muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Daryl Stuermer

27.12.2019 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


Kdysi jsem v rámci seriálu Letem kytarovým světem psal o „těch v pozadí“, o těch dříčích, kteří, ač nejsou zrovna v září těch top reflektorů, odvádějí neskutečnou práci. A právě k nim patří neuvěřitelná osobnost dnešního velikána.

Spolupráce s takovými jmény, jako jsou mj. Genesis, Phil Collins, Jean-Luc Ponty, ale také i Peter Frampton či Frida Lyngstad (ano, ta z Abby), spoluautor hitů Phila Collinse, autor silných sólových alb, tvůrce čtyř vlastních projektů včetně úžasné záležitosti Symphony, vlastník signature modelu firmy Godin, ano, to vše sedí na jméno...

Daryl Stuermer
Daryl Mark Stuermer se narodil 27. listopadu 1952 v Milwaukee ve Wisconsinu. Jeho starší bratr ho seznámil s hudbou Elvise Presleyho a Raye Charlese, jako teenager se pak stal velkým fanouškem instrumentální kapely The Ventures (což byl předobraz britských Shadows). V jedenácti letech se dostal ke kytaře a tehdy ho nejvíce oslovila tvorba jazzových kytaristů jako Wese Montgomeryho, Howarda Robertse a Kennyho Burrella, k nimž později přidal i své další oblíbence, Johna McLaughlina a Larryho Coryela: „První elektrická kytara, kterou jsem měl, byla Del Ray, zato první akustika byla Epiphone. Ovšem první, jak říkám, opravdová pořádná elektrická kytara byl až Fender Stratocaster. To mi bylo čtrnáct let.“
První skupinou, ve které působil, bylo studentské kombo pod názvem Sultans: „Hráli jsme Animals, The Rolling Stones, Buddyho Hollyho, The Temptation a tak.“
Po ukončení střední školy založil se svým bratrem jazzrockovou skupinu Sweetbottom, která se vypracovala až na pět večerů týdně po místních klubech: „Vlastně to byla fakt první pořádná kapela. Byla to docela dupárna - hráli jsme všechno to, co se vyžadovalo. Když do města přišli lidé a ptali se, kde by měli strávit večer, říkalo se, aby šli do klubu, kde hrajeme my. Ovšem jestli tam ale ještě seženou místo, protože bylo pořád narváno.“
A právě během jednoho takového koncertu roku 1975 si ho všiml George Duke, tehdy klávesista proslulých Mothers of Invention (v té době byla kapela v podstatě na konci své existence) a doporučil ho pozornosti Jean-Lucu Pontymu, známému jazzovému houslistovi, který zrovna hledal kytaristu do svého bandu. Stuermer ani moc neváhal, Sweetbottom se už dál nijak nevyvíjeli a dostavil se na konkurz, který s přehledem vyhrál.

Od jazzu ke genezi
S tímto francouzským houslistou a skladatelem, jehož jméno najdeme i na řadě dalších desek (spolupracoval např. se Zappou, Al Di Meolou, Mahavishnu Orchestra, Chickem Coreou, Stanleym Clarkem a dalšími), natočil ve druhé polovině sedmdesátých let silná alba_ Aurora (v jazzovém žebříčku Billboardu vystoupalo na 14. místo), vynikající Imaginary Voyage (2. pozice v Billboardu) a skvělé Enigmatic Ocean, které vystoupalo na první místo v téže anketě (zde hrál už i Allan Holdsworth).
Díky tomuto angažmá se jeho jméno stalo známým pojmem, navíc se podílel i jako host na albech George Dukea I Love The Blues She Heard Me Cry (1975) a Liberated Fantasies (1976). Ta sice nebyla nijak závratně úspěšná, ale zato, koncem roku 1977, ho jeho kamarád Alphonso Johnson, jazzový baskytarista (např. z Weather Report), doporučil ke Genesis jako náhradu za odcházejícího Stevea Hacketta. Konkurz se nejdříve nekonal, nakonec ho ale přesvědčil Chester Thompson, bubeník, který do Genesis nastoupil také jako tour muzikant. Roku 1978 se tedy Daryl Stuermer stává součástí (byť „jen“ koncertní) jedné z pěti základních, určujících skupin art rocku.
S Genesis, kapelou tehdy tvořenou interně už jen triem (Phil Collins, Tony Banks a Mike Rutherford) Stuermer setrval až do roku 1993 a podílel se na řadě koncertních alb, jako třeba Three Sides Live, The Way We Walk, Vol 1: The Shorts, The Way We Walk, Vol 2: The Longs atd. V případě této kapely bychom neměli tedy zapomenout ani na období, kdy se Genesis zkoušeli dát opět dohromady, na čemž se Stuermer také podílel - mám zde na mysli desky Live over Europe 2007 a retro vydání Genesis 1983-1998 a Genesis Live 1973-2007.

„Patřím naštěstí ještě mezi ty muzikanty, kteří začínali sami od sebe a brzo - už v jedenácti -, a až v patnácti jsem se naučil číst noty...“
(Online A/V Magazine, 2007)

Phil - a bylo vymalováno
Je samozřejmé, že spolupráce s tímto kolosem byla jasnou vstupenkou k rockové šlechtě. Zvláště když si ho do své doprovodné kapely vybral Phil Collins, jehož sólová kariéra je jedna z mála těch, které jsou v daných obdobích daleko úspěšnější než při členství v mateřské kapele...
Ano, není o čem bádat - ten, kdo se podílí jako člen týmu na takových multiplatinových albech, jako byla Face Value (1981), Hello I Must Be Going (1983), No Jacket Required (1985), ...But Seriously (1990) a další včetně Dance Into the Light (1996) a silné Testify (2002), musí mít jméno zářící hodně jasným světlem.
Už první album, Face Value, bylo v USA pětinásobně platinové (v Anglii zrovna tak), v Kanadě dokonce získalo diamantové ocenění - koneckonců singl, lépe řečeno super hit In the Air Tonight zněl opravdu všude. V podstatě všechny kytarové party zde obstaral Stuermer (kromě The Roof Is Leaking, kde si zahrál, tedy jen studiově, Eric Clapton - Stuermer tam ale zase hraje na bendžo) a dlužno říci, že se mu podařilo perfektně vystihnout Collinsův feeling. To předvedl ovšem nejen na albu, ale následně i pak na rozsáhlých turné i televizních live vystoupeních (třeba jen ve společném duetu).

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


I následné album, Hello, I Must Be Going! (1982, Atlantic), potvrdilo mimo jiné i trojnásobnou platinou v USA kvalitu repertoáru. Stuermer je zde už výhradním tvůrcem kytarových partů. Ovšem třetí album, které obecně bývá takovým lakmusovým papírkem životaschopnosti v podstatě většiny umělců, No Jacket Required (1985, Atlantic) už napořád zabetonovalo Phila Collinse a jeho band na piedestalu úspěšných rockových hvězd. Deska nejen že získala v USA diamant (v Kanadě také a v ostatních zemích se v podstatě nejednalo o nic menšího než vždy platinu), ale obsadila ve světových anketách rovnou první místa (v USA, Kanadě i Evropě, Austrálii, Novém Zélandu...). Neuvěřitelné? Ale vlastně ne. Vzpomeňte si, deska přinesla kolekci takových skladeb jako One More Night (s dobře udělaným jednoduchým klipem), Sussudio (na klipech je vůbec dobře znát Collinsovo herecké nadání, které koneckonců uplatnil i na stříbrném plátně) a další. Podstatné ale je, že na tomto veleúspěšném albu se Stuermer autorsky podílel hned na třech skladbách (Only You Know and I Know, I Don’t Wanna Know a Doesn’t Anybody Stay Together Anymore). Dobře, nešlo o nejsilnější počiny alba, ale dokonale souzněly s celkovým nábojem desky, která obletěla svět.
Záplava platin a prvních míst opět snad všude - to bylo i další album Collinse a spol., ...But Seriously (1989, Atlantic). Osobně mám tohle album od něj spolu s jedničkou nejraději. Na tomto albu je jeho výraz jednoznačně dotažený do nejmenšího detailu. A to platí i pro jeho kapelu, doplněnou o řadu dalších muzikantů. Ano, opět včetně Erica Claptona, další legendy, Davida Crosbyho, Steva Winwooda (hraje na Hammondy) a další... Stačí, když třeba uvedeme takový megahit jako hodně sžírající, emotivní Another Day in Paradise. Osobně mám ale z desky nejraději (přiznám se, že i kvůli klipu) hodně citovou záležitost I Wish It Would Rain Down (i pro jeho nadsázku a vtip v úvodu) o jednom krásném snu...

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


I když následné album, Both Sides, vlastně celé nahrál Collins, koncertně šlo o stálý džob, kdy právě Stuermer byl vlastně spolu s Collinsem jediným z původní sestavy z debutové desky. A to už je co říci...
První album, které nezabodovalo v USA žádným kovem (což neplatilo o ostatních zemích), bylo Testify, kde Stuermer hrál jen ve dvou skladbách (na jedné se autorsky i podílel). Tehdy se jejich společné cesty rozdělily, ovšem v té době nešlo o nic zásadního, protože jméno Stuermer mělo značný kredit. Navíc se pomalu schylovalo k dalšímu reunionu Genesis. Ale to zatím nechme stranou.

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


„... pojď si zahrát na mou desku...“
Není divu, že si jeho služeb vyžádali v průběhu času i další známí umělci. Je zcela logické vzhledem k jeho působení, že zde musíme zmínit oba Collinsovy kolegy, Tonyho Bankse a Mika Rutherforda. U prvního z nich máme na mysli sólová alba The Fugitive a Still plus ulítlou desku projektu „Strictly, Inc“, u druhého pak Acting Very Strange z roku 1984, která byla docela úspěšná (v Anglii se vydrápala na 23. místo) - mimochodem, na bicí tam hrál Stewart Copeland z Police...
Vůbec celá ta léta, co působil s Collinsem, znamenala pro Stuermera hodně plodné a zároveň i vysilující období. Mezi ty zajímavé spolupráce musíme určitě, už jenom pro provázání stylů, zařadit účast na albu Something Going On, sólovce Anni-Frid Lyngstad. Ano té blondýny z fenoménu ABBA. Nejedná se zde o žádný zázrak, ale najdeme zde zajímavé momenty: jak více nevázané Stuermerovy kytary , tak i covery od Phila Collinse (zase...), Bryana Ferryho Roda Argenta a dalších. Deska nevyznívá úplně plytce, zvláště když si uvědomíme dobu vzniku - rok 1982. Ve stejném duchu se nese i jeho příspěvek na The Key z roku 1984, album Joan Armatrading. S Collinsem je i na dalším počinu, desce Chinese Wall zpěváka Philipa Baileyho (tam je Collinsův vliv hodně znát). I zde je Stuermer bezprostřednější a nahrávkám to jen prospívá. Ovšem to byly, a teď to nemyslím nijak zle, do té doby vedle jeho působení v Genesis, bandu Phila Collinse a kapely Jean-Luca Pontyho v podstatě jen okrajové záležitosti. Úplně něco jiného jsou pak dvě skutečnosti: jeho sólová tvorba a pak jeho spolupráce s Kostiou Efimovem.

Sólová tvorba aneb Když je toho hodně, tak se musí ještě víc přidat
Své první sólové album vydal celkem pozdě, v době, kdy už naplno jela jeho kariéra s Genesis a s Philem Collinsem. Roku 1987 mu tak vychází debut Steppin’ Out, který tedy rozhodně není poplatný době, myšleno v tom pozitivním slova smyslu. Prostě zde nenajdeme tehdy tak módní syntezátory, bicí automaty atd. Deska obsahuje kolekci příjemných, autorsky i interpretačně vyvážených skladeb, k jejichž realizaci si přizval baskytaristu Lelanda Sklara (ano, to je ten od Phila Collinse s mohutným plnovousem, o kterém kdysi Collins vždy večer prohlašoval, že se ráno holil...), bubeníka Marka Torrolliho, klávesistu Brada Coleho a saxofonistu Garyho Barnacla. Jazzově orientovaná deska se tak dá postavit vedle podobných melodických odskoků třeba Johna Scofielda či, ještě lépe, Pata Methenyho. Krásně vyznívá třeba 20th Century Lady,
kde nechává hodně intenzivně promluvit svůj feeling a techniku hry.

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


Přes deset let si fanoušci museli počkat na jeho dvojku, Live & Learn. Deska vyvolala trochu rozporuplný dojem - Stuermer zde v podstatě stylově tápe a skladby zde spíše ojediněle trčí. Sestava je stejná jako na debutu, ale autorsky je deska nevyvážená a taková unavená.
Poučen z tohoto šlápnutí vedle vydává o dva roky později hodně zajímavou desku Another Side of Genesis, kde vlastně svou kytarou v instrumentálkách vzdává hold svým předchozím kolegům - a v období vydání vlastně i současným, protože právě roku 2000 se Stuermer opět stal členem nakrátko obnovených Genesis.
Album se poslouchá hodně lehce a příjemně. Ano, kritici občas pronesli něco ŕ la „na podklady skladeb Genesis si Stuermer zahrál a zaimprovizoval a vida, deska je hotova“, jenže vše vyšlo velmi svěže a nečiší z toho umělá, primární snaha o vypočítavost.
Povzbuzen dobrým ohlasem už rok nato vydává Waiting in the Wings, dle mého jeho snad nejsilnější sólové album. Najdeme tam nálady od zasněných ploch typu Copenhagen až třeba po razantní jízdu v Road Warrior. Zde už má Stuermer kolem sebe jiné muzikanty.
zajímavým počinem a zároveň i ohlédnutím k jeho začátkům je album Sweetbottom Live: The Reunion z roku 2003, které obsahuje materiál z jeho počátků, z dob, kdy působil v jazzovém kombu Sweetbottom.
Nebát se melodiky a šlápnout do toho zostra - tak by mohlo znít motto dalšího díla, Retrofit (2004). Již v usazeném triu Stuermer, Calarco (dr) a Eric Hervey (bg) se album hezky odvíjí - ale nic víc. Osobně nejsem příznivcem novot za každou cenu, mnohdy právě naopak, ale tohle je tak usedlé, že to považuji za jeho nejslabší sólový počin. Což neznamená, že byste si neměli poslechnout třeba Zanzibar s krásnou akustickou kytarou. Tohle je jeden ze silných momentů alba.
Ovšem zato další album... Spolu s Waiting in the Wings jde pravděpodobně o nejpřesvědčivější opus tohoto kytaristy. Je to vlastně kompilace jeho skladeb, ale pojetí je jiné, akustické, ano, doslova nylonové. To nenechá chladné ani zastánce elektrické kytary - při poslechu začnou určitě pošilhávat po své „šnajderce“, která je nečinná v koutě...
Samozřejmě aby nebylo pochyb, o koho jde, tak další studiový počin Rewired: The Electric Collection (2006) nenechává nikoho na pochybách, z jakých vod Stuermer pochází. Kompilace jeho skladeb je hodně přesvědčivá, pokud by někdo chtěl začít s poslechem jeho sólové tvorby, zde by nebylo špatné začít...
Prozatím jeho posledním sólovým albovým počinem je našlapané Go! (2007), které vydal u jiného labelu - zvolil tuto změnu prý proto, že vydavatelství vyšlo lépe vstříc jeho zájmům o širší prozkoumání stylových odboček. Pravda je, že Go! je přímočařejší, rockovější, naléhavější - a také i sehranější. Stuermer zde má opět kolem sebe prověřené muzikanty: trio Sklar, Calarco a Hervey. Za mě osobně top skladba je Meltdown. Velká záležitost.
Když tak člověk poslouchá jeho sólovou tvorbu a přidá si k ní jeho práci, zejména pro Phila Collinse, napadne ho jedno přirovnání: klid, vyrovnanost, nadhled. Hm, asi to nestačí. Tak třeba z hlediska gastronomie - připadá mi to jako pohodové posezení při odpoledním čaji. A cítit pohodu, to se počítá, ne?
Jak už jsem předeslal, zajímavá je jeho spolupráce s klávesistou Kostiou Efimovem. Nejde zde vůbec o vyprodané haly, ale o klubová vystoupení, kde pouze v duu kytara + klávesy se Stuermer probírá v této úpravě svou více než čtyřicetiletou hudební dráhou a interpretuje jak skladby své, tak i skladby Genesis, Phila Collinse a i dalších umělců. Po deskách The Spirit of Olympia, Instrumental Tribute to Elton John a Billy Joel Naturally bylo třeba velmi hezké CD Breaking Cover, kde jsou skladby třeba od Police, Erica Claptona, Jeffa Becka a dalších

Kytaroví velikáni - Daryl Stuermer


Své minulosti se rád věnuje i ve svých dalších projektech, jako je Daryl Stuermer Band a zejména Daryl Stuermer Symphony, kdy svou kapelu, kde jsou Kostia, Alan Arber, Eric Hervey a zpěvák Forrest Mankowski, doplňuje symfonickým tělesem ze sedmnácti dechy (šest dřev, zbytek žestě), harfy, devatenácti smyčců a perkusí. Čili nic zrovna malého. Ohlas je zde ale zasloužený, protože se jedná o harmonické spojení dvou těles, kdy se při poslechu nemůžete ubránit dojmu, že to všechny baví...
Vedle dalších spoluprací a hostování (včetně Douglas Spotted Eagle, Framing Amy, The Bystanders, Vince and The Attorneys či Mystery) se v Stuermer v současné době věnuje zejména svým projektům, tedy hlavně koncertní činnosti, kde zhodnocuje vedle své tvorby svou činnost u Genesis a Phila Collinse. Mimochodem - ze všech tour muzikantů, kteří kdy u Genesis působili, je to právě Daryl Stuermer, který byl u nich nejdéle. Tak jestli tohle o něčem nevypovídá...

Kytary
Klasikou pro jeho působení s Philem Collinsem jsou kytary Godin a to modely LGXT a následná signature řada DS-1. Základem této řady je tělo z lípy a javorovým centrblokem s javorovým topem. Šroubovaný krk je z mahagonu, dvaadvacetipražcový hmatník je z richlite (kompozit z recyklovaných materiálů) a kytara je osazena dvěma humbuckery Seymour Duncan, u krku modelem Jazz SH-2n a u kobylky SH-11p. Na kytaře jsou dva knoflíky (hlasitost a tónová clona), pětipolohový přepínač a tlačítko HDR (High Definition Revoicer, mění charakteristiku zvuku mezi humbuckerem a singlem).
Nesmíme zapomenout na pro něj hodně typickou kytaru, kterou je Fender Eric Clapton Strat. Sestavu doplňuje Godinem Montreal Premier a akusticko-elektrickou nylonovou kytarou Sadowsky Nylon String Electric.
Historicky pak u jeho jména můžeme uvést řadu kytar Ibanez, hrál na modely SunTech, v letech 1983-84 používal kytary Roland, na začátku druhé poloviny osmdesátých let hrál na módní Steinbergery, počátkem nového tisíciletí se na pódiu objevil i s Gibsonem ES346...

Aparáty
Stuermer preferuje komba, kdy dává přednost značce Mesa/Boogie, a to dvojici Mark 1 Reissue Combo a Recto-Verb 25.

Efekty
Pedalboardy má různě osazené dle toho, co zrovna jede. S Philem Collinsem má před sebou od Fulltone ChoralFlange a OCD, od Bosse DD-5 Digital Delay, HR-2 Harmonist a ladičku TU-15, od firmy Radial pak Tonebone PlexiTube (mimochodem, vynikající) a Bones Texas Overdrive, dále T-Rex Quint Machine, TC Electronic Sentry a pedály DigiTech Whammy 5 a volume/expression Dunlop DVP3.
Pro koncerty v dalších sestavách a pro menší klubová vystoupení používá jiné osazení, kde jsou třeba více zastoupeny krabice Mesa/Boogie a to třeba Tone Burst, Grid Slammer, Flux Drive...

http://darylstuermer.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Daryl-Stuermer~27~prosinec~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.