přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýKytaroví velikáni - Joan Jett

24.10.2006 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Joan Jett

Joan Jett

„Ženský taky chtěj pořádně zmáčknout kytaru a brousit přímou rockovou muziku s nařvanou, zkreslenou kytarou a vykouřenými marshally za zády, a ne jen s akustickou kytarou folkově lkát či s ostruhami na vysokých botách ­countryově předstírat, že mají rády koně, silnici
a náklaďák.“
Joan Jett, L.A. Music Scene, 1994

Nekompromisní rockerka, která svým postojem výrazně přispěla k feminizaci rockového světa, to je Joan Jett. Velký vliv na svou tvorbu jí přikládá celá řada ženských kapel jako například L7, Babes In Toyland, Bikini Kill a další, jejichž nástup by byl bez jejího přínosu když už ne nemožný, tak určitě obtížnější. a v každém případě rozhodně ne tak výrazný.

Joan Jett se navíc zapsala i jako osobitý interpret, jehož místo v rockovém světě není zrovna malé. Skladba I Love Rock ‘N’ Roll byla zejména v první polovině osmdesátých let prostě nepřeslechnutelná. Tento hit (i když šlo o cover verzi od The Arrows) se stal ochrannou značkou její tvorby. Další otázkou ovšem je, že právě tato skladba se také stala na druhou stranu i určitou šablonou, podle které se pak dále řídila Jettina následující produkce...
Joan si ale zaslouží pozornost i z dalšího hlediska. Její přístup ke kytaře totiž pomohl opět nastartovat úlohu doprovodné kytary. Ta byla na začátku osmdesátých let na ústupu, díky masivnímu nárůstu fenoménu heavy metalu, kde šlo spíše o víceméně rovnocenná postavení obou či více kytar jak z hlediska techniky hry, tak i z hlediska vztahu sólo/doprovod. Navíc se úloha doprovodu dostala pro mnohdy značně generalizované poslání v punku z druhé poloviny sedmdesátých let do defenzívy. Zvláště právě pro nástup technicky vytříbené hry HM, která až na výjimky setřela i jemnější a propracovanější pokusy nové vlny, se úloha doprovodu, postaveného na power chordech, ocitla na pokraji zájmu kytarové veřejnosti. Joan, nesnažící se někomu dokázat svou techniku, se svými tvrdě drhnutými akordy, které naprosto dostačujícím způsobem podkreslovaly její a převzaté skladby, přispěla k opětnému návratu zájmu o „rhythm guitar“ jako takovou. Že se pak tento fenomén vrátil znovu „jen“ do hájemství klasických kapel, které napříč osmdesátými lety tvrdošíjně pokračovaly dál, aby se v dalším desetiletí na různě dlouhou dobu opět vrátil na výsluní zájmu, či se koncem osmdesátých let soustředil do nově vznikajících stylů, je už otázka jiná...
V každém případě patří Jett mezi výrazné postavy ženského rockového světa. Zařadila se tak mezi známé kytaristky, jakými jistě jsou či byly Memphis Minnie, Mother Maybelle Carter, Bonnie Raitt, Lita Ford, Joni Mitchell, Jennifer Batten, Debbie Davis, Chrissie Hynde, Courtney Love, Liz Phair, Kim Gordon, Nancy Wilson a další a významně rozšířila povědomí o ženách v rockové hudbě jako takové.

Od divokých party k divokým Runaways
Joan Marie Larkin se narodila 22. září 1958 ve Philadelphii v Pensylvánii. Vyrůstala ale v Hollywoodu, kde, ještě jako teenager, na sebe v místních klubech upozornila jako divoká, svérázná kytaristka. Nešlo ale o nic stálejšího, většinou se jednalo o personálně velmi nestálé partičky, které si stylem „kdo má zrovna čas“ udělaly čas od času víceméně soukromou „pařbu“ s muzikou. Na těchto akcích se Joan, které se v těchto kruzích pro její výbušnou povahu začalo říkat Jett, seznámila s extravagantní zpěvačkou, textařkou a příležitostnou hráčkou na baskytaru Kari Krome. Spolu se staly známou dvojkou, která i přes své mládí dokázala obrazit nejeden mejdan, a to i často u známých osobností. Jednou z nich byl například Alice Cooper, na jehož party se Krome dala dohromady s Kimem Fowleym, dravým producentem a vyhledávaným promotérem (spolupracoval s Beach Boys, Leo Kottkem, Them, Byrds, Frankem Zappou a dalšími).
Ten byl silně zaujat Kariinou bezprostředností a živočišnou povahou, nadchly ho i její texty, plné sexuálních fantazií a drsné pouliční poezie. A protože mu Krome sdělila, že zná hodně podobných děvčat, napadlo ho dát dohromady divokou partu, složenou jen ze samých dívek. Proč ne. Psala se polovina sedmdesátých let a na klubová pódia i přední stránky hudebního tisku se začal nekompromisně hrnout punk. Bortily se zažité představy o muzice, předchozí nastavený řád dostával značné trhliny, tak proč vlastně nezkusit jenom holčičí kapelu? Jak se ukázalo, rozhodně to nebyl špatný nápad....

Runaways
Joan Jett spolu s Krome tedy vytvořily základ vznikající kapely, sestavu brzy doplnila bubenice Sandy West. Ovšem Kari, jakkoli divoká, přece jenom přes své mládí nesplňovala požadavky jejich manažera na celkový vzhled kapely, který podle jeho plánu měl také hodně stavět na adolescentní erotické přitažlivosti. Krome byla tedy vyhozena a na její místo nastoupila baskytaristka Micki Steele. Trio, které už neslo jméno Runaways, zkusilo koncem léta 1975 nahrát několik demo snímků, ale pro časté hádky, zejména s Jett, musela Steele odejít (později se uplatnila v Bangles). Fowley se tehdy rozhodl skupinu rozšířit, takže k duetu Joan Jett a Sandy West ve velmi krátké době přibyly zpěvačka Cherie Currie, sólová kytaristka Lita Ford (ta měla původně hrát baskytaru, ale poté, co na zkoušce předvedla sólo k Highway Star od Deep Purple, bylo o její roli v kapele rozhodnuto) a baskytaristka Jackie Fox (shodou okolností také původně kytaristka).
Kapela Runaways tedy byla na světě a Fowley ji po pár zkouškách hned vyslal na pódia. Fanouškovská obec začala sice utěšeně narůstat, ale kritici zezačátku kapelu dost strhali. Velký podíl na tom mělo jak halasné Fowleyho vytrubování o originalitě skupiny, tak i průhledný erotický nádech textů a celková sexy orientace. Pro prudérní americký tisk byl i hodně nestravitelným ­soustem věk muzikantek, a když si k tomu připočteme způsob prezentace dívek na pódiu, zvláště pak zpěvačky Currie, jejíž kostým sestával pouze ze spodního prádla...

Live = nejlépe!
Živé koncerty měly pro Runaways daleko větší význam než studiové nahrávky. To si Fowley uvědomil po faktickém propadu obou prvních alb (194. a 172. místo v Billboardu), takže se rozhodl, že třetí LP bude live a základem pro něj budou natočené snímky z turné po Japonsku. Byl to od něj dobrý tah, protože na Live in Japan se podařilo dostat značnou část jejich bezprostřední syrové hudby a navíc tyto koncerty znamenaly v historii skupiny jednoznačný vrchol z hlediska souhry členek a kompaktnosti souboru.

Glam, nebo hard?
Nedlouho nato ale začaly v kapela rozbroje. Hlavní příčinou byly odlišné názory na další směřování skupiny. Joan Jett začala preferovat jednodušší popěvky a la glam rock Garyho Glittera a stavěla tak spíše na písničce. Její soukmenovkyně Lita Ford chtěla zase kapelu posunout více k hardrockovým, složitějším strukturám, kde by více vynikly její sólové linky. Vztah mezi oběma děvčaty se během krátké doby zhoršil natolik, že spolu přestávala komunikovat, což ostatním na náladě moc nepřidalo. Jednoznačné rivalství o určující roli v kapele pak ostatní členky natolik otrávilo, že bylo jen otázkou času, kdy se skupina rozklíží úplně. Cherie Currie zcela rezignovala a byla ochotna zazpívat cokoli, Sandy West sympatizovala spíše s Litou a Jackie Fox už toho měla dost, a tak v červenci roku 1977 prostě odešla. Nahradila ji Vicki Blue, ale kapela byla už hodně rozklížená. Děvčata si přestala rozumět i se svým manažerem, který je dost nevybíravě kritizoval za neschopnost složit takový hit, jenž by zabodoval v celostátních žebříčcích, prostě, vše spělo k zániku. Nakonec to vzdala i Currie.
Problém, kdo se po odchodu zpěvačky chopí mikrofonu, vyřešila Joan Jett. Stala se tak leaderem skupiny, ale k žádnému úspěchu to nevedlo. Děvčat s postpubertálními texty měl už každý dost. A tak skupinu nejdřív opustil Fowley a poté odešla i Vicki Blue. Sice ji nakrátko nahradila Laurie McAllister, která se tak podílela na desce And Now... The Runaways, ale šlo již v podstatě o labutí píseň skupiny. Joan Jett se sice snažila Runaways stále držet, začala prosazovat i některé převzaté skladby (byla však zbylými členkami přehlasována) a historie praví, že na jednu z posledních zkoušek a nahrávacích frekvencí přinesla I Love Rock‘N’ Roll, která se později stala megahitem. Zbylé členky ovšem její iniciativu opět vetovaly.

Joan Jett

Joan Jett

A tak Joan nezbývalo nic jiného, než koncem jara 1979 kapelu opustit, což byl faktický konec Runaways.

Blackhearts
Hned po odchodu se Jett vrhla na producentskou práci, kdy pomáhala losangeleským punkáčům Germs při realizaci jejich desky, a současně si začala vytvářet repertoár pro svou sólovou dráhu. Při tom jí velice pomohl Kenny Laguna, producent, se kterým se v posledních obdobích Runaways sblížila. Nakonec se jim spolu podařilo vyprodukovat první sólovou desku, kterou jednoduše nazvali Joan Jett. Ale vyskytl se háček. I když kontaktovali několik desítek větších společností, ani jedna nechtěla nic mít s někým, kdo byl členem či spíše členkou Runaways, která měla prostě tehdy pověst vykalkulované, povrchní kapely bez hlubšího muzikantského zázemí.
Jett se nakonec s Lagunou dohodla, že vydají aspoň singl. Shodou okolností šlo o Bad Reputation, úvodní skladbu alba, která se v Anglii stala menším hitem. Peníze z prodeje pak Joan pomohly k tomu, že si založila svou vlastní společnost Blackheart Records. Stala se tak z historického hlediska první ženou, rockovou kytaristkou, vlastnící svůj label.
U této značky pak sice vydala svůj albový debut, ale to bylo vše. Chyběla propagace, chyběla distribuce, prostě všechno. Deska se tehdy prodávala tak, že Laguna a Jett objížděli obchody a různé akce osobním autem, kufr přeplněný deskami...
V této době tedy Joan pochopila, že po­kud má opět vejít ve známost, musí zase hrát, musí zase zpátky na pódia. A tak ve velice krátkém čase zformovala svou doprovodnou kapelu, kterou nazvala stejně jako label, Blackhearts. V prvním složení byli Eric Ambel (g), Gary Ryan (bg) a Danny O’Brien (dr). O’Brien po prvních měsících zkoušek a koncertů (zejména v New Yorku) odešel a nahradil ho Lee Crystal.
Už od prvních vystoupení šly jejich koncerty nahoru a, co je také důležité, vzrostl zájem o její albový debut. Natolik, že už nebylo v jejich silách všechny zájemce uspokojit. Jak už to tak bývá, narůstající úspěch přinesl mimo jiné i zájem větších společností. Ozval se totiž Neil Bogart a uzavřel s Jett a jejími Blackhearts pro svou společnost Boardwalk Records smlouvu. Pod touto hlavičkou vydal její prvotinu znovu, ale pro americký trh zvolil název Bad Reputation s tím, že k původní sestavě skladeb dodal ještě několik bonusů.
Album se umístilo předpokládaným způsobem (51. místo v Billboardu). Skupina také doznala ještě jednu změnu, ale ta byla dost zásadní. Eric Ambel odešel a na jeho místo přišel Ricky Byrd, který poté pomohl Jett s jejími dalšími skladatelskými počiny. A to včetně její nejznámější skladby.

„I love rock and roll, so put another dime in the jukebox baby...“
Dodnes známá a slavná verze hitu I Love Rock ‘N’ Roll vznikla vlastně až na druhý pokus. První verzi Jett natočila ještě se Stevem Jonesem a Paulem Cookem (oba ze Sex Pistols). Ta ale nezaujala vůbec nikoho. Skladbu pak Joan ještě jednou přetočila se svým současným bandem a... Od března 1982 se skladba usídlila na prvním místě v anketě Billboard a zůstala tam po celých sedm týdnů. Poptávka po následném, stejnojmenném albu byla tak obrovská, že jejich dosavadní společnost Boardwalk Records nebyla schopna tyto požadavky plnit (tím také Jett přišla o dost velký finanční podíl na tomto hitu, protože společnost šla do konkurzu). To vše pak vedlo k tomu, že Joan a její Blackhearts podepsali smlouvu s MCA Records.
I další úspěšný singl, Crimson and Clover (šesté místo v Billboardu), byla cover verze skladby od Tommyho Jamese, což Joan utvrdilo v tom, že vedle svých skladatelských ambicí by měla spíše klást důraz na předělávky. Což na dalších albech (ale s rozdílným ohlasem) potvrdila.

... a jede se dál
Po novém vydání původní prvotiny Bad Reputation, která se dobře ujala, přišla Jett s dalším LP, nazvaném jednoduše Album, které, s několika převzatými věcmi (například od Sly and The Family Stone či Rolling Stones), jednoznačně tylo s nadnárodního úspěchu předchozí desky. Následující LP Glorious Results of a Misspent Youth se ale moc neujalo, i když mělo dobré kritiky. Značnou část viny nesl label MCA pro svou liknavost při reklamě alba. To nakonec Joan přimělo k tomu, aby přesídlila k další velké společnosti, CBS. Následné album Good Music se vyloženě povedlo, přineslo řadu klasických vyzrálých rockových písniček. Ještě větší ohlas pak mělo další LP, Up Your Alley, které bylo nominováno na cenu Grammy. Zcela ojedinělým počinem se pak stala deska Hit List, kde Jett dala naplno průchod ambicím uvádět své verze skladeb jiných umělců. Takže zde najdeme i Pretty Vacant od Sex Pistols, Tush od ZZ Top, Dirty Deed od AC/DC, Love Me Two Times od Doors, Celluloid Heroes od Kinks, Up From the Skies od Jimiho Hendrixe, Have You Ever Seen the Rain? od CCR...
Po dalším přestupu, tentokrát k Warner Brothers, uvedla Joan Pure And Simple, které obsahovalo hymnickou Acitivity Grrrl. Následovala další společnost, Mercury Records, a řada alb. Ani jedno z nich sice nedosáhlo na prodeje jejích desek z první poloviny osmdesátých let, ale také se ani o jednom nedá říci, že by bylo vyloženě slabé. Vedle jednoznačných hitů (z poslední doby například Fit To Be Tied, Love Is All Around, I Hate Myself for Loving You, Baby Blue, Black Leather a další) jsou na desce vždy poctivě drhnuté, neodzívané skladby. To také platí i o dvou prozatím posledních albech, Naked a Sinner. A na tento způsob jede pořád dál. Nic na tom nemění ani pověsti o reunionu Runaways, nic na tom nemění její filmové role, vlastní pořady na rádiových stanicích, výrazná podpora amerických ozbrojených sil a záliba ve zbraních – jen ty obaly jsou čím dál odvážnější, takže z ně­kterých amerických obchodů musely být staženy...

Kytary
Joan nejdříve hrála na Gibsona Les Paula, ale když přibýval počet koncertů a jednotlivá vystoupení se stále prodlužovala, začala jí vadit váha a velikost nástroje. Když pak od Erika Carmena z Rapsberries dostala menšího Gibsona Melody Makera, Les Paula na nějaký čas odložila. Přesto ale chtěla zachovat masivní, kulatý zvuk nástroje i na této lehčí kytaře, a tak po dlouhých zkouškách s různými snímači na ni nechala instalovat poměrně vzácný humbucker ‘54 Velvet Hammer.
Ke konci první poloviny osmdesátých let se Joan začala o svůj nástroj tak strachovat, že ho z obavy ze zničení či zcizení ani nebrala s sebou na turné a nechávala si ho pouze pro nahrávání ve studiu. Na pódia se jí podařilo v jednom bazaru sehnat naprosto autentickou kytaru, kterou upravila stejným způsobem jako původní nástroj a navíc nechala instalovat i mechaniku Schaller. Obě kytary mají vyšší action, protože Joan, ač na pohled křehká žena, má hodně razantní pravou ruku: „Požaduji od nástrojů takovou výdrž jako od sebe.“

Diskografie:
A) Joan Jett + Runaways:
A.1)
základní alba, včetně live, bez reedicí:
The Runaways
(1976, Cherry Red)
Waitin‘ for the Night
(1977, live, Cherry Red)
Live in Japan
(1977, live, Cherry Red)
Queens of Noise
(1977, Cherry Red)
And Now... The Runaways
(1978, Get Back)
A.2)
nejvýraznější výběry:
The Best of the Runaways
(1987, Mercury)
B) Joan Jett + Joan Jett and The Blackhearts:
B.1)
základní, profilová alba:
Joan Jett
(1980, Ariola/Blackheart, upravená reedice alba vy­šla pod názvem Bad Reputation roku 1981 u Epic/Boardwalk)
I Love Rock ‘N’ Roll
(1981, velký úspěch, Ariola/Epic)
I Love Playing with Fire
(1982, polokompilace, včetně předělávek, Cherry Red)
Album
(1983/1998, obsahuje i starší snímky, Epic/MCA, Blackheart)
Glorious Results of a Misspent Youth
(1984/1993, Blackheart/Epic)
Good Music
(1986, Epic/CBS/Polydor)
Up Your Alley
(1988/1990, Epic/CBS/Polydor)
The Hit List
(1990, album, složené z cover verzí, Sony)
Notorious
(1991/1992/1999, Epic/Columbia/Sony)
Flashback
(1993, retrospektivní počin, bonusy, B-strany singlů, Blackheart)
Pure And Simple
(1994/1995, Warner Brothers/WEA)
Naked
(2004, Japanese Victor)
Sinner
(2006, obsahuje cover verzi A.C.D.C. od Sweet, Blackheart)
B.2)
vybrané kompilace:
Do You Wanna Touch Me
(1993, Polygram)
Original Hit Collection
(1994, 2LP, Bellaphon)
Joan Jett & The Blackhearts
(1994, více, než polokompilace, Warner Brothers)
Fit to be Tied: Great Hits of Joan Jett
(1996/1997, Mercury/Blackheart)
Fetish
(1999, + 3 bonusy, Baby Blue, Fetish a Black Leather, Mercury/Blackheart)
C) Nejvýraznější spolupráce, nejvýznamnější hostování, účasti na projektech
(výběr):
Např. s The Gits – Evil Stig (1993), jako skladatelka se podílela i na řadě skladeb dalších umělců – např. na House of Fire na Trash (Alice Cooper), jako hostující kytaristku ji z poměrně velkého množství titulů (přes třicet desek) můžeme najít např. v Raised on Rock na The Final Frontier (Keel), Destroy na No Apologies (The Eyeliners) a dalších. Totéž platí o jejím hlasovém vkladu na alba jejích kolegů, jako např. v Little Boy na Hanging in the Balance (Metal Church), účastní se i řady albových projektů jako Trans-Siberian Orchestra’s Christmas Eve & Other Stories Tour (2002) či Be Well: Ramones Beat On Cancer (2004) včetně charitativních akcí a la A Funny Thing Happened on the Way to Cure Parkinson’s (spolu s např. Richiem Samborou, Jonem Bon Jovim, Simonem Kirkem a dalšími v Light of Day, 2003).
Jako producentka a hostující umělec proslula poslední dobou spoluprací s Germs (GI) a The Vacancies (A Beat Missing Or A Silence Added či Live Concert), za posledních deset let ale nejtěsněji spolupracuje s Kathleen Hannou (z Bikini Kill), Donitou Sparks (z L7) a Katou Bjelland (z Babes in Toyland).
D) Kde ještě můžeme slyšet její kytaru?

Například na asi čtyřiceti různých tematicky zaměřených výběrech jako Metal Queens Women in Rock (1990), 80’s Greatest Rock Hits 2: Leather & Lace (1992), Ambi! Retro (2003) a dalších, její skladby zazní i ve filmech jako Shrek, Charlieho andílci atd.
... a nezapomeňme ani na její filmové a televizní role jako například v Light of Day režiséra Paula Schradera (zahrála si po boku Michaela J. Foxe), Boogie Boy Craiga Hamanna či v TV pořadech Ellen, Highlander a dalších.

Fakta kolem skladby I Love Rock‘N’Roll:
Autoři: Alan Merrill a Jake Hooker ze skupiny The Arrows.
První vydání: roku 1975 v produkci legendárního Mickieho Mosta na labelu RAK Records
Kdo ještě převzal tuto skladbu kromě Joan Jett? Celkem osm dalších umělců či skupin, z nichž nej­známější je Britney Spears, jejíž verze je typickou ukázkou vypočítavosti a povrchnosti.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Joan-Jett~24~rijen~2006/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.