Kytaroví velikáni - Jeff Lynne

Jeff Lynne - kytaroví velikáni
Jeff Lynne - kytaroví velikáni

Vyznavač přirozeného kytarového tónu, vyhledávaný producent, host mnoha prestižních projektů, světoznámý hitmaker, duše Electric Light Orchestra, zcela ojedinělé a svébytné formace sedmdesátých let, člen jedinečného seskupení Traveling Wilburys - už jenom tento výčet naznačuje význam tohoto birminghamského rodáka, patřícího mezi oněch několik málo osobností, které po rozpadu The Beatles dokázaly opět soustředit pozornost na skladbu jako takovou, navíc tento trend dovedly až do dnešních dnů. A to není málo, uvědomíme-li si všechny ty mnohdy i dosti prudké stylové zvraty ve vývoji rockové hudby. Ale jak říká klasik - něco přišlo, něco odešlo, něco možná zanechalo stopu, ale poctivý, nevykalkulovaný feeling spojený alespoň se špetkou hudebního génia - ten se nemusí bát času...

Lynne se totiž do historie rockové kytary nezapsal "jen" z hlediska kytarové hry, ale zejména pro přístup ke tvorbě tónu a jeho včlenění do celkového kontextu skladby. Z tohoto hlediska patří mezi ty umělce, kteří, ovlivněni šedesátými léty a fluidem The Beatles, pokračovali v rozvíjení jejich odkazu zcela v intencích vlastního feelingu, takže žádné nostalgické retro-smutnění. Navíc jeho tvorba dokázala nadchnout poměrně široký tábor fanoušků a kritiků bez jakéhokoli laciného podbízení se všeobecnému vkusu. Jméno Jeff Lynne se prostě za ta léta stalo synonymem úrovně a kvality, a to po všech stránkách hry, tónu, produkce, skladby i autorství.

O této skutečnosti nejlépe napoví nejen jeho tvorba s ELO a dalšími kapelami, ale leccos prozradí i seznam hostování, z něhož jednoznačně vyčnívá spolupráce s Tomem Pettym, Georgem Harrisonem, Paulem McCartneym, Royem Orbisonem, Joem Cockerem a celou řadou dalších.

 

Stačilo se pořádně rozhlédnout...

V patnácti letech dostal od svého otce akustickou kytaru, která ho prakticky doprovází až do dnešních dnů. Původně stála dvě libry - kolik ale musel Jeff dát za její opravu, aby ji mohl použít k natáčení Zoom, to se podívejte na závěr článku...

Poté co odešel ze školy, zkusil řadu nejrůznějších zaměstnání, ale u žádného nevydržel dlouho, maximálně několik týdnů. Více ho bavilo hraní s místními kapelami, z nichž za zaznamenání stojí bluesoví Chads, se kterými natočil čtyři skladby, a formace Tinkerbells Fairydust, Chantelles a Andycaps, během jejíž činnosti se utvrdil v přesvědčení stát se profesionálním muzikantem: "Nechtěl jsem ale začínat pořád od začátku s úplně neznámými tvářemi a testovat si je, jestli mi bude vyhovovat jejich zaměření a styl hry. Potřeboval jsem už protřelé muzikanty - a těch bylo v Birminghamu vždycky dost."

V šedesátých letech se to v Birminghamu docela schopně vařilo. Liverpool byl možná známější kvůli The Beatles, ale tehdy, jak říká Lynne, se stačilo jen pořádně rozhlédnout...

 

Nightriders

V devatenácti letech Lynne nastoupil do místní již zajeté kapely Nightriders, která přes inzerát hledala kytaristu. Šlo o formaci, jež vykrystalizovala z původních Mike Sheridan & The Nightriders, jejíž kořeny sahaly až do padesátých let ke kombu Billy King & The Nightriders. Když se kapela, po marném snažení prorazit, roku 1966 rozpadla, vstaly z jejího popele hned tři skupiny: Mike Sheridan`s New Lot, The Move s Royem Woodem a Nightriders. V původním složení byli Dave Pritchard (rg), Greg Masters (bg), Roger Spencer (dr) a Johnny Mann (g) z další birminghamské skupiny The Vikings. Ještě před tím, než se kapela po podpisu smlouvy s Polydorem odebrala do studia, opustil její řady Mann. A právě tehdy, na základě inzerátu, se do kapely dostal Jeff Lynne.

Netrvalo dlouho a ač byl Lynne mladší a méně zkušenější než ostatní členové, díky svému zpěvu, skladatelským a aranžérským nápadům a precizní hře na kytaru pomalu převzal úlohu frontmana kapely.

 

Idle Race

Nightriders, ve snaze oprostit se od minulosti, se postupem doby přejmenovali na The Idyll a posléze na konečné Idle Race, kde Jeffova úloha byla již zcela evidentní. Je to znát nejen na prvním LP, kde nalezneme dvě jeho skladby, ale zejména na albu druhém, kde Lynne poprvé dělal i produkci. Přes veškerou snahu ale kapela stále přešlapovala na místě, a tak se Lynne zkusil opět "tak trochu" porozhlédnout.

 

Move

Výsledkem bylo roku 1970 jeho spojení s tehdy již velmi schopně nažhavenou kapelou The Move, kterou vedl Roy Wood, excentrický a historií ne zcela doceněný kytarista, skladatel a multiinstrumentalista. Dalšími členy byli Carl Wayne (voc), Trevor Burton (bg), později velmi známý Bev Bevan (dr) a Ace Kefford (g), který roku 1968 odešel. Dalším odpadlíkem byl o rok později Burton, jehož nahradil Rick Price.

Lynne byl vlastně do skupiny Royem Woodem pozván. Ten totiž potřeboval rozjet svůj projekt, o kterém s Jeffem již delší dobu debatovali. Celý plán byl pracovně nazván Electric Light Orchestra a zakládal se na myšlence utvořit těleso, kde by rockové kombo doplňovala cella, housle, dechové nástroje... Výsledkem bylo vyprodukování monstrózního, pompézního symfonického rocku.

 

Electric Light Orchestra

Celé dva roky trvalo, než Lynne s Woodem byli schopni svou představu zrealizovat. The Move sice zatím fungovali, koncerty i desky se setkávaly s dobrým ohlasem, ale v podstatě šlo o to sehnat peníze na nastávající projekt. Ten se představil v červnu 1972 vydáním singlu 10538 Overture, a to velmi úspěšně, protože se v Anglii vyhoupl na devátou příčku. Následné debutové album obsadilo 32. místo, čili nic moc, americké vydání bylo dokonce omylem pojmenováno No Answer (sekretářka vydavatelství si název spletla s nápisem na lístku, který jí nechal šéf United Artists poté, co se kapele nedovolal do Anglie), ale základní kámen už byl položen.

Pro live vystoupení se tedy horečně hledali členové smyčcové sekce. Poté, co nakonec devítičlenní ELO vyjeli na první turné, se po prvních nezdarech s ozvučením smyčců a jejich skloubením s rockovou částí souboru setkávala vystoupení se stále větším a nadšenějším ohlasem. Tvorba kapely ale byla zpočátku trochu nevyrovnaná. Wood chtěl skupinu posunout k větším zvukovým experimentům, kdežto Lynne preferoval jasné, přehledné melodie a velkolepou hradbu symfonického zvuku.

Rozdílné umělecké názory obou protagonistů nakonec vyústily v odchod Roye Wooda, který si do své nové kapely Wizzard s sebou vzal cellistu Hugha McDowella a dechaře a klávesistu Billa Hunta: "Musel jsem z ELO odejít," vzpomíná v dobovém rozhovoru Wood. "Jednak mi nesedělo, že pozornost médií a posluchačů je stále upřena na mě, a ne na kapelu. Za druhé jsem tak chtěl zachránit přátelství mezi mnou a Jeffem. Tehdy na mě skoro přestal mluvit - a já bych v takové atmosféře nemohl existovat."

Lynne s Bevanem, stávajícím klávesákem Richardem Tandym, baskytaristou Michaelem d´Albuquerque, cellisty Colinem Walkerem a Mikem Edwardsem a houslistou Wilfem Gibsonem tedy odstartovali další etapu ELO. A tentokrát se jim to podařilo. S promyšleným zvukem, který už i živě dokázal výrazně zakomponovat smyčce do rockového nářezu, slavila sestava velký úspěch na festivalu Jazz & Blues v Readingu, kde si podmanili obecenstvo, zejména uvedením předělávky Roll Over Beethoven od Chucka Berryho. A jejich první hit byl na světě.

 

... a kosmická loď startuje...

Následující dvě alba nebyla špatná, přinesla i některé známé hity, ale celkově lze prohlásit, že skupina pořád neměla zcela jasnou koncepci, kam nasměrovat svou tvorbu. To se změnilo vydáním čtvrtého LP Eldorado, které skupině přineslo zásadní průlom. V USA dosáhlo na zlato a skladba Can`t Get It Out of My Head vylétla až do Top Ten. Zvuk byl navíc obohacen čtyřicetičlenným orchestrem: "Teď teprve mám pocit, že ELO znějí tak, jak by měli znít."

Turné ale zase tak zcela úspěšné nebylo a utvrdilo Lynneho ve stále sílícím vnitřním přesvědčení, že se více doma cítí ve studiu než na stadiónech před několika desítkami tisíc diváků: "Neznělo to vždycky tak dobře, jak mělo, a to bylo špatně."

Ještě úspěšnější bylo album Face the Music s hitem Evil Woman, které jen potvrdilo naznačený směr Jeffovy tvorby, totiž produkovat přímé, lehce napsané melodie, podmalované vytříbeným zvukem kytarových linek a umocněné smyčcovými, či přímo orchestrálními party. Více než kde jinde bylo také zřejmé, že Lynne začíná preferovat rockovější vyznění celé kapely.

 

... letí v plné rychlosti...

Další album přineslo ještě větší úspěch. A New World Record strávilo téměř rok v amerických žebříčcích a sérií hitů Livin` Thing, Rockaria a Telephone Line nastartovalo trend, kdy žádné z příštích alb ELO nespadlo pod pět milionů výlisků...

Úplná mánie ale zavládla při vydání následujícího titulu Out of the Blue, který, ještě před vydáním, na objednávkách zaznamenal přes čtyřicet sedm milionů dolarů! Po celosvětovém nesmírně úspěšném turné, kde byly na jejich vystoupení vůbec poprvé využity laserové efekty a celé pódium bylo pojaté jako vesmírná loď, Lynne a spol. vydali desku Discovery, se kterou dosáhli na vrchol svých úspěchů. Hity jako Shine a Little Love, Confusion, The Diary of Horace Wimp, a zejména velmi energická Don`t Bring Me Down nesměly chybět na žádné hlavní vysílací frekvenci a doslova oběhly celý svět.

Jeff Lynne - kytaroví velikáni
Jeff Lynne - kytaroví velikáni

Platinové prodeje, první místa v žebříčcích, to všechno pomohlo Lynnemu k dalším aktivitám, z nichž v té době byla pravděpodobně nejúspěšnější účast na soundtracku Xanadu. Tehdy se také naplno rozjíždí jeho producentská činnost a častá hostování na nahrávkách dalších věhlasných umělců (seznam naleznete na konci článku).

 

... a pomalu se opět snáší k zemi. K zemi?

V osmdesátých letech se složení kapely stále tenčilo, zprůhledňovala se stavba songů i celková koncepce alb a vystoupení. Ačkoli žádná z dalších desek nedosáhla na úspěch alb předchozího období, přesto se ELO drželi na výsluní zájmu. Přímočařejší Time, tvrdší Secret Messages a příjemně vyzrálé Balance of Power, které přineslo hit Calling America s vydařeným videoklipem, už jen dokumentovaly kvalitu tvorby skupiny bez nějakých zvláštních překvapení.

ELO nakonec vystupovali ve třech (Lynne, Bevan a Tandy) a po několika vystoupeních se roku 1986 oficiálně rozešli.

 

Traveling Wilburys

Jeff Lynne se tehdy naplno pustil do produkce a hostování, kdy začal spolupracovat s řadou legendárních jmen včetně George Harrisona, Toma Pettyho, Roye Orbisona a dalších. Právě tato spolupráce ho nakonec přivedla do řad jednoho z nejpozoruhodnějších projektů kytarové muziky, superskupiny The Traveling Wilburys.

Wilburys vlastně vznikli náhodou. Lynne spolupracoval s Harrisonem a Orbisonem na jejich sólových albech, a protože výsledky byly velmi dobré, rozhodli se zkusit to jako trio. Když měli pohromadě materiál k nahrávání, oslovili Boba Dylana, který měl zrovna volné studio. A protože Harrison nechal u Toma Pettyho svoji kytaru, na kterou chtěl právě nahrávat, sebral se a šel si pro ni... Tímto způsobem tedy vznikla jedna z nejprestižnějších formací konce osmdesátých let, která zahrnovala Lynneho, Harrisona, Orbisona, Dylana a Toma Pettyho.

První LP se setkalo s nadšeným přijetím, ale po jeho realizaci nedošlo na plánované turné, protože Orbison náhle zemřel. Druhé album, trochu nelogicky označené trojkou, bylo věnováno jejich zesnulému příteli, ale nedosáhlo již na úspěch debutu. Nadějná sestava tak tímto skončila...

 

Free as a Bird

Lynne se pak vrhnul do realizace své první sólové desky, která se však nesetkala s odpovídajícím zájmem jak ze strany fanoušků, tak i kritiků. Album nicméně působí jako určité zhodnocení předcházejícího období a připravilo cestu k pokusu o znovuuvedení kolosu ELO na světové scény. Album Zoom ale, byť přineslo kolekci svěžích skladeb, u fanoušků v podstatě propadlo. Ti jako by dali Lynnemu na vědomí, že staré Electric Light Orchestra má raději nechat spát ve slávě, která jim náležela...

Daleko podařenějším počinem byla jeho spolupráce s Georgem Martinem a zbývajícími členy The Beatles v úpravách skladeb Free as a Bird a Real Love, které vyšly na obou nesmírně úspěšných titulech řady Anthology. Právě na základě tohoto nahrávání byl Lynne požádán Paulem McCartneym o účast na jeho dalším albu...

 

Kytary

Za celou jeho kariéru mu prošly rukama doslova stovky kytar. Už jenom z hlediska jeho producentské činnosti a mnoha hostování vystřídal nejrůznější typy nástrojů. Nejčastějšími byly gibsony les pauly, fendery stratocastery a telecastery a lubové a polomasivní řady kytar značek Gibson, Epiphone a Gretsch. Při natáčení Zoom zase více preferoval svého letitého Fendera Esquire: "Koupil jsem ho roku 1966 za nějakých třicet liber a dodnes slouží bez jakýchkoli problémů."

Z akustických kytar, vedle gibsonů a v jednom případě i fenderu, v poslední době nejvíce favorizuje ovationy, zejména dvanáctistrunné. Jeho základní akustickou kytarou je však nástroj neznámého původu, který mu koupil jeho otec roku 1964 za dvě libry. Během let se její stav zhoršoval a když chtěl Lynne přistoupit k jejímu použití na Zoom, musel ji nechat upravit: "Měla úplně sedřené pražce, vytlačený hmatník, luby byly naprasklé a vůbec tam bylo všechno šejdrem. Donesl jsem ji Dannymu Ferringtonovi, kalifornskému kytaráři, o kterém je známo, že dovede s kytarami zázraky. Když se na ni podíval, prohlásil, že je to neopravitelné. Nějak jsem ho ale přemluvil, takže nakonec všechny akustické party, kromě těch dvanáctistrunných, jsou natočené na tuhle neidentifikovatelnou kytaru. Mám ji hrozně rád. Co na tom, že původně stála dvě libry a já jsem za její opravu zaplatil dva tisíce liber..!"

 

Aparáty

Stejně jako u nástrojů, i zde bychom u něho našli řadu značek. Obecně lze ale říci, že spíše než full stacky preferoval komba, takže vedle marshallů hrál hlavně na voxy a fendery. Z fenderů v současnosti pravděpodobně nejvíce upřednostňuje Vibroverb a Bassman. Nebrání se ale i méně obvyklým značkám, takže například na Zoom použil malé kombo Smokey: "Má to jenom pár wattů, když jsem ale před reproduktor strčil Shure SM57, zvuk byl přímo ohromující."

 

Efekty

Řada kytaristů má své oblíbené efekty, někteří je sice časem mění, ale přesto určité značky a modely, alespoň po nějaké období, zůstávají stabilnějším prvkem zvukového řetězce té určité osobnosti. U Lynnea tomu tak není. Ten totiž už jen z hlediska své producentské činnosti zkusil snad doslova všechno. Ale z hlediska barvy jeho zvuku důležité je, že i když na pódiu řadu efektů užívá, nikdy na tom nestaví, preferuje spíše čistý, přirozený tón, určitým efektem pouze mírně dobarvený. Ve studiu se vůbec snaží omezit efektové řetězce: "Tón kytary jako takové je nejhezčí. Přece si ho nebudu něčím kazit..."

 

Diskografie

A) Jeff Lynne + Idle Race (bez kompilací a souhrnných vydání):

Birthday Party (1968, obsahuje mj. i Lynneovu Follow Me Follow, Sunset)

Idle Race (1969, Liberty)

B) Jeff Lynne + The Move (včetně vybraných kompilací, bez jeho vkladu producenta a hosta):

B.1) profilová, řadová alba:

Looking On (1971, Repertoire)

Message from the Country (1971, BGO)

B.2) vybrané kompilace (celkový počet by přesáhl číslo 30):

Great Move! The Best of... (1994, EMI)

The Collection (1995, Castle)

C) Jeff Lynne + Electric Light Orchestra

C.1) profilová, řadová alba (včetně dvou raritních vydání):

Electric Light Orchestra (1971, vyšlo u Jet Records i pod názvem No Answer, Harvest)

ELO II (1973, Jet)

On the Third Day (1973, Jet)

Eldorado (1974, Jet)

Face the Music (1975, Jet)

A New World Record (1976, Jet)

Out of the Blue (1977, Jet)

Discovery (1979, Jet)

Time (1981, Jet)

Secret Messages (1983 Jet)

Balance of Power (1986, Epic)

Electric Light Orchestra, Part Two (1990, Scotti Bros.)

Moment of Truth (1994, Edel)

Zoom (2001, Epic)

C.2) vybrané kompilace (celkový počet by přesáhl číslo 90):

Four Light Years (1980, Jet)

ELO Classic (1990, Sony)

The Gold Collection (1996, EMI)

The Collection (Box Set) (2005, Sony)

D) Jeff Lynne + The Traveling Wilburys:

Traveling Wilburys, Vol.1 (1988, Wilbury)

Traveling Wilburys, Vol.3 (1990, Wilbury)

E) Jeff Lynne sólově:

Armchair Theatre (1989/1990, Warner Bros./Reprise)

F) Videa + DVD (výběr):

s The Move např. Colour Me Pop: The Small Faces/The Move (2003) nebo Video Collection (2004), s ELO kupříkladu Live at Wembley (1978) či Zoom Tour Live (2001), velmi zajímavé je DVD Concert for George s Erikem Claptonem, Paulem McCartneym a Ringo Starrem, Tomem Pettym, Billym Prestonem...

G) Výrazné spolupráce a významná hostování včetně producentské činnosti (výběr):

Např. s Georgem Harrisonem (Cloud Nine, 1987, posmrtné Brainwashed, 2002), Ringo Starrem (Time Takes Time, 1992), Royem Orbisonem (Mystery Girl, 1989), Juliannou Raye, Rogerem McGuinnem, Little Richardem, Paulem McCartneym (Flaming Pie, 1998), Duanem Eddym (Duane Eddy, 1979), Bonnie Raitt, Everly Brothers, Bonnie Tyler, Brianem Wilsonem (Brian Wilson, 1988), Royem Woodem, Randym Newmanem, Davem Edmundsem (Information, 1983, Rift Raft, 1985), Jeff Healey Band (Hell to Pay, 1990), Joem Cockerem (Night Calls, 1992), Del Shannon (Rock On!, 1991), Tomem Pettym (Fool Moon Fever, 1989, Into Great Wide Open, 1992, Playback, 1995, Highway Companion, 2006), Hankem Marvinem, The Beatles (na realizaci skladeb Free as a Bird z Anthology 1 či Real Love z Anthology 2) a řadou dalších.

H) Kde ještě můžeme narazit na jeho kytaru:

Na celé řadě tematicky zaměřených výběrech, s The Move např. na Flower Power Generation: Let`s Go to San Francisco (2001), s ELO kupříkladu Greatest Classic Rock Hits (1995), Platinum Rock, Vol.1 (1995), Vol.2 (1996) či na řadách Sound of Seventies (1991), Rock 0˜N Roll Relix (1997), Whola Lotta Rock (1997) včetně několika soundtracků, z nichž mezi nejznámější patří např. Xanadu (1980), Electric Dreams (1984), Robin Hood (1991) či Donnie Brasco (1997).

Celkově se jedná přibližně o více než 150 titulů...

 

Srovnání dvou muzikantských líhní

aneb které známé kapely a osobnosti vzešly z Birminghamu a které z Liverpoolu?

Birmingham:

Například Black Sabbath, John Bonham, Robert Plant, Spencer Davis Group, Duran Duran, ELO, Judas Priest, Phil Lynott, Nick Mason, Moody Blues, Move, Carl Palmer, Christine Perfect, UB40, Steve Winwood, Roy Wood, Yes...

Liverpool:

Například The Beatles, Brian Epstein, Anathema, Elvis Costello, Aynsley Dunbar, Frankie Goes to Hollywood, Billy Fury, Gerry & The Pacemakers, KLF, Jackie Lomax, Searchers...

 

Muzikanti

u jednoho stolu. "První byla Metallica, kdo použil smyčce!" Výhružně vrčí metalista. "Ne, ELO přišlo s orchestrem dřív!" Nechce se dát vyznavač melodických nálad sedmdesátých let. Pivo letí ze stolu, rvačka. S pochechtáváním přihlíží rocker s prořídlejším porostem hlavy a cédéčkem Deep Purple Concerto for Group and Orchestra. Ke stolu si právě sedá již prokvetlejší bigbíťák se singlem All You Need Is Love od The Beatles... A co na to vy pane Mozart?

Psáno pro časopis Muzikus