přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Lita Ford

15.6.2004 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Lita Ford - kytaroví velikáni

Lita Ford - kytaroví velikáni

"Mezi námi není nijak zvlášť zlá krev. Prostě jsme se jako kapela rozpadla a hotovo. I po těch letech vlastních kariér pořád mezi námi nějaké to pouto existuje, vždyť jsme spolu vlastně vyrůstaly!" Lita Ford, interview z 90. let k výročí rozpadu Runaways
Atraktivní žena a nadto dobrá hard & heavyrocková kytaristka a skladatelka? Ano, to je Lita Ford, která spolu s Joan Jett dokázala jako jediná zúročit zkušenosti z Runaways, vyzývavé americké dívčí rockové skupiny a rozjet svou vlastní, v několika okamžicích dokonce velmi slibnou sólovou kariéru - v hard & heavy výběrech má její skladba Close My Eyes Forever s hostujícím Ozzym Osbournem stále výrazné místo.


Lita Ford - kytaroví velikáni

Lita Ford - kytaroví velikáni

Její tvorby se až na několik výjimek nijak zvlášť nedotkly bouřlivé stylové změny přelomu osmdesátých a devadesátých let a s typickou ženskou tvrdošíjností se stále věnovala prohlubování svého vlastního výrazu, kde vedle hardrockových snah občas dominoval silný sklon k pop metalu. S určitým vyzráním feelingu, které můžeme vypozorovat např. na Dangerous Curves, tak mohlo dojít i k tomu, že mohla ze svého image s úspěchem odbourat kdysi tak vyhlášený adolescentní přístup prezentace tvorby. To se například nedá říci o její bývalé kolegyni, Joan Jett, která se už asi těžko zbaví nálepky jednou jí dané. Lita o ní dokonce kdysi prohlásila, že jí Joan připadá jako zombie... Ovšem, kdo ví, zda to nebyla ta věčná vzájemná ženská řevnivost, vždyť Jett měla svůj super hit I Love Rock'n'Roll v Top Ten už na samém počátku osmdesátých let...
Lita Rossanna Ford se narodila 19. září 1958 v Streathamu, v Londýně. Její rodiče, anglický armádní veterán Harry Leonard a Italka Lisa, se brzy po jejím narození přestěhovali do Kalifornie.
Ke svým jedenáctým narozeninám dostala malá Lita svou první kytaru, akustiku, na níž byly nataženy nylonové struny. Začala se učit podle desek, které si doma pouštěla, ale zezačátku nebyla nijak zvlášť pilná. Do cvičení a určité pravidelnosti studia hry ji dokonce museli rodiče nutit. To se ovšem změnilo ve třinácti letech, kdy se dostala se svým bratrancem na koncert Black Sabbath. Z koncertu se vrátila úplně omráčená a v jednom z pozdějších interview prohlásila, že tehdy najednou přesně věděla, co chce v životě dělat a čeho chce dosáhnout.
Nylonové struny byly vystřídány kovovými a její hraní podle desek se stalo přímo posedlostí. Jednoznačnými vzory se vedle Black Sabbath a Tonyho Iommiho stali Deep Purple s Ritchiem Blackmorem, Jimi Hendrix a další. Tony Iommi a Ritchie Blackmore však převládali a tento vliv trval po celou její kariéru a lze ho vysledovat až do dnešních dnů.
Jako čtrnáctiletá dívenka začala po škole chodit i na brigádu, aby si vydělala na první elektrickou kytaru. Už od začátku nechtěla v tomto bodu troškařit, a tak si počkala, dokud si při ohřívání večeří pro pacienty v nemocnici St. Mary nevydělala celých 450 dolarů, za něž si pak rovnou pořídila Gibsona SG, samozřejmě, že podle svého idolu Tonyho Iommiho. Teď už šlo cvičení o poznání lépe a, jak vzpomínají její rodiče, Lita studovala každou skladbu Deep Purple a Black Sabbath velmi podrobně: "Dokázala jsem celé hodiny cvičit každou, doslova každou skladbu ze všech desek, které jsem od Purple a Sabbath sehnala."
Na střední škole došlo samozřejmě na první studentské skupiny. Roku 1976 se Lita dostala do jedné chlapecké skupiny, ale jako baskytaristka: "Byli to kluci, co měli rádi stejné kapely jako já. Ale post kytaristy byl nedostupný. Jednou jim onemocněl basák a požádal mě, abych na zkoušku zaskočila za něj. A tak už jsem tam zůstala." Časem přišla i první vystoupení, ale tehdy nastal velký zlom v její kariéře, který ji dostal doslova z amatérských zkušeben na celosvětová profesionální pódia rockového světa.
Tou osobou, která tak výrazně změnila Litin život a naplnila její touhu být rockovou muzikantkou, byl Kim Fowley, mladý, dravý producent a promotér s hlavou plnou nápadů (jeho jméno můžeme vidět na nahrávkách Beach Boys, Leo Kottkeho, Them, Byrds, spolupracoval i s Frankem Zappou...). Na jedné z divokých party Alice Coopera, kterých se Fowley rád účastnil, se setkal s třináctiletou extravagantní textařkou a zpěvačkou Kari Krome. Fowleyho zaujal neomalený dívčin projev a texty, plné sexuálních fantazií a drsné pouliční poezie. Tehdy ho napadlo dát dohromady divokou dívčí kapelu, orientovanou na punkovou rebelii a pojatou jako protějšek tehdy se rozjíždějících Ramones. Pokud si uvědomíme dobu, léta 1975, 1976, tak právě tehdy se začal na pódia hrnout punk a doba byla zralá na překvapivé experimenty, které měly negovat či doplňovat předcházející vývoj. Ponechejme stranou otázku úspěšnosti těchto snah z dlouhodobějšího pohledu a vraťme se k Fowleyovým snahám reagovat na tento vývoj.
Krome do vznikajícího souboru přitáhla kytaristku Joan Larkin, která si říkala Joan Jett a sestavu brzo doplnila bubenice Sandy West (občanským jménem Sandy Pesavento). Kari pro své mládí ale nesplňovala Fowleyho požadavky na celkový vzhled kapely, který podle jeho plánu měl také hodně stavět na adolescentní erotické přitažlivosti, takže další členkou souboru se stala baskytaristka Micki Steele (později si Micki změnila na Michelle a Michael). Trio, které už neslo jméno Runaways, zkusilo koncem léta 1975 nahrát několik demo (nejpovedenější byla skladba Born to be Bad), ale pro časté hádky Steele odešla (později se uplatnila v Bangles). Fowley se rozhodl skupinu rozšířit, takže k Joan Jett a Sandy West ve velmi krátké době přibyly zpěvačka Cherie Currie a právě Lita Ford: "Tehdy mi Fowley zatelefonoval a řekl mi, že mě slyšel hrát na baskytaru a jestli bych nechtěla v nové kapele hrát basu. Když jsem se ho zeptala, o jakou skupinu jde, řekl mi, že má být složena ze samých dívek. Tehdy jsem si myslela, že je to nějaký úchyl, a vůbec jsem nebrala jeho nabídku vážně."
Přesto semínko zvědavosti bylo zaseto. Lita také uvádí, že ještě než Fowleymu praštila s telefonem, tak ho požádala, zda by raději nemohla hrát na kytaru než na baskytaru. Kim ji tehdy řekl, ať přijede na zkoušku a že se uvidí. Největším překvapením pro Litu ale tehdy byli její rodiče: "Řekla jsem jim o tom telefonátu a také jsem se jim zmínila o tom, co si myslím o Fowleym. Ale oni tehdy řekli - běž, holka, zkus to, zkus si zahrát s dalšími děvčaty ten tvůj milovanej rock and roll. No a tak jsem šla."
Ford se tedy vypravila ke vznikajícím Runaways, ale po dvou dnech zase odešla. Jako důvod uvádí nejen hrubé chování Fowleyho, jehož kvůli neustálým nadávkám "poslala do prdele", ale také i hudební rozdíly: "Jediná Sandy West poslouchala a chtěla dělat stejnou muziku jako já. Ale ty ostatní byly jen na popěvky a na to, jak co nejvíce šokovat. Připadalo mi, že Runaways se chystají produkovat hodně jednoduchý styl hudby a já se tehdy obávala posměchu od svých přátel. Už jsem je slyšela - ty jseš celá vedle do Blackmorea a Iommiho a přitom účinkuješ v takovýhle primitivní kapele?"
Nakonec si svůj unáhlený odchod přece jenom rozmyslela a po týdnu se v říjnu 1975 vrátila zpátky. Fowley si tehdy uvědomil možnost jejího kytarového vkladu do skupiny (Lita jim totiž na zkoušce zahrála Highway Star od Deep Purple - uvědomte si její věk!), potvrdil jí post sólové kytaristky a na inzerát sehnal baskytaristku Jackie Fox (vlastním jménem Jacqueline Fuchs), která sice původně hrála kytaru, ale myšlenka na tento projekt ji donutila vzít do ruky basovou kytaru.


Runaways tedy byli na světě. Skupina začala masivně koncertovat - a to se vzrůstajícím ohlasem. Je zajímavé, že v celkovém srovnání si kapela vedla velmi dobře všude jinde než v USA. Kritici kapelu hned zezačátku strhali, velký podíl na tom mělo jak halasné Fowleyho vytrubování o neotřelé skupině, tak i prvoplánový erotický podtext textů a celková sexy prezentace. Zejména Currie ve svém kostýmu (tvořilo jej pouze spodní prádlo) napomáhala všem těm zlobivým recenzím. Pro mnohé publicisty byl také nestravitelným soustem i věk muzikantek - a Currie bylo tehdy šestnáct sedmnáct let...
První dvě alba se setkávala pouze s průměrným zájmem (194. a 172. místo v Billboardu), daleko větší ohlas měla jejich vystoupení. Zejména v Japonsku se k nim chovali přímo královsky, všechny členky kapely bez rozdílu na japonské turné vzpomínají v tom nejlepším. Tehdy jim to spolu opravdu pěkně hrálo, důkazem je dosti povedené LP Live in Japan, které sama Lita považuje za nejlepší album Runaways.
V kapele ale přesto narůstalo napětí. Příčinou všeho byly stále narůstající hudební rozdíly. Joan Jett se chtěla více stylizovat do punkové revolty a v tvorbě či výběru repertoáru se orientovala na glamrockové popěvky (v tomto jí byl velkým vzorem Gary Glitter). Lita Ford chtěla zase skupinu posunout k hardrockové muzice, zejména k hard & heavy strukturám, které více cítila a kde by mohla její kytara lépe vyniknout. Čím dál tím víc začala také i skládat, prosazovala se i pěvecky. Currie se přestala bránit i dalším stylům a zbylé dvě členky nevěděly, co si z toho mají vybrat. West se spíše přikláněla k Litě a Jackie, té nakonec povolily nervy jako první. V červenci roku 1977 se po návratu z turné rozhodla ze skupiny odejít (pověsti kolem kapely dokonce hovoří o tom, že se na japonském turné pokusila jedné noci o sebevraždu). Nahradila ji Vicki Blue.
V té době narůstala i arogance Fowleyho. Ten neustále kapelu tlačil k tomu, aby už konečně udělala takový hit, který se chytne i v Americe. To nakonec otrávilo další členku skupiny, Cherie Currie, a odešla také. A když se nezlepšila ani jejich pozice na albových a singlových žebříčcích, Fowley to zabalil též.
To byl v podstatě počátek konce kapely. Joan Jett se totiž velmi rychle stylizovala do pozice lídra skupiny a začala prosazovat své názory. Úspěch to ale přesto nepřineslo, a tak potápějící se loď opustila Vicki Blue. Na krátký čas byla nahrazena Laurie McAllister a kapel vyšla deska And Now... The Runaways, ale to byla již labutí píseň skupiny, která se koncem jara 1979, po v podstatě už lhostejném odchodu Joan Jett, oficiálně rozpadla.
Lita Ford byla tehdy dost zmatena. Nejdříve se spolu se Sandy West pokusila dát dohromady nějakou skupinu, ale brzy toho nechala. Zahrála si sice pohostinsky na You Were Never My Age The Stepmothers, ale nakonec úplně ztratila motivaci: "Runaways pro mě znamenaly daleko víc, než jsem byla tehdy ochotná si vůbec připustit."
Lita se tehdy začala živit různě, pracovala jako prodavačka v drogerii, prodávala benzín u čerpacích stanic, pracovala jako zdravotní sestra... Vůbec ji totiž nenapadlo, že by to mohla zkusit sólově: "Na tuhle myšlenku mě přivedl až Eddie Van Halen, který mi tehdy řekl, že je škoda takhle zahodit talent a abych koukala něco vyplodit."
Lita si vzala jeho radu k srdci a začala kolem sebe vytvářet skupinu. Původně uvažovala o kvartetu se sólovým zpěvákem, ale po mnoha marných pokusech najít odpovídajícího vokalistu se rozhodla, že zpívat bude sama a její kapela bude trio, něco jako (jak říkala) ženská varianta Jimi Hendrix Experience.
Po podepsání smlouvy s Mercury Records vydala své první sólové LP. Deska mj. obsahovala i balady, typické pro popmetalovou scénu osmdesátých let. Skupina jako celek zní dost přesvědčivě (Neil Merryweather - bg, Dusty Watson - dr), Litiny výkony na kytaru jsou velmi precizní, neoplývají přehršlí co nejrychleji zahraných tónů (jak se koneckonců tehdy hodně žádalo), ale melodikou a feelingem. Na tomto LP si poprvé mohlo její publikum všimnout, že její kytara není rozměklá, že zní "jako kdyby to hrál chlap" (New Musical Express). Původní obálka byla prudérní Amerikou zakázána, a navíc vydavatelství nijak zvlášť album nepodpořilo. To vše přispělo k tomu, že deska se velmi rychle objevila ve výprodejích.
Litu to tenkrát ale nezastavilo. Přerušila prakticky nepřetržitě trvající večírky u Nikkiho Sixxe (Motley Crue), u něhož bydlela, a natočila další album s novým obsazením, které tvořili Hugh McDonald (bg), Randy Castillo (dr) a řada klávesáků. Produkce byla tentokrát znatelně lepší a promotion turné po Evropě se dokonce setkalo s velkým úspěchem. Lity si opět začala všímat nejen média, ale její nově probuzený elán zaujal i řadu známějších muzikantů. V případě několika z nich je otázkou, zda to byla jen a jen kytarová dovednost, která upoutala jejich pozornost... Začala spolupracovat i se svým dávným idolem, Tonym Iommim, objevili se spolu například na koncertě Guitar Heroes, pořádaném MTV, ale nakonec se jejich vztah rozbil.
Během roku 1987 Lita napsala materiál pro další LP, pracovně nazvané The Bridge Wore Black, ale když se vše natočilo, vedení společnosti nakonec rozhodlo, že pro přílišný heavy sound se album raději nevydá. Lita tak přesto naplnila smluvní podmínky, jež jí vázaly k Mercury, takže mohla přejít k RCA, kde se spojila se Sharon Osbourne, která ji začala zastupovat jako její manažerka. Tento krok se nakonec ukázal jako správný.
Následující LP, Lita, vzniklé pod produkcí Mikea Chapmana, se stalo přelomovým albem v její kariéře. Obsahovalo jednoznačný hit Close My Eyes Forever (8. místo), který spolu s ní neopakovatelně nazpíval Ozzy Osbourne. Na desce také najdeme věci, na nichž se podíleli další Fordini přátelé jako Nicki Sixx či Lemmy z Motörhead! Následujícím dobře umístěným hitem byl Kiss Me Deadly (29. pozice). Výsledkem bylo, že Litino jméno zdomácnělo v přehledech zavedených jmen mezinárodního kalibru. Následovala úspěšná turné, Lita vystupovala s Poison (v USA) a s Bon Jovi (v Evropě) a vrcholem bylo její vystoupení v aréně stadiónu Wembley roku 1989.
Tehdy se seznámila se svým prvním manželem, Chrisem Holmesem, kytaristou od brutálně glamrockových W.A.S.P. Roku 1990 se vzali a Lita vydala další desku, Stiletto. Ta nakonec nesklidila takovou slávu jako předcházející LP, ale dlužno říci, že neprávem. Na desce s tentokrát již neprovokujícím obalem najdeme jak vzletnou baladu Lisa (Ford ji věnovala své zemřelé matce), tak i Only Women Bleed, převzatou věc od Alice Coopera. Lita byla také uvedena do Síně slávy - prostě se zdálo, že se jí všechno daří.
Jenže její manželství s Holmesem vydrželo jen rok a Lita po drsném rozchodu věnovala veškerou svou energii realizaci dalšího alba, Dangerous Curves. Jedná se o velice dobrou desku, některé skladby ji pomohl napsat Sammy Hagar, na Little Too Early se dokonce podílel Joe Lynn Turner a Ritchie Blackmore (v kuloárech tehdy prokmitly zvěsti o vztahu Lity a Ritchieho...)! Nepochybné ovšem je, že kdyby tato píseň vyšla o několik roků předem, byl by z ní jistě pořádný hit. Jenže světem se už proháněla vlna grunge...
V následujících letech se Lita objevovala na mnoha akcích včetně různých kytarových seminářů a dokonce i v několika filmových epizodách. Roku 1993 byla dokonce nominována na Grammy v kategorii Nejlepší rocková zpěvačka za skladbu Shot of Poison, ale nakonec ji předešla Melissa Etheridge.
Roku 1994 se potkala s Jimem Gillettem, zpěvákem Nitro, a po dvoutýdenní známosti se 13. května 1994 vzali. O rok později vydala velmi zajímavé LP Black, které dokumentovalo snahu, řečeno jejími slovy: "...znít tak, jak jsem chtěla vždy já sama a ne tak, jak chtěli všichni ostatní okolo mě."
Se svým manželem dala dohromady dočasnou skupinu Rumble Culture, s Nilem Rodgersem realizovala některé studiové nahrávky a 13. května 1997 se jí narodil syn James Leonard Gillette: "Najednou jsem si uvědomila, že jsou úplně jiné hodnoty, než ty, které jsem léta uznávala za jediné správné..."
Lita ale vedle svých mateřských a domácích povinností stále nepřestává skládat a hrát, i když se samozřejmě intenzita jejího vystupování značně snížila. Podle svých slov se sice hodlá více věnovat své rodině, ale rozhodně se nechce nechat vzdát své role jedné z nejlepších rockových kytaristek. Že to ovšem bude stále těžší a těžší vrátit se zpět, to už je jiná...
Lita dnes patří mezi výrazné postavy ženského rockového světa. Rozšířila tak řadu známých kytaristek, jakými jistě jsou či byly Memphis Minnie, Bonnie Raitt, Joni Mitchell, Jennifer Batten, Debbie Davis, Joan Jett, Chrissie Hynde, Courtney Love, Liz Phair, Kim Gordon, Nancy Wilson a další. Významně tak spolu s Runaways přispěla k feminizaci současné hudby, kam můžeme vedle jednoznačného přínosu Janis Joplin zařadit pro ilustraci tvorbu kapel Girlschool, Vixen, Blondie Debbie Harry a dalších dívčích skupin jako např. Raincoats, 7 Year Bitch, Shonen Knife, Slits, L7, Babes in Toyland, Bangles, Go-Go's, Indigo Girls atd.
K její sólové osobnosti patří nejvíce kytary BC Rich a to řady Warlock a Mockingbird včetně dvoukrkých modelů. Ráda si zahraje ale i na další kytary a to nejen ve studiu. Patří sem vedle stále oblíbených gibsonů "esgéček", explorerů a les paulů i fendery a to: Telecaster z roku 1990 a reissue '60 Stratocaster. Akustické party nejraději nahrává na alvarezky.
Řada krabic se v průběhu let její kariéry výrazně měnila. Poslední dobou se její sestava víceméně ustálila na několika oblíbených efektech, mezi něž patří např. Jim Dunlop Jimi Hendrix wah pedal, Boss BF-2 Flanger a Boss DD-3 Digital Delay.
Z aparátů nedá dopustit na Marshally half stacky (zejména JCM-900 Dual Reverb), dále má ráda hlavu Soldano Hot Rod a již léta (zejména ve studiu) používá kombo Fender Vibro-King.


Diskografie:
A) Lita Ford + Runaways (pouze základní alba bez reedicí):
The Runaways
(1976, Cherry Red)
Waitin' for the Night (1977, live, Cherry Red)
Live in Japan (1977, live, Cherry Red)
Queens of Noise (1977, Cherry Red)
And Now... The Runaways (1978, Get Back)

B) Lita Ford sólově včetně významných live desek:
Out for Blood
(1983/1990, Mercury)
Dancin' on the Edge (1984/1990, Mercury/Vertigo)
Lita (1988/1990, RCA/Dreamland)
Stiletto (1990/2001, RCA/Spitfire)
Dangerous Curves (1991/2001, RCA/Spitfire)
Black (1995, ZYX)

C) Doporučené kompilace její tvorby:
The Best of the Runaways
(1987, Mercury)
The Best of Lita Ford (1992, Dreamland/RCA)
Greatest Hits (1993, sól. komp., RCA)
Greatest Hits (1999, sól. komp., BMG)
Greatest Hits Live! (2000, sól. komp., jako bonus je zde studiová verze Nobody's Child, Dead Line)
Kiss Me Deadly (2001, sól. komp., vydáno pouze v UK, BMG)

D) Nejvýznamnější hostování a spolupráce:
- Robocop: The Series Soundtrack (1995, soundtrack, Pyramid Records) - s Joem Walshem
- First Blood... Last Cuts (1994) - s W.A.S.P.
... a její kytaru a zpěv můžeme dále nalézt na více než čtyřiceti tematicky zaměřených albových projektech a výběrech, z nichž za zmínku určitě stojí Best of 80's Metal, Volume Two (1997, Priority), kde najdeme Litu ve skladbě Kiss Me Deadly vedle kapel Whitesnake, Great White, Cinderella, Dio atd. a Guitar Heroes (1995, Sony), kde je Lita v Dancin' on the Edge vedle Allman Brothers Band, Deep Purple, Roryho Gallaghera, Rush, Yngwieho Malmsteena, Johna Mayalla a Erica Claptona, Ace Frehleyho atd.
Zajímavé je také srovnání jejího výkonu na tribute albu Stairway to Heaven - Led Zeppelin Tribute, kde hraje a zpívá v Rock and Roll a Whole Lotta Love. Doporučil bych vám také LP The Woman of Rock (1998, Madacy), které opravdu zajímavě mapuje přínos žen rockové muzice. Vedle Lity zde najdeme např. Bonnie Tyler, Janis Joplin, Kate Bush, Jane Wiedlin, Patti Smith, kapely Vixen, Blondie atd.
Nezapomeňme ani na její videa, z nichž nejpřehlednější je pravděpodobně Complete Video Collection na DVD (2003).


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Lita-Ford~15~cerven~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.