přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Jeff Buckley

22.04. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Jeff Buckley


Napoprvé, a hned trefa! První dobrá? Fajn! Ale o to absurdnější či relativně tragičtější je potom fakt, že tato slibná kariéra byla přervána vlastně blbostí... Patří to k řadě úmrtí úmrtí v rockovém světě, které se staly - a opět to musím říct - vlastně blbostí, neopatrností, můžeme to nazvat jakkoli...

Počínaje Jirkou Schelingerem a jeho skokem z mostu přes Dunaj (a dodnes líhně různých konspirací) přes potápění se Karla Zicha či „leteckou“ exhibici pilota s propadlou licencí, mající na palubě Randyho Rhoadse až po - právě až třeba po Buckleyho smrt, když se utopil (zase ta voda) během rekreačního plavání v řece Mississippi, při čekání (a asi se přitom nudil) na příjezd své kapely...


Kytaroví velikáni - Jeff Buckley


Jeff Buckley
Jeffrey Scott Buckley se narodil 17. listopadu 1966 v Orange v Kalifornii. Vyrůstal se svou matkou a nevlastním otcem Ronem Moorheadem, po němž převzal jeho jméno a prezentoval se už jako teenager jako Scottie Moorhead. Jeho biologický otec Tim Buckley dosáhl věhlasu v šedesátých a sedmdesátých letech jako folkový a jazzový umělec. Setkali se pouze jednou, když malém Buckleymu bylo osm let. Teprve až po smrti svého pravého otce roku 1975 se Buckley opět začíná prezentovat pod svým pravým jménem.
Hudební kořeny to jsou tedy evidentní, navíc jeho matka byla klasicky vzdělaná klavíristka. Navíc na něj měl zásadní vliv jeho nevlastní otec, protože - protože ho seznámil s tvorbou takových kapel, jako jsou Led Zeppelin, Kiss, Queen, Pink Floyd, The Who, či alby Jimiho Hendrixe.
Ke kytaře se vlastně dostal už v pěti letech, když objevil v šatníku své babičky starou kytaru. Odtud pak už vedla cesta - no, víme kam.
První album, které vlastnil, bylo legendární Physical Graffiti od legendárních Led Zeppelin. A když se tedy ve svých dvanácti letech rozhodl stát se hudebníkem, dostal o rok později svou první elektrickou kytaru, černý Gibson Les Paul. Ano, už ve třinácti letech...
Už na střední škole hrál v různých hudebních tělesech, nejvíce ho bavilo vystupovat se školními jazzovými orchestry. To ho přivedlo k dalším kapelám, kdy ho uchvátila struktura skladeb Ruch, Genesis, a zejména pak tvorba Al DiMeoly.
Poté, co ukončil střední školu, nastoupil do Musical Institute v Hollywoodu, kde absolvoval jednoroční kurz. Sice pak prohlásil, že se v jeho životě jednalo o nejvíc promarněný čas, ale na druhou stranu uznal, že se seznámil s harmoniemi řady skladatelů včetně Bély Bartóka či Josepha-MauriceRavela.
Následující léta pak Buckley pracoval v hotelu a ve volném čase hrál s řadou kapel, kdy se nevyhýbal žádnému stylu - bylo mu jedno, zda jde o jazzovou, heavymetalovou či reggae kapelu. Prostě cítil potřebu hrát a hrát. Jel také turné se Shinehead, jamajským rapperem a zavedl se i jako studiový muzikant.

Kytaroví velikáni - Jeff Buckley


Když se roku 1990 odstěhoval do New Yorku, zpočátku se mu moc nedařilo. Ovšem později se dostal do kontaktu s etno muzikanty, kdy si tak opět rozšířil své muzikantské obzory, zejména o indickou hudbu. Jeho záběr byl vůbec široký - tehdy ho zaujal jak dřevní bluesman Robert Johnson, tak i hardcore punková smečka Bad Brains.
Při nahrávání svých skladeb se ve studiích setkal s Garym Lucasem, se kterým i vystoupil na jednom ze svých prvních sólových vystoupeních. Hrál tam sice skladby svého slavného otce a bral to ve svých vzpomínkách jako takové sbohem, ale tato aktivita mu nakonec pootevřela dveře do nahrávacího průmyslu.

Kytaroví velikáni - Jeff Buckley


Dal se také dohromady s Lucasovou skupinou, ale nakonec ji opustil, aby se vydal spíše po své dráze. Začal samostatně vystupovat po scénách na Manhattanu a rychle si získal stále početnější publikum. Jeho vystoupení zahrnovala covery od stylově mnohdy hodně vzdálených umělců - byly zde skladby jak od Led Zeppelin, tak i třeba od Édith Piaf, jak od Eltona Johna, tak od Ali Khana, jak od Boba Dylana, tak i od Smiths atd. To vše předváděl sám se svou kytarou: „Neocenitelná škola, jak zaujmout diváky a neskrývat se za nic.“
V následujících měsících Buckley začal přitahovat doslova davy fanoušků, což nemohlo uniknout pozornosti labelů. Nakonec tedy došlo k podpisu smlouvy s vydavatelstvím Columbia Records, a to na tři alba. Buckley se přímo vnořil do studií labelu a začal zkoušet nahrávat svůj materiál - tyto syrové pásky pak posmrtně vyšly na albu Live at Sin-é (2003, Columbia Records).
V polovině roku 1993 Buckley sestavil svou první pořádnou kapelu, trio, do něhož angažoval baskytaristu Micka Grøndahla a bubeníka Matta Johnsona. Kapela začala nacvičovat materiál na první sólovou desku a v září se vydala do studia, kde vznikl debut Grace.

Skok. Nahoru. A...
Album vyšlo roku 1994 u Columbia Records a jako debut vlastně zaznamenalo nebývalý úspěch. V Americe získalo zlato, v Anglii dokonce dvojnásobnou platinu, v Austrálii šly prodeje až do ocenění sedminásobné platiny atd. Totéž lze prohlásil i o evropském trhu (dle IFPI). Při poslechu alba rychle zjistíte proč. Jednoduše řečeno, vybere si tu skoro každý.
Deska obsahuje mj. i velmi úspěšnou předělávku skladby Leonarda Cohena Hallelujah, zajímavá je i úprava traditionálu Corpus Christi Carol, podařil se i další cover, Lilac Wine od Jamese Sheltona, broadwayského producenta 30. let.
Všechny ostatní skladby napsal Buckley a jsou velmi silnou ukázkou vyzrálosti jeho projevu. V podstatě si zde vedle kytar a zpěvu nahrál všechny další party včetně kláves, harmonia, mandolíny, harmoniky, perkusí a dulcimeru. Na albu najdeme i zajímavé hosty, za všechny bychom mohli uvést Garyho Lucase, mimochodem i spoluautora některých skladeb na albu, který spolupracoval s řadou velkých osobností včetně Nicka Cavea, Lou Reeda, Patti Smith a proslul zejména jako člen souboru kontroverzního Dona Glen Vlieta, známého spíše jako Captain Beefheart.

„Byl to jeden z největších skladatelů písní devadesátých let.“
(Bob Dylan)

David Bowie uvedl, že právě toto album by si vzal mezi deseti vybranými na pustý ostrov, časopis Rolling Stone ho zařadil mezi 500 alb všech dob (na 303. místě), Jimmy Page o něm prohlásil, že jde o jeho oblíbené album devadesátých let atd. To není špatný začátek, že?
Jenže. Večer 29. května 1997 se Buckley šel vykoupat do přístavu Wolf River, který je na řece Mississippi. Keith Foti, roadie kapely, zatím překládal aparát, a když jen tak pro kontrolu vzhlédl, kde že to jejich kytarista plave, neviděl na hladině nikoho. Jen projíždějící vlečný člun. I po vyhlášení poplachu se ten den tělo nenašlo a bylo nalezeno až 4. června.
Po jeho smrti, jak už to bývá, opět vzrostl prodej jeho jediného studiového alba a navíc se „urodila“ i řada kompilací, jako Sketches for My Sweetheart the Drunk (1998, zlato v UK, Columbia Records), Song to No One 1991-1992 (2002, Circus Records), So Real: Songs from Jeff Buckley (2007, zlato v UK, Columbia Records) či You and I (2016, Sony Music). Ceněné jsou i koncertní záznamy Mystery White Boy (2000, stříbro v UK, Columbia Records), Live a L’Olympia (2001, Sony International), Live at Sin-é (2003, Columbia Records) nebo Grace around the World (2009, Columbia Records), což je velmi zajímavá live deska, kompilující záznamy z několika vystoupení světového turné k albu Grace.

Kytary
Buckley byl vlastně ve znamení čtyř modelů. Mezi ty nejvytíženější jistě patřily bílý Fender Telecaster z roku 1983 a sunburstový dvanáctistrunný Rickenbacker 360/12. První z nich byl po jeho smrti vydražen za 50 000 dolarů.
Tuto dvojici doplňoval černým Gibsonem Les Paul Customem z roku 1976 a Ibanezem Talmanem (ten si koupil cca měsíc před svou smrtí). Vlastnil i další kytary, jako např. Fender Jaguar, Hagstrom I Kent, Ovation Viper a několik Telecasterů. K favoritům akustických kytar patřil ’67 Guild F-50, hrál i na Yamahu FG-470S.
Na své kytary natahoval nejvíce struny Dean Markley Blue Steel.

Aparáty
U aparátů Buckley preferoval dvě značky. Pro čistý zvuk kombo Fender VibroVerb a pro zkreslený 150wattovou celolampu Mesa/Boogie Triple Rectifier s osazením 4x12”, a to jak na pódiu, tak i ve studiu: „Mám rád, když to na pódiu neřve. Když ten celkový zvuk není intoxikován silným zvukem. Ta síla, to je pak jen bezduchý výtlak vln a nic jiného. A navíc, když máte za sebou zdi Marshallů, musíte mít taky plno lidí, co se o ně starají.“

Efekty
Efektová zařízení již nebyla tak jednoznačná, jako tomu bylo u aparátů či kytar. Přesto ani zde nijak nehýřil, takže můžeme uvést, že jeho pedalboard obsahoval tři Bosse, Hyper Fuzz, Hi Band Flanger a ladičku Chromatic Tuner, dále dvě krabice MXR, Fuzz Unit a Blue Box a poté i Alesis Quadraverb, DOD Fuzz, Dunlop Tremolo Volume Pedal a switch Morley A/B.

Web
http://www.jeffbuckley.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Jeff-Buckley~22~duben~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.