muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Mark Tremonti

18.4.2003 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Mark Tremonti

Kytaroví velikáni - Mark Tremonti

"Creed není jenom skupina, kde se sejde pár muzikantů. Je to parta, je to management, je to společnost..."
Lze jen asi obtížně najít někoho, kdo by byl tak výrazně úspěšný v závěru devadesátých let, jako Mark Tremonti a jeho Creed. A když si ještě uvědomíme raketový nástup tohoto před rokem 1997 prakticky neznámého seskupení, miliónové náklady jejich alb a první příčky rockových anket, na kterých se jejich skladby a alba drží vždy několik měsíců, tak nezbývá než dát za pravdu producentovi Johnu Kurzwegovi, který na jejich adresu prohlásil: "Jsou dobří, protože na sto procent věří tomu, co dělají, jde to prostě z nich a nijak zvlášť o tom nepřemýšlejí." Nejlepší je ovšem si jejich tvorbu poslechnout. Těch alb zatím sice není mnoho, ale všechna včetně debutu jsou velmi silná a v celkovém kontextu současné hudby prostě nepřehlédnutelná...



Kytaroví velikáni - Mark Tremonti

Kytaroví velikáni - Mark Tremonti

Páteří Creed jsou bezesporu Mark Tremonti a zpěvák Scott Stapp, kteří tvoří sehraný autorský tandem a mají lví podíl na neobyčejně silném vyznění svých skladeb a to jak po stránce hudební, tak i textové. Koneckonců, prodat během čtyř let přes dvacet miliónů desek, ještě k tomu vedle duchovního textového náboje postavených vyloženě na kytaře, tak to už mnohé napovídá... "Přesto jsou to naprosto normální kluci," říká Kurzweg. "Mark byl nedávno na koncertě Def Leppard a spolu s fanoušky tam poskakoval, mával rukama a pořvával refrény svých oblíbených skladeb, jako např. Rocket, Photograph, Love Bites a tak."

Mark Thomas Tremonti se narodil 18. dubna 1974 v Detroitu ve státě Michigan. Spolu se svými bratry byl odmalička veden ke křesťanské víře, i když, jak se později přiznal, jako kluk do kostela nechodil moc rád: "Jsem spíše takový, že do kostela zajdu, ale jenom tehdy, když sám chci, když cítím, že to potřebuju." Jeho rodina se v touze po klidnějším prostředí nejdříve přestěhovala do Grosse Point a posléze do Wilmette v Illinois. Markovi neustálé stěhování nijak zvlášť nevadilo, protože si kamarády získával rychle a snadno: "Tato vlastnost mu vydržela až dodnes a je základem jeho bezkonfliktního jednání," prohlásil jejich manager.
Když mu bylo jedenáct let, jeho dva starší bratři, Daniel a Michael, ho přivedli k rockové muzice. Spolu naslouchali deskám svých tehdejších oblíbenců, mezi nimiž dominovali Kiss a Metallica. Markovi se jejich hudba zalíbila natolik, že ke konci roku 1985 vyškemral na rodičích svou první kytaru T. A. R. A. Tvarem se podobala Gibsonu Les Paul a rodiče ji za přispění synových úspor koupili za 25 dolarů od člověka, který zároveň začal Marka na kytaru učit. Mark byl nástrojem prý doslova fascinován, ale po dvou týdnech přestal na lekce docházet: "Chtěl jsem se rovnou učit Master of Puppets, ale místo toho jsem pořád dokola zkoušet vybrnkávat Mary Had a Little Lamb." Tremonti tehdy narazil na zejména v dnešní době velmi rozšířený problém adeptů kytary, kteří předpokládají, že po několika hodinách výuky zvládnou skladby či sóla svých oblíbenců naprosto hladce: "Tady bylo několik chyb," prohlásil jeho otec. "Na jedné straně, ten učitel nebyl nijak zvlášť etablovaný, a na straně druhé si Mark neuvědomil, že kytara je nástroj jako každý jiný. Prostě na to, aby našel svůj výraz a naučil se hrát, musí zvládnout základy. A to on tehdy chápat nechtěl."
Mark se začal učit sám poslechem alb, ale protože nevěděl, jak vlastně na kytaru sáhnout, dlouho to nikam nevedlo. Nakonec si koupil několik sešitů tabulatur a tón za tónem cvičil jednotlivé skladby až do té doby, kdy je spolu s puštěnou deskou zahrál správně. "Byla to obtížnější varianta studia, ale nakonec to šlo," prohlásil jeho bratr Michael.
Roku 1990, po matčině těžkém onemocnění (diagnóza zněla na lupus, chronické onemocnění kůže), se rodina přestěhovala do Tallehasse na Floridě. Mark tehdy začal chodit do Lake Highland Preparatory, školy, kde se poprvé setkal se svým budoucím zpěvákem Scottem Stappem (narozen 8. 8. 1973) a kde také založil svou první rockovou kapelu. "Mark byl tehdy pěkný číslo," vzpomíná Joe Starhat, jeho spolužák. "O přestávkách řádil po školním dvoře, ve třídě kouřil tajně pod lavicí a pod předepsanými bílými košilemi nosil černá trička se svými oblíbenými kapelami."
Wit's End, tak se jmenovala první Markova formace. Repertoár zahrnoval převzaté věci od Motley Crue a dalších metalových kapel, ale jejich vystoupení se nesetkávala s příliš velkým ohlasem. Fakt, že nepřišel okamžitě kolosální úspěch, ho stejně jako začátek studia hry na kytaru dost rozhodil a Mark, netrpělivý a zbrklý ve svých rozhodnutích, se rozhodl po ukončení střední školy postavit svou existenci na něčem jistějším, než je muzika. Začal studovat finančnictví na Clemson University, ale vydržel to necelý rok. Poté se vrátil zpět do Tallehasse na Floridu, kde se znovu setkal se Stappem, který stejně jako Mark nedokončil svá studia. Mark celý ten rok na univerzitě usilovně cvičil na kytaru, a tak Stappovi navrhl, že by mohli dát dohromady skupinu. Po dlouhých debatách v místních klubech a po několika sessionech, kdy Mark přehrával své melodické nápady a Scott k nim improvizoval pěvecké linky a texty, se rozhodli, že to opravdu zkusí spolu. Po řadě zkoušek na doplnění kapely si z řady zájemců vybrali baskytaristu Briana Marshalla a bubeníka Thomase Scotta Phillipse. Ve vznikající formaci se tak setkal Mark Tremonti, který tehdy poslouchal Slayer, Metallicu, Anthrax, SOD, Soungarden a Celtic Frost, Scott Stapp, k jehož nejoblíbenějším skupinám patřili Led Zeppelin, U2, The Doors, Faith No More, Kings X a Tool, Brian Marshall (narozen 24. 4. 1973) se zálibou v Led Zeppelin a Rush a Scott Phillips (narozen 22. 2. 1973), preferující Pink Floyd, Living Colour, Rush a Led Zeppelin. Už jenom výčet těchto vlivů mnohé napovídá o zdroji až překvapivě bohatého hudebního přediva jejich skladeb, které jejich tvorbu učinilo v rámci současné hudby tak výjimečnou.
Podle pamětníků si tato čtveřice padla hudebně do noty již na prvních zkouškách, a jak se jejich souhra začala zdárně vyvíjet, přišla otázka na název kapely. Mark nejdříve přišel s nápadem na Naked Todler, ale ostatním se to nelíbilo a Stapp s Marshallem navrhli název Creed. Stapp pro svůj indiánský původ (Cherokee) a Marshall proto, že jeho předchozí skupina se jmenovala Maddox Creed. Mark a Phillips souhlasili, a tak od roku 1995 začali oficiálně působit jako Creed.
Nejdříve začali vystupovat po místních klubech a hudebních obchodech v Tallehasse. Po natočení první skladby, Grip My Soul, založili jako kapela vlastní vydavatelskou společnost a nazvali ji Blue Collar Records. Pod touto hlavičkou také začali natáčet své první LP, My Own Prison. Náklady na vydání činily pouhých 6000 dolarů, náklad činil pouze 6000 kusů desek. Jenže album bylo nutné představit co největšímu počtu potenciálních fanoušků. Creed tedy začali koncertovat po celých Státech a jejich krédo tehdy znělo takto: "Když na první koncert v nějakém městě přijde 10 lidí a bude se jim to líbit, tak by to mohli povědět dalším deseti lidem a příště, až tam přijedeme, by jich mohlo přijít dvacet, ti by to pověděli dalším, takže by jich potom přišlo padesát, sto a tak dále..."
Jenže nešlo hned všechno tak hladce. I když se koncerty setkávaly s dobrým ohlasem, nijak velký průlom to do jejich popularity nepřineslo. Už už to vypadalo, že to se skupinou půjde z kopce, plánovala se dokonce krátká přestávka, během níž se mělo popřemýšlet, jak dál a zda to vůbec má cenu. Tehdy ovšem o skupině slyšel jeden z DJ z Milwaukee a rozhodl se pustit jejich desku ve svém pořadu: "To je jedno, jestli ta kapela nefiguruje v žádné anketě. Slyšel jsem jejich desku, a tak se mi zalíbila, že ji prostě zkusím pustit do éteru..." A právě díky tomuto kroku jsou dnes Creed tam, kde jsou.
Deska se setkala s takovým zájmem, že po ní hned skočila vydavatelská společnost Wind-Up Records a s Creed podepsala smlouvu na znovuvydání jejich alba. Celé party se znova přetočily, texty se ještě více vybrousily a deska se v srpnu 1997 vrhla na trh. A ten tolik toužebně očekávaný úspěch byl najednou tady. Album se stalo obrovským hitem, na první zátah získalo čtyřnásobnou platinu (celkem získalo platinu šestkrát) a všechny čtyři skladby, které byly z něj vydané samostatně jako singly, suverénně obsadily první místa anket včetně Billboardu. To je na skladby z debutového LP opravdu nevídaný úspěch a asi bych se dost zapotil, kdybych hledal v historii rockové hudby adekvátní příklad právě po této linii - nejdříve debutové LP čtyřikrát do platiny a pak čtyři singly z něj na prvním místě anket v roce vydání (s největší pravděpodobností bych ani nic podobného nenašel - Boston a Beatles byli úspěšnější v oddělených kategoriích...). Těmi úspěšnými singly byly My Own Prison, Torn, What's This Life for a One. Album samo, které obsahuje deset skladeb výlučně z pera autorské dvojice Tremonti - Stapp, se po celé dva roky drželo v Top 100 a obdrželo řadu cen včetně Rockové album roku a Nejlépe se prodávající hardrockové album roku (vše u Billboardu). "Věděl jsem, že máme na to, abychom natočili dobrou desku," řekl tehdy Stapp. "Věřil jsem také ve kvalitu našich skladeb. Ale co jsem tedy opravdu netušil, že to osloví takovou spoustu lidí..."
Kritici a muzikologové okamžitě zařadili skupinu do krabičky post-grungeových kapel a jako takové ji dávali pramalé šance na další trvání, nemluvě už vůbec o nějakém dalším úspěchu. Všeobecně se věřilo tomu, že v případě Creed jde pouze o jednorázové vzplanutí, o pouhou záležitost jednoho alba, takže za rok, za dva po nich neštěkne ani pes. Jenže opak byl pravdou.
Druhé LP, Human Clay, je odborníky a fanoušky považováno za jejich absolutně nejlepší dílo. Album se stalo během pouhých dvou let desetinásobně platinové (tzn., že se ho prodalo na deset miliónů kusů), a získalo tak vlastně diamantovou desku. Po osmnáct týdnů okupovaly skladby z tohoto unikátního LP veškeré rockové i mainstreamové žebříčky, deska sama vstoupila do anket na prvním místě: "Jak se zdá, jsme kapela, která funguje dobře tehdy, když je pod určitým tlakem. Ale ten tlak nepochází z lidí okolo nás, není pro nás nijak stresující, ten tlak totiž pochází přímo z nás, z touhy nahrát dobrou desku. Každá kapela chce natočit skvělé album, takové, které by co nejvěrněji zobrazilo celou paletu osobností jejich členů," prohlásil tehdy Stapp. Tremonti k tomu dodal: "Vždycky jsme si uvědomovali, že musíme skládat takové písně, pod které se můžeme vždy bez jakéhokoli uzardění klidně podepsat. A že se tyto skladby líbí miliónům fanoušků, tak to je ještě lepší."


Nejúspěšnějšími a nejznámějšími skladbami se staly Higher (přes 17 týdnů na 1. místech žebříčků rockových rádií), What If a With Arms Wide Open (1. místo v celostátních anketách a Grammy). Pod všemi jedenácti věcmi na albu je stejně jako na debutu podepsána dvojice Tremonti - Stapp: "Už několikrát jsem si o nás přečetl, že jsme svou autorskou vzájemností přirovnáváni k takovým legendárním dvojicím, jako např. Lennon - McCartney či Jagger - Richards," říká Tremonti. "Jenže jedním dechem se v těch samých novinách o sobě dočtu, že odmítám podávat lidem ruku, protože se paranoidně bojím možné nákazy a infekce. No co to má pak znamenat?"
V roce vydání jejich tak úspěšného druhého alba si Creed zahráli i na festivalu Woodstock '99. Celá tato akce byla ve svém celkovém vyznění trochu kontroverzní, ale to se netýkalo jejich velmi výrazného vystoupení. Tremonti a spol. si totiž k sobě na pódiu pozvali Robbieho Kriegera z Doors. Když ho Stapp uvedl, na 200 000 fanoušků vybuchlo nadšením. Krieger si s Creed zahrál klasické kusy, jako Roadhouse Blues a Riders On the Storm, a přispěl svou kytarou do What's This Life for. "Myslím, že nás tehdy vzala na vědomí i ta část kritiků, kteří stále nebrali naši existenci na hudební scéně vážně," prohlásil Phillips.
Během léta roku 2000 se ale objevil první vážný zádrhel. Baskytarista Brian Marshall v jednom z interview veřejně kritizoval některé skladby Pearl Jam, což vyvolalo vášnivou diskusi v početných táborech fanoušků obou skupin. I když se za své výroky Marshall později omluvil a Stapp se na webových stránkách skupiny jménem ostatních členů od jeho kritiky veřejně distancoval, semínko rozporu bylo zaseto. Neshody, osobní i umělecké, a celkové napětí, to vše vyústilo o několik měsíců později, kdy Creed oznámili, že na chystané americké turné vyjedou již bez Marshalla. Ten si svůj vyhazov kompenzoval sestavením nové kapely Grand Luxx, kterou tvořili členové jeho bývalé skupiny Maddox Creed. Zbytek kapely dlouho uvažoval o náhradě, proběhlo několik sessionů a s případnými adepty se projednávala jejich úloha v kapele. Nakonec se rozhodlo, že nový baskytarista Brett Hestla, který přišel z Virgos Merlot, se nestane řádným a plnoprávným členem Creed a bude zastávat svou pozici baskytaristy pouze jako nájemný muzikant a to jenom v rámci chystaného turné. Koncerty se ale povedly, na celém turné je slyšelo přes milión fanoušků.
Zajímavostí je jistě i to, že v to samé léto, kdy Marshall kritizoval Pearl Jam, se do mediálního sporu dostal i sám Stapp. Ten veřejně napadl Freda Dursta, frontmana Limp Bizkit, a utahoval si z jeho postavení v hudebním byznyse. Události se ale zklidnily a po úspěšném turné se kapela měla vydat znova do studia. Tehdy ale opět vyvstala otázka, zda přijmout baskytaristu jako stálého člena kapely.
K natáčení dalšího alba Weathered si skupina vedle svého osvědčeného producenta Johna Kurzwega pozvala i Kirka Kelseyho, dlouholetého zvukaře kapely, a rozhodla se nahrávat v domácím studiu: "To je nejlepší možnost, jak natáčet desku," pochvaloval si Phillips. "Jste ve svém a můžete se bez jakéhokoli stresu věnovat tvorbě. A to naprosto v pohodě, v klidu, bez úkosých pohledů na hodiny a kalendář." Otázku baskytaristy po dlouhém přemýšlení a několika konkursech vyřešil sám Tremonti, který na všech nahrávkách basové party nahrál: "My tři, Stapp, Phillips a já, tvoříme těmi odehranými léty určitou jednotu. Nechtěli bychom ji narušovat nějakým cizím elementem, jakkoli dobrým. Na živých koncertech to jinak nejde, kapela musí znít a vypadat kompaktně, ale ve studiu to přece není problém." Na albu se objevuje několik hostů, mezi jinými Amie Stapp, Scottova sestra, která zpívá v Don't Stop Dancing: "Hledali jsme vhodnou vokalistku a pak mi došla po několika zkouškách trpělivost a uvědomil jsem si, že zkusím sáhnout do rezerv vlastní rodiny. No a vyšlo to," prohlásil Stapp. Dalším kuriózním hostem byl Bo Taylor, archivář muzea cherokeeských indiánů, jehož hlas můžeme slyšet v Who's Got My Back? "Byl to opravdu zážitek natáčet s Creed," poznamenal Taylor. "Jejich hudba se dotýká obyčejných lidí a to, že mě Stapp oslovil, je jen důkaz, že nezapomněl na svůj původ. Píseň je jeho vnitřní výpovědí, a proto má takovou sílu."
Nové, již třetí LP, vyšlo s velkou slávou v listopadu 2001, do anket vstoupilo rovnou z prvních pozic a udrželo se tam neuvěřitelných osm týdnů. Za tuto krátkou dobu se ho prodalo přes pět miliónů kusů! Nejúspěšnějšími skladbami se staly hity My Sacrifice (9 týdnů v Top 5) a One Last Breath. Skupina se připravovala na velké turné, ale v dubnu 2002 měl Stapp autonehodu a utrpěl poranění obratlů. Naštěstí se rychle uzdravil a nasmlouvané koncerty se dokončily bez větších problémů. Podle posledních zpráv trio neuvažuje o opětném rozšíření svých řad, takže, řečeno slovy Tremontiho, tvrdé jádro zůstane nenarušeno. A nové turné? To už je prý naplánováno. "Je to úžasné sedět během koncertu za soupravou a pozorovat emoce publika," říká Phillips. "To, že lidi nám říkají, že je naše skladby oslovují, je pro mě největší pochvala. To nepředčí žádný oslavný článek v novinách," dodává Stapp. A Tremonti doplňuje: "Nemohu se už dočkat turné. Ten pocit se nedá vyjádřit. Je to něco, co je velmi, velmi osobního..."

Markovými nejoblíbenějšími kytarami jsou nástroje Paul Reed Smith a to s jedním výřezem, singlecut. Firma na jeho přání tyto modely modifikovala a vyvinula signature řadu PRS Mark Tremonti Singlecut Signature model, což o jeho proslulosti také napovídá mnohé (dalšími nejvýraznějšími představiteli signature modelů jsou McCarty a zejména Carlos Santana). "Rozhodl jsem se pro singlecut modely, protože je v tom hodně z tvaru Les Paula a přitom jsou to pořád Paul Reed Smith," nadšeně uvedl celou řadu Mark. "Jsou to skvělý kytary, žádná jiná značka na ně nemá, jsou to technicky dokonalý nástroje. Dá se na ně zahrát, cokoli si vzpomenete, a už jenom svou podstatou nemůžou znít špatně."
Vlajkovou lodí celé řady je PRS Mark Tremonti Singlecut s ubíranou vrchní javorovou deskou a mahagonovým masivem. Krk je také z mahagonu, hmatník je palisandrový s perleťovým vykládáním ptačího motivu, typickým pro standardní řady Paul Reed Smith. Na dvanáctém pražci je Markovo jméno a ovládací knoflíky hlasitosti a tónové clony jsou jako u les paulů čtyři. Model PRS Mark Tremonti Platinum Metalic se liší pouze povrchovou úpravou a možností instalace vibrapáky. Proslulou se stala i další variace, PRS Mark Tremonti SE, která se na první pohled rozezná od předcházejících modelů obnaženými, nekrytými humbuckingy, chromovým hardware a tečkovým, bodovým vykládáním hmatníku. Na trhu se objevila na podzim minulého roku a Mark o ní prohlásil, že ze všech jeho modelů zní nejlépe.
Další modely se liší spíše jenom povrchovou úpravou, ale i zde můžeme narazit na jeden unikát. Vedle takových úprav, jako např. temná Charcoal Burst či "sunburstová" Tiger Eye, se mezi Markovými fanoušky těší velké oblibě PRS Mark Tremonti Dragon 2002, což je kytara, která byla udělána přímo na objednávku a na pódiu ji moc často nevidíte. Její cena se pohybuje kolem třiceti tisíc dolarů, což je hodně i na značku Paul Reed Smith včetně Markových modelů, které se běžně pohybují kolem částky 3500 dolarů: "Je to vlastně ručně namalovaný obraz na kytaře..."
Mark také vlastní několik Gibsonů Les Paul, z kterých si nejvíce oblíbil reissue řadu Gold Top. Z akustických kytar dává jednoznačně přednost nástrojům Taylor, z nichž preferuje modely 614CE z řady 600 (javorové akusticko-elektrické kytary typu Grand Auditorium s výřezem a elektronikou Fishman Prefix Plus), 814C z řady 800 (palisandrové akusticko-elektrické kytary typu Grand Auditorium se smrkovou deskou, výřezem a stereo elektronikou Fishman Prefix), K12 (koa řada typu Dreadnought se smrkovou deskou) a jednu dvanáctistrunnou kytaru. Tyto nástroje dostal od firmy darem na loňském festivalu NAMM a můžeme je často slyšet na jejich albech: "Jsou to vynikající kytary, mají měkčí zvuk, než ovationy, ve srovnání s takaminy jsou kulatější, ale přitom zní razantněji, než martinky."
Aparáty si z důvodů, které uvedu dále, pouze vyjmenujeme. Mark věří dvěma značkám, Mesa/Boogie a Fender. Od první firmy hraje na hlavy Dual Rectifier a Triple Rectifier a dvě firemní bedny s reproduktory Celestion, od druhé firmy pak používá čtyři bedny Showman s jedním patnáctipalcovým reproduktorem a komba Twin Reverb a Cybertwin. Jednu dobu hrál často i na stacky Hughes & Kettner.
Jeho nejtypičtějším efektem je Morley wah pedal Mark Tremonti model "Bad Horsey" (Wah PDW). Mezi jeho zvláštní specifika patří i to, že je konstruován bez bypass přepínače: "Jakmile Mark na něj položí nohu v jakékoli poloze pedálu, efekt se díky stykovým mikročidlům zapne, a když nohu sundá, ozve se opět předchozí nastavený tón," vysvětluje Tremontiho technik. "Odpadá tak starost o neustálé kontroly prošlápnutí spínačů. Wah pedal pracuje na bázi optoelektrického snímání polohy pedálu, takže jde o další výhodu, že se neopotřebují potenciometry. Čistý průběh signálu ve vypnuté poloze ještě navíc hlídá zvláštní paměťový obvod a celkový zdvih wah efektu se dá zvýšit knoflíkem Boost, který přidá až 20 dB k celkové úrovni." Z dalších krabiček používá zejména ve studiu řady efektů Boss, z nich pak hlavně overdrivey Dual OverDrive SD-2 a Blues Driver BD-2. Efekty reverb, delay a chorus bere z rackového multiefektu T. C. Electronic G-Force.
Co z toho všeho používá při koncertech na pódiu a jak je to vše vzájemně propojeno, vám dnes neprozradím, celou jeho sestavu s velmi zajímavým (a jak jsem si osobně u jednoho českého kytaristy v případě jedné hlavy a bedny ověřil i velmi podnětným) zapojením si budete moci prohlédnout v mé pravidelné rubrice Pódiové sestavy slavných kytaristů a to v Muzikusu 7/2003. Pro úplnost ale ještě dodejme, že používá trsátka o síle 1 mm značky Jim Dunlop Blue Tortex. Ovšem pokud jste na jejich koncertě při rozhazování trsátek nějaké chytili, s největší pravděpodobností to nebude tato značka, ale D'Addario Planet Waves Blue, které mají na jedné straně logo Planet Waves a na druhé Creed a jsou určeny právě na konec koncertu pro obdarovávání předních řad publika.


Diskografie:
Mark Tremonti + Creed:
My Own Prison
(1997, Wind-Up/Sony/Blue Collar)
Human Clay (1999, Wind-Up/Sony)
Weathered (2001, Wind-Up)

... a neměli bychom zapomenout na jejich videa, jako např. Riding the Edge, a také na soundtracky, z nichž můžeme uvést např. Dead Man on Campus (skladba Bound & Tied), The Faculty (I'm Eighteen), End of Days (Wrong Way), Scream 3 (What If, Is This the End) a další.



Psáno pro: časopis Muzikus 2003/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Mark-Tremonti~18~duben~2003/

Komentáře

celkový počet: 2

ROcKeR  1
Vítězslav Štefl  Re: 1

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.