Kytaroví velikáni - J. Geils

Kytaroví velikáni - J. Geils
Kytaroví velikáni - J. Geils

No, obecně se říkalo, že si prošli tu cestu od bluesrocku do popovějších písňových struktur osmdesátých let. A jako že to je škoda... A já na to: No a co?

Takhle to prostě cítili a navíc, přátelé, jiné hodně těžké váhy si zkusily ujet do dobově moderního soundu popíku a diska - a má s tím dnes někdo problém? Nemá - a že se často jednalo o klíčové představitele pomprocku, artrocku, blues ocku... Ale faktem může být to, že pokud si někdo spojí The J. Geils Band nejdříve třeba s jejich velkým hitem Centerfold z počátků osmdesátých let, tak si dost těžko dokáže představit onen bluesrockový nádech prvních nahrávek, jako je třeba šlapající Hard Drivin’ Man. Třeba...

Ústřední postavou byl právě J. Geils, kytarista, skladatel, ale také velký fanoušek automobilů a motorek, hráč na trubku, bicí... Nesmíme také opomenout i Geilsovu sólovou tvorbu, kupříkladu jazzové nahrávky s Dukem Robillardem či s Randym Bachmanem (ano, čtete dobře)...

Jo, mimochodem, víte, že jako teenager chodil s Meryl Streepovou?

 

J. Geils

John Warren Geils Jr. se narodil 20. února 1946 v New Yorku. Když mu bylo třináct let, přestěhovala se rodina do New Jersey, kde navštěvoval střední školu v Bernardsville. Ve škole mu to opravdu šlo, na konci studia byl respektovaným členem matematického a fyzikálního klubu, působil i jako člen školské rady, aktivně se účastnil činnosti automobilového klubu, a hlavně se zapojil i do dvou školních těles, školní kapely a školního orchestru. Jeho otec byl velkým jazzovým fanouškem, a tak junior hltal nahrávky Bennyho Goodmana, Duka Ellingtona, Counta Basieho a dalších velikánů. Otec ho vzal i na koncert Louise Armstronga, malý Geils se dokonce začal učit na trubku podle desek Milese Daviese... Ale pak přišlo blues a kytara...

 

Od camelek k blues bandu

Spolu s basistou Dannym Kleinem a hráčem na foukačku Richardem Salwitzem založil v polovině šedesátek akustické bluesové trio Snoopy and the Sopwith Camels. To už tehdy poslouchal bluesovou hudbu: „V rádiu jsem slyšel Muddyho Waterse nebo Howlin’ Wolfa a řekl jsem si: ,Páni, tak tohle je ono.‘ Tehdy jsme si klukama řekli, že se musíme přestěhovat do Chicaga, protože tam se všechno dělo. Ale nakonec ti velikáni začali jezdit i k nám... Pamatuji si, že jsme třeba pomáhali Muddymu Watersovi se skládáním aparátu...“

Geils se pak dostal ke svým největším vzorům, kterými bylo dle něj trio B. B. King, T-Bone Walker a Charlie Christian. To už se ale kolem něj tvořil základ skupiny - roku 1968 se kapela zelektrizovala, přijali Stephena Bladda (dr) a Petera Wolfa (voc) a vznikl název J. Geils Blues Band. Slovíčko „blues“ pak bylo ještě před vydáním debutu z názvu vyřazeno a kapela, již s dalším členem, klávesistou Sethem Justmanem, vyrazila do klubů. A dařilo se jí tak, že si jich všimli lovci talentů z labelu Atlantic...

 

... a od blues k...

Debut The J. Geils Band (1970) zaznamenal sice skromný, ale přece jen vstup do prestižního Billboardu. Bluesrockové renomé skupiny rostlo neúnavným koncertováním, takže dvojka, The Morning After (1971) zaznamenala vzestup. To, že jejich koncerty byly plné nefalšované energie je znát u první live desky Live Full House (1972), která pro kapelu přinesla první zlato. Ještě úspěšnější bylo následné LP Bloodshot (1973), které bylo také zlaté a vyskočilo dokonce na desátou příčku v zemi (zejména díky skladbě Give It to Me). V této době ale začínají problémy s autorskou invencí na jedné straně a s podporou managementu labelu na straně druhé. Okamžitě se situace podepíše na ohlasu LP Ladies Invited (1973), které zaznamenává rychlý propad. Kapela se snaží zkonsolidovat, vydává hit Must of Got Lost a album Nightmares... and Other Tales from the Vinyl Jungle (1974), které opět vrací kapelu na přední místa zájmu, ale od LP Hotline (1975) se skupina pomalu ztrácí. Situaci trochu zachraňuje live Blow Your Face Out (1976), ale studiovka Monkey Island (1977) selhává.

 

„Nevadí mi to. Pomáhá to prodeji celého katalogu a generuje mi to honoráře...“

(J. Geils na otázku, zda mu nevadí, že J. Geils Band už od 2012 vystupovali bez něj)

 

Kapela reaguje tak, že přechází k jinému labelu a podepisuje smlouvu s EMI. Společnost dává kapele větší svobodu, nahrávky si produkují sami a deska Sanctuary (1978) zastavuje sestup kapely a získává v USA dokonce zlato. Začínají osmdesátá léta, kapela mění svůj styl a orientuje se stále více na softrock, v některých případech jí nejsou cizí ani některé prvky tehdy módní Nové vlny. Což je vidět na Love Stinks (1980), kdy J. Geils Band chytají doslova druhý dech. Album nakráčí do top 20, v Kanadě získává platinu a v Americe je opět zlaté. Skupina si tak ověřuje, že její směřování je to pravé, a vydává svůj největší albový úspěch, Freeze-Frame (1981), což je celosvětový úspěch s platinou v USA a v Kanadě a s předními místy v anketách i po světě... Jejich postavení stvrzuje živák Showtime! (1982), jenže mezi členy dochází k zásadním rozporům ohledně dalšího stylového směřování (Wolf se nechtěl dát pouštět směrem do popu), takže You’re Gettin’ Even While I’m Gettin’ Odd (1984) byla jejich labutí píseň. I když se kapela pak několikrát sešla, nešlo o žádnou závažnou záležitost.

Jen dodejme, že z cca devíti různých kompilací je hezky udělaná ta zatím poslední, Best of The J. Geils Band (2006, Capitol).

Kytaroví velikáni - J. Geils
Kytaroví velikáni - J. Geils

Zpátky ke kořenům

Geils se po rozpadu věnoval motocyklům, automobilům, ale nezapomněl na svůj největší koníček a vrátil se na počátek své kariéry, k blues a jazzu. Spolu s bývalým kolegou Magic Dickem (foukačka) vydal dvě velmi příjemná bluesová alba Bluestime (1994) a Little Car Blues (1996) a pustil se i do vod jazzu. A to jak sám na albech Jay Geils Plays Jazz! (2005), Jay Geils, Gerry Beaudoin and the Kings of Strings featuring Aaron Weinstein (2006) a Toe Tappin’ Jazz (2009) tak i v rámci projektu New Guitar Summit, kdy mu vyšla alba New Guitar Summit s Dukem Robillardem (2004), Live at the Stoneham Theatre (2004), Jazzthing II s Randym Bachmanem (2007) a Shivers (2008).

Roku 1982 se přestěhoval do Grotonu v Massachusetts (město ho dokonce poctilo tím, že den 1. prosince byl vyhlášen dnem J. Geilse). 11. dubna 2017, když policie zjišťovala, proč nereaguje na volání a její výzvy, nalezla ho v jeho domě mrtvého. Bylo mu 71 let. Příčina smrti? Prý z přirozených příčin...

 

Kytary

Geils se mohl pyšnit opravdu impozantní sbírkou kytar. Nemůžeme zde uvést zdaleka vše, ale aspoň takto: Vedle Fenderů Stratocasterů a Telecasterů si hodně oblíbil Gibsony, a to nejdříve Les Pauly: „Přečetl jsem si v Guitar Playeru, jak Clapton říká, že objevil znovu Les Paula. Protože tu desku, Bluesbreakers, jsem opravdu mohl, šel jsem a sehnal jsem si Gibsona Les Paul Custom s P90 se snímačem AlNiCo. Znělo to dobře, ale nebylo to ono. Ale pak jsme někdy na začátku roku 1969 někde hráli a po koncertě za mnou přišel borec, měl krásného Les Paula Standard, ročník 1959, a říkal: ,Hele, potřebuju 600 babek, nekoupíš?‘ “

Měl také i Gibsona ’58 Flying V, z akustik preferoval značku Martin (hlavně D-28).

Obecně měl velmi rád archtopy od řady značek, mezi nimiž vyčnívá samozřejmě Gibson, Epiphone, Gretsch, Rodier, Stormberg či D’Angelico

V pozdnějším období si oblíbil nízkolub Gibson ES-335, ale mezi jeho lásky konkrétně patřily lubové Gibsony ES-150, ES-250 a ES-350, ve své sbírce měl i Gibsona L-5, kterého předtím vlastnil Howard Alden. Také můžeme uvést i krásnou Stromberg Master 400, několik Epiphonů ze čtyřicátých let (včetně Epi Deluxe), tři D’Angelico, vlastnil i blondýnu Gibson ES-5 a také i model Charlie Christian (ES-150 z roku 1936), měl i dvě kytary řady Super 400, jednu s výřezem a druhou bez něho.

 

Aparáty

Tak zde toho bylo také hodně, za zmínku pak určitě stojí Fender Bandmaster Reverb či z pozdějšího období stowattové Music Many. Ke svým starým lubovkám si s oblibou zapojoval takové archiválie, jako jsou komba EH-150 či EH-185.

 

http://www.jgeilsband.com/

Psáno pro časopis Muzikus