přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraKytaroví velikáni - Kerry King

13.8.2005 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Kerry King

Kerry King

"Nevím, proč bych měl být v soukromí stejný jako na pódiu."
(Kerry King, Metal Hammer)


Kerry King? To je na první pohled nespoutaná energie, energie a zase energie. Pokud by ale jen tohle mělo být charakteristické pro zmíněného kytaristu, jehož skupina Slayer výrazně přispěla k definování thrash metalu a zařadila se tak po bok dalších tří gigantů s podobným odkazem vzhledem k vývoji stylu a dnes již klasiků tohoto žánru, Metallice, Anthrax a Megadeth, tak by po 23 letech činnosti jeho jméno rozhodně neměla takový zvuk. V Kingovi se totiž skrývá daleko víc než jen prvoplánová orientace na rychlé štěky a co nejbrutálnější sound...

Kerry King totiž patří mezi kytaristy, jejichž styl, který vedle brutálního nářezu nepostrádá náročné a velmi precizně zvládnuté technické finesy, je rozeznatelný i v tom poměrně velkém množství stylově stejně nebo podobně zaměřených muzikantů. Navíc tvoří spolu s Tomem Arayou a Jeffem Hannemanem jeden z nejsilnějších interpretačních a autorských týmů této odnože heavy metalu. I jeho zvuk je osobitý už jenom díky středům, kterým na rozdíl od většiny ostatních žánrově spřízněných kytaristů dává větší prostor. Jako typický příklad mohou posloužit vedle Reign in Blood zejména kytarové party ze South of Heaven, kde mimochodem jeho inspirace Black Sabbath je pravděpodobně nejvíce znatelná.
Poznamenejme ještě, že Slayer jako takoví jsou všeobecně hodně kontroverzní skupinou, vedle svého hudebního přístupu vešli v nechvalnou známost i svými názory, hodně otevřeně prezentovanými v textech. Ovšem to zde nebudeme rozebírat (navíc by možná některé pravověrné fanoušky dost rozladily civilní názory jednotlivých členů), takže textovou stránku jejich hudby necháme raději stranou a podíváme se na Kinga jako na muzikanta.
Kerry King se narodil roku 1967 v Los Angeles. Muzika ho brala hned od samého prahu teenagerských let. Když se začal ve 13 letech učit na kytaru, mezi jeho největší vzory patřili Van Halen (hlavně první album), George Thorogood, Aerosmith (zejména Rocks), líbila se mu prakticky všechna raná alba Judas Priest, k jeho favoritům patřili i AC/DC a Black Sabbath.

Slayer
Během několika pokusů o založení kapely se v jedné formaci potkal s Tomem Arayou, budoucím baskytaristou a zpěvákem Slayer. Když ale King začal na začátku 80. let hledat lidi do skupiny, která by hrála muziku už jenom podle jeho gusta (tehdy ho také hodně ovlivnili Venom), s Arayou v té době nespolupracoval. Kerry v této době také hodně poslouchal losangeleskou punkovou scénu (viz Letem kytarovým světem - Muzikus 2/2005 a 3/2005) a hledal podobně smýšlejícího soukmenovce. Nakonec ho našel v Jeffu Hannemanovi (g). Spolu zlanařili bubeníka Davea Lombarda, ale obsazení bylo hotové až když k nim nastoupil Tom Araya, jemuž o nově vznikající kapele řekl právě Hanneman.
Roku 1982 tedy vznikli Slayer, skupina, která se začala sehrávat na repertoáru Judas Priest, Iron Maiden a dalších metalových ikon. Dlužno uznat, že jim to podle pamětníků šlo dost dobře - v klubech, kde začali vystupovat, si získávali velmi snadno stále rychleji se rozrůstající okruh fanoušků. Navíc si King s Hannemanem začali rozumět i po stránce tvorby, takže na sebe nedaly dlouho čekat ani první, velice energické vlastní skladby, které jejich obecenstvo už jenom pro jejich vysoce nahuštěný náboj akceptovalo s nadšením. V poměrně krátkém časovém úseku tedy došlo k opuštění cover verzí a jejich postupnému nahrazení vlastním repertoárem.
Tento trend se ještě zrychlil v roce 1983, kdy jejich vystoupení v místním klubu Woodstock shlédl Brian Slagel, majitel labelu Metal Records. Výsledek byl ten, že po koncertě za nimi zašel do zákulisí a nabídl jim účast na připravované, tematicky zaměřené kompilaci Metal Massacre, Vol. 3. Slayer souhlasili za podmínky, že jim Slagel pomůže s produkcí jejich prvního alba. A tak po natočení Aggressive Perfector pro kompilační album se kapela odhodlala k vypuštění svého prvního LP.

Show No Mercy
Když si uvědomíme, že Show No Mercy vyšlo roku 1983, v podstatě rok po založení kapely, kdy Kingovi bylo vlastně 16 let, výsledek nebyl zase tak špatný. Přesto album trpělo určitou nekompaktností, která sice byla producentsky více či méně zdařile zastřena důrazem na energii, agresivitu a do jisté míry originálnost projevu včetně brutality kytar a zpěvu, ale desce do dotaženosti leccos chybělo (včetně návrhu obalu). LP se ale přes všechny tyto nedostatky a drtivou oficiální kritiku celkem dobře uchytilo, v metalových tiskovinách bylo hodnoceno s nadšením a prosadilo se i vedle výborného debutu Metallicy, Kill 'Em All, který vyšel také roku 1983. Po stránce muzikantské se jednotliví členové také dobře uvedli, takže kapele nic nebránilo v tom, aby vydala v krátkém časovém sledu dvě EP, Haunting the Chapel, kde najdeme již vyzrálejší klasiky, Chemical Warfare a Captor of Sin a live záznam z newyorského vystoupení, Live Undead.
Všechny tyto desky přinesly skupině zběsilým tempem narůstající tábor fanoušků a zároveň přispěly k definování dalšího subžánru heavy metalu, thrash metalu. Tím se také skupina zařadila mezi klasiky tohoto směru, což jí dávalo určitou tvůrčí svobodu. Ovšem až do určitého bodu. A ten se nezadržitelně blížil.
Druhé LP ukázalo Slayer v muzikantsky daleko lepším světle. Hudebně je vyrovnanější, instrumentálně dotaženější a sehranost je zde ukázková. Hned na první zátah se ho prodalo na sto tisíc kusů, celkový prodej v USA pak dosáhl až na půlmiliónovou hranici. Zvláště toto album přispělo k tomu, že kapela se stává pro své přívržence určitou kultovní záležitostí, čemuž zpětně odpovídají až fanatické projevy obdivu. Skupina se také vypravuje na turné přes oceán do Evropy a podepisuje smlouvu s daleko větší společností, Def Jam/American Recordings proslulého producenta Ricka Rubina. A jak se ukázalo, tento přestup se kapele opravdu vyplatil.

Thrash? Thrash!
Roku 1986 Slayer vydali Reign in Blood a senzace byla na světě. Z alba se stala nejen klasika, ale i vrchol thrash metalu, deska se prodávala v neuvěřitelném tempu, kdy během prvního roku dosáhl prodej jednoho miliónu kusů (celkově se ho prodalo na čtyři milióny). LP se dokonce dokázalo velmi dobře postavit další silné desce tohoto období, Master of Puppets od Metallicy (ta už ovšem šla ve srovnání se svými prvními opusy trochu jiným směrem) - koneckonců sám Lars Ulrich, bubeník Metallicy, prohlásil, že Reign in Blood je nepřekonatelný vrchol thrashe. Měl ovšem také pravdu i v tom, že se už nejenom nepodařilo v rámci žánru nikomu dosáhnout na takovou zničující energii a brutální kompaktnost výrazu, ale i sami Slayer si tím v podstatě určili zenit, který, přes jakkoli kvalitní řadu následujících alb, již nepředstihli.
Album tak nevídanou měrou ovlivnilo celou metalovou scénu, s určitou nadsázkou se dá říci, že doom metal, black metal a další časově a stylově navazující vlny subžánrů by asi zněly trochu jinak, nebýt tohoto LP.
Na první pohled šlo tedy všechno dobře, ale uvnitř kapely to vřelo. Celkové napětí, životní styl a vyčerpání z dlouhých řad koncertů se nakonec projevilo v tom, že bubeník Dave Lombardo si přestal rozumět se zbytkem kapely a na krátkou dobu dokonce odešel. Zbylé trio se sice okamžitě postaralo o náhradu (byl jím Tony Scaglione z Whiplash), ale fanoušci si přesto oddychli, když se Lombardo opět vrátil a skupina ve staré sestavě mohla zahájit další rozsáhlé turné po USA a Kanadě.
Následujícím albem Slayer tak trochu překvapili. South of Heaven rozhodně nebylo tak drsné, jak se od následovníka Reign in Blood očekávalo. Přineslo temnější nálady s větším podílem skladby jako takové a s výraznějším melodickým cítěním zpěvu. Nejdříve ho fanoušci odmítali přijmout, ale potom si na něj zvykli a nakonec se ho prodalo na milión kusů. Svůj podíl na tomto úspěchu mělo jistě i to, že kapela je zde instrumentálně hodně usazená, na rozdíl od předcházejících alb se zde nic netváří křečovitě, všechno má své místo. To ovšem neznamená, že bychom zde nenašli čísla, typická pro jejich dosavadní vývoj - můžeme jmenovat např. Ghosts of War, Silent Scream, South of Heaven atd. O to více se očekávalo další LP. Kapela si to také uvědomovala a přes vnitřní problémy (stále sílící neshody s bubeníkem) se znovu vypravila do studia. A výsledkem své věrné přívržence rozhodně nezklamala.
Seasons in the Abyss se v podstatě vracela k drsnosti Reign in Blood, ale vzala si i některé prvky kompoziční propracovanosti ze South of Heaven. I King se zde na rozdíl od předcházejícího alba autorsky projevil daleko intenzivněji, takže deska se odvíjí opět v tom starém, pro Slayery již typickém, zběsilém tempu. A jakoby tímto albem kapela znova nabrala dech, pustila se do obrovského turné, z něhož vzešlo reprezentativní dvojalbum se záznamy koncertů z Wembley, San Bernardinu (Kalifornie) a Lakelandu na Floridě. Slayer tak oslavili své desetileté výročí, ale pro základní sestavu to byla labutí píseň. Lombardo se tentokrát rozhodl, že z kapely odejde nadobro (zbylí členové uváděli, že Dave se více věnoval své manželce Therese než kapele, přezdívali jim dokonce Ken a Barbie...).

Energie trvá
Náhoda tomu chtěla, že v tuto dobu opouštěl Forbidden Paul Bostaph. Kerry King mu poslal seznam skladeb, zajamovali si spolu a za tři týdny se stal právoplatným členem Slayer. A jak se ukázalo, dokázal si poradit dobře. Po delší pauze, vyplněné mnoha festivaly a koncertními šňůrami, vydala skupina Divine Intervention a jen za jeden týden se prodalo na 100 000 kusů. Velkou zajímavostí bylo i album Undisputed Attitude, kde kapela vzdala hold některým svým oblíbeným punkovým i HC kapelám, takže vedle svých tří nových věcí natočila vlastní verze skladeb např. od Verbal Abuse, T.S.O.I., Minor Threat, D.I., G.B.H., Mr. Know a dalších. V tomto období proběhla také krátká změna na postu bubeníka, kdy za Bostapha, který se věnoval svému projektu Truth About Seafood, na chvíli zaskočil Jon Dette z Testament.
Připomenutí si svých HC kořenů a snaha neustrnout na jednom místě - to vše se projevilo na hudebně vyváženém LP Diabolus in Musica, kde se za bicími opět ocitl Paul Bostaph. Mnozí fanoušci dokonce srovnávají toto album s Reign in Blood. Nezklamala ani další deska, takže se zdá, že Slayer spolu s Kingem jedou v nezmenšené síle dál. I když svůj výraz v podstatě nezměnili, neustrnuli na místě a dokázali se přenést přes všechny zmatky v prolínání stylů subžánrů heavy metalu devadesátých let. Na rozdíl od některých svých souputníků ani neriskovali přílišné změny stylu, čímž se počet jejich obdivovatelů ani za ta léta nijak zvlášť drasticky nezměnil. Na druhou stranu se ale naskýtá otázka, zda jejich okruh fanoušků není přece jenom příliš striktně uzavřený ostatnímu světu - Slayer by tak byli izolováni ve vlastním světě s praktickou nemožností jakkoli uhnout ze svého směru, protože jejich fanoušci by tyto změny neakceptovali a noví potenciální posluchači by ani nechtěli zkoumat případné stylové změny již zavedené kapely... King ale na tyto úvahy reaguje po svém: "My jsme Slayer a nepotřebujeme se překonávat."

Kytaroví velikáni - Kerry King

Kytaroví velikáni - Kerry King



Kytary
Osobnost Kerryho Kinga je mj. charakterizována i spojením s kytarami BC Rich. Od této firmy tvoří jeho základní nástrojovou sadu modely King V se snímači EMG 81 a 85 a tremolem Kahler, sedmistrunná War Tribe, osazená humbuckery DiMarzio a s kobylkou Floyd Rose a tři další kytary, King V, Tribal V a War Tribe, každá se snímači EMG 81 a Fernandes Sustainer a vybavená mechanikou Kahler. Z dalších kytar můžeme jmenovat ještě modely Warlock a Bitch. "Warlock vlastně byla první pořádná kytara, na kterou jsem si zahrál. Už jenom tvar je jasnej - jde o metalovej nástroj."
King hraje většinou v standardním ladění, ale nalezneme u něj i transponovaná ladění Standard Eb (neboli Eb-, Ab, Db, gb, b, eb) nebo Standard Db (Db-, Gb, H, e, ab, db). Pro první podladění na svých kytarách používá sady strun o síle 009-042, pro druhé natahuje 009-046. Potah jeho sedmistrunné kytary je tvořen sadou o hodnotách 010-056. Na posledním albu navíc zkusil i další podladění, dropped H (H-, Fis, H, e, gis, cis), pro sedmistrunku pak vyzkoušel ladění B-, Eb-, Ab, Db, gb, b, eb - v podstatě jde o klasické ladění sedmistrunné kytary, podladěné pouze o půl tónu. Ze značek strun preferuje D'Addario: "To je zase něco, na co jsem už léta zvyklej. Tyhle struny jsou dobrý a spolehlivý."
Určitou kuriozitou pak je to, že King má trochu problémy s řemeny ke kytarám, respektive s jejich délkou: "Žádný běžný řemen, který se dá koupit, není pro mě dost široký a hlavně dlouhý. A protože mám rád kytaru hodně nízko, tak to je problém. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem se naučil pracovat s kůží a dovedu si ušít řemen sám."
Další zajímavostí jsou jeho trsátka. Kerry používá produkty firmy In Tune, která mu vyhověla podle jeho slov už jen tím, že byla k jeho představám nejvstřícnější: "Hodně času jsem strávil s různými výrobci trsátek. Jenže to byly pořád nějaký problémy včetně toho, že bych
měl ta trsátka signovat a tak dále. Nakonec jsem potkal Berta Lecata z In Tune, což je firma, která ještě není moc známá, a ta mi vyhověla
v pohodě. Žádný zbytečný řeči, naopak byli rádi, že na jejich výrobky hraju."


Aparáty
Kerryho sestava je zcela ve znamení stacků Marshall: "Nikdy jsem nehrál na lepší aparáty než Marshally," prohlašuje Kerry o svých stowattových hlavách JCM 800 řady 2203. "Když stojím před bednami, tak potřebuju cítit, že se ve mně všechno třese. A tenhle pocit mi dají jenom tyhle modely." Na rozdíl od většiny svých následovníků nezdůrazňuje pouze basy a výšky, ale dává prostor i středům, zejména na rackovém ekvalizéru Boss RGE-10. Na pódiu má většinou 12 beden 1960B, osazených 4 x 12" 75wattovými Celestiony G12T-75. V poslední době ale stále častěji zařazuje do své pódiové sestavy i další modely Marshallů, zejména hlavy řady JCM 2000 a nejnověji Mode Four: "Mode Four asi nahradí moje starý osmistovky. Nevím, dost vždycky váhám, protože jsem si na ně už zvykl a vím, co od nich můžu čekat. Pořád si totiž myslím, že JCM 800 jsou nejlepší..."

Efekty
Efektů vystřídal během své kariéry celou řadu, ale nakonec se ustálil na rackové sestavě, řízené kontrolérem Rocktron All Access (nyní uvádíme jeho nejtypičtější sestavu, jejíž složení pochází z rozsáhlého turné roku 2002). Ten umí v základních modech přepínat celkem 18 nastavení, což by se někomu nemuselo zdát jako dostačující. Kingovi to ale zcela vyhovuje, protože jeho rejstřík je v podstatě složen z několika čistých a zkreslených barev, z ostatních efektů nejvíce používá chorus a delay, které tahá z Rocktron Voodoo Valve. Zvláštností jsou pak dva wah pedály, z nichž jeden, na němž je napsáno WHA, je hlavní a druhý pouze záložní: "King velmi rád hraje na wah efekt a rozhodně by nechtěl připustit, aby během koncertu při tom jeho skákání pedál odešel. Navíc, tento WHA pedál, jak si ho označil, má naprosto ojedinělý zdvih." Oba pedály jsou pouze kontroléry, které výsledný efekt ovládají v rackovém Dunlop DCR-15R. "To je neuvěřitelná záležitost. Můžu si tam navolit šest rozdílných modů a v každém z nich si zvolit různá nastavení ekvalizéru. To dělá toto zařízení neuvěřitelně mnohostranný, takže není možný nenajít tam takovej zvuk, kterej by vyhovoval jakémukoli požadavku. Ta krabice se fakt povedla."
Všechny zvuky a cesty pak nastavuje přes Patchmate: "Na cestách a při koncertech jsou nejvíc hlídané tři věci," říká Matt "Fluffy" Hartman, dlouholetý Kingův technik. "Hlavy Marshallů, Boss RGE-10 a Rocktron Patchmate. Zejména s Patchmate se musí jednat v rukavičkách. Kerry přes to řídí všechny ty svoje nastavené zvuky, a přitom tahle krabice je nejvíc rozbitelná. Nesnáší otřesy, takže jsme ji museli v racku zvlášť vytlumit. Navíc nesnáší žádné elektromagnetické pole, takže jsme ještě museli vymyslet nějaké odstínění. Nadto se hrozně zanáší prachem, takže ji po dvou třech koncertech rozebírám a čistím. Také je hrozně citlivá na veškeré výkyvy napětí, což jsme museli řešit záložními zdroji, a to jenom pro ni. Ale
Kerry na ni nedá dopustit a není divu. Všechna ta přepínání stíhá v pohodě a nikdy ho to nezklamalo."
Základní vybavení jeho racku pak doplňuje ještě ladička Korg DTR-1 a vynikající noise gate Rocktron Hush Super C.

DISKOGRAFIE
A) KERRY KING + SLAYER:
A.1) řadové, profilové desky včetně EP a live alb:
Show No Mercy (1983, Metal Blade)
Haunting the Chapel (1984, EP, Metal Blade)
Live Undead (1985, live, natočeno v New Yorku roku 1984, v druhém vydání obsahuje bonus Haunting the Chapel, většinou bráno jako EP, Metal Blade)
Hell Awaits (1985, Metal Blade)
Reign in Blood (1986, stěžejní deska Slayer, jedna z ikon thrash metalu, pravděpodobně nejsignálnější deska tohoto stylu, nová vydání již s bonusy, Def American)
South of Heaven (1988, Def American)
Seasons in the Abyss (1990, Def)
Live: Decade of Aggression (1991, live, 2CD, Def American)
Divine Intervention (1994, American)
Undisputed Attitude (1996, název alba byl nejdříve Selected And Exhumed, vedle původních skladeb obsahuje předělávky od punkových kapel, American)
Diabolus in Musica (1998, American/Universal)
God Hates Us All (2001, American/Sony)
A.2) nejsignálnější kompilace:
Stain of Mind (1998, Import)
Soundtrack to the Apacalypse (2003, 4CD, deluxe vydání obsahuje 5CD, American/Island/Def Jam)
B) VIDEA + DVD:
Live at Wembley (1991), Live Intrusion (1995, Warner Brothers), War at the Warfield (2003, Universal), Still Reigning (2004, American)
C) KDE JEŠTĚ NALEZNEME KERRYHO KINGA S JEHO SLAYER?
Např. na soundtraccích, jako Less Than Zero (1987), River's Edge (1987), Gremlins 2: The New Batch (1990), Judgement Night (1993), Spawn (1997), Child's Play 4: The Bride of Chucky (1998), Dracula (2000), Jackass (2001), nebo na celé řadě tematicky zaměřených kompilacích, jako např. Wild Bunch (1991), The First Crusade (2000), Crank It Up (2002) včetně žánrových řad výběrů a'la Metal Blade, Metal Massacre, Ozzfest a další včetně účasti na zajímavém albovém projektu Nativity in Black, Vol. 2: A Tribute to Black Sabbath (2000)
D) RARITY PRO SBĚRATELE:
Zajímavostí jsou jistě alba, věnovaná jejich tvorbě v rámci projektu Tribute to Slayer - Straight to Hell (1999) a Gateway to Hell (1999, druhý díl vyšel roku 2000)

Psáno pro: časopis Muzikus 2005/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kerry-King~13~srpen~2005/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.