přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - C.C. DeVille

23.6.2015 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kytaroví velikáni - C.C. DeVille


„Pokud je hra na kytaru atletickou záležitostí, pak Eddie Van Halen je olympijský vítěz. Člověk by musel být blázen, kdyby popíral jeho vliv na každého rockového hráče osmdesátých let. Vždyť on vlastně zachránil rock. Roku 1979 to začalo všechno směřovat k syntezátorům a on přišel a začal prostě hrát. Ale jak!“
(C.C. DeVille o svých vzorech, Guitar World, 1989)

Pamatuji si, jak na mne zapůsobila skladba a videoklip Every Rose Has its Thorn od americké kapely Poison, která se obecně nejvíce řadila ke glam rocku či dobově glam metalu nebo hair metalu (ani označení arena rock se jim nevyhnulo). Ale nebyla to jen tato skladba, protože tahle parta svým vystupováním dokázala zaujmout v oněch uniformních osmdesátých letech - a je jedno, že jednu dobu nesla visačku Nejhorší americká kapela...

C.C. DeVille, Bret Michaels (voc, g), Bobby Dall (bg) a Rikki Rockett (dr), to je kapela, která přes své označení dokázala svou tvorbu zaměřit i do vod hard rocku, a to výrazněji, než tomu bylo u soudobých, stylově podobných souborů, jako kupříkladu Twisted Sister či třeba „rtěnkové“ bomby Mötley Crüe. Mimochodem, obdobím glam metalu si nejen u zavilých škatulkářů prošly i další kapely, jako Bon Jovi, Def Leppard, Europe a dokonce i Whitesnake.

Vedle námi již zmíněné skladby, která mne osobně kdysi přitáhla k této kapele, mají DeVille a spol. na kontě řadu dalších velmi výrazných skladeb, které navíc typičtěji charakterizovaly jejich hodně vykřičený sound. Mám zde na mysli takové věci, jako kupříkladu Nothin’ but a Good Time, Talk Dirty to Me, melodickou Fallen Angel, rockovou Your Mama Don’t Dance a další. Pojďme se tedy podívat naším způsobem na výraznou tvář této multiplatinové kapely, která prodala po světě více než 45 miliónů desek.

Už od dvou let fanoušek Beatles

Bruce Anthony Johannesson, známý později jako C.C. DeVille, se narodil 14. května 1962 v Bay Ridge v Brooklynu v New Yorku. Není bez zajímavosti fakt, že se u něj probudil zájem o hudbu tím, že viděl The Beatles v pořadu The Ed Sullivan Show. A pozor, to mu byly vlastně dva roky.

V pěti letech vzal do ruky kytaru, kterou byla japonská kopie Telecastera za 27 dolarů. Postupně, jak stárnul, začal poslouchat řadu kapel, kdy největší vliv na něj měli Led Zeppelin, Black Sabbath, The Rolling Stones, David Bowie, Aerosmith, Van Halen, Cheap Trick, Queen a zejména Kiss.

Když mu bylo osmnáct let, zformoval kolem sebe kapelu Lace, která se ztotožnila s tehdy propukajícím glamem. Už pro tuto kapelu DeVille napsal skladbu Talk Dirty To Me, která se poté ocitla na debutové desce Poison.

V tomto období začal studovat hudební teorii na newyorské univerzitě, ale svá studia nikdy nedokončil. Místo toho se sebral a roku 1981 odešel do Los Angeles, kde hrál v řadě skupin, jako Screaming Mini, Lace Slip, St. James a Roxx Regime. Z této poslední se nakonec vyvinula známá a úspěšná kapela Stryper. Všechno se ale změnilo, když se dozvěděl, že kapela Poison pořádá konkurz na kytaristu.

Hair-glam-arena rock-metal - 1. díl

Ať už si dosadíte za pomlčky slova jako plus či nebo, výsledkem je označení scény, která měla významný vliv na hudební scénu osmdesátých let, kdy postupem času či na základě hudebních kořenů jednotlivých protagonistů se soubory přikláněly k heavy metalu či hard rocku. A to dokonce i s názvuky jižanského rocku a blues. A navíc se nejednalo jen o námi uvedená jména. V tzv. první vlně tohoto substylu v první polovině osmdesátých let bychom zde našly skupiny, jako Kix s jejich albovým debutem, Night Ranger (Dawn Patrol), námi již zmiňované Twisted Sister a další. Mötley Crüe už v tomto období jsou také výraznými tvůrci tohoto žánru a můžeme k nim přičíst i Quiet Riot, jejichž Metal Health bývá obecně označováno jako první nefalšované plnokrevné glammetalové album. Také se dostalo v Billboardu na první místo a otevřelo tak cestu dalším kapelám. V tomto utvářejícím období by také neměli chybět ani výrazní W.A.S.P. s nepřehlédnutelným Blackiem Lawlessem, oregonští Black ‘n Blue, White Lion a určitě ne Ratt s vynikajícím Warrenem DeMartinim.

Z Paříže do Jedu

Poison vznikli roku 1983 v Mechanicsburgu v Pensylvánii, kdy se kolem Breta Michaelse, který již předtím působil v kapele Laser, seskupili Rikki Rockett (dr, s Michaelsem hrál již předtím v kapele Spectres) a později Matt Smith (g) a Bobby Dall. Nová sestava si dala název Paris a začala vystupovat po místních scénách a soustředila se na převzaté věci. Rychle se stala vyhledávanou místní atrakcí, což všechny členy utvrdilo v přesvědčení, že by za to měli vzít pořádně. Rozhodli se tedy přestěhovat do Los Angeles a začít svou kariéru tam. Jenže nešlo všechno úplně podle představ. 6. března 1984 se tedy ocitli v L.A., dokonce si změnili jméno na Poison, ale nijak velký zájem o ně nebyl. Bylo to pro ně, jak uvádějí, hodně těžké - bez peněz, bez známých, bez rodin. Ale vydrželi a to se jim vyplatilo. Ne ovšem hned.

Kytaroví velikáni - C.C. DeVille


Hair-glam-arena rock-metal - 2. díl

Ve druhé polovině osmdesátek a na přelomu dekád tento styl nebyl již tak jednoznačně určován, už jenom proto, že řada jeho protagonistů zamířila stylově i jinam. Typickým příkladem je kupříkladu Cinderella. Věčná škoda, že po opuštění této stylové platformy a natočení výborného alba Heartbreak Station se její popularita ztrácí. Jednu dobu byli do tohoto ranku zařazováni i Stryper a spíše z hlediska této módní vlny než vzhledem k původnímu záměrů členů skupin se sem řadila o určitá období vývoje skupin Bon Jovi, L.A. Guns a Def Leppard, patří sem i melodičtí Europe, obecně sem řadíme Warrant, Danger Danger, na hraně jsou již Skid Row a zcela jednoznačně pak v této vlně po určitou dobu září Poison.

DeVille vs. Slash

Skupina se po hlavě vrhla do vystupování po místních klubech a snažili se hrát na stále známějších scénách, aby si jich všiml nějaký producent. Podařilo se jim vyjednat pravidelné koncerty v klubu West Hollywood, ale právě v té době kytarista Smith zjistil, že bude otcem. Protože budoucnost kapely pořád nevypadala nijak růžově (i když její jméno už na lokální scéně svůj zvuk mělo), sebral se a odejel zpátky do Pensylvánie. Kapela tak byla nucena vyhlásit konkurz na jeho místo. Z velkého počtu žádostí nakonec vykrystalizovali tři zájemci. Prvním z nich byl, a teď pozor, Slash (!), ano, později hvězda Guns ‘N Roses, dalším byl Steve Silva z Joe Perry Project (tehdy se Joe Perry rozešel z Aerosmith a udělal si vlastní sestavu) a konečně DeVille. I když nejdřív právě s ním Dall a zejména Michaels moc nesouhlasili, nakonec usoudili, že z oněch tří uchazečů je pro ně tou nejlepší volbou právě DeVille.

DeVille tehdy přišel na konkurz a kapela po něm chtěla skladby, které byly na konkurz vypsány. DeVille s nimi nesouhlasil a místo toho zahrál svůj riff, který nakonec dal vzniknout skladbě Talk Dirty to Me. Což zapůsobilo. Byl zde také jeden fakt - Slash ve své autobiografii přiznává, že měl problém s image Poison, zvláště když ho Rockett vyzval, že pokud bude přijat, měl by změnit svůj make-up a styl oblékání...

Poison v čase:

   voc, g lg bg dr
1983–1985 Bret
Michaels
Matt
Smith
Bobby
Dall
Rikki
Rockett
1983–1991(*) Bret
Michaels
C.C.
DeVille
Bobby
Dall
Rikki
Rockett
1991–1993 Bret
Michaels
Richie
Kotzen
Bobby
Dall
Rikki
Rockett
1993–1996 Bret
Michaels
Blues
Saraceno
Bobby
Dall
Rikki
Rockett
1996–dodnes(**) Bret
Michaels
C.C.
DeVille
Bobby
Dall
Rikki
Rockett

(*)  V tomto období s kapelou na turné vystupovali Mark Konrad (key) a Rick Marty (lg).
(**)  V tomto období s kapelou na turné vystupovali (či zaskakovali) klávesisté Stu Simone a John Purdell, kytarista Tracii Guns, bubeníci Bobby Gibb a Fred Coury a baskytaristé Phil Collen, Hugh McDonald a Eric Brittingham.

V platinových blescích

Poison v novém složení vyrazili znovu na hudební scénu, ale tentokrát měli u sebe výraznou posilu, a to nejen hudební, ale i skladatelskou. A to se nakonec ukázalo jako zásadní bod obratu jejich kariéry. Po podepsání smlouvy s labelem se kapela odebrala do studia, aby tam natočila album, složené vesměs ze skladeb prověřených již dva roky stálým hraním. Na výsledku se to také zobrazilo. Look What the Cat Dragged In zaznamenalo obrovský úspěch, v USA získalo trojnásobné platinové ocenění a v Billboardu vystoupalo na třetí místo. Není divu, na albu se objevily skladby Talk Dirty to Me, I Want ActionI Won’t Forget You a Cry Tough. Většinu z nich napsal nebo se na jejich vzniku podílel právě DeVille. Album se setkalo se zájmem i díky obalu, který jasně definoval, ke kterému stylu se kapela hlásí. A ten byl právě v kurzu...

Kytaroví velikáni - C.C. DeVille


Ještě větší úspěch zaznamenali Poison svým druhým albem, Open Up and Say... Ahh! Díky takovým skladbám jako Fallen Angel, Your Mama Don’t Dance, a zejména typické Nothin’ but a Good Time a megahitu Every Rose Has Its Thorn deska získala v USA pětinásobnou platinu a pokořila v Billboardu svého předchůdce o jeden stupínek. Obal se zase tak moc nepovedl, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že z Poison se stala světová kapela. Že na tom měl už jenom díky svým skladatelským schopnostem velký podíl Seville, je nabíledni. Tehdy Poison patřili mezi sedm nejlépe prodávaných kapel v USA. Kdo že v tomto klubu tehdy s nimi byl? Nikdo jiný než Mötley Crüe, Def Leppard, Bon Jovi, Guns ‘N Roses, Aerosmith a Van Halen.

V době vydání dalšího multiplatinového úspěchu, desky Flesh & Blood, která si udržela své umístění a byla oceněna trojnásobnou platinou, to v kapele začalo skřípat. Základní podíl na tom měl Michaels, který to začal přehánět s užíváním psychotropních látek. Ostatní členové kapely se od něj začali odtahovat. Došlo to nakonec tak daleko, že po vydání platinové live desky Swalow This Live se při vysílání jejich vstupu na MTV do sebe pustili Michaels a DeVille. DeVille tehdy navíc špatně zahrál určenou skladbu, protože chtěl hrát jinou, a už to jelo. DeVille celý ten tlak nevydržel a odešel. Jeho místo zaujal Richie Kotzen.

Hair-glam-arena rock-metal - 3. díl

V devadesátých letech se hudba ubírá úplně jiným směrem. Obecně se glam rock/metal vrací jak při návratech starých bardů, nijak ovšem výrazných, tak i v nových jménech. Zdaleka ale již nejde o tak výrazné vystoupení v rámci mapy hudebních stylů, jako tomu bylo v letech osmdesátých. S určitými výhradami sem tak můžeme zařadit díky velice úspěšnému debutu britské The Darkness, dále americké Steel Panther, kteří se zvýrazňují rok od roku, švédské Crashdiet a H.E.A.T. a nemnoho dalších.

Mimochodem, tyto poznámky můžete přiřadit k článku o glam rocku z čísla 6/2013 a získáte tak ještě širší pohled na tento zajímavý směr hudby.

Na opětném startu

Po odchodu z Poison se DeVille přidal ke kapele Needle Park, ale brzy i on podlehl vlivu kokainu a alkoholu. Po rehabilitaci, odvykacím léčení a radikální terapii se vrátil ke svým rodičům. Nevydržel tam ale dlouho a zkoušel to s různými skupinami. Žádná z nich se ale ani nepřiblížila stínu Poison. neměli bychom ale zapomenout na jeden o trochu větší projekt, který DeVille nazval Samantha 7. Šlo o sestavu, kterou s ním tvořili baskytarista Krys Baratto, Francis Ruiz (dr) a kytaristé Ty Longley a Michael Lardie. Úspěch se ale nekonal, a tak roku 1996 došlo k tomu, na co fanoušci Poison čekali - k obnovení té nejslavnější sestavy této kapely. Žádné album s dalšími kytaristy do DeVillem nedosáhlo na úspěch těch prvních tří, v podstatě šlo vlastně o propadáky.

A tak po řadě koncertních alb a kompilacích došlo na další řadovou desku, Poison’d. Kapela zde jednoznačně dala na diktát doby a udělala desku cover verzí. Jde o velmi zajímavý počin, který znamenal návrat do žebříčků a, jak doufám, připravil půdu pro další desku této vždy hodně energické a po vlastní cestě vždy jdoucí kapely.

Osobně si vždy velmi rád poslechnu tento typ desek (pořád mne například nemůže pustit Guitar Heaven od Carlose Santany - skvělé!). Zde fanoušek Poison nalezne mezi jinými třeba Little Willy od Sweet, I Never Cry od Alice Coopera, I Need to Know (Tom Petty and the Heartbreakers), Dead Flowers (The Rolling Stones) Rock and Roll All Nite (Kiss), Squeeze Box (Who), We’re an American band (Grand Funk) a další.
Takže uvidíme...

Kytary
DeVille si oblíbil tvar Flying V, hraje na modely GMP V a Matty Baratto Flying V s typickými grafickými povrchovými úpravami. Vlastní i blýskavými zrcátky pokrytý Strat (ne Fender, hybridní kytara), rád si zahraje na ESP Les Paul s vibrapákou a kytary Washburn, zejména pak na modely Strat N-2 a signature modely Dimebag Darrell.
Na kytary většinou natahuje struny Dean Markley, sady o síle .010-.046. Trsátka používá Dunlop o síle 1 mm.

Aparát
Zde narazíme na více značek, a to na Crate (série VTX), Peavey Triple XXX (pro větší scény) a samozřejmě Marshall, nejvíce JCM800. Na jedno turné si vypůjčil i Soldano Hot Rod 100, používá i hlavy Carvin Legacy. V osmdesátých letech hodně hrál na stacky Randall s hlavami RG100ES.

Efekty
DeVille rád vždy uvádí, že nesnáší jakékoli efekty a nejlepší je pro něj zapnout kytaru rovnou do aparátu. V průběhu času bychom u něj nějaká zařízení našli, ale opravdu jen minimálně. Výjimkou je samozřejmě jím standardně používaný Rocktron Hush IIC noise gate. Oblíbil si i Home Brew Electronics HBE Power Screamer Overdrive pedal.

Diskografie:

1. C.C. DeVille + Poison
1.1 Základní, profilová alba
Pozn.: Za rokem vydání uvádíme i nejlepší umístění v USA, UK a Kanadě, vždy do 10. místa a ve stejných státech i ocenění drahými kovy.

Look What the Cat Dragged In (1986, US - 3. místo, trojnásobná platina, UK - stříbrná deska, CAN - platina, Capitol),
Open Up and Say... Ahh! (1988, US - 2. pozice, pětinásobná platina, UK - zlato, CAN - 10. místo, čtyřnásobná platina, Capitol),
Flesh & Blood (1990, US - 2. místo, trojnásobná platina, UK - 3. pozcie, zlato, CAN - 4. místo čtyřnásobná platina, Capitol),
Poison’d (2007, malý návrat do žebříčků, cover album, EMI, Capitol).

1.2 Koncertní alba

Swalow This Live (1991, US - platina, Capitol),
Power to the People (2000, UK - zlato, Cyanide Records),
Hollyweird (2002, Cyanide Records),
Live, Raw & Uncut (2008, Cyanide Records).

1.3 Kompilace, rarity

Best of Ballads & Blues (2003, Capitol),
The Best of Poison: 20 Years of Rock (2006, US - zlato, Capitol),
Box Set (Collector’s Edition) (2009, 3CD box, Madacy Records),
Double Dose: Ultimate Hits (2011, Capitol).

2. C.C. DeVille - sólová tvorba

Son in Law (1993, soundtrack, spolupráce s Spike z Quireboys),
Samantha 7 (2000, se svou stejnojmennou kapelou).


3 Spolupráce, hostování, účasti na projektech
3.1 Výrazné záležitosti

S Bretem Michaelsem - projekt Party Rock Band: A Letter from Death Row (1998, soundtrack, Ugl Records), Songs of Life (2003, Poor Boy Records)

3.2 Ostatní záležitosti

Patří sem kupříkladu: Warrant, Motörhead, Sam Kinison, LEN, The Muffs, albový projekt Spin of the Bottle (All Star Tribute to Kiss) atd.

Skladba
: Every Rose Has its Thorn
Autor, autoři
: Bobby Dall, C. C. DeVille, Bret Michaels, Rikki Rocket
Interpret: C. C. DeVille
Skupina: Poison
Album, zdroj: Open Up and Say... Ahh! (1988, Enigma)

Kytaroví velikáni - C.C. DeVille


www:
www.poisonweb.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2014/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-CC-DeVille~23~cerven~2015/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.