Kytaroví velikáni - Hubert Sumlin`

Umělec, co přispěl k úspěchu takových skladeb Howlina Wolfa jako Wang Dang Doodle, Back Door Man, Smokestack Lightnin’ či ještě známějších Killing Floor nebo Spoonful. Kytarista, co rozšířil plejádu chicagských bluesmanů. Člověk, který po dvacet let hrál s Howlin’ Wolfem, na jedné straně ovlivnil řadu velikánů včetně Erika Claptona, Otise Rushe, Jimiho Hendrixe, Michaela Bloomfileda, Jimmyho Page, Keitha Richardse, Stevieho Raye Vaughana, Robbieho Robertsona a dalších, a na straně druhé jeho sólové albové počiny zaznamenaly úspěch až v polovině sedmdesátých let. (V USA se jako sólista stal proslulým ještě o deset let později.)

Hubert Sumlin’ je typickým příkladem umělce, který, ač nikdy výrazně nestanul v popředí zájmu hudebních periodik a jeho vlastní alba nelámala rekord v prodejnosti, přesto má zřejmý vliv na vývoj kytarové techniky, tónu a rozvoj feelingu. Po letech si to dokonce uvědomila i širší odborná veřejnost, takže poměrně nedávno byl konečně za své dílo oceněn řadou prestižních cen, mezi něž patří nejen vítězství v Blues Music Award v kategoriích Tradiční album roku (za About Them Shoes), Nejlepší instrumentalista v kategorii kytara či Traditional Blues Artist, ale zejména uvedení do Bluesové síně slávy. A ta skutečnost, že v prestižní anketě Top 100 Greatest Guitarists of All Time časopisu Rolling Stones je na 65. místě, je už jen určitým připomenutím jeho vlivu. Můžeme ještě na dokreslení dodat, že řada skladeb Howlin’ Wolfa byla přebírána mnoha umělci a kapelami, často dnes už legendárními, kteří tak zpracovávali zvuk a linky sól Huberta Sumlina. Namátkou uveďme určitě Erika Claptona v Goin’ Down Slow, Rolling Stones v Little Red Rooster, verzi Smokestack Lightnin od Yardbirds, Spoonful od Cream či Lemon Song (předělaná skladba Killing Floor) od Led Zeppelin...

Ještě jedna osobní poznámka - když jsem si poslechl opět jeden Wolfův výběr, uvědomil jsem si, že jedna z prvních skladeb, kterou jsme jako kapela před skoro třiceti lety přebírali, ještě pod názvem Omnia Blues Band (a učili se tak souhře), byla Built for Comfort. To už ale není pravda...

Týdenní plat za kytaru

Hubert Sumlin’ se narodil 16. listopadu 1931 v Greenwood v Mississippi. Když mu bylo osm let, rodina se přestěhovala do Hughesu v Arkansasu. Už tentokrát se snažil napodobit své velké vzory, které obdivoval. Pravda, začátky byly doslova a do písmene trnité. Sumlin’ zkoušel zprvu vyluzovat tóny způsobem diddley bow (tento původem ghanský nástroj převzalo missisipské blues).. Šlo o napnutý drát, nejdříve třeba na vratech stodoly či na zdi, poté na kusu tyče, připevněné kupříkladu i k nějaké krabici, který různým napínáním nebo přejížděním lahví produkoval tóny. A když jeho matka viděla to nadšení, které její syn projevoval, koupila mu kytaru za pět dolarů, celý svůj týdenní plat...

Pád na jeviště

Sumlin’ se začal na akustiku nadšeně učit všechny skladby, které se snažil odposlouchávat z různých vystoupení, nahrávek či rádií. K jeho tehdejším vzorům patřili Charlie Patton, Howlin’ Wolf, Muddy Waters, Sonny Boy Williamson, Robert Johnson, Lonnie Johnson, Blind Lemon Jefferson, Blind Willie McTell, Robert Lockwood Jr. a Son House. V deseti letech měl v místě jeho bydliště koncert Howlin’ Wolf. Mladý Sumlin’ byl pevně rozhodnutý shlédnout svou velkou modlu. Protože ale neměl peníze na vstup, snažil se dohlédnout na jeviště místního klubu postraním oknem, které bylo umístěno celkem dost vysoko. Aby se tam dostal, přistavil si k němu bedýnky od Coca-Coly, vylezl na ně a vsoukal se do okna. Během koncertu se ale pořád tak vrtěl a posouval, aby lépe viděl, až se halda beden pod jeho nohama skácela, Sumlin’ ztratil rovnováhu a spadl přímo na pódium. Provozovatel klubu chtěl opovážlivce hned vyhodit, ale přimluvil se za něj sám Wolf, a tak zbytek vystoupení shlédl Sumlin’ v pohodě, v podstatě z nejlepšího místa. Dokonce, po koncertě šel Howlin’ Wolf s mladíkem k nim domů a přimluvil se u jeho matky, aby ho netrestala.

Společná cesta s Cottonem

O několik let později se Sumlin’ spřátelil s Jamesem Cottonem, později proslulým hráčem na foukací harmoniku (výčet těch, s kterými spolupracoval, by byl hodně dlouhý - od Janis Joplin a Freddieho Kinga přes Johnnyho Wintera, Grateful Dead a B. B. Kinga po Led Zeppelin, Carlose Santanu a další). Oba dva zjistili, že se jim líbí stejná muzika a dohodli se, že spolu založí kapelu. Zlanařili kytaristu Pata Haru od Bobby Blue Bandu, přidali ještě klavíristu a bubeníka a začali vystupovat po hospodách za, jak uváděli později, niklák a deseticent.

Jejich renomé vzrůstalo, dostali dokonce příležitost hrát své skladby v rádiu. Což ještě zvýšilo jejich věhlas, který se dostal až k Howlinu Wolfovi. Ten už v té době sídlil v Chicagu. Tehdy u tohoto výrazného bluesmana hráli na kytaru Jody Williams (v podstatě první kytarista v jeho chicagské formaci) a Willie Johnson. Ovšem roku 1954 si Wolf k sobě pozval ještě Sumlina a nabídl mu místo u sebe v kapele. No a to už byla příležitost. A Sumlin’ se jí chopil pořádně. Vždyť u Howlina Wolfa zůstal přes dvacet let...

Éra u Howlina Wolfa

V novém působišti Sumlin’ rychle „přehrál“ ostatní kytaristy v kapele a začal si tříbit svůj styl. Pravda, k této skutečnosti také napomohla jedna příhoda: Kapelník Howlin’ Wolf byl velmi nekompromisní člověk, nějaká demokracie uvnitř skupiny, to mu, jemně řečeno, nic neříkalo. Sumlin’ dodával celkovému soundu temnější, výraznější podtón, jeho sóla byla dravá, často prý doslova uhodila posluchače do uší. A tak se prý na jedné štaci stalo, že Wolf zašel za Sumlinem a řekl mu, že ho na pódiu přehrává, že je výraznější a že by to chtělo zjemnit jeho tón. Nelíbila se mu jeho hra s trsátkem, nechtěl ani, aby měl na prstech kovové návleky - doporučil mu prostě, aby hrál prsty. Tehdy se Sumlin’ naštval a demonstrativně od Wolfa odešel. Brzy ovšem u něj převládl profesionalita, navíc si uvědomil příležitosti, které mu vznikaly jeho členstvím u Wolfa, a nakonec se k němu vrátil. A udělal dobře, protože na základě těchto připomínek se Sumlin’ více soustředil na kvalitu tónu a také hlavně na to, kam posadit svoje sóla a zejména vyhrávky. Dokázal tak výborně sekundovat Wolfovu vemlouvavě nakřáplému hlasu a doplňovat ho v řadě pasáží.

Chicagské bluesové kytarové legendy aneb jaké řady rozšířil Hubert Sumlin’?

Uveďme si zde jen tak lehce některá nejvýznamnější jména, která dnes řadíme k chicagskému blues. Ke stylu, který měl nepřehlédnutelný vliv nejen na vývoj blues a blues rocku, ale i na rozvoj samotné kytary a techniky hry. Nemluvě o velmi silné inspiraci pro další generace velikánů, a to i napříč styly.

Uvědomme si ještě, že tato scéna byla často vytvořena řadou muzikantů, kteří se do tohoto města v průběhu své kariéry přistěhovali. A už tam i často zůstali...

Luther Allison (působil s Wolfem), Kokomo Arnold (slide kytarista z Georgie), Blind Blake (klasické jméno počátku blues, ragtimové cítění), Mike Bloomfield (osobnost rozvoje bluesové kytary šedesátých let, spolupracovník Ala Koopera, Boba Dylana, člen Paul Butterfield Blues band, americké analogie Bluesbreakers Johna Mayalla), Big Bill Broonzy (přesun z country blues do urban blues, vliv na Muddyho Waterse a Roryho Gallaghera), Arthur Crudup (představitel Delta blues, přebíral od něj i Elvis Presley - That’s All Right Mama), Bo Diddley (jeden z prvních dvou kytarových velikánů v současném slova smyslu), Willie Dixon (další osobnost, spolupráce s Muddym Watersem), Buddy Guy (jeden z nejuznávanějších kytaristů), Howlin’ Wolf (zaměstnavatel Sumlina, autor mnoha evergreenů), Elmore James (slide z obou břehů, Chicago i Delta blues), Jimmy Johnson (klasika, spolupracoval s Otisem Rushem), Luther Johnson (nahrával s Watersem), Floyd Jones (ano, ovlivnil část názvu jedné artrockové kapely), J. B. Lenoir, Robert Lockwood Jr., Magic Sam (nahrával s harmonikářem Musselwhitem), Jimmy Reed, Tampa Red (multiinstrumetalista), Jimmy Rogers (člen kapely Muddyho Waterse), Otis Rush (jedna z legend, jeden z jeho hitů je I Can’t Quit You Baby, který převzali - ano, Led Zeppelin), Son Seals, Eddie Taylor, divoký Hound Dog Taylor, Muddy Waters (původně představitel Delta blues, poté se svým stylem ovlivnil řadu kapel včetně Rolling Stones) a další.

Takže to není zase tak úplně malá rodina, že?

Howlin’ Wolf a Hubert Sumlin’ spolu vyprodukovali řadu velmi silných alb. Můžeme zde jmenovat Moanin’ in the Moonlight s ukázkovými postupy Sumlinovy kytary, výborné záznamy z koncertů (třeba Howlin’ Wolf in Concert z Německa), pohodové Going Back Home, velmi zajímavé Super Super Blues Band, kdy se na desce podílí Buddy Guy, Otis Spann a další. Přesto se stalo i to, že během této doby Sumlin’ od Wolfa odešel. Podle pamětníků už měl dost věčného Wolfova komandování a tak se skoro na rok přesunul k Muddymu Watersovi, tehdy největšího Wolfova rivala. Další pohnutkou mohlo být i to, že u Waterse si prý vydělal až třikrát tolik Přesto se nakonec vrátil k Wolfovi a zůstal s ním až do jeho smrti roku 1976.

Doprovodný band Howlin’ Wolfa poté pokračoval pod různými názvy (nejvíce Wolf Gang) dál, pod vedením hráče na foukací harmoniku a saxofonisty Eddieho Shawa. Sumlin’ s nimi vydržel poměrně dlouho, po čtyřech letech je ale opustil úplně. Kytaru za něj převzal Shawův syn Vaan.

Na cestě. Už sám...

Sumlin’ nahrával jako sólista už během svého působení u Wolfa. Většinou se tak ale dělo pro menší evropské labely. I přesto si dal s debutem dost na čas. Výraznější soubor nahrávek realizoval až roku 1964, kdy se do studia vydal s klavíristou Sunnylandem Slimem a proslulým basistou Williem Dixonem. Vzniklo tak album American Folk Blues. Větší ohlas mělo pak spíše album My Guitar & Me s Lonniem Brooksem. Následná deska Groove představila Sumlina jako svébytného umělce, ale až Hubert Sumlin’s Blues Party zaznamenalo větší úspěch i v USA. Určitou úlohu na tomto úspěchu jistě sehrála i ta skutečnost, že se zde obklopil i mladšími ročníky - zejména to byl Ronnie Earl (g, slide g) a zpěvák Mighty Sam McClain. Perfektně sladěnou dechovou sekci tvořili Greg Piccolo (tenor sax), Doug James (baryton sax) a Bob Enos (trumpeta) spolu se známým harmonikářem Jerrym Portnoyem.

Další deska, Heart & Soul z roku 1989, předchozí úspěch jen potvrdila. Sumlin’ ji natočil s letitým kolegou Jamesem Cottonem, dalšími v týmu byli Tony O (g), Little Mike (pi), Brad Vickers (bass) a Pete DeCoste (dr). Výsledkem byl zpřehledněný sound, větší soudržnost, důraz na kytaru a skladbu. Velmi zajímavé je i další album, Healing Feeling. Sumlin’, který se zde snaží o ještě větší kontrolu nad repertoárem, zde opět spojil své síly s Ronniem Earlem & The Broadcasters, což byl dobrý tah. Album působí celistvě, osobně se mi velmi líbí, někteří kritici mu ale vyčítají přílišnou akademičnost a ztrátu bezprostřednosti.

Spíše komorněji vyznívá následující deska, Blues Guitar Boss. Tu Sumlin’ nahrál pouze s malým kombem, jen ve čtyřech. Deska může krásně posloužit jako ukázka standardního cítění blues. K větší sestavě se vrátil až ke konci devadesátých let, v období alba Wake up Call, které natočil s Jimmym (g, key) a Jerrym (sax) Vivinovými, Scotem Healem (key), Mikem Merrittem (acoustic bass) a Jamesem Wormworthem (dr). Jako bonbónek pro fajnšmekry pak působí About Them Shoes, na jehož realizaci se podíleli mezi jinými i Eric Clapton a Keith Richards.

Jak už jsme uvedli v úvodu, Hubert Sumlin’ je sice nenápadná, ale velmi výrazná osobnost, která se dokázala neztratit vedle velmi egoistického Wolfa, vypracovat si vlastní osobitý styl, který oslovil další generaci bluesových, bluesrockových a rockových kytaristů, a vyprodukovat řadu alb, které, když už nic jiného, dokážou muzikantsky pohladit. A to není zrovna málo.

Kytary

Sumlin během své dlouhé umělecké dráhy hrál na řadu různých kytar. Můžeme ho vidět s Fenderem Stratocasterem (zejména kolem roku 2000), z raných let u Howlin’ Wolfa uvádí lubovky Kay a Gretsch, na pódiu si zahrál na Guildy (70. léta), ale nejvíce přilnul ke Gibsonům Les Paulům, zejména ke goldtopům. Jak uvádí ve svých vzpomínkách, první goldtopa mu dal Howlin’ Wolf. Šlo ještě o klasický model, kdy struník plnil funkci kobylky a naopak. Pravděpodobně to nebyl ještě ten původní typ (hrazdový, z roku 1952), ale následný model, který už měl zakotvení jen v korpusu (tímto způsobem byly osazovány Les Pauly do roku 1955). Struny se ovšem natahovaly tak, že se vedly v opačném směru k tahu strun, obtáčely se kolem tělesa struníku, který tak plnil zároveň i funkci kobylky. V současné době, kdy se na kytary instaluje tune-o-matic, struník a kobylka zvlášť, vidíme u některých kytaristů, že také využívají možností obtočit strunu opačně u struníku a vést ji ke kobylce už v daleko menším úhlu. Důvodem je menší úhel zalomení struny (i při plném zašroubování úchytů struníku) a tím i trochu odlišnější zvukové vlastnosti tónu (měkčí tón). Tento první Les Paul byl osazen jednocívkovými snímači s nastavitelnými póly, klasickými P-90.

Když mu tento nástroj nakonec ukradli, nezatoužil po nějaké změně a pořídil si další goldtopa, ročník 1956. Na tom ovšem byl instalován již systém tune-o-matic, tedy struník a kobylka s nastavitelnými kameny zvlášť: „... a taky s daleko jasnějším tónem než u předchozího modelu...“ Goldtopů vlastní více (na Wake up Call použil ročník 1953), ve sbírce má i model All Gold.

Aparáty

I zde můžeme prohlásit, že za dobu své kariéry Sumlin’ vystřídal hodně aparátů. Když začínal u Wolfa, hrál třeba na Silvertone, Po třech čtyřech letech mu ale Wolf obstaral Fender Twin, čímž začala jeho láska ke kombům této firmy. Ta ostatně vydržela dodnes, protože například na Wake up Call hrál na Fender Super Reverb z roku 1964.

Ovšem nejvíce si oblíbil tři značky. První z nich bylo kombo Wabash. K této prakticky neznámé značce se dostal už v době, kdy si koupil druhého Les Paula goldtop. Šlo o kombo z roku 1955, model, který firma Danelectro vyvinula pro značku Wabash. Aparát byl lampový (6L6 na výstupu, patnáctipalcový reproduktor). Kombo ho uchvátilo nakřáplým zvukem a výraznými středovými frekvencemi.

Ještě více se ale zmiňuje o kombech Gibson, zejména modelech GA-30 a GA-40. U nich zapojoval kytaru do vstupů, vyhrazených mikrofonu (přesněji řečeno do dvou ze čtyř vstupů, kam se mohl zapojit nástroj či mikrofon). Důvodem byla, podle jeho slov, větší citlivost vstupu a tím i větší drive tónu: „I při nijak velké hlasitosti se dosáhlo hezkého zkreslení.“

Třetím modelem je jeho signature model, Louis Electric Model HS M12. Je to třicetiwattové dvoukanálové kombo se čtyřmi vstupy, osazené jedním osmiohmovým dvanáctipalcovým reproduktorem Celestion G12H-30. Kombo je celolampa, obsahuje dvě GE 6L6 na konci, tři 12AX7 v pre-ampu a jednu 5AR4.