přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Robbie Krieger

30.6.2002 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Robbie Krieger - kytarový velikán 103

Robbie Krieger - kytarový velikán 103

"Byl to John Densmore, kdo mi řekl, abych vstoupil k The Doors. Tehdy jsem hrál v různých kapelách, ale když jsem dostal tuhle nabídku, věděl jsem, že tam mají bláznivého chlapa, Jima Morrisona, který chtěl zpívat sólově. Moc to neuměl, ale byl do této představy tak zažraný, že to furt zkoušel a za měsíc se hodně slušně vypracoval. A tak jsme dali první zkoušku, no... a bylo to."
Vždy tak trochu přehlížený kytarista, který na konci šedesátých let a přelomu 60. a 70. let stál většinou ve stínu hlavního protagonisty The Doors, Jima Morrisona, ale přesto velmi důležitá postava této nadmíru kontraverzní kapely. Stačí si jen uvědomit, že Light My Fire, největší, světově proslulý hit skupiny, napsal z větší části právě Robbie Krieger.

Jistě, když už mluvíme o této slavné skladbě, tak úvodní intro je Manzarekova záležitost, ale Krieger se na mnoha slavných hitech této skupiny podílel víc, než se obecně předpokládá. A to i včetně textů... Ano, přirozeným frontmanem kapely byl jistě Jim Morrison, charismatická postava, která svou genialitou a nespornou silou osobnosti fascinovala (a dodnes fascinuje) celé generace fanoušků. Přesto je nutné si uvědomit, že The Doors byli (aspoň ze začátku) kompaktní kapelou, kde každý článek měl svou nezastupitelnou roli.
Robert Alan Krieger se narodil 8. ledna 1946 v Los Angeles. Úplně první nahrávkou, kterou si pamatuje, je Peter And The Wolf: "Bylo mi sedm let," vzpomíná Krieger, "když jsem tuhle desku neopatrností rozbil. A potom jsem začal poslouchat jinou muziku, hlavně rock and roll. Byl to například Fats Domino, samozřejmě Elvis, hodně se mi líbili The Platters..."
Robbie začal hrát v podstatě až ve čtrnácti letech. Sice již v deseti letech začal docházet na lekce trubky, ale tento nástroj ho vůbec nechytil. "Doma se hodně poslouchala klasická hudba, otec měl také rád pochodovou muziku, domem pořád zněly nějaké marše. Ale také jsme měli doma klavír a ten mě dost přitahoval." Robbie se dokonce začal učit hrát na klavír, zkoušel si zahrát některé bluesové a rhythm and bluesové věci, které poslouchal, ale to mu také nijak zvlášť nešlo. Ani u rodičů se nesetkal s přílišným pochopením k této muzice: "Ale nebyl tam nijaký zvláštní odpor. Jen to tak tiše tolerovali." V patnácti se poprvé dostal ke kytaře, ale tento nástroj ho pořádně uchvátil až v jeho sedmnácti letech. "Domů jsem ale kytaru nesměl přinést, v tomto případě byl ten rodičovský zákaz striktní. A tak jsem potají cvičil na akustiku jednoho mého kamaráda."
Rodiče samozřejmě nemohli přehlédnout synův zájem, a tak přece jenom došlo ke koupi prvního nástroje. Byla to mexická flamenco kytara a Robbie ji dostal k osmnáctinám: "Byl jsem hrozně rád. Do té doby mě hodně brali takoví kytaristé a skladatelé, jako Montoya nebo Segovia. Začal jsem brát i lekce flamenca..." Zájem o tento styl hry mu vydržel několik měsíců, ale potom se dostal k nahrávkám Paul Butterfield Blues Band a bylo rozhodnuto. "Uvědomil jsem si, že je tady hudba s obrovskou vnitřní silou. A od blues byl jen krůček k rocku na jedné straně a k folku na straně druhé."
Robbie se o kytaru začal zajímat ještě intenzivněji. Vedle blues a rocku začal poslouchat folk (zejména Joan Baezovou a Boba Dylana), zabrousil dokonce i do jazzových vod. Tento na první pohled stylový zmatek řešil zcela po svém - doboví pamětníci uvádějí, že ve svých improvizacích zpracovával všechno dohromady. "Jazz se mi líbil pro tu svobodu frázování. V blues byla zase duše a v rocku naléhavost. Folk zase stavěl na textech a bylo tam hodně melodie. Nechtěl jsem zabřednout jenom do jednoho stylu, nechtěl jsem být ničím omezován." Během velmi krátké doby si osvojil i hru bottleneckem. To byl koneckonců i jeden z důvodů, proč byl přijat k Doors (viz níže). Tehdy už studoval na UCLA (předtím byl rok na univerzitě v Santa Barbaře) a samozřejmě hrál v různých studentských seskupeních. Nejvýznamnější byla skupina Psychedelic Rangers, kde se setkal s bubeníkem Johnem Densmorem. A byl to právě Densmore, který řekl Morrisonovi, že zná dobrého kytaristu a že by si ho mohl poslechnout. Na jednom z jejich následujících setkání si Robbie zapojil kytaru a bottleneckem zahrál pár tónů, což Jima nadchlo tak, že nechtěl spolupracovat s jiným kytaristou, než s Robbiem. Zbytek kapely - Densmore a klávesák Ray Manzarek byli stejného názoru, a tak roku 1965 vzniklo kvarteto Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore, které během velmi krátké doby pod názvem The Doors doslova šokovalo celou Ameriku a posléze i celý svět. V tomto okamžiku se ale hodí připomenout si počátky této kapely.
Roku 1964 se v rhythm and bluesové skupině Rick And The Ravens potkali klávesista Ray Manzarek (Raymond Daniel Manzarek, narozen 12. 2. 1939) a zpěvák, textař a básník v jedné osobě, Jim Morrison (James Douglas Morrison, narozen 8. 12. 1943, zemřel 3. 7. 1971), který od Manzareka dostal lano na základě předvedení skladby Moonlight Drive. V sestavě, kde ještě působili dva Manzarekovi bratři, ale scházel bubeník. Stal se jím John Densmore (John Paul Densmore, narozen 1. 12. 1944), Jimův spolužák. Ke kapele se tehdy ještě připojila baskytaristka, ale dnes už si její jméno nikdo nepamatuje. Rick And The Ravens se odebrali do studia World Pacific, aby natočili několik skladeb. Výsledkem bylo demo, s kterým obcházeli gramofonové společnosti ve snaze na sebe upozornit. Nikdo je ale tehdy nechtěl a na základě tohoto neúspěchu od nich odešli jak oba Manzarekovi bratři, tak i baskytaristka. Trio Morrison, Manzarek a Densmore se ale nevzdávalo a hrálo, skládalo a cvičilo dál. Došlo i na změnu názvu, kdy pojmenování The Doors navrhl a prosadil Morrison na základě četby Doors Of Perception Aldouse Huxleyho. A právě tehdy k nim nastoupil Robbie Krieger: "Ani nevím, proč jsem to tehdy udělal. Možná proto, že z těch tří sálalo obrovské nadšení něco dělat a někam to dotáhnout..."
Skupina začala v novém obsazení intenzívně zkoušet a stále nepřestávala hledat baskytaristu. Po mnoha sessionech s různými uchazeči, kteří se dostavili na inzerát, se rozhodli, že se bez tohoto nástroje prostě obejdou! Podle pamětníků prý s baskytarou zněli příliš hutně: "... něco jako Rolling Stones, ale to zase neodpovídalo Jimovým představám o rozevlátosti jeho myšlenek." The Doors se tak zařadili k těm nemnoha skupinám, v jejichž sestavě baskytarista zkrátka nebyl. Na koncertech basovou linku obstarával Manzarek na svých klávesách a pro nahrávání si v některých případech najímali studiové muzikanty. Z těch výraznějších a stálejších si můžeme uvést například Douglase Lubahna (od Clear Light), Kerryho Magnesse, Leroye Vinegara a později Jerryho Scheffa.
Doors začali vystupovat po místních scénách, získali stálejší angažmá v některých prestižních klubech, jako např. Whisky-A-Go-Go. Po předvedení velmi šokující, oidipovsky zaměřené skladby The End přitáhli pozornost médií, fanoušků a posléze i gramofonové firmy Elektra Records, která s nimi podepsala smlouvu. Hned první LP se setkalo s tak obrovským ohlasem, že ho dnes můžeme zařadit k těm nejúspěšnějším rockovým debutům druhé poloviny šedesátých let. Album v podstatě definovalo jejich styl a přineslo pro ně velmi typickou fúzi rockové naléhavosti, bluesového feelingu, rhythm and bluesových prvků a netradiční, šokující a mnohdy i svou obrazností překvapující poezie. Pilotní skladbou byla jednoznačně Light My Fire, která se stala megahitem. Do dobových anket vstoupila rovnou z první příčky a můžeme říci, že s úspěchem snesla i srovnání nejtěžší - totiž prověrku časem. I dnes nalézáme tuto skladbu nejen v playlistech mnoha skupin a na různých kompilacích, které uvádějí nejznámější tituly druhé poloviny šedesátých let, ale i v originále v jukeboxech. Je totiž velmi zajímavé vidět v rockových klubech některé teenagery, kteří jsou fanoušky Nirvany, jak si vedle Kurta Cobaina pouští "jedním dechem" i právě tuto skladbu. Sebezničující paralela se zde přímo nabízí...
Středobodem Doors se stal Morrison, ale skupina zatím pořád působila kompaktně. I druhé LP, Strange Days, bylo velmi dobře natočené, třetím LP se prosazují i v Anglii a tím i v dalších zemích. To už mají další hit, Hello I Love You. V tomto období je ale kapela vnitřně narušena a to zejména velmi extravagantním životním stylem Jima Morrisona, který vedle obrovské spotřeby alkoholu zahrnoval i stále těžší závislost na drogách. Došlo i k problémům s policií, následovala soudní jednání, všechno bylo hnáno až na samý kraj snesitelnosti. Koneckonců, stačí se podívat na výborný film Olivera Stonea.
Přes všechny tyto problémy následující LP Morrison Hotel obsahuje hodně silného materiálu, většina fanoušků skupiny ho řadí dokonce k prvnímu albu. Po natočení live desky Doors vydali L. A. Woman, vynikající desku, která ale byla už labutí písní skupiny. Osobně mám toto LP spolu s prvním nejraději. Je plné naléhavosti a skupina zní velmi konsolidovaně (viz např.: Riders On The Storm či Love Her Madly). Přesto už v době realizace tohoto alba došlo k tomu, že Morrison se rozhodl dát pouze a jenom na cestu poezie a filmu a přesídlil do Paříže. Zbytek kapely jel zatím dál, ale všechny zaskočila zpráva o Morrisonově smrti. Dodnes kolují o jeho smrti různé divoké historky, z nichž vedle zvěstí, že smrt byla pouze inscenována, je asi nejhouževnatější ta, která uvádí, že Morrison vlastně zemřel na předávkování v jednom nočním klubu a jeho tělo bylo potají převezeno do bytu jeho manželky Pam a tam dáno do vany, aby se zamlžily příčiny skonu. Kdo ví... Pravdou je, že jeho hrob na Pere Lachaise se stal poutním místem, z čehož správa hřbitova není moc nadšena, protože okolí hrobu je tak znečištěno jak různými projevy vandalství, tak i častými graffiti.
Zbytek skupiny se ale nehodlal vzdát a vyprodukoval dvě LP, Other Voices a Full Circle, kde se o pěvecké party podělili Manzarek a Krieger. Výsledek není tak zcela špatný, ale... Morrison a jeho vize tam prostě chyběli. Proto se trio po oficiálním rozpadu skupiny v prosinci 1972 ještě jednou pokusilo o návrat vytvořením hudebního podkladu pod verše, které Morrison natočil během natáčení jejich posledního alba. Výsledek, An American Prayer, působí přes jakkoli uznávanou hodnotu Jimových veršů tak trochu podivně a násilně. S větším úspěchem se setkala různá vydání záznamů z živých koncertů, renesanci zájmu o The Doors můžeme zaznamenat až nástupem 90. let, zejména díky námi již vzpomínaného filmu Olivera Stonea The Doors.
Robbie viděl, že Doors už nemají co říct a tak se rozhodl zkusit to po vlastní ose. Spolu s Johnem Densmorem nejdřív působili jako producenti, ale brzy se jim zastesklo po živém hraní, a tak spolu založili kapelu The Butts Band, se kterou vydali dvě alba, nijak zvlášť úspěšná. Daleko výraznějšími se staly jeho sólové počiny. Roku 1977 se svou jazz-rockově orientovanou formací Robbie Krieger & Friends vydal stejnojmenné album, na kterém se podílel i John Densmore. Ještě lepší ohlas mělo LP Versions, kde se objevil vedle Densmorea i Manzarek. Deska je plná velmi zajímavých instrumentálních čísel, která odrážejí Kriegerovu zálibu v syntéze blues, rocku, jazzu, melodických linek a také i flamenca. Osobně se mi nejvíce líbí The Crystal Ship, stará klasika Doors, kterou Krieger s Densmorem a Manzarekem přetvořili do reggae. Další zajímavou skladbou je Underwater Fall a příjemně překvapí předělávka od autorské dvojice Rolling Stones, Micka Jaggera a Keitha Richardse, Street Fighting Man.
Další LP ještě více zdůrazňuje fakt, že Krieger je jedním z nejvíce podceňovaných kytaristů vůbec. Je to znát zejména v oblasti tvorby. Album je plné instrumentálek, najdeme tam i skladby, které měly být součástí filmového projektu. Kriegerova kytara je plná ohně, spolu s ním podávají výborný výkon i jeho kolegové, baskytarista Arthur Barrow a bubeník Bruce Gary. A samozřejmě, ani zde nesmí chybět staré skladby Doors - Wild Child a You're Lost Little Girl. Zvláště ta druhá obsahuje velmi dobrou kytarovou práci.
Po live albu a souhrnném vydání Versions/Robby Krieger vyšla Robbiemu roku 2000 velmi výrazná sólová deska Cinematix. Do studia si vedle svých stálých členů, Barrowa a Garyho, pozval Billyho Cobhama (bicí) a Edgara Wintera (sax), na albu se podílí celá řada muzikantů, s kterými hrál v předešlých obdobích. Deska pokračuje v Kriegerově trendu míchat dohromady více podnětů, což se mu zde daří s ještě větší jistotou, než na albech minulých. Znovu a znovu tak ukazuje kytarovému světu, že Doors nebyli jen Morrison a tři další hudebníci, ale že to byla skupina velmi výrazných osobností, kteří mají dodnes co říct.
Zmiňme se ještě krátce o aktivitách ostatních zbývajících členů The Doors. Pokud nepočítáme občasná setkání tria Krieger, Manzarek a Densmore, tak Ray se dobře uvedl svými sólovými alby, kde za zmínku rozhodně stojí jeho verze klasické Carminy Burany (Carmina Burana, 1983, A&M). Na konci sedmdesátých let zformoval svou skupinu, The Nite City, ale jejich alba, která se snažila o dobovou new wave, v podstatě zapadla. V současné době působí i jako producent (např. u Echo & The Bunnymen). Densmore po členství v Butts Band se většinou účastní na projektech Kriegera, sólově nic výrazného nepodnikl.
Zatím nejposlednější významnější zprávou je to, že v září 2001 vyšel na DVD u Image Entertainment velmi zdařilý záznam ze sessionu, kde se opět sešlo trio Krieger, Manzarek, Densmore a za mikrofonem se vystřídali např. Travis Meeks od Days Of The New, Scott Stapp od Creed, Ian Astbury od The Cult, Scott Weiland od Stone Temple Pilots a Pat Monohan od The Train. DVD obsahuje dva bonusy, ve kterých část The Cult předvedla své pojetí Wild Child a Creed zahráli Riders On The Storm.
Robbie hrál na celou řadu kytar, nejraději měl ale Gibsony SG: "Neměl jsem ale jenom ty červené, jednu dobu jsem hrál i na bílého Gibsona SG/Les Paul Standard." Jednalo se o verzi se třemi humbuckery a stranovým vibratem, dočasnou verzí Bigsby tremola (vibrapákou se komíhalo do strany, ne horizontálně jako obvykle). Vedle "esgéček" si také velmi oblíbil řadu Gibsonů ES355. Můžeme je slyšet např. na jeho zatím posledním LP Cinematix. Má celkem tři a to ročníky '61, '64 a '67. Firma Gibson mu dokonce postavila jeden Custom model. Nevyhýbá se ani ostatním kytarám, na Idolatry z posledního LP hraje např. na Fendera Stratocastera. Přesto jeho hlavními nástroji zůstávají i v současné době Gibsony SG: "Už v polovině šedesátých let jsem prostě tak nějak poznal, že při mém nadšení pro různé styly hudby mi esgéčko sedí nejvíc. Mohl jsem tak hrát jazz, psychedelii, blues, rock, prostě co mě zrovna napadlo a nemusel jsem přitom měnit kytaru."
Z celé nepřehledné řady aparátů vyčnívají zejména komba a to Vox a Fender, z nich pak Vox AC-30 a Fender Hot Rod DeVille 2 x 12". Efektů vyzkoušel také hodně, ovšem žádný se pro něj nestal na delší dobu výrazně charakteristickým. Posledních několik let ale používá multiefekt Boss ME-10.


Diskografie
A) Robbie Krieger + Doors (1) (včetně post-morrisonovské éry a pozdějších vydání). Bez kompilací (2) a souhrnných remasterovaných vydání (3):

(1) řadové desky včetně live:
Doors
(1967, Elektra/Dunhill)
Strange Days (1967, Elektra/Dunhill/Warner Brothers)
Waiting For The Sun (1968, Elektra/Dunhill/Warner Brothers)
Soft Parade (1969, Elektra/Warner Brothers)
Morrison Hotel (1970, Elektra/Warner Brothers)
Absolutely Live (1970, 2LP, live, Elektra)
L. A. Woman (1971, Elektra/Dunhill/Warner Brothers)
Other Voices (1971, Elektra)
Full Circle (1972, Elektra)
American Prayer (1978, Elektra/Warner Brothers)
Alive, She Cried (1983, live z let 1968 - 1970, Elektra)
Live At The Hollywood Bowl (1987, miniLP, live, Elektra)
Soundtrack - The Doors An Oliver Stone Film (1991, WEA)
Live In Detroit (2001)
Live In Hollywood (2001)
Live In The Aquarius Theatre (2001)
Bright Midnight: Live In America (2002)
(2) výběr z kompilací (včetně rarit):
Doors 13
(1970, Elektra)
Weird Scenes Inside The Gold Mine (1972, 2LP, Elektra)
The Best Of Doors (1973, kvadrofonní, Elektra/Warner Brothers)
Star Collection Volume 1, Volume 2 (1975)
Greatest Hits (1980, Elektra)
Classics (1985, Elektra)
The Best Of The Doors (1985, 2LP, kompilace z let 1967 - 1971, WEA)
Break On Through (1988, Elektra)
Light My Fire (1988, rarita, vydáno v tehdejším SSSR!)
In Concert (1991, live z let 1968 - 1970, Elektra/Warner Brothers)
Doors Live (1991, 2CD, live kompilace, WEA)
History Of The Doors/Collection Vol. 1, Vol. 2 (1991, 3CD)
Greatest Hits (1996, Elektra/Warner Brothers)
Doors Box Set (1997, 4CD, včetně nevydaného materiálu, WEA)
Complete Studio Recordings (1999)
Essential Rarities (2000)
Best Of The Doors (2000, Import)
Greatest Hits (2001, WEA)
Very Best Of The Doors (2001)
(3) souhrnná, vydařená remasterovaná vydání:
Doors/Strange Days (1975)
Doors/Waiting For The Sun (1982)
Morrison Hotel/L. A. Woman (1982)
Soft Parade/American Prayer (1984)

B) Robbie Krieger + The Butts Band (včetně kompilace):
Butts Band
(1974, Blue Thumb)
Hear & Now (1975, Blue Thumb)
Complete Recordings (1996, kompilace, Blue Thumb)

C) Robbie Krieger sólově:
Robbie Krieger & Friends (1977/1991, Blue Note/World Pacific/Capitol)
Versions (1983, Passport/Shanghai)
No Habla (1989/1990, IRS/Atlantic/Capitol)
Door Jams (1990/2001, bráno pouze jako EP, IRS/Capitol)
Robbie Krieger (1990/2001, bráno pouze jako EP, Cafe)
RKO Live! (1995, One Way)
Versions / Robby Krieger (1996, souhrnné remasterované vydání prvních dvou alb + bonus, One Way)
Cinematix (2000, Oglio)

D) Nejvýznamnější hostování a účasti na projektech:
- s Arthurem Barrowem - Eyebrow Razor (1996, Muffin)
- s Blue Oyster Cult - Extraterrestrial Live (1982, Columbia)
- na projektu s Thomasem Jeffersonem Kayem - Not Alone (1996, M. I. L Multimedia/Hudson Canyon)
- s Pearl Jam - Flashpoint Featuring Eddie With The Doors (1993, SRL)
- na projektu Guitar Speak - Guitar Speak (1988/1990/1993, IRS/MCA/Atlantic/Capitol/No Speak)
- na projektu Night Of The Guitar - Night Of The Guitar (1989/1990, IRS/Capitol)
- na projektu Tribute To Queen - Dragon Attack: A Tribute To Queen (1997, DeMuzik/D-Rock)
- na projektu The Music Of The Doors - Stoned Immaculate: The Music Of The Doors (2000. Elektra/Asylum)
- a připomeňme si ještě některá videa - Light My Fire (1968), In Europe (1968) a vynikající The Doors Collector's Set (tři kazety s filmy Dance On Fire, Live At The Hollywood Bowl a The Soft Parade), ze všech filmů si vedle námi již zmiňovaného uveďme ještě černobílý záznam z koncertu v Roundhouse Theatre London.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-103-Robbie-Krieger~30~cerven~2002/

Komentáře

celkový počet: 7

tom  chyba
Autor  přečtěte si nejdříve celý článek
Tom  re:
Autor  Re: re:
Tom  Re: Re: re:
Autor  Re: Re: Re: re:
hujer  Re: Re: Re: Re: re:

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.