pamatoval, rozhodl se, že ho osloví a nabídne mu vstup do doprovodného souboru této jedné z nejkontroverznějších osobností rockového světa. Ovšem Ronson na tu nabídku moc neslyšel. Sám si dobře pamatoval své předchozí neúspěšné pokusy v Londýně prorazit, takže nejdříve Cambridgeovy výzvy odmítal. Nakonec sice svolil, ale jen k tomu, že si tedy dá s Bowiem schůzku. A tam si tito dva budoucí blízcí spolupracovníci tak padli do oka, že už o dva dny později spolu vystoupili na BBC Radio 1 v pořadu Johna Peela...
Bowie s doprovodným bandem The Hype, ve složení Ronson, John Cambridge (dr) a Tony Visconti (bg), začal vystupovat v propracovaném kostýmním show. Každý zde měl svou úlohu, každý měl předem připravenou pozici a masku - Bowie byl v masce Rainbowmana, Ronson vystupoval jako Gangsterman, Visconti jako Hypaman a Cambridge jako Cowboyman. Tehdy propukající vlna glitteru či glam rocku jejich prezentaci vzala na vědomí a skupina začala být čím dál víc populární. Po výměně bubeníka, kdy za Cambridgeho přišel Woody Woodmansey, začala sestava nahrávat The Man Who Sold the World. Během studiových frekvencí se navíc trio Ronson, Visconti a Woodmansey dohodli, že zkusí vytvořit i svou vlastní skupinu, tentokrát pod názvem Ronno. Angažovali zpěváka Bennyho Marshalla z The Rats a nahráli několik skladeb, z nichž k vydání na singlu dospěly pouze The Fourth Hour of My Sleep a Power of Darkness. Nic z toho ale neslavilo úspěch.

Pavouci z Marsu
I když album The Man Who Sold the World nebylo špatné, zásadní průlom Bowieho, a tím i Ronsonovy kariéry nastal při vydání dalšího LP, Hunky Dory. Bowieho tehdy doprovázela sestava, kde vedle Ronsona byl Trevor Bolder (bg, budoucí hvězda Wishbone Ash a zejména Uriah Heep) a Rick Wakeman, klávesový virtuóz Yes. Na albu se Ronson projevil i jako koproducent a aranžér, jeho cit pro rockovější vyznění Bowieho repertoáru se naplno projevil na další desce, The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars. Druhá část názvu vlastně avizovala, jak se začala jmenovat Bowieho doprovodná formace, totiž The Spiders from Mars. Spolupráce Bowieho a Ronsona zde nabyla takových kvalit, že právě toto období prezentovalo tyto dva muzikanty jako klíčové osobnosti celé tvorby a celkového vyznění.
Ronson se stal známým kytaristou i pro své široké stylové zaměření. Začal být vyhledávaný pro studiovou práci a do tohoto období se datuje nárůst jeho hostování a účastí na projektech, jejichž intenzita v podstatě trvala v nezměněné výši až do jeho předčasné smrti.
Ještě užší spojení mezi Ronsonem a Bowiem po stránce autorské a interpretační lze vysledovat na dalších dvou albech, Aladdin Sane a Pin Ups. Vědomí vzájemné nepostradatelnosti bylo mezi fanoušky tak silné, že každého doslova šokovalo, že Ronson od Bowieho odešel a na následné desce, Diamond Dogs, už jako člen kapely nefiguruje.

Po vlastní ose
Po odchodu od Bowieho Ronson vydal řadu sólových alb. Hned první deska, Slaughter on 10th Avenue, obsahovala kolekci skladeb, z nichž vyčnívaly zejména dvě, cover verze Love Me Tender od Elvise Presleyho a signální skladba Only After Dark. Navíc se stal na kratší dobu členem Mott the Hoople, s nimiž natočil album All the Young Dudes. LP mělo velký úspěch zejména díky titulní skladbě od Davida Bowieho, takže na určitou dobu oddálilo rozpad kapely. K tomu ovšem stejně došlo a Ronson začal úzce spolupracovat s Ianem Hunterem, zpěvákem kapely. Už jejich albový debut obsahoval hit Once Bitten, Twice Shy, ani další desky, včetně těch, jež vznikly pod hlavičkou skupiny Hunter-Ronson Band, nebyly slabé. O trochu hůře si vedly následné sólové pokusy, kdy Play Don’t Worry nezaznamenala prakticky žádný ohlas.

Návraty
Po live albu Live/Welcome to the Club, dokumentujícím jeho pódiovou spolupráci s Hunterem, se Ronson soustředil na studiovou a producentskou práci. Ke svým bývalým spolupracovníkům se vrátil až na samém konci osmdesátých let a přelomu desetiletí. Tehdy, pod dojmem boomu zájmu o hudební scénu předchozích desetiletí, začal opět spolupracovat s Ianem Hunterem. Výsledkem bylo album YUI Orta. Ještě výraznější návrat pak byl k Davidu Bowiemu, kdy na Black Tie White Noise zazářil na I Feel Free, cover verzi od Cream. Na počátku devadesátých let pak ještě více zintenzivnil svou činnost jako člen studiových i pódiových skupin - spolupracoval s Morrisey, objevil se na koncertě věnovaném Freddiemu Mercurymu, kde si zahrál v All the Young Dudes (s Hunterem a Bowiem) a Heroes (s Bowiem), podílel se na realizaci Earth VS the Wildhearts skupiny Wildhearts, kde nahrál sólo v My Baby Is a Headfuck, když...
29. dubna 1993, ve věku čtyřicet šest let podlehl rakovině jater.

Kytary
I když během své kariéry hrál Ronson na různé kytary, a to zejména zezačátku, do obecného povědomí se nejvýrazněji zapsal jako gibsonista. Zvláště v době spolupráce s Davidem Bowiem se pro něj stal Gibson Les Paul typickým nástrojem. Nejoblíbenější kytarou pak byla Les Paul Custom Black Beauty z roku 1968.
Ronson ale také proslul i svéráznými úpravami povrchu svých nástrojů. Řadu svých les paulů zbavil laku, protože věřil, že tak budou mít ostřejší, jasnější zvuk. Přitom sedřel lak nejen z vrchní desky, ale i na bocích a zadní straně korpusu. Až na krk tak celý nátěr sedřel, přičemž použití šmirgl papíru patřilo mezi ty jemnější způsoby. Kytary tak buď nechal v přirozené barvě dřeva, nebo zkusil jinou úpravu, včetně lesklých nátěrů, proslulých zejména z období turné s Davidem Bowiem.
V době, když hrál s Mott the Hoople, a po většinu své sólové kariéry (včetně projektu Hunter-Ronson) používal i Les Pauly Deluxe, na nichž měl instalovány mini humbuckery: „Mick měl na jednu stranu hrozně rád les pauly, ale na druhý straně zase pořád jen dumal nad tím, jak z nich dostat cinkavější zvuk,“ uvedl Ian Hunter. „Když jsme se ho zeptali, proč tedy nepřejde na jinou kytaru, říkal, že ze všech, co zkusil, mu do ruky nejlíp sedne právě ten krk od Les Paula. A tak u toho i zůstalo.“

Aparáty
Stejně, jako u kytar, i zde se Ronsonovo jméno pojilo zejména s jednou značkou, s aparáty Marshall. Ve svém vybavení nedělal rozdíly mezi pódiem a studiem, takže i při nahrávání například hrál přes dvěstěwattové hlavy Major. Svou sestavu s jednou bednou 4 x 12” nazýval The Pig. „Mick vždycky, když se mu líbil zvuk, prohlásil - to je zvuk jak prase. Proto ten název,“ uvedl Mick Hewitt, koproducent jeho prvních dvou alb. Z dalších značek nejčastěji užíval Mesa/Boogie, zvláště komba.

Efekty
Z celé řady nejrůznějších krabiček si Ronson cenil fuzz Vox Tonebender, wah pedály Vox nebo Crybaby a kombinovaný pedál Colorsound fuzz/wah/swell. V jeho sestavě nesměly chybět delaye, s těmi si však dokázal pohrávat hlavně při natáčení, při živém hraní dozvuk nechával spíše na zvukařích.

„Byli jsme jenom malá, lokální kapela. Ale potom přišel Mick, a to jakoby k nám nastoupil někdo z těch skvělých kytaristů, o kterých jsme jenom slyšeli nebo jsme je viděli v Top of the Pops. No, kolik mu tenkrát mohlo bejt, tak šestnáct sedmnáct, víc ne. Ale hrál jak starej zkušenej profík.“

John Griffiths, kytarista The Mariners

diskografie

1. Mick Ronson + David Bowie:

1.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně řazena do základního katalogu):
Man Who Sold the World (1970, RCA)
Hunky Dory (1971, RCA)
The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972, RCA)
Aladdin Sane (1973, RCA)
Pin Ups (1973, RCA)
Black Tie White Noise (1993, BMG)

1.2 Kompilace a raritní alba (pouze výběr):
Another Face (1981, Decca)
Sound + Vision (1989, 3CD, kompilace nahrávek z let 1969-1980, EMI)
Growin’ Up (1990, EMI)
Changes Bowie (1990, 2CD, EMI)
Santa Monica ’72 (1995, live, EMI)


2. Mick Ronson + Mott the Hoople:
All the Young Dudes (1972, CBS)


3. Mick Ronson + Ian Hunter
(včetně Hunter-Ronson Band):
Ian Hunter (1975, CBS)
All American Alien Boy (1975, CBS)
You’re Never Alone with a Schizophrenic (1979, CBS)
Live/Welcome to the Club (1980, CBS)
Short Back and Sides (1981, Epic)
All of the Good Ones Are Taken (1983, Polygram)
YUI Orta (1989, s Hunter-Ronson Band, Polygram)
Shades of Ian Hunter (1990, Polygram)
BBC Live in Concert (1995, s Hunter-Ronson band, Polygram)


4. Mick Ronson sólově

4.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně řazena do základního katalogu):
Slaughter on 10th Avenue (1974, RCA)
Play Don’t Worry (1975, RCA)
Heaven and Hull (1994, live, Epic)

4.2 Vybrané kompilace:
Only after Dark (1995, snímky z let 1973-1976, Trident)
Main Man (1998, Recall)
Burning Collection (2001, souhrnné vydání, 3CD, 1. = Indian Summer, 2. = Showtime, 3. = Just Like This, NMC)

4.3 Raritní alba + live snímky:
Just Like This (1999, snímky z roku 1976, obsaženo na kompilaci Burning Collection)
Showtime (1999, live, snímky z let 1976 a 1989, obsaženo na kompilaci Burning Collection)
Indian Summer (2000, 2CD, snímky z roku 1981, 1982, obsaženo na kompilaci Burning Collection)
Memorial Show (2001, live, existuje více titulů, BBC in Concert, BBC Classic Tracks, Memorial Concert a další, vždy s více či méně podobným repertoárem, Pilot)
Hard Life (2003, Universal International)


5. Rarity:
The Rise and Fall of Bernie Gripplestone (1995, s The Rats, při vydání u Angel Air přidány tři bonusy, kde u Life’s a River je spolupodepsán i Ronson, Tenth Planet)
singl s kapelou Ronno: 4th Hour of My Sleep/Power of Darkness (1971, Vertigo)


6. Hostování, spolupráce, účasti na projektech

6.1 Výrazné záležitosti:
- s Michaelem Chapmanem: Rainmaker (1968), Fully Qualified Survivor (1970), Lived Here (1977), Man Who Hated Mornings (1977)
- s Pure Prairie League: Bustin’ Out (1972)
- s Lou Reedem: Transformer (1972),
- s Rogerem McGuinnem: Cardiff Rose (1976), Born to Rock and Roll (1992)
- s Bobem Dylanem: Hard Rain (1976)
- s Ellen Foley: Night Out (1979)
- Meatem Loafem: Dead Ringer (1981)
- s Johnny Average Band: Some People (1981)
- s T-Bone Burnettem: Proof Through the Night (1983)
- s Wildhearts: Earth Vs. the Wildhearts (1993)

6.2 Další záležitosti:
Například s Johnnym Cougarem, Kinky Friedman, Topaz, Slaughter & The Dogs, Rich Kids, Bennym Mardonesem, Annette Peacock, Davidem Johansenem, Davidem Lynn Jonesem, Iron City Houserockers, The Paoylas, Perfect Affair, Eltonem Johnem, Milkwood, Ianem Thomasem, Fatal Flowers, Casino Steel & The Bandits, Morrisey, Vanem Morrisonem, Bennym Mardonesem, The Mamas and the Papas, The Phantoms, Johnem Mellencampem a mnoha dalšími včetně účasti na soundtraccích, jako Teachers (1984), Iron Eagle (1986), Light of Day (1987) a dalších nemluvě o celé řadě tematicky zaměřených albových projektů a kompilací.

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/08

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Mick-Ronson~29~cerven~2009/

Komentáře

celkový počet: 1

Susmajdim7  Pavouk jako kráva

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.