Kytaroví velikáni - Brad Paisley

Kytaroví velikáni - Brad Paisley
Kytaroví velikáni - Brad Paisley

„Nevím, zda můžu být takovými celebritami považován přímo za nositele country, ale rozhodně jsem hrdý, že k nim patřím, k těm, co jsou na této straně ohrady.“

Paisleyho odpověď na poznámku George Jonese, který ho označil za pochodeň country music.

 

V našem seriálu jsme za ta léta měli řadu osobností z nejrůznějších stylových oblastí. Takže jsem si řekl, proč se nepodívat na tvorbu třeba právě tohoto kytaristy. A přenést se tak zase někam jinam. Zvláště, když jde o někoho tak známého a všeobecně uznávaného, jakým bezesporu Brad Paisley je.

Dobře, řekl jsem si. A to i přesto, že zpočátku mé volby tak trochu zahlodal červík pochybnosti, protože i když je řečiště country music mnohdy žánrově velmi široké (zvláště v USA), nepatří zrovna mezi ty styly, ke kterým bych se hrnul za každou cenu. Ovšem nikdy neříkej nikdy. A to zejména v případě poslechu Paisleyho alb. Velmi rychle jsem si totiž uvědomil, že zde máme v tomto ohledu tak trochu rezervu a že bychom tuto oblast kytarového feelingu rozhodně neměli přehlížet.

 

Úloha stylu country letem světem

Na svých přednáškách se zabývám řadou silných a vývoj hudby ovlivňujících stylů. A mezi mými posluchači se najde vždy několik těch, kteří by se chtěli věnovat historii americké country music. Včetně jejích fúzí. A to jde. Prvky z country hudby (a mějme nyní na paměti americkou country, při veškeré úctě k českým luhům a hájům) se dokázaly propálit do řady dalších stylů - velmi silný vliv najdeme např. u jižanských skupin obecně, jednoznačné to je kupříkladu ve tvorbě skupin typu Charlie Daniels Band, Marshall Tucker Band Toye Caldvella, Ozark Mountain Daredevils a dalších. Mohli bychom sem zařadit i blues (zejména u raných forem), rock and roll (Elvis Presley a James Burton), s motivy této hudby koketovalo hodně skupin a umělců, často ze zcela jiných žánrových oblastí či na světové scéně spojovaných s jiným typem tvorby - mohli bychom tak uvést hodně příkladů, od The Beatles (kde šlo zejména o experiment) přes Eagles až po třeba Cheta Atkinse, JJ. Calea, Rye Coodera nebo jedno období tvorby Erika Claptona či třeba Larryho Coryella (Tennessee Firebird), nemluvě o Albertu Leeovi, Carlu Perkinsovi... Koneckonců, víte, že Les Paul také nejdříve začínal u country?

Když už jsme u té exkurze do této hudby, nesmíme zapomenout na její další vývojové řady, jak ze strany samotného vývoje country (např. hillbilly, moderní country, bluegrass atd.) až po ty nejvýraznější fúze. Vedle námi uvedených třeba i cajun, country pop (označovaný někdy za Nashville sound) či country rock. Už jenom v tomto případě zde můžeme najmenovat mnoho sestav, od Byrds a Grama Parsonse přes Nitty Gritty Band a Buffalo Springfield po Flying Burrito Brothers. A což teprve když řekneme takovou zkratku, jako CCR...

 

Takže shrnuto a podtrženo - pokud jdeme za nápadem, melodií, sevřenou písničkovou formou, trochou té romantiky z dlouhých dálnic (proč ne) a na durových stupnicích postaveným optimismem (a to teprve proč ne, zvláště v této době), tak jsme u desek Paisleyho správně.

 

Bradley Douglas Paisley se narodil 28. října 1972 v Glen Dale v Západní Virginii. Jeho nejranější vzpomínky na dětství se vážou k muzice: „První, na co si vzpomínám, je, že jsem vždycky běžel dolů z kopce k dědečkovu domu. Pracoval jako železniční dělník a dělal na směny. To znamená, že měl čas i přes den. Pamatuji si, jak jsem trávil celé dny tím, že jsem se koukal, jak hraje na kytaru. Měl rád zejména Cheta Atkinse, Merleho Travise a Lese Paula. Dokázal hrát cokoli, od Under the Double Eagle přes Wildwood Flower po třeba Shortenin’ Bread.“

 

Od baseballu ke kytaře

V osmi letech dostal Paisley od svého dědečka první kytaru, Sears Danelectro Silvertone. I když ho nástroj okouzlil, nebyla to, jak říká Paisley, láska na první pohled: „Jako asi každý malý kluk jsem prahl spíše po jiných věcech, jako třeba hrát baseball a pobíhat po lesích. To jsou jiné záležitosti, které byly víc zábavné než pocit, že mám kytaru. Jenže ještě než se sešel rok s rokem, šel jsem nějak do sebe a řekl si, že to zkusím. A bylo to tam. Asi to chtělo čas, než jsem se k tomu dostal. Ale potom už to stálo za to.“

 

Od Dne matek k The C-Notes

Paisley byl od samého počátku samouk: „Doprovázel jsem se a myslím, že to šlo.“ Když mu bylo deset let, přišel další posun. Tehdy byl u nich návštěvě rodinný přítel, a když slyšel malého Paisleyho hrát, navrhl mu, ať si zkusí zahrát v místním kostele: „Zjistil jsem pak, že lidi si všimli spíše mého zpěvu než hraní na kytaru. Na takovém malém městě se moc nenosilo, že hrajete na něco tak free, jako je kytara. Ale zpěv, to je přece něco jiného. Hlavní je, že se to tak zalíbilo, že jsem pak pravidelně zpíval na dalších a dalších Vánocích, Dnech matek a tak.“

Samozřejmě, že dalším krokem bylo založení skupiny. Paisley se zde dal dohromady se svým učitelem, od kterého bral pár lekcí, Clarencem Hankem Goddardem: „Hank byl opravdu dobrý muzikant, a to nejen v lokálním měřítku,“ vzpomíná Paisley. „Mohl zahrát všechno, na co si vzpomněl. Chodil jsem k němu asi tak rok, ale dalo mi to hodně.“

Po doplnění sestavy si kapela zvolila název Brad Paisley & The C-Notes. To bylo Paisleymu třináct let a už jenom fakt, že kapela byla složená ze starších lidí než Paisley, napovídá, že jeho talent byl opravdu výjimečný: „Nešlo všechno hned zezačátku tak rychle. Několik lidí nás přejmenovalo na C-Niles (nuly). Ale to nevadilo. Mohl jsem stát na pódiu a hrát. A ta podpora od Hanka a dalších členů kapely byla neuvěřitelná. Dnes vím, že jsem kolikrát hrál falešně, mimo rytmus, že se nepovedlo vždy všechno, jak mělo. Ale Hankovi to nevadilo - kolikrát tam stál a místo aby na mne ječel, že je něco špatně, řval spíš - jeď, Brade, jeď! To tý kapele opravdu nezapomenu!“

 

Od první skladby k první desce

Ve dvanácti letech Paisley napsal svou první píseň, Born on Christmas Day. I po letech hodnotí svou prvotinu dobře: „Na deskách mi vyšly daleko horší věci...“ Co je ale důležité - když tuto skladbu hrál na jedné ze slavností střední školy, kam chodil, slyšel ho Tom Miller, programový ředitel místního country rádia WWWA. Tomu se to tak zalíbilo, že Paisleyho pozval na Jamboree USA, živé show Saturday Night (něco ve stylu Grand Ole Opry). Paisley nelenil, jednoduše tam nakráčel a uvedl přihlížející dav do takové euforie, že po dalších osm let pravidelně otevíral koncerty pro řadu velkých countryových jmen, včetně Roye Clarka, Georgeho Jonese, Jimmyho Dickense či Stevea Warinera. Zvláště posledně jmenovaného uvádí Paisley jako svůj další velký vzor: „To, že jsem mohl po svém vystoupení sledovat tyto osobnosti na pódiu, mi dalo opravdu hodně.“ Wariner také na tu dobu vzpomíná: „Paisley byl už tehdy velmi talentovaný mladík, pro muziku doslova žil. Když hrál, neexistovalo nic kolem něj, byl naprosto soustředěný na muziku samu.“

Ve dvaceti letech Paisley studoval na West Liberty State College, ale pořád ho to táhlo do centra dění, do Nashville, do města muziky, jak říkal. Přešel tedy na Nashville Belmont Univerzity, kde se zapsal na předmět Music Business. Během studia se zde setkal s řadou muzikantů a s jedním z nich, Frankem Rogersem, začal pracovat intenzivněji na vzniku nových skladeb. Zajímavé na tom bylo, že nešlo vyloženě o autorskou dvojici, ale Rogers měl v týmu úlohu producenta. A to už takto od začátku. Je to zajímavý a ne zcela obvyklý postup v raném vývoji muzikanta - nesoustředit se vyloženě na skládání, ale i na způsob tvorby a její uplatnitelnost.

Během dvou let tak spolu dali jednotnou tvář skladbám, které Paisley složil jak sám, tak s dalšími muzikanty (nejvíce s Kelleym Lovelacem a Chrisem DuBoisem, jeho spolužáky).

Řada vystoupení ho nakonec, měsíc po promoci, přivedla k jednomu z agentů EMI Music. S tímto labelem nejdříve podepsal smlouvu ne o nahrávkách, ale o skládání. Stal se prostě firemním skladatelem. Takže napsal mj. pro Davida Kershe Another You (skladba se umístila v Top 5) či Davida Balla Watching My Baby Not Come Back.

Vedle této práce ale nezapomínal na svůj repertoár, který pilně doplňoval a zároveň i prezentoval na mnoha lokálních pódiích. A právě při těchto koncertech ho slyšel Alan Jackson, který ho zlanařil pro svou společnost Arista Nashville Records. A když se managementu zalíbilo na první poslech i jeho demo, bylo vyhráno.

Výhodou Paisleyho bylo i to, že měl co nabídnout. Když přistoupil k nahrávání prvního alba, nevybíral jen z deseti dvanácti skladeb, ale měl tolik materiálu, že by to v pohodě stačilo na tři alba najednou. Což bylo nepopíratelné plus už jenom kvůli tomu, že bylo z čeho vybírat. Ještě neobvyklejší byla skutečnost, že ještě předtím, než se začalo natáčet, nadnesl Paisley svůj požadavek, aby se producentem jeho nahrávek stal Frank Rogers, kamarád ze studií. Byl to dosti odvážný krok nejen ze strany diktování si podmínek ještě před debutem, a tedy v nejistotě, jak deska dopadne, ale i z hlediska toho, že Rogers nikdy předtím žádné producentské zkušenosti neměl. A to ještě není všechno. Paisley si nenechal mluvit ani do výběru hudebníků - všechno byli jeho předchozí spoluhráči neboli také muzikanti, kteří neměli jedinou zkušenost ze studia. Ale - vyplatilo se to...

Kytaroví velikáni - Brad Paisley
Kytaroví velikáni - Brad Paisley

Od platiny - k platině

Debut Who Needs Picture obsahoval hned čtyři hity, které se umístily v anketě Billboard, Who Needs Picture, He Didn’t Have to Be, Me Neither a We Danced. Album dosáhlo na platinu a z jeho autora se stal rázem slavný muzikant. A také i skladatel, protože se podepsal pod všemi skladbami desky. Ještě téhož roku se objevil na scéně Grand Ole Opry, svůj věhlas zvýšil i objevením se ve speciálu stanice TLC Route 66: Main Street America, který navíc nebyl ani orientován do country hudby.

Druhá deska, Part II, se v žebříčku udržela sedmdesát týdnů, vystoupala výš než její předchůdce a přinesla také čtyři hity, z nichž I’m Gonna Miss Her dosáhla na první příčku. Platinové ocenění na sebe nedalo dlouho čekat. Totéž „potkalo“ další dílo, Mud on the Tires, které, jaký div, přineslo také čtyři výrazné hity a navíc již dvojnásobný platinový prodej. Dvojnásobně platinovým se stalo i mnou velmi oblíbené CD Time Well Wasted, které se v anketě Billboard dotklo dokonce až druhého místa. I z této desky se do anket dostaly čtyři hity, z nichž hned tři, When I Get Where I’m Going s Dolly Partonovou, The World a She’s Everything, se v Billboard Country usadily na první příčce.

Po těchto jednoznačných úspěších se Paisley rozhodl vytvořit vánoční album, Brad Paisley Christmas. Navázal tak v podstatě na svou první skladbu Born on Christmas Day a dlužno říci, že navázal velmi dobře. Je velmi zajímavé poslouchat v rejstříku jeho feelingu takové věci, jako Silent Night či tradicionál Jingle Bells. Album se s předchozími deskami vzhledem k umístění v anketách nemohlo ani měřit, nicméně šlo o příjemnou desku, která když už nic jiného, tak aspoň poukázala na další rozměr Paisleyho tvorby. A získání zlata na základě nastavených kritérií na americkém trhu - to se přece nedá říci, že jde o neúspěch.

Během pěti týdnů se dalšího alba, 5th Gear, prodalo skoro dvě stě tisíc kusů. Nakonec deska dosáhla také na platinové ocenění, takže Paisley pokračoval v nezměněné síle dál. A jaký div, že i zde bychom našli hity, které tentokrát nebyly „jen“ čtyři, ale bylo jich hned pět. A všechny „vyzobaly“ první místa v celostátních anketách.

Následná deska Play byla velmi zvláštní. Na její realizaci si Paisley pozval řadu známých osobností, počínaje Keithem Urbanem a Stevem Warinerem a konče Jamesem Burtonem, Vincem Gillem, Albertem Leem, Johnem Jorgensonem, Brentem Masonem, Andym Griffithem a dokonce i B. B. Kingem (Let the Good Times Roll). Zatím sice nelze hovořit o nějakých závratných prodejních číslech, ale vzhledem k tomu, kdy vyšla, si musíme na celkový výsledek ještě počkat. Pravdou ale je, že do žebříčků se dostala jen jedna skladba. Na první pohled se tak mohlo zdát, že Paisleymu dochází invence. To by ovšem byla mýlka. Hned další CD, American Saturday Night, se i přes ještě pozdější vydání již vyhouplo na zlato a v Billboardu dosáhlo na druhou příčku. A abychom nezapomněli, na první a druhá místa se dostaly čtyři (opět) hity, Then, Welcome to the Future, American Saturday Night a Water. Aneb, jinými slovy, ocitl se opět v sedle!

 

Výběr z ocenění jeho tvorby

Vypsat všechny ceny, které Paisley dostal, by zabralo celkem dost času. Pojďme se tedy soustředit pouze na ty všeobecně nejprestižnější (a některé z nich nemusí být zdaleka těmi nejznámějšími).

 

- Grammy: Dvakrát skóroval v kategorii Best Instrumental Performance, jednou za Nejlepší mužský pěvecký výkon (Letter Tto Me).

- Academy of Country Music: Zde získal na třináct nejrůznějších prvních příček, mj. za Album roku (Time Well Wasted), Video roku (mj. Waitin’ on a Woman), Nejlepší zpěvák apod.

- Country Music Association Awards: I zde jde o třináct cen i zde kupříkladu roku 2006 zvítězilo album Time Well Wasted.

- cena Orville H. Gibson Guitar Award: Roku 2002 byl oceněn v kategorii Nejlepší countryový kytarista.

 

Kytary

Když se řekne Paisley, tak druhým přídomkem je Fender Telecaster. Ano, tento tvar k Paisleymu opravdu skoro až nedílně patří - ne všechna „telata“ jsou ovšem od Fendera. V jeho sbírce bychom našli třeba Crook Custom Tele-Style WV, který Paisley použil roku 2006 na vyhlášení cen CMA, kytara McVay G-bender se snímači Kinman (Broadcaster u kobylky) a ’56 Strat u krku. Od značky Crook má i další kytary, jako Relic Paisley Esquire, stříbrnou 2003 Custom Buck-O-Caster (se snímačem Lindy Fralin’ Blue Special), červenou 2004 Custom Salsa a modrý model „Mud on the Tires“, který získal název dle videoklipu. Následují Buck Owens Telecaster a James Burton Telecaster, na který Paisley hrál mj. na James Burton Festivalu v roce 2005. Patří sem i kytary Music Man (modely Albert Lee) a samozřejmě i Fendery - modrý Telecaster s McVay G-bender, Custom Telecaster s B-bender (ten Paisley používal v počátcích své kariéry) a ’52/’57 Telecaster s tělem z kytary ročníku 1952 a krkem z modelu roku 1957 se snímači Hamel. Jeho sbírku rozšiřuje i stratocaster z raných šedesátých let a G & L Asat.

 

Aparáty

Typickou značkou jsou komba Vox, a to modely AC30. Na první dvou albech hrál přes 1962 Vox AC30, v raných dobách používal soustavu kombo a hlava, kdy často kombo sloužilo jen jako bedna k hlavě.

Vedle těchto klasických aparátů Paisley také hraje přes Dr. Z Stang Ray (v sestavě má čtyři hlavy, Delta 88, Maz 38).

 

Efekty

Procházka jeho efektovým řetězcem je velmi zajímavá. Klasikou je zde páskové echo Fulltone Tube Echo (hraje přes něj na albu Brad Paisley Christmas) a lampový hall ValveTrain Reverb. V racku je pak řada krabic, vedle Bossů DD-2 Digital Delay a RV-5 Reverb a efektů Line 6 (Echo Pro Delay, Modulation Pro a Filter Pro) pak stojí za pozornost Xotic RC Boostera AC Booster, Keely Modded Baked TS-9, Zendrive a Aqua Analog Delay..

 

Diskografie

1  Brad Paisley sólově (se svým Bandem)

1.1  Základní, profilová alba

Pozn.: Pro lepší zvýraznění jeho ohlasu uvádíme v závorce za názvy alb nejen umístění v anketách US Country a celostátním americkém žebříčku Billboard, ale také i ocenění RIAA - pouze na americkém trhu).

 

Who Needs Picture (1999, US Country: 13, Billboard: 102, platina, Arista Nashville)

Part II (2001, US Country: 3, Billboard: 31, platina, Arista Nashville)

Mud on the Tires (2003, US Country: 1, Billboard: 8, dvojnásobná platina, Arista Nashville)

Time Well Wasted (2005, US Country: 1, Billboard: 2, dvojnásobná platina, Arista Nashville)

5th Gear (2007, US Country: 1, Billboard: 3, platina, Arista Nashville)

Play (2008, US Country: 1, Billboard: 9, Arista Nashville)

American Saturday Night (2009, US Country: 1, Billboard: 2, prozatím zlato, Arista Nashville, RCA)

 

1.2  Zajímavosti, rarity, souhrnné edice, kolekce

 

Brad Paisley Christmas (2006, US Country: 8, Billboard: 47, zlato, Arista Nashville)

 

1.3  Kompilace

 

Playlist: The Very Best of Brad Paisley (2009, Arista Nashville)

Hits Alive (má být vydáno 2. listopadu 2010, Arista Nashville).

 

2.  Hostování, účasti, spolupráce na projektech

2.1  Výrazné záležitosti

 

- s Asleep at the Wheel: The Very Best of Asleep at the Wheel (2001, v Sugarfoot Rag, Relentless Nashville Records)

- na albovém projektu: A Tribute To ZZ Top (2002, v Sharp Dressed Man, RCA Records).

 

2.2  Další záležitosti

 

Patří sem kupříkladu: Chely Wright, Chris DuBois, Sara Evans a další.

Psáno pro časopis Muzikus