přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Kim Thayil

23.12.2013 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Kim Thayil


„Soundgarden? To jsou sex, drogy a rock and roll bez toho sexu a drog.“
(Kim Thayil o svém postoji k Soundgarden)

Nenápadně nápadná tvář jedné z nejúspěšnějších a zároveň nejosobitějších kapel první poloviny devadesátých let, která se díky své pozici v nástupu a následném vývoji grunge a jeho dalších proměn stala synonymem nejen úspěchu, ale i kvality hudby, vzešlé z oblasti Seattlu. Autor řady skladeb, nápaditých doprovodných licků, a hlavně muzikant, který hrál vždy na celek, pro kapelu.

Kim A. Thayil se narodil 4. září 1960 v Seattlu. Když mu bylo pět let, rodina se odstěhovala do Park Forest v Illinois, asi čtyřicet kilometrů od Chicaga. Jako teenager si nejvíce pouštěl nahrávky MC5, Dolls, Stooges a dalších kapel včetně Velvet Underground, ale co ho podle jeho slov nejvíc dostalo, byli Kiss: „Kiss Alive bylo druhé album, co jsem kdy koupil a první deska, kdy jsem si pořádně uvědomil, že může existovat drsnější a hlasitější muzika, než byli Beatles.“

Už první volba kytary byla šťastná - Thayil začal hrát na Guildy, modely S-100: „Ve srovnání s Gibsony SG, které jsem mimochodem vždycky chtěl, jsem se nakonec rozhodl pro Guildy, a to z toho důvodu, že S-100 mají jemnější, tenčí a rychlejší krk. Prostě Gibsony jsou větší polena než ty Guildy. Moje prsty na tu volbu, jestli Guild nebo SG, odpověděly jasně. A taky esgéčka byla nepoměrně dražší než Guildy.“

Thayilovo první stabilnější kapelou byli Zippy and His Vast Army of Pinheads, kteří se opírali jak o jeho první autorské pokusy, tak i o cover verze, nejvíce z tvorby Sex Pistols a Ramones. Spolu s Hiroem Yamamotoem, budoucím baskytaristou a zakládajícím členem Soundgarden se po absolvování střední školy přestěhoval do Olympie ve státě Washington a nastoupil na Evergreen State College. Protože ale nemohli sehnat práci, rozhodli se přemístit do Seattlu (spolu s nimi tam přišel i Bruce Pavitt, který rozjel indie label Sub Pop). Tam se Thayil zapsal na filozofii na University of Washington, kterou úspěšně dokončil s titulem v kapse. Během toho času se svým spolubydlícím Mattem Dentinem a dalšími působil v kapele Shemps, a když roku 1984 odtud odcházel, důvodem byla nabídka Yamamota a Chrise Cornella na vytvoření vlastního projektu. A jak že ho pojmenovali? No přece...

Soundgarden

Jaké byly vlastně samé počátky této uznávané kapely, jejíž tvorba obstála ve zkoušce času, a stala se tak jednou z nejznámějších skupin devadesátých let? Jak vznikla sestava, která dokázala prodat po celém světě přes 23 miliónů alb, spolu s Alice in Chains, Pearl Jam, Nirvanou a nemnoha dalšími dostat grunge a Seattle na rockovou mapu světa a při setrvání ve vlastním výrazu i v devadesátých letech atakovat první příčky Billboardu a dalších anket v řadě zemí celého světa? Nehledejme v tom nijaký háček. Tahle parta poctivých muzikantů se točila, jak už jsme uvedli, kolem kapely Shemps. Ta koncertovala se střídavým úspěchem v oblasti kolem Seattlu, a když z její sestavy odešel Yamamoto, tak na jeho místo baskytaristy přijali právě Thayila. A když se Shemps začali trhat, Cornell a Yamamoto začali spolu jamovat a přizvali k sobě Thayila.

Kytary

Thayilova nejznámější a nejtypičtější kytara je zcela jistě Guild S-100: „Na posledním albu jsem ale použil několikrát i modely S-300 z pozdních sedmdesátých let, který byly osazeny humbuckery DiMarzio Super Distortion a PAF. Zvuk byl ještě hlasitější, řvavější a nakřáplejší než u mých S-100. V takových skladbách, jako je například Outshined, budu na „třístovky“ hrát i na pódiu.“ Na svých „es stovkách“ má pořád firemní, původní snímače: „Zvykl jsem si na ně už od počátku, protože produkují hustý, hlasitý, nařvaný tón. A to je moje...“

Když už je řeč o posledním albu, Thayil zde použil i další kytary ze své sbírky. Jsou to zejména Fendery Telecastery. V A Thousand Days Before si jednoho Telecastera z roku 1957 přeladil do C, G, c, g, g, e1. U Gibsona Firebirda, kterého si také přinesl do studia, zase použil ladění E, E, h, h, h, h1. „V ostatních skladbách jsem hrál na své Guildy, většinou naladěné do dropped-D ladění. Také se mi líbí zvuk nízkolubových kytar, což je důvod, proč jsem si oblíbil Gibsona ES-335. Navíc má tenký, rychlý krk a nízký dohmat, takže se na něj hraje skvěle.“

Gibsony Les Pauly můžeme slyšet na albech konce osmdesátých let a první poloviny let devadesátých, na SG natáčel i některé tracky na Superunknown a Down on the Upside, k jeho oblíbeným nástrojům patří i Fender Jazzmaster.

Aparáty

Thayil se poslední dobou výrazně orientuje na Mesa/Boogie, ale ostatním značkám se zásadně nevyhýbá: „Na King Animal jsem nahrával zejména na hlavu Mesa/Boogie Electra Dyne a její zvuk jsem doplňoval na některých stopách komby Fender Tremoverb 2 x 12”. Použil jsem i Vox AC30, Fender Champ z 50. let a Ampeg VT-22.“ Do jeho sbírky, která ale rozhodně nestojí jenom v koutě, patří i další modely Mesa/Boogie, jako Tremo-Verb, Maverick a Dual Rectifier, dále Peavey VTM 120, Music Man HD130, hlavy Orange a další komba Fender, jako Princeton, Vibro-King, Twin Reverb atd.

Efekty

Řečeno lapidárně - Thayil se efektů nebojí. Sestava se u něj často mění, ale u některých z nich můžeme prohlásit, že si je oblíbil více. Jsou to zejména krabice MXR (Doubleshot Distortion, Chorus) včetně wah pedálu MC404 (až do CD Down on the Upside používal klasiku, Jim Dunlop Cry Baby wah pedál), dále Electro-Harmonix Micro POG a Deluxe Memory Man, v jeho efektovém racku je Boss CE-2 Chorus, Hughes & Kettner Tube Rotosphere, klasický Mu-Tron, Jim Dunlop Rotovibe, Colorsound Wah, Intellitronics LA-2, Ibanez CS-9 a další.

V původním složení byli vlastně jen tři, kdy Chris Cornell vedle zpěvu hrál i na bicí. To nebylo zrovna ideální, a tak roku 1985 do sestavy přišel bubeník Scott Sundquist, a Cornell se tak mohl soustředit na zpěv a na doprovodnou kytaru. V tomto složení skupina působila asi rok a objížděla, co se dalo. Z původní náplně repertoáru, kterou tvořily většinou cover verze tvorby Jimiho Hendrixe, Doors, Buddyho Hollyho a dalších, se kapela začala pomalu orientovat na vlastní skladby a vytváření osobitého přístupu. Dlužno uznat, že se jí to začalo pomalu dařit. Zvláště když se její tři skladby, Heretic, Tears to Forget a All Your Lies, objevily roku 1986 na sampleru C/Z Records Deep Six. Spolu s nimi se tam prezentovaly i další kapely toho období, mj. Malfunks, Melvins či Green River, klasici období proto-grunge.

Soundgarden


Roku 1986 stále vzrůstající nápor nových a nových koncertů nevydržel Sundquist a na stoličce u bicích ho nahradil Matt Cameron, který přišel od Skin Yard. A události se daly do pohybu. Poté, co jedno z jejich vystoupení ohromeně shlédl Jonathan Poneman, DJ ze stanice KCMU, rozhodl se zafinancovat jejich nahrávky. Kapela tedy podepsala smlouvu se Sub Pop a světlo světa spatřil první oficiální singl Soundgarden, Hunted Down. B strana singlu, Nothing to Say, se pak objevila na kompilaci KCMU, částečně prozíravě nazvané Bands That Will Make Money. U Sub Pop pak kapela vydala svá první EP, Screaming Life a Fopp, které pak vyšly v jednom souhrnném vydání roku 1990 jako Screaming Life / Fopp.I když se jejich tvorba setkávala stále čím dál s větším ohlasem, odolali množícím se nabídkám velkých labelů a roku 1988 podepsali smlouvu s SST, kde jim vyšlo debutové album Ultraomega OK.

Nominace na Grammy v kategorii Best Metal Performance a celkově kladné přijetí zastřelo skutečnost, že kapela zde nebyla spokojena zejména s produkcí. Ovšem to nevadilo, protože toto album přispělo k tomu, že Soundgarden jako první z kapel vzešlých ze seattleské líhně obrodné hudební revoluce podepsala smlouvu s velkou společností, s A&M Records. Prvním výsledkem bylo album Louder Than Love, kterému se podařilo poprvé proniknout do Billboardu (108. místo). Kapela se rozjela, následovala turné po USA a také vycestování do Evropy, ale v tomto nadějně se vyvíjejícím období ohlásil svůj odchod Yamamoto. Důvodem, byl návrat k přerušeným studiím na Western Washington University. Kapela ho pro další nadcházející turné rychle nahradila Jasonem Evermanem z Nirvany, ten se ale neosvědčil, a tak po čtyřech měsících, EP Loudest Love a koncertním záznamu Louder Than Live odešel. A na jeho místo přišel konečně ten pravý - Ben Shepherd. A jízda začala mít ten pravý spád.

Následné album Badmotorfinger proniklo do anket i dalších států, v Billboardu se vyšplhalo na 39. pozici a bylo oceněno dvojnásobnou platinou! To byl tedy skok! Řada fanoušků právě toto album považuje za start „těch pravých Soundgarden“. Bylo v té době sice zastíněno, a to dost, albem Nevermind od Nirvany, ale přesto to byl hodně výrazný úspěch. Ovšem zde to rozhodně neskončilo. Kapela se na rozdíl od značné části seattleských kapel, a obecně skupin grunge, nepoložila po tomto prvním úspěchu a tvrdě na sobě pracovala dál. Navíc jejich autorská a muzikantská invence stále rostla, souhra byla čím dál kompaktnější a feeling a celkové pojetí se stalo osobitým a v celé té edici nastupujících souborů rozeznatelné. Což bylo důležité a rozhodně se podepsalo na obrovském úspěchu rozhodujícího alba Superunknown. A že to už bylo něco - pětinásobná platina podle RIAA, trojnásobná platina v Kanadě, první pozice ve třech zemích (samozřejmě i v USA) a přední místa, většinou v první desítce, i v dalších mnoha státech. Magazín Rolling Stones zařadil desku mezi 500 nejvýraznějších alb historie rockové muziky, koneckonců ve výčtu ocenění bychom mohli dlouho pokračovat. Deska přinesla řadu silných songů, velký úspěch slavily zejména Black Hole Sun, Spoonman, The Day I Tired to Live, My Wave či Fell on Black Days.

Kytaroví velikáni - Kim Thayil


„Na kytaru hraju proto, že umí řvát.“

Po dlouhé řadě koncertů i v oblastech, kde předtím kapela nekoncertovala, po účastech na spoustě festivalů, po společných koncertních show (např. s Metallicou, Guns N’ Roses a dalšími) se skupina opět stáhla do studia. Ovšem v kapele začínaly narůstat problémy, a to zejména mezi Thayilem a Cornellem. První z nich chtěl zůstat u kořenů grunge a u těžkého heavy zvuku postaveného na kytarových riffech, typických pro jejich předchozí tvorbu, druhý si chtěl více pohrát s nápady, zvukem a akustickými nástroji, a odklonit tak kapelu z toho temného, vrčivého grunge. Výsledek, Down on the Upside, se mi osobně hodně líbí, protože ukazuje kapelu v novém světle, které jí tehdy podle mého mínění dost sedělo. Ovšem uvnitř skupiny to vřelo čím dál tím víc a problémy eskalovaly na následném promo turné. I když se deska prodávala dobře (platina v USA, Kanadě, Austrálii), i když umístění na žebříčcích byla pořád první či v prvé desítce, s úspěchem předchozího alba se to nedalo srovnávat. Navíc na turné se skupina setkávala s tím, že posluchači chtěli slyšet tu kapelu, na kterou si zvykli předtím, a ne novou tvář. Což ještě více vneslo napětí do kapely, takže 9. dubna 1997 členové oznámili, že Soundgarden končí.

Po odchodu ze Soundgarden se Thayil pustil do řady projektů. Jedním z nich bylo hostování u Pigeonhead, seattleské funk ‘n’ soulové sestavy, která spolupracovala i se zpěvákem Shawnem Smithem či producentem Stevem Fiskem. Patří sem i spolupráce s Presidents of the United States of America, na Grammy dvojnásobně nominovanou a k alternativním stylovým břehům se hlásící další seattleskou partou. Spolupracoval se  sestavou Sun O))) na albu Altar, zahrál si sólo v V.O.G. u Ascend, k experimental-doom metalu se hlásících muzikantů.

Větší pozornost si zaslouží ale jeho dvě zajímavé aktivity. Roku 1999 zformoval kolem sebe punkovou partu No WTO Combo, kterou spolu s ním tvořily další velké osobnosti - Krist Novoselic, baskytarista z Nirvany, Jello Biafra, zpěvák a frontman Dead Kennedys, a Gina Mainwall, bubenice od Sweet 75. Jejich první vystoupení, které muselo být z původního termínu kvůli „nejasnostem“ s policií přeloženo, nakonec vyšlo na záznamu Live from the Battle in Seattle. Nejde zde ani tak o nějakou historicky důležitou záležitost, ale toto vystoupení bylo vlastně prvním objevením se Thayila na pódiu od dob rozpadu Soundgarden.

Kytaroví velikáni - Kim Thayil


„Většina kytarových sól je nuda. Pro mě jedničkou mezi sóly je sólo Neila Younga v Cinnamon Girl, kde hraje vlastně jeden tón.“

Druhou aktivitou, nepoměrně ucelenější a výraznější, bylo členství v projektu Probot. Šlo o metalovou sešlost, kterou kolem sebe při vzniku alba shromáždil Dave Grohl, legendární bubeník Nirvany a o nic méně legendární frontman a kytarista Foo Fighters. Na vzniku desky se tedy podíleli kupříkladu Max Cavalera (Sepultura), Lemmy (není snad nutné uvádět, odkud pochází), King Diamond (kupodivu - od King Diamond či např. Mercyful Fate), Mike Dean (baskytarista z Corrosion of Conformity), Scott Weinrich (Obsessed), Lee Dorian (Napalm Death) a další.

Roku 2009 se při jedné akci na pódiu sešli Thayil, Cameron a Ben Shepherd, baskytarista, který se Soundgarden působil od roku 1990. Spolu s Tadem Doylem z kapely Tad zahráli veřejně tři skladby, při poslední z nich, Spoonman, se k nim připojil i headliner večera Tom Morello. Společné hraní a koneckonců i ohlas na jejich setkání nakonec vedlo k tomu, že Chris Cornell oznámil 1. ledna 2010 opětné znovuzrození Soundgarden. Samozřejmě v klasickém složení, tedy Cornell, Thayil, Cameron a Shepherd. Nejdříve kapela vystoupila pod názvem Nudedragons, což je anagram na jméno Soundgarden (nevěřil jsem tomu, ale opravdu je to tak), aby pak 5. srpna 2010 již pod svým původním názvem vystoupili ve VIC Theatre v Chicagu a svůj nový debut potvrdili již jako headlineři na závěru putovního festivalu Lollapalooza.

No a poté co vydali kompilaci Telephantasm, mimochodem hodně dobře udělanou, se kapela s velkou slávou vrátila na pódia a její návrat byl zpečetěn novým studiovým počinem, King Animal. Jen za první týden se ho prodalo na první zátah na osmdesát tři tisíc kusů a deska se dostala na pátou pozici v Billboardu. Na albu se podílela řada muzikantů, nejzajímavější je hostování Mikea McCreadyho na kytaru v Eyelid’s Mouth. Aneb co to všechno znamená? Že Soundgarden jsou zpátky. Uvidíme, jestli v plné síle, nebo ne, uvidíme, zda se jich také nedotkl syndrom fanoušky vynucených návratů, kdy soubory rychle ztrácejí na autorské invenci, uvidíme, zda u jednotlivých členů brzy nepřeváží vlastní umělecké záměry, ale v každém případě se návrat podařil se vším všudy. Jak říkám, uvidíme...

Diskografie:

1. Kim Thayil + Soundgarden
Pozn.: V závorce za letopočtem uvádíme i nejlepší ocenění drahými kovy (dle RIAA) a umístění v národních anketách v USA, CAN a UK, a to maximálně do 10. místa.

1.1 Základní, profilová alba

Ultraomega OK
(1988, SST),
Louder Than Love (1989, A & M),
Badmotorfinger (1991, průnik do anket, 2 x platina, A & M),
Superunknown (1994, 5 x platina, , USA: 1. místo, CAN: 2., UK: 4. pozice, A & M),
Down on the Upside (1996, platina, USA: 2, CAN: 4., UK: 7. místo, A & M),
King Animal (2012, USA: 5, CAN: 6. místo, Seven Four).

1.2 Koncertní alba

Live on 1-5
(2011, A & M).

1.3 Kompilace
Pozn.: Včetně boxů, bez souhrnných vydání.

A-Sides
(1997, A&M),
Telephantasm (2010, platina, A&M),
The Classic Album Selection (2012, box set, A & M).

1.4 Rarity, EP

Screaming Life
(1987, Sub Pop),
Fopp (1988, Sub Pop),
Flower (1989, SST),
Loudest Love (1990, A & M),
SOMMS (1992, A & M),
Songs from the Superunknown (1995, A & M).

2. Kim Thayil + No WTO Combo

Live from the Batlle in Seattle
(2000).

3. Kim Thayil + Probot

Probot
(2004).

4. Kim Thayil + Sun O))) and Boris

Altar
(2006).

Skladba: Black Hole Sun
Autor, autoři
: Chris Cornell
Interpret: Kim Thayil
Skupina: Soundgarden
Album, zdroj: Superunknown (1994, A&M)
Pozn.: Přeladit kytary do dropped-D ladění: D, A, d, g, h, e1

Kytaroví velikáni - Kim Thayil


www:
www.soundgarden.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2013/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Kim-Thayil~23~prosinec~2013/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.