přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Manny Charlton

19.1.2012 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Manny Charlton


„Please Don’t Judas Me. Z alba Hair of the Dog“
Manny Charlton a jeho odpověď na otázku, kterou skladbu má nejraději

Dlouhý tón, bluesové cítění, smysl pro stavbu sóla, jeden z největších mistrů kytarového riffu vůbec - tak to je Manny Charlton, spolu s Danem McCaffertym tvůrce celosvětového úspěchu hardrockových Nazareth.

Nazareth patřili ve své době (v letech 1973-1976) k největším jménům hardrockového světa. Vedle klasických kapel a osobností tohoto žánru z předchozích období se v této fázi vývoje hard rocku dokázala tato skotská formace výrazně prosadit. A to zejména z toho důvodu, že vrátila opět pozornost k riffům jako základní jednotce skladby a na rozdíl od ostatních představitelů tohoto stylu se nebránila ani chytlavým melodickým refrénům. Z hlediska skladby dokázala zaujmout jak přímočařejšími a přehlednějšími strukturami písní, tak i rozsáhlejšími kompozicemi. Vedle razantních skladeb se kapela stala známou i pro své balady (zejména jednou, Love Hurts), expresivní, zcela osobitý zpěv Dana McCaffertyho a kytaru Mannyho Charltona, která se vyznačovala velmi citlivým přístupem k tónu, vynikajícím začleněním sól do nálady skladby, dlouhým tónem, zvládnutím a využitím feedbacku a opětným zpopularizováním talk-boxu. Za celý jejich katalog pak stačí jmenovat Hair of the Dog, desku, která by neměla chybět v žádné sbírce alb (a nejen u fanoušků hard rocku).

Manuel Charlton se narodil 25. července 1941 v La Linee ve Španělsku. Když byl ještě dítě, rodina se přestěhovala do Skotska, do Dunfermline, kde Charlton postupem času začal poslouchat rané americké blues a rhythm and blues. Jako teenagera ho samozřejmě chytl rock and roll a zejména Elvis Presley, odkud byl jen krůček k The Beatles, Bobu Dylanovi a celé plejádě dalších umělců, kteří tvořili ona pověstná šedesátá léta. To už ale začal hrát na kytaru. Bylo mu osmnáct let, když dostal svůj první nástroj, kterým byl hned Gibson Les Paul Black Beauty: „Na kytaře se mi líbí spíše ten duch, možnost vyjádřit osobnost, ne jenom technika hry. Rocková hudba je o postoji, stačí se podívat na Keitha Richardse či Rona Wooda.“

Když už jsme se dostali k jeho vzorům, opusťme na chvíli chronologii vývoje jeho osobnosti a pojďme si sumarizovat jeho velké vlivy. Charltona inspirovala celá řada kytaristů. Jejich výčet by znamenal v podstatě how is how v rockové hudbě. Ovšem ty, co si uvedeme, nám přece jenom vypoví, kde se vzaly základy jeho hry a jeho feelingu, a v podstatě všech atributů, které tak osobitě využil u Nazareth. A v podstatě i ve své další, již sólové, dráze. Takže pokud to vezmeme jen krátce, tak by sem určitě patřili Peter Green, Hank Marvin, Eric Clapton, Scotty Moore, Buddy Holly, Jeff Beck, Ritchie Blackmore, Jimmy Page, Jimi Hendrix a dlouhá řada dalších. Z hlediska tvorby obecně včetně skladby pak zcela určitě The Beatles, The Who, Led Zeppelin, Deep Purple, Aerosmith... Když se tak nad tím zamyslíme, tak je to vlastně seznam toho, co by fanoušek hard rocku a big beatu obecně na samém počátku sedmdesátých let poslouchal. Ovšem to jsme se ocitli daleko. Ještě než se vrátíme k Charltonovým samým začátkům, uveďme, že pro slide hru, která se stala jedním z typických prvků jeho výrazu, byli jeho velkými vzory Ry Cooder, David Lindley, Lowell George a zejména Duane Allman.

Na cestě do Londýna

První kapela, ve které Charlton začal hrát, byli Mike Satan & The Hellcats. Skupina vznikla z předchozí formace Zephyr Guitar Four a častými personálními změnami došlo nejen ke změně názvu, ale i k možnosti nastoupit v ní na uprázdněné místo kytaristy. Charlton zde ale nevydržel příliš dlouho a roku 1963 zformoval kapelu Mark Five: „Ani nevím, kde se ten název vzal, protože nás v kapele bylo vždy čtyři nebo šest muzikantů, nikdy pět...“

Na počátku šedesátých let bylo ve Skotsku hodně hudebních těles, které se snažily na sebe upozornit. Měly však jednu zásadní nevýhodu (vedle toho, že se nestaly teď a hned výraznými) - nebyly v Londýně, středisku všeho soudobého hudebního dění: „Londýn bylo město, kde jste museli, být a nikoho nezajímalo, co se dělo někde jinde.“

Charlton a jeho Mark Five se rozhodli v rámci propagace a trochu i vzdoru proti těmto zvyklostem vydat se po cestě z Edinburghu do Londýna. Postup to byl originální a vzbudil i pozornost, což nakonec přineslo i podepsání smlouvy na singl s labelem Fontana. Ten i nakonec vyšel (Baby What’s Wrong?/Tango), ale na situaci to samozřejmě nic nezměnilo. „Udělali jsme desku a chtěli jsme tak jít proti té londýnské mašinérii, ale neměli jsme peníze na propagaci, takže všechno nakonec vyznělo do prázdna a zůstalo bez povšimnutí.“

Charltona výsledek všech možných snah o proražení neuspokojil, rozhodl se z kapely odejít a vstoupil do formace Red Hawks.

Od Red Hawks k Marshmallow 400

Red Hawks byla kapela, jejíž repertoár byl postaven na hitech z Top 40. Dostali se dokonce i do studia, kde natočili dva singly. Na jednom z nich se ocitla skladba Friday Night, kterou napsal Charlton. Skupina se postupem času změnila díky personálním změnám na Hawks, ale ta se Charltonovi nelíbila už vůbec. Podle jeho slov byli velmi špatní a neměli tak dlouhého trvání. V té době si Charlton vyzkoušel i hraní s další kapelou, když vystoupil s The Residents v Raith Ballroom Kirkcaldy.

Kytaroví velikáni - Manny Charlton


Ze zbytků The Hawks vznikla další formace, The Marshmallow, která se ovšem také zaměřila na interpretaci nejnovějších hitů. Takže se Charlton začal brzy poohlížet po něčem jiném. A... objevil

The Shadettes

Shadettes se zformovali v Dunfermline ve Sktosku již na přelomu let 1961-1962, kdy v zakládající sestavě byli Pete Agnew a Alfred Murray. Když roku 1968 se u nich uvolnilo místo kytaristy, hodili lano k tehdy volnému Charltonovi, který už měl určitou reputaci. A ten se této příležitosti chopil. Společně si tak sedli do noty, že téměř okamžitě začali psát nové skladby, dokonce takovým tempem, že týdně vznikly tři čtyři nové písně... Jak Charlton vzpomíná, nakonec měli tak velký repertoár z vlastních skladeb, že byli schopni hrát třeba čtyři hodiny, aniž by museli něco opakovat.

Po personálních změnách se sestava ustálila na složení Dan McCafferty (voc, William Daniel McCafferty, narozen 14. října 1946 v Dunfermline), Manny Charlton, Pete Agnew (bg, Peter Agnew, narozen 14. září 1946 v Dunfermline) a Darrell Sweet (dr, Darrell Anthony Sweet, narozen 16. května 1947 v Boumemouth, zemřel roku 1999). Což už byla sestava kapely, která se za pár let celosvětově proslavila pod názvem...

Nazareth

V únoru 1970 změnili Shadettes jméno na Nazareth. K novému názvu se inspirovali úvodní částí textu skladby The Weight od The Band, kde se praví: „I pulled into Nazareth, was feeling about half past dead.“

Skupina se vypravila na turné po skotských klubech a scénách, z původně plánovaných několika vystoupeních se setlist rozrostl během cesty na desítky dalších míst, kde si novou sestavu přáli slyšet. Tento vzrůstající ohlas přiměl členy kapely přejít z poloprofesionality na plně profesionální dráhu. Stalo se tak 1. července 1971. První koncert, už jako profíci, si kapela odbyla v legendárním londýnském klubu Marquee. Tak, a cesta do Londýna byla vítězně dokončena.

Cesta vzhůru

Roku 1971 jim vyšlo první album (osobně se mi vždy líbil obal), kde základní čtveřici muzikantů doplnila řada dalších (Dave Stewart na klávesy, Pete Wingfeld na klavír, B. J. Cole na slide kytaru a další). Většina skladeb byla z dílny členů kapely, pouze Morning Dew byla od Tima Roseho a Bonnie Dobson. Deska sklidila určitý úspěch a kapela se vydala do studia opět a za půl roku jim vyšla další deska, Exercises. Obě tato díla ale vzhledem k dalším deskám nezabodovala. Důležitým zvratem pak tedy bylo jejich předskakování na turné Deep Purple a následné LP (opět důležitost třetího alba kapely), Razamanaz. Obal sice nic moc (stejně jako u předchozího alba), ale tohle byli „již ti praví“ Nazareth. Na riffech posazené skladby, dopředu se valící rytmika, hardrockový feeling a souhra kytary a zpěvu. Už jenom úvodní skladba je jasným hitem, nehledě na Broken Down Angel (zajímavostí jsou cover verze Alcatrazz Leona Russella či Vigilante Man Woodieho Guthrieho). Na výsledku se příznivě podepsala i skutečnost, že album produkoval Roger Glover, baskytarista Deep Purple. Album se dostalo do žebříčků a kapela vyrazila vpřed jak hladoví vlci...

Stále rychleji a rychleji...

Loud ‘n’ Proud potvrdilo směřování kapely, produkce Glovera byla stále řízná, totéž platilo i o LP Rampant, kde si pohostinsky zahrál Jon Lord. Album přineslo další velký hit, Shanghai’d in Shanghai. Kapela tehdy poctivě každé album doprovodila stále většími turné, takže patřila mezi ty soubory, kterým se tvrdá a náročná realita dlouhých turné na konečném úspěchu opravdu vyplatila (v období raných sedmdesátých let to ale byla u soudobých kapel běžná záležitost - stačí srovnat kupříkladu s Deep Purple, kteří byli v podstatě na tříletém turné a během něj zvládli svoje nejlepší desky...).

Na vrcholu

A potom přišla eponymní záležitost, deska Hair of the Dog. Rockové muzice se zrodil další milník. A pro Nazareth se tato deska stala vrcholným dílem, která na jednu stranu nejen přispěla k utvrzení jejich místa v historii rocku, ale na druhou stranu představila takovou úroveň díla, kterou pak byla všechna další aktivita souboru poměřována. A dlužno říci, že přes nepochybnou kvalitu dalších desek, po některých stránkách třeba i dokonalejší, ani jedna nedokázala překonat toto album, kde se úplně geniálně podařilo zvýraznit soudržnost kapely, kompaktnost jejího vyznění i z hlediska skladby a dobový hardrockový feeling s výbornými skladatelskými nápady. Všimněme si, že nemluvíme o instrumentalitě jednotlivých členů. Není to nějaké podceňování, naopak, ale chceme tím říci, že síla Nazareth byla vždy v celku. I když měl McCafferty vysoce osobitý hlas, i když Charlton svá sóla „kvílel“ nenapodobitelným způsobem, nemluvě o kompaktnosti dvojky Agnew-Sweet, Nazareth vybudovali svou pozici tím, že byli vždy Kapelou s velkým K, tedy souborem členů, spolupracujícím na  celkovém vyznění. Nemůžeme zde srovnávat s dalšími velikány tohoto období, jejichž síla byla nejen ve skladbě, ale také i v její interpretaci či v omračující virtuozitě provedení, ale právě Hair of the Dog ukázal hard rock i z jeho další stránky. Na desce není slabé místo, všechny skladby by se daly rozebrat jako typické ukázky hard rocku první poloviny sedmdesátých let. Zejména to byla titulní Hair of the Dog, dále závěrečná Please, Don’t Judas Me, v americkém vydání pak neuvěřitelný úspěch sklidila balada Love Hurts.

Kapela začala vystupovat na stadiónech a sklízela úspěch, kde se objevila. Ovšem, jak jsme řekli, je těžké se na vrchol dostat a je těžší se na něm udržet. Málokdo dokáže držet nastavenou příčku v rámci několika dalších alb (srovnejme například s Wishbone Ash...).
V době, kdy se začaly kácet hardrockové a artrockové modly, přišli Nazareth s Play ‘n’ the Game, deskou, která se sice dostala ještě do americké Top100, ale propad byl již značný. Přesto se deska nese ve znamení předchozího opusu a kapela neztrácí nijak na své síle. Nejde zde ale již o ono nedefinovatelné, co z desky činí nadčasovou záležitost.

Pozvolný, ale přesto pád

Následná řada alb dokumentovala sice typickou tvář kapely, ale doba nebyla tomuto stylu nakloněna. Nápor punku a posléze New Wave dokázaly přečkat pouze soubory, které neopíraly svůj úspěch pouze o jedno album, ale o řadu dalších atributů. A k těm Nazareth ve druhé polovině let sedmdesátých (i následném období) přes nejrůznější singlové úspěchy nepatřili. Koncertně sklízeli úspěchy stále (i když ne již jen na stadiónech), ale ohlas na další LP nebyl již tak frenetický. Expect No Mercy sice přinesl hit v podobě úvodní skladby, ale kapela se rozhodla ozvláštnit svůj zvuk i živě. Do kapely tak nastoupil další člen, kytarista Zal Cleminson (Alistair „Zal“ Cleminson, narozen 4. května 1949 v Glasgow), známý ze své spolupráce se Sensational Alex Harvey Band. Zvuk kapely se zmohutnil i deska se nesla v patetičtější rovině, což celkově dobové pověsti Nazareth prospělo. Album se dostalo u do anglických hitparád a připravilo tak půdu pro následný opus, Malice in Wonderland. Zde se zdálo, že se kapela vrátí opět na výsluní zájmu. Koneckonců, psal se rok 1980, punková vše negující vlna (nakonec i včetně sama sebe) a přílišná éteričnost New Wave přinesly ve vývoji rockové hudby další změny, které pak naplno propukly v následném desetiletí. Nazareth se svým ustáleným zvukem a přístupem tak zaznamenali úspěch a nastavenou laťku v podstatě udrželi i dalším albem, The Fool Circle (velmi zajímavá je live verze Cocaine od J. J. Calea). To ovšem Cleminson již mezi ně nepatřil (hraje na dvanáctistrunnou kytaru jen v Cocaine). Na desce se podílel výraznou měrou i klávesista John Locke (John Tilden Locke, narozen 25. září 1943 v Los Angeles, také člen kapely Spirit), který se posléze stal plnoprávným členem kapely. Ani pozice Cleminsona nezůstala dlouho opuštěná, nahradil ho Billy Rankin (narozen 25. dubna 1959 v Kirkintillochu ve Skotsku).
Výsledné album nové sestavy, 2XS, přineslo dva větší hity, Love Leeds to Madness a zejména Dream on. Ohlas kapely přes tyto úspěchy ale začal klesat. Skupina se začala orientovat spíše na evropský a kanadský trh, z Evropy pak zejména na její sever. Světovými arénami v této době duněl heavy metal a tomu se dalo buď jít z cesty a jet si po vlastní ose, nebo si ho nevšímat a spolehnout se na vlastní sílu, nebo ho akceptovat do vlastního výrazu, a nebo se rozpadnout. Nazareth zvolili možnost první.

Kytaroví velikáni - Manny Charlton


... a čím dál rychleji dolů

Na Sound Elixir se kapela představila opět v pěti, se dvěma kytarami. Album se do anglosaských žebříčků už ani nedostalo. Klesající renomé kapely přimělo k odchodu i Rankina, který si stále méně rozuměl s Charltonem. Takže na The Catch jsou Nazareth opět v klasické čtyřce. Ovšem na jak dlouho?

Původní label kapele dokonce ani neprodloužil smlouvu, takže album Cinema už vyšlo na značce Vertigo. Album bylo slabé, totéž lze prohlásit o Snakes ‘n’ Ladders. A Charlton viděl, že pozice Nazareth je v podstatě neudržitelná. Zvláště když si uvědomil, že právě v tomto období, kdy se celosvětový zájem hudbymilovné veřejnosti opět obrátil k hudbě šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, Nazareth přesto nestoupají vzhůru. Na pódia se tehdy s velkou slávou vracely klasické soubory tohoto zlatého období, nové desky trhaly žebříčky, ale Nazareth byli tou dlouho cestou prostě a jednoduše unaveni. A to zejména po stránce autorské. A tak v květnu 1990 ohlásil Manny Charlton odchod.

Jak se dál vyvíjeli Nazareth?

Do sestavy po delším vyjednávání nastoupil opět Billy Rankin a sestava vydala alba No Jive a Move Me. Alba zůstala prakticky bez ohlasu, a tak Rankin odešel. Jeho místo zastoupil Jimmy Murrison, který je s kapelou dodnes. Kvartet se také rozrostl o klávesistu Ronnieho Leahyho (spolupracoval s Jonem Andersonem a Jackem Brucem). CD Boogaloo nedopadlo tak špatně, ale o úspěchu se rozhodně mluvit nedalo. Skupina se tedy soustředila na koncertní činnost a vydávání live alb, která se setkávala s větším ohlasem - už jen díky tomu, že set list byl jednoznačně opřen o klasické hity. Poté co zemřel bubeník Darrell Sweet, nastoupil za bicí Lee Agnew, syn Petea Agnew, který už delší dobu předtím jezdil s kapelou jako technik Sweeta. Na konci roku 2002 poté odešel i Leahy a kapela opět zůstala ve čtyřech. Vydala tak po dlouhé době studiové album The Newz (2008), které si dokázalo najít cestu do evropských žebříčků...

A dál po vlastní ose

Když Charlton odešel od Nazareth, pustil se nejdříve do producentské práce. A v ní se mu docela i dařilo. Poté začal působit v kapele, která se soustředila na cover verze (tedy návrat ke kořenům se vším všudy). Hrál zde s Lee Agnewem, zapojil se i do vývoje softwarů a složil i pár melodií k počítačovým hrám. Své sólové album ale vydal až po velmi dlouhé odmlce, na konci devadesátých let. Spojil se zde se zpěvákem Neilem Millerem a všechny party si obstaral v podstatě sám. Sám si to i nahrál, sám si dělal produkci, prostě vše. A výsledek? Kdyby člověk neznal, co dělal s Nazareth, tak by se jednalo o docela zajímavé spektrum nejrůznějších písniček. Charlton se na svých sólových albech obecně pouští do jakési rekapitulaci svého feelingu a hraje si prostě a jednoduše pro radost. Jinak to ani nejde, protože jeho alba ohlas krátce a jasně nemají. Sólová tvorba tak stojí na míle daleko za tím, co dělal s Nazareth. Když si poslechnete ukázky z alba Stankin’, tak se jedná o dobrou rockovou muziku se vším všudy. Ale stálo by to za povšimnutí, kdyby to nedělal právě Manny Charlton? Jistě, poslouchá se to dobře, ale je tady to ale... Nezlobte se, že se právě u tohoto problému zdržuji déle, ale domnívám se, že takový kalibr, jakým Charlton bezesporu je, má navíc.

Po albech Drool a Bravado založil Charlton svůj vlastní band, se kterým vydal desky Stankin’, Live at the Dallas Hard Rock Cafe I, Klone This a Live at the Dallas Hard Rock Cafe II. Zejména první z nich je posluchačsky příjemná. Ale to je vše. Pokud si Charlton hraje pro radost a ví, že netvoří nahrávky, které by mohly dobýt svět a nahradit tak prázdno po Nazareth sedmdesátých let, tak je vše v pořádku.

Manny Charlton Band tvořili v období jeho činnosti Charlton, Jim Williams (g), Shaun Michaels (voc, poté ho vystřídal Steve Vinson), Mike Garza (bg, poté vystřídaný Billym Pixleym) a Mark Carver (dr).

Po rozpadu Manny Charlton Bandu se Charlton pustil opět cestou sólových alb. Na Say the Word nahrál zase všechno sám, pustil se zde i do jiných hudebních stylů, což fanoušky moc nepotěšilo.

Roku 2006 začal spolupracovat se švédskou kapelou From Behind, které poté produkoval jejich debutové album. Z dalších alb, která vydal do dnešních dnů, si pozornost zaslouží kompilace Créme de la Créme, která nabízí celkem odpovídající pohled na jeho cestu po odchodu od Nazareth. Kdeže ovšem loňské sněhy jsou...

Kytary

Charlton byl vždy spojován v klasických letech Nazareth s Gibsony, zejména s Les Paulem Custom z roku 1960. Vedle toho hrál samozřejmě na celou řadu dalších kytar. Z Gibsonů můžeme jmenovat např. Flying V (např. na Play ‘n’ the Game).

V jeho rejstříku nechyběly ani Fendery, a to jak stratocastery (využíval je zejména na slide hru), tak i telecastery (kupříkladu sólo v Shot Me Down na Expect No Mercy).

V současnosti bychom u něj našli i modely od firmy Schecter či Chandler, stejně jako kytary Aria či Washburn,

Aparáty

Stejně jako u kytar, Charlton byl nejvíce spojován se stacky Marshall, nejvíce se stowattovými modely řady Super Lead. Používal ale také i další značky, jako třicetiwattové WEM či třeba hlavy Gallien Kruger (na Play ‘n’ the Game). V současnosti dává přednost spíše hlavám Soldano 100, postavených na bednách Marshall.

Vedle těchto značek hrál Charlton i na Mesa/Boogie (zejména přes stratocastera), na Snakes ‘n’ Ladders použil i klasické kombo Roland Jazz. Přes to hrál i na Klone This, kde ho doplnil padesátiwattovým Marshallem JCM2000.

Kytaroví velikáni - Manny Charlton


Kytaroví velikáni - Manny Charlton


Diskografie

1. Manny Charlton + Nazareth
1.1 Základní, profilová alba
Pozn.: U alb uvádíme i nejlepší umístění v celonárodních žebříčcích, vždy ale jen do 20. místa. Navíc také uvádíme i ocenění desek. Je zajímavé tak sledovat, kam se začal přelévat obdiv k této kapele a její hudbě. Není bez zajímavosti to srovnat s celkovým vývojem klasického hard rocku v posledních deseti patnácti letech.

Nazareth (1971, Warner Brothers)
Exercies (1972, Warner Brothers)
Razamanaz (1973, UK: 11. místo, platina v Kanadě, Mooncrest, A&M)
Loud ‘n’ Proud (1973, UK: 10. místo, Kanada: 17. místo + platina, Mooncrest, A&M)
Rampant (1974, UK: 13, zlato v Kanadě, Mooncrest, A&M)
Hair of the Dog (1975, USA: 17. místo + platina, Kanada: 20. pozice + zlato, Mooncrest, A&M)
Close Enough for Rock ‘n’ Roll (1976, Kanada: 12. místo + zlato, Vertigo, Mountain, A&M)
Play ‘n’ the Game (1976, Kanada: 14. pozice + zlato, A&M)
Expect No Mercy (1977, zlato v Kanadě, A&M)
No Mean City (1979, zlato v Kanadě, A&M)
Malice In Wonderland (1980, Kanada: 19. místo + zlato, Norsko: 9. pozice, A&M)
The Fool Circle (1981, Vertigo, A&M)
2XS (1982, Norsko: 9. místo, A&M)
Sound Elixir (1983, Norsko: 8. místo, MCA)
The Catch (1984, Norsko: 12. pozice, Vertigo)
Cinema (1986, Norsko: 18. místo, Vertigo)
Snakes ‘n’ Ladders (1989, Norsko: 10. pozice, Vertigo)

1.2 Koncertní alba
Pozn.: Pouze výběr.

Snaz (1981, A&M)
BBC Radio 1 Live in Concert (1991, snímky z roku 1972, Windsong International)
Live at the Beeb (1998, záznamy z let 1972-1975, Snapper)
Back to the Trenches (2001, 2CD, záznamy z šesti koncertů z let 1972-1984, 1. disk zahrnuje CD BBC Radio 1 Live in Concert, Receiver)

1.3 Kompilace, výběry
Pozn.: Pouze výběr

Greatest Hits (1975,Vertigo, A&M)
Hot Tracks (1976, A&M)
The Very, Very Best of Nazareth (1984, Arcade)
The Ballad Album (1985, Import)
The Ballad Album, Vol. 2 (1989, Import)


2. Manny Charlton sólově

Drool (1998, Red Steel Music)
Bravado (1999)
Stankin’ (2000, MCB, Record Heaven)
Live at the Dallas Hard Rock Cafe I (2000)
Klone This (2002, MCB)
Live at the Dallas Hard Rock Cafe II (2002)
Say the Word (2002, 2003, River)
Sharp (2004)
Sharp Re-loaded (2004)
Americana Deluxe (2007)
Then There’s This (2008)
Créme de la Créme (2008, best of)

Psáno pro: časopis Muzikus 2011/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Manny-Charlton~19~leden~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.