"To je kytarista, kterej mě šokoval. Jak vůbec dělá to, co dělá?" Eddie Van Halen
Jeden z mála kytaristů, kteří svou hrou a feelingem vytvořili vlastní kategorii, ve které se stali legendou, proslulý virtuóz, který předefinoval a rozšířil rozsah elektrické kytary včetně techniky hry a improvizace, významný inovátor, člen progresivních skupin, artrockově zaměřených souborů, jazzrockových komb stejně jako hardrockových sestav - to všechno je Allan Holdsworth.
Pravdou také je, že tento velmi uznávaný a vyhledávaný kytarista patří do té sorty umělců, kteří přes své nesporné a prokázané kvality nijak nelámou žebříčky prodejnosti svých sólových alb a ve srovnání s jinými, kvalitativně srovnatelnými jmény, se ani netěší obzvláštní přízni fanoušků a pozornosti médií. I když je jeho jméno zafixováno v povědomí většiny kytarového světa a je bráno s velikým respektem, patří Allan zároveň k těm spíše přehlíženým a všeobecně nedoceněným kytaristům.
Velký podíl na tomto stavu má jistě i ten fakt, že až na některá jeho všeobecně úspěšná alba, jako např. Metal Fatigue (veřejností přijato s nadšením, sám Allan se o něm vyjadřuje dosti nelichotivě), trpí jeho nahrávky nedostatkem silného materiálu (máme na mysli skladbu jako takovou, nikoli její provedení). O to více však vyniknou jeho častá hostování na deskách jiných osobností (např. s Brufordem), účasti na projektech a různá členství v kapelách (Soft Machine, Gong, U. K. atd.), kterými za svou kariéru prošel. Jeho unikátní styl legato běhů dokáže přímo učarovat, jeho rychlost a zejména rozsah v jednotlivých liccích (rozpětí prstů v závislosti na rychlosti hry a stavbě sóla) jednoduše šokuje. Ze sólových desek si tak (až na výjimky) nejlépe vedou živá alba, z nich bych pak doporučil All Night Wrong z japonského turné. Je to opravdu bonbónek pro kytaristy.
Nezaměnitelným stylem svého velmi precizního tónu ("... chtěl jsem napodobit zvuk saxofonu..."), vedením často disonantních sól a unikátní vypracovaností a lehkostí techniky hry bez křečovitých, samoúčelných obratů inspiroval celou řadu dalších osobností, jeho práce s MIDI kontrolerem SynthAxe se stala pověstnou, desky a videa patří k ozdobě každého sběratele, skupiny za období jeho členství vytvořily ceněná a vyhledávaná alba, ale řekněte sami, v kolika obchodech narazíte na jeho sólová LP? A to je rozhodně škoda, protože když si poslechnete jakoukoli jeho nahrávku a soustředíte se na kytaru, tak vás již při prvním poslechu jeho hra uchvátí. Nebo přinejmenším aspoň zpozorníte.
Allan Holdsworth se narodil 6. srpna 1946 v Bradsfordu v Yorkshire blízko Leedsu. K hudbě ho přivedli rodiče, zejména pak otec Sam Holdsworth, amatérský klavírista a fanoušek jazzové muziky. Pod dojmem poslechu otcových desek zatoužil malý Allan hrát na saxofon. "Saxofon byl pěkně drahý a rodina si to prostě dovolit nemohla. A tak jsem místo něj dostal kytaru. Od strýce. Bylo mi asi 15 nebo 16 let." Allan se vlastně na kytaru učit nijak zvlášť nechtěl.
Jeho tehdejší vášní byla cyklistika a kytaru bral spíše jako náplast na svůj sen stát se jazzovým saxofonistou. Ale potom začal poslouchat trochu jiné desky a dostal se do místní skupiny, která hrála skiffle. Otec nenutil Allana k jazzu, naopak, když zjistil, že syn se pod dojmem prvních zkoušek s kapelou začíná o nástroj zajímat víc, tak mu začal vysvětlovat i základy hudební teorie a shánět další nahrávky. "Tehdy jsem například zjistil," vzpomíná Holdsworth, "že prázdné struny jsou při hraní stupnic překážkou. A tak jsem rychle zabrousil do jednotlivých poloh a poprvé jsem poznal jednoznačnou výhodu kytary oproti klavíru a dalším nástrojům. Stačilo se naučit typové stupnice, a pak jenom posouvat ruku."
V té době začíná poslouchat Bennyho Goodmana, kde si oblíbil Charlieho Christiana: "Rychle mi zalezl pod kůži. Ale po čase jsem zjistil, že bych potřeboval něco volnějšího." Tehdy objevil nahrávky Django Reinhardta a uvědomil si zvuk elektrické kytary. "Uvědomil jsem si, že bych chtěl elektrickou kytaru. To byl ale problém; a tak jsem nejdříve dostal Hofnera, byl to myslím President, a až za nějaký čas se dostalo i na snímač. A první zesilovač mi postavil otec."
Po Reinhardtovi ho z hlediska výstavby skladby velmi ovlivnil John Coltrane. V rychlém sledu pak následovaly další osobnosti: Joe Pass, Tal Farlow, Barney Kessell a Jimmy Raney. Ten patří k jeho oblíbencům i dnes: "Raneyho nahrávky mi jako teenagerovi přišly velmi přehledné. Catch Me Joea Passe byla např. taková rozházená, ale Raneyho deska In Three Attitudes byla mou nejcennější nahrávkou. O to víc mě mrzí, že jsem ji při stěhování do Ameriky někde ztratil. Pořád zkouším tu desku někde najít, vyštrachat, obvolával jsem i obchody a tak, ale marný. Už jenom pro to úžasný sólo v So in Love bych ji chtěl sehnat."
Z dalších vlivů, podle kterých se utvářela Holdsworthova osobnost, můžeme jmenovat Erica Claptona, Jima Halla a Wese Montgomeryho: "Jim Hall má skvělé vedení sólové linky a Montgomery nemá chybu, např. v Missile Blues." Když už jsme u těch jmen a osobností, tak ještě uveďme, že z novodobějších kytaristů si velice váží Johna McLaughlina, Johna Scofielda, Scotta Hendersona a Pata Methenyho: "Kytarista musí mít vlastní identitu. Podle toho jsem se vždycky řídil."
Po prvních pokusech s místními kapelami, kde hrál i na housle, začal hrát se skupinou Igginbottom, se kterou roku 1969 natočil svou první nahrávku. Se saxofonistou Rayem Warleighem rozjel také pár vystoupení, ale první důležitý zlom přišel v okamžiku, kdy se přestěhoval do Londýna a vstoupil k Nucleus, což byla skupina trumpetisty Iana Carra, která svůj repertoár postavila na fúzi jazzu a rocku. Holdsworth zde nastoupil na post, na kterém před ním byli Bernie Holland a zejména Chris Spedding. Svého úkolu se ale zhostil dobře, což je znát na původním vydání LP Belladonna. Po Londýně se v kuloárech začalo mluvit o mladém talentu, ale tyto řeči nabyly na síle teprve poté, co se Allan stal členem prestižního rockového sdružení Tempest. Tuto kapelu, která se na prvním albu prokázala svým hardrockovým cítěním, tvořili vedle Allana už samé známé osobnosti, což nejvíce napovídá o vzrůstajícím věhlasu tohoto kytaristy: fenomenální Mark Clarke (bg) a Jon Hiseman (dr) (oba z Colosseum) a zpěvák Paul Williams (od Juicy Lucy). Hiseman se ale nevzdával svého snu obnovit Colosseum (po další desce s jiným kytaristou se mu to nakonec podařilo) a o Holdswortha se začalo zajímat stále více lidí, takže zákonitě došlo k jejich odloučení.
Výrazný skok v Allanově kariéře znamenalo setkání s Tonym Williamsem, výrazným bubeníkem Milese Davise. Ten po prvních nahrávkách dal dohromady velmi silnou skupinu, v podstatě superskupinu první generace jazz rocku, kterou vedle něj tvořil John McLaughlin, legendární Jack Bruce (bg) a Larry Young (key). Po několika personálních přesunech to byl právě devětadvacetiletý Holdsworth, který se ujal McLaughlinova postu, a nutno říci, že velmi dobře. Výsledná alba (již pod hlavičkou New Lifetime) jsou rockovější a Allana proslavila natolik, že nyní mu v další cestě prakticky už nic nebránilo.
Ještě slavnější kapelou, která se stala jeho další zastávkou, byli Soft Machine, původně progresívní skupina se silným experimentátorským podtextem, která se postupně dostala k jazz rocku. Allan ale tehdy chytil takové tempo, že vedle stále se rozšiřující studiové činnosti v rámci jeho hostování a vlastní koncertní činnosti Soft Machine začal pomýšlet i na sólovou dráhu. Výsledkem bylo LP Velvet Darkness, které svou fúzí přímo předznamenávalo, jakou cestou se budou ubírat další nahrávky. Na ty si ale jeho pomalu se rozšiřující fanouškovská základna musela dost dlouho počkat (až do roku 1983), protože v následujících letech neměl Allan (aspoň podle svých slov) ani jeden den oddychu. Není divu.
Po odchodu od Soft Machine se stal členem původně avantgardní, v době příchodu Allana již k jazz rocku silně inklinující, skupiny Gong, se kterou natočil několik zajímavých alb. V této době se skupina jmenuje vlastně Pierre Moerlen's Gong. Během své činnosti s tímto sdružením (často přerušujícím svou činnost) rozjel Holdsworth spolupráci s fenomenálním houslistou Jean-Luc Pontym a stal se členem sólového projektu Billa Bruforda, jednoho z nejtechničtějších světových bubeníků. Spolu s nimi tam byli i Dave Stewart (key), Jeff Berlin (bg) a Annette Peacock (voc). Nahrávky s touto sestavou považuji za jedny z Holdswortových nejlepších počinů, ne-li vůbec nejlepších. Výborná souhra, kompaktnost projevu, žádná vypočítavá přetechnizovanost a těžkopádnost, alba se poslouchají velmi lehce.
Ač se to zdá prakticky nemožné, v této době začal Allan spolupracovat i s další superskupinou, britskými U. K., kde se sešel opět s Billem Brufordem, Johnem Wettonem (bg, voc) a multiinstrumentalistou Eddiem Jobsonem (key, housle, známý ze svého působení u Jethro Tull, Roxy Music, Zinc, hrál také s Curved Air). Stejnojmenné debutové album skupiny je dodnes velmi ceněné, spolu s další Holdswortovou iniciativou, skupinou I. O. U., ho považuji za jeden z vrcholů jeho kytarového feelingu.
Po řadě dalších spolupracích a členství v kapelách (užší bylo např. spojení s Gordonem Beckem) rozjel Allan prakticky již svůj sólový projekt, I. O. U., ve kterém se sešel s některými ze svých budoucích dlouholetých spolupracovníků, Paulem Williamsem (voc), Paulem Carmichaelem (bg) a Garym Husbandem (dr). Výsledné LP bylo velmi dobře přijato a Holdsworth si vzpomněl na svůj sen zkusit vydávat alba pod svým jménem. Na realizaci projektu si vybral Williamse a Jacka Bruceho na zpěvy, Chada Wackermana na bicí (další z jeho dlouhodobých kolegů) a Jeffa Berlina (bg). Deska může skvěle posloužit jako čítanková ukázka souhry kvarteta, nemluvě o dalším LP, které v podstatě etablovalo jeho sólové snahy. Metal Fatigue je ideálním albem pro všechny, kdo chtějí poznat Allanovu kytaru. I ostatní členové týmu, Williams a Paul Korda (voc), Jimmy Johnson a Gary Willis (bg), Mac Hine a Gary Husband (dr) a Alan Pasqua (key), se nedali zahanbit a vzniklou velice dravou a energickou desku můžeme právem řadit do zlatého fondu kytarové hudby. Zvláštní je, že Allan sám tímto albem opovrhuje... "Vůbec neposlouchám své starší nahrávky. Připadá mi to z mého současného pohledu hrozně primitivní. Žiju pro to, co dělám teď. Možná, že jsem příliš sebekritický, ale je to můj způsob uvažování."
Na dalších albech předvedl kytarové veřejnosti možnosti midi kontroleru SynthAxe, což mu přes veškerý přínos přece jenom značně zmenšilo fanouškovskou základnu, ale většího ohlasu si vysloužil alby Hard Hat Area s Husbandem, Steve Huntem (key) a Skuli Sverrissonem (bg) a zejména The Sixteen Men of Tain a All Night Wrong. The Sixteen... s Davidem Carpenterem (i na kontrabas), Garym Novakem (dr) a hosty je typickou ukázkou jeho širokého pojetí improvizace a All... je předvedení všech jeho deviz naživo. Pokud ji někde uvidíte (a to bych se divil), tak neváhejte. Čítankový příklad souhry tria (Chad Wackerman na bicí a Jimmy Johnson na baskytaru). A ještě, než přejdeme k jeho nástrojům, uveďme si jednu jeho myšlenku: "Improvizaci se nedá naučit. Můžete do sebe nacpat všechny možné stupnice a hrát podle všech pravidel, ale není to ono. A pak se těsně před vystoupením dovíte, že vás opustila přítelkyně, a vy vypálíte taková sóla, že si všichni sednou na prdel."
V současné době žije se svou manželkou Clair a třemi dětmi (Louise, Sam, Emily) na jihu Kalifornie, rád jezdí na kole, popíjí pivo a nejvíc času tráví ve svém nahrávacím studiu The Brewery.
Allan ze své rozsáhlé sbírky nástrojů nejvíce používá kytary Ibanez a Carvin. Obě firmy mají ve svém katalogu jeho signature modely. V případě Ibanez se jedná už o trochu starší nástroje řady AH, které mají tělo z lípy, hmatník z ebenu, jednodílný krk a na 21. pražci je ve vykládání Holdsworthův podpis. Přes svůj tvar, podobný k stratocasteru, nemá upínací kolík k řemenu na horním konci výřezu, ale na místě spojení krku s korpusem: "Strat příliš moc visí, tohle upnutí mi víc připadalo jako Gibson SG. A protože mám raději kytaru víc nahoře, lépe se tak na ni hraje." Model AH10 je osazen jedním snímačem (u kobylky), AH20 má snímače dva (v obou případech humbuckingy AH Special).
Ve spolupráci s firmou Carvin vytvořil Holdsworth v podstatě dvě základní řady, H s modely H1 a H2 a řadu HF Fat Boy s modely HF1 a HF2. Všechny jsou z olše (HF2 má vrchní desku z javoru), řada HF má širší korpus (2,38''), mají 24 pražců a jsou osazeny humbuckingy Holdsworth H-22 (H1 a HF1 jedním, H2 a HF2 dvěma): "Tyhle pololuby mají neuvěřitelný design a naprosto neopakovatelný tón."
Během své kariéry hrál Allan na celou řadu dalších kytar, z nichž ho nejvíce zaujaly fender stratocastery a gibsony SG: "Když jsem si jako malej kluk jednou půjčil strata, tak mě to ohromilo. Najednou jsem zněl jako Hank Marvin, a to byl jeden z mých velkých vzorů. Tak jsem si pracně na svůj první strat našetřil a hrál jsem na něj asi půl roku, když se mi dostal do rukou gibson SG. A tyhle nástroje mi prostě učarovaly. 'Esgéčka' jsou přes všechny moje kytary těmi nejlepšími nástroji, na které jsem kdy hrál. Byl jsem jimi tak nadšen, že jsem později prodal všechny své straty jenom proto, abych se jimi mohl zásobit. Oslovují mě nejen zvukem, ale i vzhledem. Ale po nějakém čase jsem zjistil, že v celkovém harmonickém rozpětí mi tam přece jenom chybí ty vysoké, cinkavé zvuky. Jenže mi zase neseděly ty singly, hlavně jejich brum a přílišná agresivita. A tak jsem nakonec zvolil to, že jsem zase nakoupil straty a nechal na ně instalovat humbuckery, vždy dva, jeden ke krku a jeden ke kobylce. Většinou to byly PAF ze starých třísnímačových customů, kde mi ten prostřední připadal úplně zbytečný. Po nějakém čase jsem tam ale, na doporučení ostatních, nechal přidrátovat Seymour Duncany 59. No a ty nemají chybu. Všechny PAF jsem prodal."
Holdsworth se ke Gibsonům SG často vrací, rád si ale zahraje i na další modely, jako např. na řady ES, zejména ES-335 (byla jeho hlavní kytarou v období členství u Tempest). Jednu dobu preferoval charvely, hodně se zabýval i steinbergery: "Nechal jsem si postavit pár modelů od Neda Steinbergera a byl jsem unesen tou anonymitou nástroje a tónu. Ten nástroj nemá za sebou žádnou historii, jako např. Gibson či Fender, ten teprve čeká, jakou tvář mu vtisknete, a to je právě na vás."
Přes všechny tyto kytary a signature modely Allan nejvíce proslul svými novátorskými experimenty s MIDI kontrolerem SynthAxe. Jde o výrobek (v tomto případě ani nelze mluvit o kytaře jako takové), kde dvěma sadami strun, hmatníkovými a spouštěcími, vytváříte tón, který můžete přes MIDI prohnat syntezátorem. Allan jeho kouzlu tak propadl, že jako jeden z mála dokázal využít jeho schopnosti, a to do té míry, že v letech 1989 až 1994 vedl žebříčky ankety časopisu Guitar Player v kategorii Nejlepší hráč na kytarové syntezátory. "V osmdesátých letech jsem experimentoval s novými zvuky ve spojení se syntezátory Roland a tehdy mě na SynthAxe upozornil Tom Mulhern z Guitar Playeru. Pravdou je, že si na ten nástroj musíte nejdříve zvyknout a zapomenout přitom na dost věcí, které jste si osvojili na kytaře. Už jenom to stejnoměrné rozložení políček na hmatníku. Když jsem si ji poprvé pověsil na krk, připadal jsem si, jako bych si nasadil vesmírný skafandr a letěl do úplně jiného světa."
Holdsworth aplikoval tento nástroj na některých svých nahrávkách (např. Atavachron) a realizoval s ním také řadu předváděček: "Kytaristé tento nástroj moc neberou. Vlastně ho nechápou, jde o to, že v něm stále mylně vidí kytaru jako takovou. Pamatuji si, že jsem SynthAxe předváděl na jednom semináři v Kalifornii a jeden z posluchačů se přihlásil a zeptal se mě, jestli to umí zvuk jako Fender Stratocaster a zda se na tom dá hrát blues! No to pak máte chuť vzít ten nástroj a omlátit ho tomu chlapovi o hlavu."
Z aparátů nejvíce preferuje Mesa/Boogie, zejména Dual Rectifier a bedny Marshall. Nebyl by to ale Holdsworth, aby se neupnul na poslední dobou velmi módní digitální aparáty a modelery: "Když jsem byl v Japonsku, tak mi v Yamaze předvedli sérii DG, a bylo to něco úžasnýho. Většina modelerů se dnes honosí tím, že jejich předností je napodobit zvuk třeba Voxe AC-30 nebo jiných klasických aparátů, ale tahle snaha je mi k smíchu. Ten vývojář od Yamahy mi řekl, že jejich hlavním cílem je vedle těchto serepetiček osobitý zvuk, který by padl každému kytaristovi podle jeho představ, ne nutit ho do předem nastavených pozic." Allan si oblíbil zejména komba řady DG, a to: DG100-212, stowattové kombo s dvěma 12" Celestiony Vintage a třema modely reverbu včetně unikátního modelingu páskového echa a DG80-112, osmdesátiwattové kombo s jedním 12" Celestionem, které ještě navíc propojuje s další bednou, DG S112.
Diskografie:
A) Allan Holdsworth + Nucleus:
Belladona (1972/1990/2003, Vertigo/Line/Universal)
B) Allan Holdsworth + Tempest:
Tempest (1973, Island/Bronze)
C) Allan Holdsworth + Tony Williams (New Lifetime):
Believe it (1975, Columbia)
Million Dollar Legs (1976, Columbia)
D) Allan Holdsworth + Soft Machine:
Bundless (1975/1990, Harvest/EMI/See for Miles)
Land of Cockayne (1981/1996, EMI/One Way)
E) Allan Holdsworth + Gong:
Gazeuse! (1976, live, Virgin)
Expresso (1976, Virgin)
Expresso II (1978, Arista)
Time is the Key (1979, Arista)
Wingful of Eyes (1986, Virgin)
F) Allan Holdsworth + Jean-Luc Ponty:
Enigmatic Ocean (1977, Atlantic)
Individual Choice (1983, Atlantic)
G) Allan Holdsworth + Bill Bruford:
Feels Good to Me (1977, EG)
One of a Kind (1979, Polydor)
Hell's Bell's (1980, spíše EP, EG)
H) Allan Holdsworth sólově:
Velvet Darkness (1976/1977/1990/1994/1997, Columbia/CTI/King/Epic)
Road Games (1983/2001, Warner Brothers/Gnarly Geezer)
Metal Fatigue (1985, Enigma/FNAC/Cream/Intima)
Atavachron (1986, Enigma/FNAC/Cream)
Sand (1987, Relativity/Victor/Restless/FNAC/Cream)
Secrets (1989, Intima/Cream)
Wardenclyffe Tower (1992, na CD je o tři skladby víc, Restless/FNAC/Cream)
Hard Hat Area (1993/1994, Restless/WMD/Polydor/FNAC)
None Too Soon (1996, Polydor/Verve/Restless)
The Sixteen Men of Tain (1999/2000, speciální vydání roku 2003 u Globe Music Media Arts, Polydor/Gnarly Geezer)
Flat Tire: Music for a Non-Existent Movie (2001, Megazoidal)
All Night Wrong (2002/2003, live, Sony/Favored Nations)
I) Allan Holdsworth + U. K.:
U. K. (1978/1988, EG/Polydor)
J) Allan Holdsworth + Gordon Beck:
Sunbird (1979, JMS)
The Things You See (1980, JMS)
With a Heart in My Song (1988, JMS/Gramavision)
Dreams (1989, JMS)
K) Allan Holdsworth + I. O. U.:
I. O. U. (1982/1985, Enigma/FNAC/Luna Crack/Cream/Intima)
I. O. U. Live (1997, live, též na videu Tokyo Dream, Pyramid/Cleopatra)
L) Další významné spolupráce a výrazná hostování:
- s Krokus - Change of Adress (1986, ve skladbě Long Way from Home)
- s Johnem Wettonem - King's Road (1987)
- se Stanleym Clarkem - If This Bass Could Only Talk (ve skladbě Stories to Tell, 1988)
- se Stu Hammem - Radio Free Albemuth (1988)
- s Jackem Brucem - A Question of Time (1989)
- na proj. Guitar's Practising Musicians - Play That Funky Music (1989)
- s Frankem Gambalem - Truth in Shredding (1990), Resident Aliens: Live Bootlegs (2001)
- s Level 42 - Guarenteed (1991)
- s Jeffem Watsonem - Lone Ranger (1992)
- na projektu Come Together - Guitar Tribute to The Beatles (1993, Michelle, NYC)
- na projektu Gongzilla - Suffer (1995)
- s Gorky Park - Stare (1996, ve skladbě Don't Make Me Stay)
- na projektu Guitar Zone - Guitar Zone (1998)
- na projektu Soft Works - Abracadabra (2003)
... a nezapomeňme ani na jeho videa, jako např. Tokyo Dream (1984), Frankfurt Jazz Festival (1986), vyhledávané REH Instructional (1992), Live at the Galaxy Theatre (2000) včetně demonstračních ukázek některých novinek, jako např. SynthAxe (Rockschool), Roland VG8 (N.A.M.M. Show Anaheim) atd.
